Babický trail 1/4 maraton 18. 9. 2011

Už nevím kde jsem si všimnul upoutávky na Babický trail 1/4 maraton. Každopádně, do nabitého zaříjového kalendáře přibyl třetí závod, zatím jako "návrh"... Čím víc se termín blížil, tím víc mi bylo jasné, že do Babic prostě musím. Nejdřív naprosto nemožně nemoderní logo závodu, pohlazení po duši číslo jedna. Pak rozhovor s Davidem Volencem na runfree.cz. A poslední kapkou byl Davidův úžasně napsaný článek Babice Classics (Uvědomování si souvislostí). Bylo rozhodnuto, v Babicích se bude psát historie a já prostě budu při tom, nějak už ten čas zohýbám...
Přijíždím do Babic a je to přesně takové, jaké jsem to čekal. Jako když jsem v 93' začínal běhat orientační běh - shromáždiště na fotbalovém hřišti, stánky s občerstvením   (zde poněkud netradičním:-), předstartovní nervozita organizátorů i závodníků. K tomu ještě David sehnal oldschool tílka, poslední kousky od Billa Rodgerse, made in USA. Závodníci si nechali narůst oldschool kníry. V Babicích se šíří oldschool rodinná atmosféra.
Závod je oficiálně zahájen, první se na start staví děti na 400 metrů a pak starší na 800. Všichni fandí, děcka běží jako o život a bojují až na cílovou čáru.
Na start hlavního závodu, trail 1/4 maratonu, se postavilo přes 80 lidí. Úžasné číslo. Trať je náročná, první půlka z kopce, druhá zas do kopce. Šotolina, lesní cesty, asfalt, kořeny, bahno a louže. To vše dvakrát. Kilometrovníky jsou úžasná věc, doplňkové cedule s povzbuzováním tomu dávají ještě větší šťávu. Diváci fandí jak na olympiádě. Cíl, potřásání rukama a euforie.
Vyhlašování trošku komplikuje déšť. Stojím nad Davidem s deštníkem a snažím se omezit zmáčení diplomů na minimum. Děcka dostávají mikroskopy a dalekohledy, dospěláci pravý Babický šnaps a další nezbytnosti. Soupeři si podávají ruce a narozdíl od našich politiků to fakt myslí upřímně. A na mě znova dýchá atmosféra prvního pořádání závodů v orienťáku - všechno to klape, občas to skřípne, ale celkově ten kolos jede správným směrem a pořád ještě kape jenom pot a ne krev. Vyhlášením končí závod a začíná kultura. Ještě pomáháme s Michaelem se stavbou trialové dráhy a pak už valím domů, s hodinovým zpožděním proti plánu, ale se zážitky hodně nad plán...

Do Babic kdykoliv znovu, Davide - tohle mělo duši.

A trocha čísel: 41:29, 5. místo, 4. v kategorii. První za neuvěřitelných 35:38 Honza Havlíček. Zbytek výsledků zde a fotky zase tady.

