...a zase to koleno

 Najděte, kde je chyba (RTG z 21. 10. 2013)...

Smutek ze Staré dámy

www.kosmas.cz

Protože nemůžu běhat, tak aspoň čtu. A protože už jsem přečetl všechny knihy o běhání, co jsem doma měl (a není jich tak málo), šel jsem si pořídit nějakou další. Nakonec jsem ale narazil na knihu úplně jinou. Příběhy Staré dámy - Sto ročníků Tour de France. Jsou v ní krásné fotky, hlavně ty z "dřevních dob" a je napsaná fakt čtivě. A to tak, že vážně uvažuju, zda někde nesplašit silničku (nepotřebuju karbonový ultralight, ale plečka by to být taky nemusela;-) a nezačít zařazovat do tréninku víc kolo. S odoperovaným kolenem to tuhle sezónu už na nějaké velké laufy nevypadá, ale 45 kiláků na kole zvládá noha s přehledem. Možná že nakonec fakt někdy zkusím i ten triatlon. Teda, pokud mě někdo naučí plavat kraula ;-)

Takhle jsem uvedl asi před dvěma týdny koupi knihy. Teď jsem knihu konečně dočetl a tímpádem je zase čas na nějakou krátkou "recenzi". Tentokrát to nebude úplně veselá recenze, stejně jako nebylo úplně veselé ani čtení.

Píše se rok 1903. Osmdesát šest let po první spanilé jízdě Karla Friedricha von Drais, který svým běhacím strojem defacto odstartoval příběh cyklistiky, a 34 let po prvním cyklistickém závodě, kterým bylo klání Paris-Rouen (123 km, vítězný čas 10 hodin 40 minut). V 15:16 vyráží od kavárny Reveil Matin v Paříži 60 odvážlivců na první Tour de France. Čeká na ně 6 etap v celkové délce 2428 kilometrů. Tour objíždí skutečně celou Francii, cíle etap jsou v Lyonu, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Nantes a celý závod vrcholí opět v Paříži. O náročnosti celého závodu svědčí už fakt, že  první etapu dokončuje pouze 37 cyklistů, čas vítěze je téměř 18 hodin. Nutno říct, že to je zatraceně slušné, protože to znamená průměrnou rychlost téměř 26 km/h - což je při stavu tehdejších cest srovnatelné se zázrakem. Přidejte drsná pravidla závodu - žádná pomoc od kohokoliv cizího. Závodníci s sebou tedy vláčí těžké brašny s nářadím a vším, co by mohli k opravě potřebovat. Přidejte prémii pro vítěze - 3000 franků. A fakt, že mezi jednotlivými kontrolami závodníky nikdo nehlídal (jak taky, když vzniklé rozestupy mezi nimi byly i několikahodinové). Dostanete podmínky, které jsou přímo živnou půdou pro různé podvody. Takže již v první Tour de France jsou někteří diskvalifikovaní za tažení vozem, přijetí pomoci (nejčastěji jídla a pití) od diváků. Přidejte diváky házející kameny po soupeřích jejich favorita...

...a - bohužel - máte Tour de France v kostce od počátků až do současnosti. Tedy až na ty diváky, ti už aspoň nehází kameny a jenom blokují cyklistům do posledního zlomku sekundy cestu.

Takže tu máme závod pro ty nejdrsnější muže, kdy v cíli čeká sláva, peníze a nesmrtelnost. A nevyřčené heslo té doby: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. To ostatně také do značné míry platí na Tour dodnes. Vítězství na Tour je od počátku takovým lákadlem, že sev druhém ročníku již od první etapy objevují nejrůznější podvody - cestování vlakem během etapy, tažení vozem pomocí drátu s korkovou zátkou drženou mezi zuby, fanoušci, kteří po průjezdu své hvězdy uzavřou silnici a málem zabijí další závodníky - běsnící fanoušky je třeba během závodu dvakrát rozehnat varovným výstřelem z revolveru. Po dojezdu jsou pak diskvalifikování první čtyři muži v celkovém pořadía ještě dalších devět závodníků. Při třetím ročníku Tour je pro změnu hned v první etapě na silnici rozházeno přes 100 kilogramů hřebíků...

Postupem času se Tour mění. Etapy se zkracují, přibývají volné dny, přibývají hory, ze začátku stejně šíleným způsobem, jakým byl vymyšlen celý závod - a také jsou stejně zabijácké, mění se pravidla. A když už jsou výdrž, síla a rychlost nezbytné k dokončení závodu moc velké, přichází kolem roku 1960 další pomoc - narozdíl od jakékoliv pomoci v počátcích Tour ovšem povolená. Doping. Přiznávají ho největší hvězdy té doby - Fausto Coppi, Charly Gaul a další. Jacques Anquetil na otázku, zda bere doping, odpovídá: "Nemůžete jezdit Tour na vodu." Začíná se s amfetaminem, jehož prodej je sice zakázaný, ale k pelotonu už v té době neodmyslitelně patří a pravidla ho nezakazují. Dopují dobře tři čtvrtiny pelotonu. Netrvá to dlouho a objevují se první úmrtí v souvislosti s dopingem. Boj s dopingem začíná pro Tour až příliš pozdě - v roce 1966 - a příliš jemně. Začíná dlouhou debatou, co je ještě léčivo, co už doping. Cyklisté si na doping tak zvykli, že jeho zákaz považují za zásah do osobní svobody. Stejný názor sdílí i řada týmových šéfů. Ani v tomhle se současná Tour nezměnila... 

Teď trochu ryzí hořkosladkosti. Kniha vyšla během léta 2013, v době, kdy se konal stý ročník Tour de France, je v ní tedy popsána i celá historie týkající se vzestupu, pádu, dalšího vzestupu a konečného pádu Lance Armstronga. Tady si dovolím si i zcela osobní názor (který mám v plánu časem rozepsat, protože mi otázka dopingu leží v žaludku už delší dobu). Ano, Lance Armstrong dopoval a odmítal to přiznat. Jedním z argumentů bylo, že přece nepokořil největšího soupeře - rakovinu - jen proto, aby si ničil zdraví dopingem. Teď už víme, že Tour byla silnější, než zdravý rozum. Spousta lidí ho kvůli tomu odsoudila, žalovala, v první linii pak společnosti, které do něj investovaly peníze. Pro mnohé se stal zosobněním všeho zla, které doping představuje. Ano, dopoval a lhal o tom. Nakonec se ale přiznal - narozdíl od jiných. Druhá věc je, že celá tahle záležitost tvoří jen jednu stranu mince jeho života. Lance Armstrong překonal rakovinu ve stavu, kdy mu lékaři dávali šanci na přežití nižší než 5 %. Založil nadaci Livestrong, která pomáhá nemocným rakovinou. Svou knihou o překonání rakoviny - a samozřejmě svým příběhem jako takovým - pomohl překonat rakovinu stovkám (možná tisícům?) lidí. A i těm firmám, které ho sponzorovaly, v té době zcela určitě přinášel dost velké zisky. Také rozhodně nebyl sám, kdo dopoval v "moderní" éře Tour: Hamilton, Zabriskie, Virenque, Beloki, Ullrich, Contador... až smutně dlouhý seznam slavných jmen to je. Ne nadarmo je Tour označována jako největší soutěž farmaceutických firem.

K popisu sladké stránky stačí překvapivě jen pár řádků, ačkoliv právě tahle část je tím podstatným poselstvím, které kniha přináší. Tour de France není jen soutěží podvodníků. Její historií se táhne neuvěřitelná řada příběhů skutečných hvězd, cyklistů, jejichž výkony musí každému připadat jako z jiného světa. Průkopníci, kteří podávali v počátcích cyklistiky výkony, nad kterými zůstává rozum stát i s odstupem stovky let. Sportovci, kteří se s Tour poprali čestně a čestně zvítězili. I když, nakonec, jak vlastně určit, kdy už se nejednalo o čestné vítězství? Některé podvody vyšly najevo až po dlouhé řadě let. V dávných dobách byl doping povolený. V ne tak dávných dobách fanoušci tvrdě kritizovali vítěze, kteří zvítězili - podle nich - ne svou bojovností, ale vypočítavostí (a taktizováním), díky štěstí (a současně díky neštěstí svých největších soupeřů). Morálka se mění - Tour de France zůstává...

Souhrn: Hořkosladká kniha o největším cyklistickém závodě světa. Příběhy slavných jmen, ne všechny záviděníhodné, ne všechny veselé a ne všechny s dobrým koncem - ale všechny silné. Přičtěte obrovské množství historických (i novějších) fotografií a velmi poutavý styl psaní. Mě tahle kniha donutila sejít do sklepa a podívat se, v jakém stavu je silniční kolo, na kterém jsem se proháněl před bezmála dvaceti lety...Takže: kniha se mi moc líbila. Jen popisuje i ne úplně líbivé věci.

Feed Zone Portables

Slíbil jsem recenzi i na druhou knihu - až jí získám. A díky kombinaci narozenin a Eriky se tak stalo docela rychle;-) Tak tedy...

Feed Zone Portables: A Cookbook of On-the-go Food for Athletes

http://feedzonecookbook.com/

Kniha má podobnou strukturu jako The Feed Zone Cookbook. Tentokrát je ale úvod mnohem delší, přes 50 stran. Poměrně přehledně je popsáno, jak jednoduše rámcově spočítat výdej energie při delší zátěži a jak podle toho vhodně naplánovat přísun jídla. V několika tabulkách jsou pak tyto odhady uvedeny pro konkrétní intenzity zátěže (od relativně odpočinkových až po vrcholový výkon). A to jak pro cyklistiku (počítáno pro 100 mílový závod), tak pro běh (počítáno pro maraton) - oba dva sporty zatěžují především dolní končetiny, řada předpokladů je tedy mezi nimi přenositelná. 

V následující části autoři řeší problematiku hydratace. Podrobněji je vysvětlen způsob, jakým tělo zpracovává potraviny a co z toho vyplývá pro přísun energie v tekuté a v pevné formě. Velmi zestručněno, část energie lze tělu dodat v nápojích. Protože rychlost vstřebávání vody a živin je výrazně ovlivněná koncentrací nápoje, existuje určitý rozsah koncentrací, které jsou reálně použitelné. Současně je možný přísun tekutin významně ovlivněn okolní teplotou. Pokud je horko a víc se potíte, je potřeba (a je možné) pít víc a tímpádem je možné do sebe dostat víc energie. Tento přísun může být dostačující pro pokrytí energetického výdaje. Je-li zima, přísun tekutin nebude tak velký. Přísun energie pak není možné pokrýt výhradně pomocí nápojů a je potřeba i jíst.