Mattoni Grand Prix 10. 9. 2011

Týden po Nike Run Prague další desítka. Tentokrát mě nalákala atmosféra v centru noční Prahy a slibované davy fandících diváků. Trénink opět kvalitní - jeden testovací 5 km výběh v Minimusech po asfaltu, zbytek týdne boj s únavou, bolavýma nohama a nachlazením. Dopoledne před závodem ještě menší doladění v podobě vysekávání odpadu v bytě...
Start 20:30 na Staroměstském náměstí. Nesporná výhoda proti minulému týdnu: teplota příjemných 18 °C (plus mínus) a slunce dávno zapadlé. Trochu experimentuju a dopřávám si masáž před závodem zdarma. Snad to pomůže, nebo přinejhorším neuškodí;-) Pak už jen nervování se před startem, asi tisickrát odskakování na záchod a pak zas prodírání se davy zpět do koridoru. I když jsem se přihlašoval docela na poslední chvíli, pořád ještě sem se nějak vešel do startovní skupiny B. Po výstřelu mám tedy na čáře zpoždění jen něco přes 20 sekund. Závod se rozbíhá dost podobně jako minulý týden. Ještě před otočkou už proti nám běží čelo. Koukám na hodinky, ale je mi to dost k ničemu - kilometrovník nikde. Doluju z hlavy mapu a snažím se vzpomenout si na jednotlivá místa. Při průběhu Staromákem už je startovní pole dost roztrhané. Asi na 4. kilometru (Rudolfinum) mě povzbuzují Štěpán s Bárou, studenti od nás z ústavu. Bára pobíhá v laboratorním plášti, v jedné ruce banán, v druhé láhev minerálky a volá na mě pane inženýre, běžte! Povzbuzení v pravé chvíli, čas odhaduju na něco kolem 4' na kilometr. Půlku závodu si pamatuju dobře, uprostřed Čechova mostu, čas 19 něco, takže by to pod 40' mohlo jít. Tempo udržuju docela jednoduše - jakmile mám pocit, že se moc flákám, tak o něco zrychlím. Před občerstvovačkou si vybírám borce, co vypadá, že by mohl běžet tak nějak rozumnou rychlostí. Na šestém kilometru ho předbíhám, přijde mi, že zpomalil. Čas 24' - matematika není momentálně moje silná stránka, takže mi výpočet 24/6 trvá nějakých sto metrů. Přeběh přes Štefánikův most a nejnudnější kus závodu. Diváků skoro nula, ani není moc na co koukat. Podaří se mi zas pár lidí předběhnout, úplně sprostě totiž využívám mírného seběhu pod Čechův most a výběh zpět - kopce mi poslední dobou jdou docela dobře. Na osmém kilometru (opět Rudolfinum) to začíná bolet. Na druhou stranu, čeká mě už jen Pařížská, tam někde 9. kilometr a pak znovu "trestné kolečko" Celetnou, přes Ovocný trh a Železnou na Staromák. Takže nasazuju a systematicky předbíhám kohokoliv, kdo se přede mnou objeví. Diváci povzbuzují jako šílení a bubeníci udávají rytmus. Po průběhu Celetnou si připadám jako při orienťáckých štafetách po diváckém úseku - totálně vyždímaný a musím hodně hlídat, abych nezpomalil, mám pocit, že běžím už jen setrvačností. Zlomí se to po náběhu do Železné. Už je vidět Staromák, světla, modrý koberec a cílová brána - a navíc zjišťuju, že i oficiální čas zvládnu pod 40 minut. Proto vypadá cílová fotka tak, jak vypadá - úsměv po 10 km prostě o moc lepší neumím ;-) Dobrovolníci mě oberou o oba čipy, na oplátku mi zavěsí na krk medaili, pogratulují k výkonu a do ruky mi vrazí tašku s pitím a nějakou tyčinkou. Zároveň se ke gratulaci přidává Bára se Štěpánem. Jdu si nechat namasírovat nohy (úžasné, ale málem při tom usínám) a než se převléknu, studenti šikovně zamluví stůl v hospodě, takže sportovní výkon završujeme dvěma pivy.
KFC Wi-fi nějak vzdoruje, takže na oficiální výsledky si musím počkat až domů. Oficiální čas 39:52, reálný 39:25, 95. místo v kategorii, 108. celkově. Úplná spokojenost - jak s výkonem, tak se závodem. Organizace skvělá, trať i atmosféra naprosto dokonalé. Takže za rok klidně zas.

Jak vytěžit maximum z minima - NB Minimus MT10

Upozornění: máte-li sklony k závislostem, nebo máte-li neodrostlé děti, přečtěte si ve vlastním zájmu varování na konci recenze... ;-)

Poměrně brzo po koupi Vibram FiveFingers KSO jsem zkonstatoval, že na nějaké dlouhé běhy to není to pravé makové a že by to chtělo ještě nějaký mezistupeň. Poté, co Michal Dobiáš (Trailpoint) ohlásil v ČR první páry New Balance Minimus, dost opěvovaných bot, které navíc obouvá i Tony Krupicka, bylo už jen otázkou času, kdy sám sebe přesvědčím, že je prostě musím mít. Nakonec se jako ideální omluva pro další utrácení ukázaly narozeniny ;-) S testováním jsem čekal až po Nike Run Prague, abych náhodou nepodniknul podobnou šílenost, jako když jsem poprvé obul FiveFingery, a neskončil zas s úplně oddělanýma nohama.
Optické kritérium (tedy: kouknu a vidím)
New Balance označuje Minimus MT10 jako barefoot boty, vzhledem k parametrům patří ale přecejen spíš do kategorie transition. Botky váží pěkných 200 g, tloušťka podrážky je 15 mm pod patou a 11 mm pod špičkou, což dává téměř neznatelný 4mm rozdíl. Podrážka od Vibramu je tvořená sítí jen nepatrně vyčnívajících špuntů, mezi nimi je měkká. Směrem ke špičce se lehce zvedá a přechází do rozumné ochrany palce. Mezistélka tvořená EVA tlumí jen minimálně, aby si člověk neotřískal chodidlo když dojde na asfalt. Vršek boty tvoří EVA mřížka potažená hustou síťovinou, na několika místech je vyztužený pásky. Jazyk je všitý a tvořený stejnou síťovinou jako celá nártová část boty. Vnitřek boty je hladký, což je předpokladem pro bezproblémový běh naboso. Na vnějším boku botky je velké stříbrné "N", které na první pohled vypadá jako z reflexního materiálu, což ovšem první pokusy nepotvrdily (ale zatím ani nevyvrátily).