Samozřejmě, je možné konzumovat i klasické energetické tyčinky a různé jiné komerční produkty. V další části je proto provedeno porovnání nutričních hodnot komerčních produktů a vlastnoručně vytvořených "jednohubek". Toto je doplněno o vysvětlení, proč některým sportovcům gely (a podobné) nedělají v žaludku (a následně níže) zrovna dobře. Opět to jde hodně zestručnit: hodně záleží na obsahu vody.

K úvodu musím dodat, že samozřejmě obsahuje určitá zjednodušení, případně že v některých bodech se liší od informací, které najdete např. v Lore of Running. Například není úplně přesné počítat míru dehydratace (resp. množství vody ztracené pocením) pouze jako rozdíl hmotnosti před a po výkonu. Značnou část ztracené hmotnosti tvoří spálené cukry. Na každé 4 kilokalorie spálíme 1 gram cukru, při maratonu za 4:30 celkem spálíme v cukrech něco přes 2500 kilokalorií, tedy přes 600 g cukrů (hrubé odhady na základě tabulek). Část ztracené vody pak nepochází čistě z vody vypité, ale jedná se o vodu vzniklou v rámci metabolismu, třeba právě během spalování cukrů (tudíž do značné míry nula pošlá od nuly). Stejně jako u jakékoliv jiné knihy je tedy dobré provést menší konfrontaci s jinou literaturou, případně s vlastními znalostmi.

A konečně přichází část věnovaná receptům. Recepty jsou rozdělené do těchto částí: Rice Cakes (rýžové koláčky), Baked Eggs (pečená vejce), Two-bite Pies (koláčky na dvě sousta), Baked Cakes & Cookies (Pečené koláče a sušenky), Griddle Cakes, Pancakes & Waffles (koláče pečené na mřížce, palačinky a vafle), Aha! Portables (obyčejná jídla upravená tak, aby se dala vzít s sebou, tedy po přečtení receptu následuje tzv. Aha-efekt;-) a Take & Make (různé "polotovary", které lze jednoduše dodělat, když je málo času). Stejně jako v předchozí knize, i tady je řada receptů bezlepkových či vegetariánských - vše řádně označeno. Kromě receptů pak v knize najdete i pár triků jak si přípravu zjednodušit, případně jak vytvořené "jednohubky" vhodně zabalit.

Poslední částí knihy jsou opět různé tabulky, jednak shrnující nutriční hodnoty jednotlivých receptů, jednak opět nezbytné převodní tabulky mezi jednotlivými systémy (U.S., Imperial, Metric).
Edit 23. 7. 2014
Po několika šílených snahách o propočty výdajů jsem zjistil dost podstatnou věc: v celé knize se za cal, Cal, CAL (v nadpisech tabulek) skrývají nikoliv kalorie, ale kilokalorie!

Shrnuto

Dvojče k předchozí knize. Pokud vás nebaví jíst různé gely a jiné podivnosti, bude se hodit.

Bonus

Už jsme stihli vyzkoušet jeden recept. V originále se jedná o Sausage and Potato Cakes, my jsme si recept trochu upravili (co dům dal):

5 brambor, asi 150 g klobásy (nějaké lepší) a trochu anglické slaniny, 1/4 hrnku najemno pokrájené cibule, 4 vejce, 1/2 hrnku hrubé mouky, sůl, kmín džíra, strouhaná gouda

Uvařte na kostky (menší) pokrájené brambory (s kmínem). Pečlivě slijte vodu. Na pánvi osmahněte klobásu, pak přidejte brambory a cibuli. Lehce osmahněte a dejte stranou zchladnout. V míse rozmíchejte vajíčka s moukou, osolte. Poté přidejte zchladlou směs s bramborami (když bude moc horká, začne vám "vařit" vajíčka), promíchejte. Vymažte formičky na muffiny (12 ks) a rozdělte do nich směs. Posypte strouhaným sýrem. Pečte cca 15-20 minut v troubě předehřáté na 180 °C. Ke konci můžete pustit gril (nebo horní topení), aby sýr pěkně zezlátnul. Vyklopte z forem ještě za tepla (my to neudělali a dalo nám dost práce muffiny z formiček dostat;-) Hotovo.

Samozřejmě jde použít jakékoliv koření, případně nahradit maso zeleninou. Podle mě tenhle recept spadá spíš do kategorie Aha!, protože vzato kolem a kolem, je to vlastně to, co řada z nás zná pod názvem francouzské brambory. Jen s drobnými úpravami a ve formě muffinů. Nic to ovšem nemění na tom, že je to zatraceně dobré přenosné jídlo.

The Feed Zone Cookbook

Říká se, že výživa je čtvrtou disciplínou v triatlonu. Sunny Blende, ultraběžkyně a specialistka na výživu, dokonce řekla, že ultramaratony jsou vlastně jen takové soutěže v jídle a pití, při kterých se trochu proběhnete pěknou krajinou. Není tak těžké přijít na to, že čím náročnější sport a čím delší výkon, tím větší roli jídlo (a pití) hraje. Stejně tak není těžké přijít na to, že výživa sportovců při tréninku a hlavně při závodě je záležitost dost specifická. Jídlo by tělu mělo dodat všechny potřebné nutrienty (tuky, cukry, bílkoviny, minerály...), ideálně ve správném poměru a množství, mělo by být dobře stravitelé a nemělo by moc dráždit žaludek, mělo by zabrat co nejmenší objem... To, že by mělo taky dobře chutnat, to řada sportovců bere spíš jako svého druhu bonus. Setkal jsem se už s celou řadou (hlavně běžeckých) receptů, kde chuť byla ne na posledním místě, ale ani se nedostavila na start. Asi nejméně strašlivé byly rozinky se solí (kdo z nás nemáčel při nějakém ultra do soli banán, že...), na druhé straně spektra byla prostá směs bílkovin, tuku a cukru.

Kdysi dávno, v době kdy mi to ještě běhalo (hlavně orienťácky), jsem od někoho zaslechnul informaci, že bratři Skripnici (klacky.cz) na závod v horském orientačním běhu táhnou v báglu půlku bochníku chleba a kus uzeného. Přišlo nám to dost divné, všichni přece vědí (věděli...), že na takovéhle závody se tahají energy tyčinky, sojové suky, carbosnacky a podobné energetické bomby. O řadu let později, po svém prvním rogainingu, jsem usoudil, že na té myšlence něco bude. Po 12 hodinách jsem se v basecampu vrhal na kuřecí steak jako kdybych týden nejedl a po zbylých 12 hodinách jsem krabici s výše zmíněnými energetickými bombami musel na několik dní odložit z dohledu, neb se mi při pohledu na ně dělalo zle... Postupem času jsem přišel na to, že pivo při závodě nikoho nezabije (a navíc je svou chutí téměř úplně avšak ne zcela nepodobné ionťáku;-) a že slané krekry jsou občas lepší než tatranka. A takové korbáčiky... Už párkrát mi někdo během závodu automaticky na nabídku odpověděl zamítavě, jakmile si však všimnul, co mu nabízím, neodolal a shltnul je téměř se slzami štěstí v očích. Skutečné jídlo je prostě skutečné jídlo...

http://feedzonecookbook.com/

The Feed Zone Cookbook: Fast and Flavorful Food for Athletes

Sportem, ve kterém hraje strava během závodů obzvlášť velkou roli, je silniční cyklistika. Když Allen Lim, doktor integrativní fyziologie, začal pracovat pro profesionální cyklisty, zjistil, že řada z nich má s výživou potíže. Strava během závodu sestávala především z různých gelů, tyčinek a jiných preparátů, které příliš nelákaly ke konzumaci. Řada závodníků měla navíc dost špatné stravovací návyky. V okamžiku, kdy Lim viděl závodníka, jak si k večeři nasypal misku cereálií, zkonstatoval, že je čas na změnu. Začal tedy vařit "obyčejná" jídla. Kromě toho, že splňovala všechny požadavky na závodní stravu, měla jednu podstatnou výhodu - byla dobrá. Poté se setkal se špičkovým kuchařem Biju Thomasem. Velmi rychle se spřátelili a vznikla dokonalá dvojice - specialista na výživu a šéfkuchař, oba nadšení cyklisté. A postupně vznikla tato kniha.

Kniha The Feed Zone Cookbook: Fast and Flavorful Food for Athletes je poněkud netradiční kuchařka. Hned v úvodní části, popisující okolnosti vzniku, najdete upozornění, že recepty obsahují velká množství cukrů, tuků a že se rozhodně nejedná o kuchařku pro ty, kdo se snaží zhubnout. Následuje popis vhodného načasování stravy - kdy jíst před zátěží, jak jíst během zátěže, jak po zátěži - a jak hodně jíst. Základní pravidlo zní: Pokud netrénujete, nebo trénujete jen lehce, je v pořádku, pokud máte někdy hlad. Pokud trénujete, je v pořádku, pokud máte trošku hlad. A pokud se blíží důležitý závod nebo pokud závodíte, snažte se nemít nikdy hlad. V další krátké části je popsáno, jakým způsobem autoři používají ve svých receptech jednotlivé nutrienty (opakuje se vysvětlení, že se nejedná o "lehká" dietní jídla), jak efektivně používat knihu (co dělat, co nedělat při úpravách receptů), jaké jsou základní složky a proč je používat. Nakonec je uveden soupis vybavení a surovin, které by měl mít sportovec v kuchyni vždy po ruce.

Následuje nejdůležitější část celé knihy - recepty. Recepty jsou rozdělené nejprve dle typu jídla, dělení odpovídá stravovacímu schématu během závodů a tréninku: Breakfast (snídaně), Portables (s sebou), Après (po zátěži), Dinner (večeře/odpolední jídlo), Desserts (moučníky) a Basics (základní předpisy a recepty na různé omáčky, přílohy, dochucovače atp.). Každá tato část je pak ještě dále dělená, například v případě snídaně: Bowls (misky), Handhelds (do ruky), Big Plates (velká jídla). Celkem kniha obsahuje nějakých 150 receptů, včetně barevných fotografií. Řada receptů je vhodná pro bezlepkovou dietu, případně pro vegetariány (oboje je vyznačeno). Recepty jsou opravdu různorodé, žádný těstovinový salát stokrát jinak. Několik ukázek: Quiche, Fig and Honey Rice Cakes, Chicken Tacos, Corn Cakes with Crisp Chicken, Flourless Chocolate Cake. Doba přípravy se u řady z nich vejde do půl hodiny - což je rozhodně další argument mluvící pro vyzkoušení. Bylo by vhodné upozornit, že u řady receptů se nejedná o žádné světoborné novinky. Naopak, člověk často zjistí, že něco takového vaří také. Ale rozhodně není na škodu vědět, že se jedná o jídlo vhodné pro vrcholové sportovce. 