New Balance Minimus MT10	Na první pohled je vidět širší špička boty
Segmentovaná podrážka od Vibramu	Mezi "špunty" je podrážka měkká
Celá bota je ohebná a nijak nebrání pohybu chodidla	Detail měkčení paty
Pásek v oblasti metatarzů drží nohu pevně v oblasti nártu	Detail síťování na špičce a na bocích

Běh
Zatím ještě nejsem úplně odvázaný z běhání bez ponožek, takže beru velmi tenké cyklo. První pocit: takhle příjemně mi naposled padnuly bačkory ve školce. Druhý pocit: je jasně cítit pásek v oblasti metatarzů - doslova fixuje nárt a brání prstům v obutí až nadoraz. Po dotažení tkaniček se pocit ještě násobí. Bota pevně drží na noze, ale prsty mohou volně pracovat. Pata je vyměkčená tak akorát. Pocit z běhu je naprosto dokonalý. Jedná se opravdu o transition model. Bota dovolí jak běh zcela po špičkách, tak dopad na střední část nohy - a narozdíl od FiveFingerů si nechá líbit i nějaký ten dopad na patu, když už přijde únava. Je to ale jako jízda se zataženou ruční brzdou. Při pokusu o dlouhé kroky a dopad na patu mi přišlo, že je bota prostě líná a pomalá, zatímco při dobrém došlapu člověk musí skoro brzdit. Protože jsem po sobotní desítce, vynechal jsem kopce. Ale jinak terén, lesní cesta, asfalt - všecko v pohodě, pocit téměř shodný s během naboso, jen bez nepříjemných pocitů při došlapu na kámen nebo větvičku. Už se těším na nějaký delší výběh.

Varování - verdikt

New Balance Minimus MT10 jsou jako droga. Až budu mít děti, nesmějí se k těmhle botám dostat dřív, než si v životě něco prožijou. Jinak by to pro ně mohl být nejsilnější zážitek a děcka by skončila jako asociální závisláci, co budou celej den jen čekat, než si odpoledne šlehnou další běžecký workout... ;-)

Nike Run Prague 3. 9. 2011

Naprosto netuším, co mě to popadlo, ale přihlásil jsem se na Nike Run Prague. Desítka, asfalt, tisícihlavý dav, vedro a další pozitiva a sociální jistoty... Aha, tuším: nalákala mě možnost vybrat si startovní číslo, vlastní motto a tohle vše mít na sobě v podobě funkčního trička Dri-Fit. Takže bod pro Nike, marketingová kampaň úspěšná.
Každopádně, protože zas až tak mě asfalt neláká, trénink odkládám co to jde. Nakonec se tedy 14 dní před termínem rozhodnu, že by to možná asi chtělo, abych věděl, co mě čeká. Nic moc... Přechod na barefoot běhání si vybral svou daň a nějak mě tahají všechny možné vazy a šlachy a já nevím co ještě. Ale statečně to zvládám a říkám si, že bude jedině lépe. Nijak zvlášť - ani týden prakticky bez pohybu nic zásadně nemění. Takže na start jdu se stejným pocitem, jako na BVVŠ - uvidíme, holt bude muset zvítězit hlava.
Žluté lázně plné lidí, Tomášovi Hanákovi to na to vedro docela mluví, start se blíží a slunce žhne. Ještě vystát frontu na záchod a pak se jít nervovat do koridoru. Využívám naprosté anarchie a stojím docela blízko oblouku. Posledních deset minut, pak pět, pak start. Dav se dává do pohybu a překvapivě se i rozbíhá. Pomalu, ale přece. Jsem dost rád, že mám praxi z cest po centru Prahy, mojí oblíbenou adrenalinovou disciplínou je rychlý pěší přesun přes Karlův most. Takže se proplétám davem a za chvíli už mám i prostor na běh vlastním tempem. První kilometr v nohách.
Následuje Vyšehradský tunel, za ním seběh na náplavku. Prořídlý dav se způsobně rozděluje do dvou hadů - nikomu se moc nechce po dlažbě, takže se drží placatého dláždění cyklostezky. První otrava je výběh zpět na nábřeží u Mánesu. Navíc zjišťuju, že kilometrovníky jsou občas buď utajené, nebo nejsou, takže snaha udržet si tempo je složitější o dělení času dvěma (prostě jeden kilometrovník tam není, další pak zas většinou je). Funím jako lokomotiva, vedro je pekelné. Davy turistů fandí o 106, což pomáhá. Průběh kolem Karlova mostu je luxus, protože se dostáváme do stínu. Pak kolem knihovny a Staroměstské náměstí. Říkám si, že už by mohl být ten pátý kilometr, tudíž občerstvovačka. Celetná, Prašná brána a pátý kilometrovník. Ovšem až za rohem, Na Příkopech, je brána a až kousek před Můstkem konečně občerstvovačka. I v poloútlumu je mi už předem líto davu, který běží někde za námi, protože stůl je pekelně krátký a obsluhujících je pekelně málo. Chytám kelímek, kousek piju, kousek liju za krk. Druhý pokus na konci stolu končí tím, že slečna pustí poněkud později, než já chytnu. Kelímek končí na dlažbě, takže s lítostí polknout ten doušek, co mám v puse a holt vydržet. Vodičkovou je to otravné, dlažba a zase slunce. Lazarská, Myslíkova a zase nábřeží a dolů na náplavku. Proti nám stále ještě běží davy pomalejších běžců. Do cíle zbývají 3 km a to vše proti slunci a proti mírnému vánku (i mírný vánek dokáže fakt otravovat). Už ani nevím, proč na ty hodinky koukám, tempo upravuju jen podle toho, jak moc zvládám, nebo zda mě štve (čímkoliv) člověk přede mnou;-) Chvíli uvažuju, že by to mohlo jít pod 40 a snažím se zrychlit, ale žádná sláva. Výběh na nábřeží u Vyšehradského tunelu je dost nepříjemný, cedule 8,6 km je spíš pro zlost... Poslední kilometr už je vysloveně drsný. Cesta je neskutečně monotónní a člověk se nemá moc na co upnout. Díky za diváky, fandí pečlivě a nahlas. Daří se mi usmívat se - jsem sice utahaný, ale tak nějak příjemně. Nakonec v dálce vidím oblouk a říkám si, že to už prostě půjde. Posledních 200 m dokonce zvládnu nasadit a pár borců ještě předběhnu.