Aby si knihu patřičně užili i milovníci pečlivého sledování nutričních hodnot, poslední část obsahuje nutriční a převodní tabulky.
Edit 23. 7. 2014
Po několika šílených snahách o propočty výdajů jsem zjistil dost podstatnou věc: v celé knize se za cal, Cal, CAL (v nadpisech tabulek) skrývají nikoliv kalorie, ale kilokalorie!

Souhrn

Celou knihu by šlo shrnout do jediné myšlenky: Nejlepší věcí, kterou můžete jíst, je skutečné jídlo. Pokud nejste milovníkem tyčinek, gelů a jiných přípravků, The Feed Zone Cookbook: Fast and Flavorful Food for Athletes by ve vaší knihovně chybět neměla.

Něco navíc

Biju Thomas a Allen Lim také stojí za vznikem projektu Scratch Labs. Jejich snahou je vyrábět kvalitní výživu pro sportovce, momentálně mají v nabídce především "ionťáky" na bázi ovocných prášků vyrobených vakuovým vymražováním. Nutno dodat, že cena odpovídá deklarované kvalitě... Na stránkách najdete kromě těchto produktů i pár receptů - především recept na (údajně) velmi známé Allen Rim's Rice Cakes. A komu by nestačily recepty na Portables v knize The Feed Zone Cookbook, může na stránkách také zakoupit druhou knihu stejných autorů - Feed Zone Portables, o které (snad) něco napíšu v dohledné době (zatím je pouze na wishlistu).

Run or Die

Obálka anglického vydání
(převzato ze skyrunning.cz)

Asi před týdnem mi konečně poštou dorazila dlouho očekávaná kniha Run or Die od Kiliana Jorneta. Takže jsem se rychle pustil do čtení a přináším slíbenou krátkou recenzi (obě dvě slova by zasloužila uvozovky).

Pro úplnost: Kilian Jornet (1987) je vytrvalostní běžec a skialpinista, původem z Katalánska. Ve svých 25 letech má za sebou téměř neuvěřitelnou řadu vynikajících výkonů, mimo jiné je trojnásobným vítězem Ultra-Trail de Mont Blanc, vítězem nejstaršího stomílového běhu Western States  Endurance Run a čtyřnásobným vítězem Europe's Skyrunner World Series. Jeho další specialitou jsou běhy označované jako FKT (Fastest Known Time, nejrychlejší známý čas), tedy pokusy o vytvoření rekordu na nějaké obvyklé trase (zpravidla neuvěřitelně dlouhé).

Moc pěknou (a opravdu dlouhou) ukázku v češtině zveřejnila už v březnu Anka Straková na stránkách skyrunning.cz. Spolu se Samem Strakou okomentovali anglickou verzi jako poněkud kostrbatou a místy ne zcela jasnou a vyjádřili naději, že ohlášený český překlad vznikne na základě katalánského originálu. Proto jsem se trochu bál, jaký jazykový oblud se mi dostane do ruky. Přestože (nebo možná protože) používám pasivně anglištinu víceméně denně - a málokdo z vědecké komunity píše (a nedejbohové mluví) klasickou Oxford English - neměl jsem při čtení žádné zásadní problémy. Přesněji, všimnul jsem si dvou věcí. Některé vazby mi přišly dost zvláštní - k obhajobě překladatele však musím konstatovat, že to může být dané stejně dobře blbostí mou, jako jeho. Druhou věcí byl místy podvědomý pocit, že překladatel píše "taková ta kulatá věc, do které se kope", místo aby napsal "fotbalový míč". Stejně jako u bodu prvního i zde nevylučuju, že je to dáno jen mou velmi špatnou znalostí (ultra)trailové terminologie. V (ultra)trailové terminologii mám ostatně zcela určitě velmi rozsáhlé mezery i v češtině. Kupříkladu pro mě je jakýkoliv vak s hadičkou na pití automaticky vembloud, velbloud nebo ještě tak "kejml", zcela bez ohledu na značku, a jakmile někde čtu o batohu kompatibilním s vodním rezervoárem, marně uvažuju, kdy naposledy jsem měl nutkání táhnout s sebou zásobu vody zvící Dlouhých Strání (neptejte se mě, proč mě jako první vodní nádrž napadly zrovna Dlouhé Stráně) nebo dokonce Lipna. Lze pak ještě polemizovat s myšlenkou, zda má vůbec katalánština dostatečnou slovní zásobu pro běžeckou terminologii a nakolik se má překladatel při ne zcela stoprocentní kompatibilitě dvou jazyků pouštět do úprav. Když znovu porovnávám Ančin český překlad s překladem anglickým, uvažuju i nad možností, že se přesnou terminologií moc nezabýval ani sám Kilian Jornet. Jen jeden příklad: Anka popisuje operaci v překladu zcela terminologicky správně jako "tahovou cerkláž kolena", zatímco anglická verze mluví prostě o "metal plate around my kneecap" (kovová destička kolem mé čéšky). Tady se asi musí každý čtenář (tím spíše čtenář-běžec) rozhodnout, co se mu líbí. (Pro jistotu, protože Internet je médium vesměs nepřejícné a záštiplné a ne vždy je mezi řádky zcela čitelno: v žádném případě by mě nenapadlo ani na chvilku jakkoliv pochybovat o kvalitě Ančina překladu, úrovni její anglištiny či o pravdivosti jejího vyjádření na adresu překladu anglického! Je klidně možné, že kdybych knihu nečetl, ale snažil se jí překládat, chytal bych se za hlavu stejně jako ona.) V souhrnu: jazyková stránka za obsahem mírně pokulhává, což je ovšem pořád ještě lepší, než kdyby to bylo opačně. Běžný neanglický čtenář anglické literatury si podle mě nevšimne, vzdělaný běžec si přinejhorším povzdechne.

Celá kniha je takovou hodně zhuštěnou verzí Kilianova životopisu. První kapitola je zajímavou sondou do jeho dětství a mládí (dobře, mládí zní vzhledem k jeho necelým třiceti rokům dost hloupě...) a umožňuje pochopit, jak se z něj stala jedna ze současných ikon vytrvalostního běhu. Když vezmu v úvahu to, co už jako dítě prožil (někteří by určitě napsali přežil), připadá mi jeho výdrž vlastně tak nějak skoro normální. Dobře, normální je silné slovo, ale řekněme odpovídající okolnostem? To už by šlo... Po tomto začátku, který by mohl u konzervativních rodičů vyvolat nutkání začít hledat číslo na sociálku, už následuje poměrně rychlý sled popisů jednotlivých Kilianových běžeckých akcí, jako např. osmidenní přeběh Pyrenejí od Atlantiku ke Středozemnímu moři, závod Western States Endurance Run 2010 (částečně popsaný už v dokumentu Unbreakable, který jsem bohužel dosud neměl možnost shlédnout), nebo jeho pokus překonání rekordu ve výběhu na Kilimandžáro a seběh zpět (FKT) - to vše prokládané úvahami o smyslu běhání, o rodině, o přátelích, mentální přípravě a pocitech během závodu i po něm. Tyhle exkurze do Kilianovy mysli jsou asi nejzajímavější část celé knihy, protože zatímco jeho výsledky je velmi lehké sledovat na Internetu, do hlavy mu nikdo nevidíme. To je prý ostatně tak trochu slabina zmiňovaného dokumentu Unbreakable: vidíte Kiliana v mizerném stavu 20 mil před cílem a pak jeho skoro zázračný doběh na třetím místě. Co se stalo mezitím a kde sebral sílu po těžké krizi opět zrychlit, to už prý dokument nepopisuje. Kniha ano. Kilianova síla podle všeho není jen v jeho nohách, ale čerpá jí i ze svého přístupu k přípravě, k závodění a vlastně k životu vůbec. Kilianův přístup snad nejde shrnout jinak než jako pragmatický. Asi nejlépe to ukazuje v části, kde popisuje, proč není před závodem nervózní a - narozdíl od řady jiných lidí - nemá problémy se spánkem:

"Schopnost uvažovat o věcech ve správném kontextu mi pomáhá vyhnout se těmhle nočním můrám a katastrofám během závodu. Pokud jsme se připravovali a trénovali na závod správně, pak není důvod se obávat špatného výsledku; pokud byla naše příprava špatná, pak také není důvod k obavám, protože víme, že výsledek nemůže být dobrý. (...) A závod je jenom závod. Když jsme ve stresu, měli bychom se zamyslet, zda nám problém, který v téhle chvíli vypadá jako neřešitelný, bude připadat tak obrovský i za deset let, nebo jestli na něj budeme vzpomínat jen jako na humornou historku."

Podtrženo sečteno: Run or Die by podle mého názoru neměli ultraběžci jen tak minout. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak určitě proto, že je to velmi zajímavý pohled do mysli jednoho ze současných vrcholových vytrvalců. Kilian Jornet je podle mého názoru ukázkový příklad toho, že ultra se vyhrává nejen nohama ale i hlavou. A někdy možná hlavně tou hlavou.

JWOC Tour 2013 - čistě rehabilitačně

Nohy mě nejvíc svrbí ve chvílích, kdy je to tak jediné, k čemu jsou zrovna dobré... Takže jsem se mezi zrušením kolene a jeho odoperováním přihlásil na JWOC Tour, tedy doprovodné závody JWOC - Juniorského mistrovství světa v orientačním běhu. Myšlenkový pochod byl asi tenhle: tou dobou už bych měl být podle papírů schopný chodit a jezdit na kole. A mooožná i běhat. Hradec Králové je v principu placka. Když nemůžu běhat, můžu aspoň fandit. A taky se mrknout, jestli OB ještě vypadá jako před nějakými těmi pěti lety, kdy jsem z toho kolotoče vypadnul. A sprint po Hradci Králové dokážu přinejhorším obejít krokem. A možná že se i zkusím podívat do lesa, pěkně pomalu s mapou. Navíc mají udělaný hezký dres... 

Sobota 29. 6.

Jako největší oříšek se ukázalo vecpání veškeré bagáže včetně dvou kol do Corsy. Po příjezdu na Stříbrný rybník a zakempení jsme vyrazili na lov kešek. Celkem chůze 10 km/2,5 h. Večer vynikající grilovaná kýta za neuvěřitelných 50 korun za deset deka. Tomu se říká dobrý začátek dovolené.

Neděle 30. 6.

Plánovaný lehký a krátký výlet na kole, abych viděl, co koleno zvládne. Trasa: Stříbrný rybník, Běleč nad Orlicí, Albrechtice nad Orlicí, Bělečko, rybník Výskyt, Zděná Bouda, Stříbrný rybník. Celkem kolo 45 km/3 h 20 min. Koleno to zvládlo. Pak jsme se vydali na trénink. Já chůzi, Erika během. I při chůzi jsem ale dělal až nechutně hodně chyb. Navíc všude spousta vody.. Takže co rozplizlá vodoteč, to nějaká obíhačka - abych někde ve vodě neuklouznul a nehnul si s kolenem. Celkem chůze 17 kontrol/7 km/2 h.