I run Prague - o poznání rychleji,
než jsem doufal

Podoběhová euforie s černým pivem
- povšimněte si obzvlášť běžce,
co mi vylézá z kelímku s pivem,
a reklamy na Myšáka ;-)

Cíl. Koukám na hodinky: 41:42. Na první desítku masakr. Jsem vysmátý a užívám si to, zvládnul jsem to, nic mě nebolí, naprostá euforie. Vyzvedávám si věci, lehce se oplachuju pod sprchnou a jdu si koupit černé pivo a Colu (Kofolu jsem nenašel). Píše mi kamarádka: "jestli ted bezis ten zavod kvuli kteremu nas odklonili a me zpozdeni bude znacne tak prijd a ja te v necem straaasne porazim" (myšleno deskové hry ;-) Volám domů a protože se nemůžu dovolat Evče, tak jí aspoň píšu. Trochu lítostivě se loučím se Žlutými lázněni, stín, pivko a na břehu Vltavy příjemná teplota docela láká - ale bez společnosti (vlastní) to není ono...

Epilog

Nike Wall

Trocha statistiky. Čas 41:40,6, 95. místo (v mužích 93. místo). Startovalo 5291 závodníků, doběhlo asi o 90 méně. Několik desítek závodníků museli ošetřit zdravotníci. Tvrdá kritika padá na hlavu organizátorů za nezvládnutou občerstvovačku v půlce závodu, na které se při průběhu hlavního balíku tvořily fronty. Stejně tak nelze omluvit nezvládnutí vody v cíli, kde je snad potřeba ještě víc, protože hodně lidí běží na doraz (s vidinou, že se brzy občerství). S touhle kritikou souhlasím. Ale: jakkoliv je mi líto těch, kteří skončili na kapačce, nesouhlasím s tím, že by za kolapsy mohla výhradně špatná organizace. Viděl jsem docela dost lidí, co přecházeli do chůze, případně byli na pokraji kolapsu již na 1,5-3 km - a to jak v čase cca 7-12', tak v čase cca 30', kdy jsem se vracel do cíle...   Takže myslím, že dost podstatnou roli sehrála i nezkušenost řady závodníků.
Celkový dojem: na první pokus docela dobrý - klidně to za rok zkusím znova, pokud to za rok zkusí i Nike.
Fotky, kde jsem se dokázal identifikovat (moc jich bohužel není, byť jsem neběžel v davu):
první , druhá a třetí, na čtvrté už jen v náznaku (bod pro toho, kdo mě najde ;-) a dodatečně pátá.