Pondělí 1. 7.

Místo první etapy opět cyklovýlet. Trasa: Stříbrný rybník, Hoděšovice, Koliba, Vysoká nad Labem, Moravské Předměstí, Malšovice, Stříbrný rybník. Celkem kolo 35 km/2 h 20 min. Pak cesta autem do Hradce na oběd a do bazénu. Chtěli jsme vyzkoušet, jak fungují slevenky od organizátorů. Správný bazén trefujeme až napodruhé. Slevenky navíc ještě nefungovaly (nějak nikdo z bazénu nic nevěděl), naštěstí to zachránila jiná sleva. Takže kromě páry, vířivky a umělého vlnobití ještě 200 m plavání. Cestou domů nákup, protože jíst každý den grilované maso je poněkud nudné.

Úterý 2. 7.

Etapa na Stříbrném potoce, takže Erika běží, já se jedu jen tak letmo projet na kole po lese. Celkem kolo 20 km/1 h 13 min. Večer jsme ještě shlédli orientshow - velmi krátký (600 m) a velmi rychlý (4 minuty) závod na mapě s měřítkem 1:1500 - a velmi oblíbené pivní štafety. Zde ve formátu: dva běžci, střídají se na 6 úsecích v délce kolem kilometru, na začátku každého úseku pije běžec pivo, u 5. a 6. úseku pak ještě jedno v průběhu. Dohromady tedy vypil každý běžec 4 piva. Speciálně kvůli pivním štafetám přijel pověstný Beermental team - a naprosto nepřekvapivě vyhráli.

Orient show - kromě přírodních objektů vytvořil stavitel ještě dvě bludiště z "mlíka". Na mapě, kde 1 cm představuje 1,5 metru v terénu je dost náročné se zorientovat a nepřebíhat. Současně je už fakt poznat rozdíl mezi starší a novou generací SI čipů. Přecejen, jestli razíte u čtyřminutového sprintu každou kontrolu sekundu nebo 60 ms, to je dost rozdíl.

Start pivních štafet - ženské mohly vyměnit pivo za panáka, proto mají mnohem rychlejší start.

Středa 3. 7.

Fandění na závodu middle, Erika si užila své tři hodiny v lese, já zas potkal pár starých známých, takže docela dobře strávený den. Večer ještě společně krátký výlet na kole, abych taky něco dělal. Celkem kolo 15 km/53 min.

Čtvrtek 4. 7.

Erika má po včerejšku dost lesa, kontrol i kamenů, takže místo na etapu jedeme zase na kratší výlet. Trasa: Stříbrný rybník, Biřička, Borek, Bohumilec, Dražkov, Dříteč, Vysoká nad Labem, Moravské Předměstí, Malšovice, Stříbrný rybník. Celkem kolo 42 km/2 h 35 min. Odpoledne pěšky do Hradce, cestou oběd, kafe, pozorování ondater, vyhlášení výsledků longu a middle a velmi malý kousek koncertu Charlie Straight a pěšky zpět do kempu.

Pátek 5. 7.

Ráno pochod do Hradce, oběd, trocha procházení a fandění na sprintu a nakonec (pro mě jediná) etapa JWOC Tour. Trať T3: 13 kontrol/2 km/24 minut. Žádná velká rychlochůze to nebyla, ale stále ještě jsem nebyl poslední. Pak ještě na hodinku bazén/výřivka/pára. Večer s brňáky hraní Space Alertu a Dixitu a na náš místní standard velmi pozdní odchod do spacáku až o půlnoci.

Sobota 6. 7.

Ranní vstávání, abychom stihli dojet na kole do Hoděšovic. Běžely se štafety a ženy startovaly už v 10:00. Půl hodiny jedoucí bus však jel nejdřív v 9:30, navíc by nás pak čekalo ještě pěkných pár set metrů pěšky. Dorazili jsme půl hodiny předem, zabivakovali a šli fandit. GPS tracking a televizní kamery v lese ze závodů obecně dělají pro diváky úplně jinou show, u štafet to je ale ještě o stupeň větší drama. Naše holky zaběhly perfektně a protože orientační běh není jen o nejrychlejším čase, ale o nejrychlejším čase a všech kontrolách správně oražených, získaly nakonec zlato! Chvíli po startu mužů bohužel vypadla velká obrazovka, takže vynikající výkon našich běžců jsme sledovali tak nějak "postaru", jenom s hlášením o průběhu radio kontrolami. Naštěstí na poslední, třetí úsek už vše fungovalo. Kluci si definitivně vybrali všechnu smůlu v předchozích dnech a vykřesali z toho všeho další zlato. Na stránkách České televize je celkem 125 minut záznamu, stojí to za shlédnutí. Já pak ještě počkal na vyhlášení, Erika mezitím odběhla T2 a jeli jsme zpět. Celkem kolo 20 km/1 h 10 minut.

Přibližně 300 organizátorů připravilo JWOC pro cca 400 juniorských reprezentantů a JWOC Tour pro cca 700 účastníků.
Samozřejmě na fotce nejsou zdaleka všichni, tou dobou ještě dobíhaly do cíle poslední štafety JWOC a zároveň i první závodníci JWOC Tour.

Zlato: Česká republika (Lenka Knapová, Kateřina Chromá a Vendula Horčičková),
stříbro: Finsko (Haataja, Haikonen, Hulkkonen), bronz: Švédsko (Svensson, Forsgren, Johansson).

Zlato: Česká republika (Marek Schuster, Adam Chloupek a Michal Hubáček),
stříbro: Švédsko (Johansson, Wängdahl a Svensk), bronz: Rusko (Kuchmenko, Polyakov, Kozyrev).

Neděle 7. 7.
Opětovný zázrak v podobě nacpání věcí zpět do Corsy, v Hradci ještě krmění ondater a pak už cesta domů. Aby to nebylo málo akční, tak mi v závěru cesty do Prahy praskl náhon alternátoru, takže jsem jen doufal, že baterka je na tom dost dobře, abych dojel. Byla, naštěstí. Doma už jen umýt auto, stan, vybalit, vyprat a pořádně se vyspat na pracovní pondělí.

Ondatry u soutoku Labe a Orlice.

Suma sumárum: Za devět dní najeto na kole 177 km a nachozeno 19 km vcelku slušnou rychlostí (na daný terén). Řekl bych povedená dovolená a slušný rehab kolene. Takže díky pořadatelům, našim reprezentantům za fakt dobrý výkon, starým známým, co se ke mě hlásili, novým známým a Erice, že to se mnou přežila :-)

ŠUTR72

ŠUTR, neboli Šárecko-Hanspaulský Ultra Trail, je pro mě tak trochu zakletým závodem. Zatím se mi podařilo se jej zúčastnit pouze jednou (vloni na jaře), jinak mi do něj vždy vlezlo něco neodvolatelného a nepředvídatelného. Stejně tomu bylo i letos, dva týdny po plastice ACL se prostě běžet nedá...

ŠUTR je pro mě ale hlavně tak trochu společenskou akcí (stejně jako třeba Babický trail 1/4 maraton), takže koleno nekoleno, vzal jsem aspoň foťák a Eriku a vyrazil povzbuzovat.

Pro samé focení a kecání jsem moc průběh závodu nesledoval, navíc přinejmenším půlku lidí znám sice od vidění, ale jména mi vypadávají (mea culpa), takže než se pouštět do spekulací, odkážu na článek Petra Římana na stránkách běhej.com a na výsledky na webu sportovniservis.cz. Za sebe jen dodám, že kdyby to byl můj závod, tak experti, kteří se přihlásili a nedorazili, by byli asi již pro všechny budoucí ročníky ŠUTRfree.

Fotky najdete u mě na Picase. Pokud by někdo chtěl fotku v původním rozlišení, nechť se mi ozve. Omluvte všelijakou kvalitu, většinou fotím věci, které se hýbou málo, nebo vůbec...

ACL - dva týdny po operaci

Je na čase shrnout zážitky z posledních dvou týdnů.

Postupně se mi dařilo snižovat dávky analgetik - zůstal Tramadol 2x denně a sem tam ještě brufen na noc. Po pěti dnech jsem dobral antibiotika a po šesti i antitrombotické injekce. Samozřejmě, aby byla legrace, tak tou poslední jsem trefil nerv, takže stála za to. Největší zážitek ale byl, že jsem mohl konečně definitivně rozbalit nohu, sundat krytí stehů a pořádně se osprchovat. Nádhera... Dlouho se mi nedařilo zvedání napnuté nohy. Svalům se nechtělo, navíc to neuvěřitelně bolelo - což byl dost možná důvod, proč se jim nechtělo. Než jsem rozbalil nohu a sundal krytí, myslel jsem si, že je tak citlivé místo odběru štěpu, ale pak jsem zjistil, že tak strašně bolí holeň. Při odběru štěpu se samozřejmě do okolí kosti vyleje nějaké množství krve - a hematom pak tlačí na co může... Nakonec jsem nefungující svaly vyřešil tak, že jsem si na postelí udělal kladku, nohu chytl do smyčky a opatrně jí zdvihal nahoru na smyčce. Současně jsem se svaly snažil zatínat. Na nějaký pátý pokus se mi to opravdu povedlo a noha i po povolení smyčky zůstala zdvihnutá. Nutno dodat, že jsem pak deset minut funěl jako po maratonu. Důležité však je, že se mi postupně začalo dřit zvládat zdvihání natažené nohy i bez předchozí "aktivace" kladkou. Flexe se také pomalu zlepšovala, ale přes 45 stupnů to šlo dost ztěžka. Ale rehabilitační plán zněl jasně: 2.-5. pooperační den postupně zvyšovat flexi do 60 stupňů. U mě to bylo spíš někde mezi 5. a 10. dnem, největším omezením ve všem byla bolest holeně. Nakonec se však povedlo.

Ještě před vytažením stehů: jeden steh vlevo,
velký vpravo. Tečka nahoře na stehně je místo,
kudy vyšel ven zaváděcí vrták při vrtání stehenní kosti.

Devátý den po operaci (sobota) jsem to už nevydržel, vytáhnul novou nepromokavou cyklo/běžeckou bundu a vyrazil do deště. Na první pokus jsem ušel 1,2 km za šílených 26 minut. Ale hned druhý den to bylo 2,5 km/51 min, další den to samé, jen o čtyři minuty rychleji a z půlky bez berlí. V úterý jsem už vzal berle rovnou jenom do rukou a začal jsem se snažit: 2,6 km/46 minut, celé bez berlí.

Ve středu jsem měl pobíhací den. Ráno návštěva u mého praktického lékaře (MUDr. Páša), kde jsem si nechal ukončit neschopenku. Stejně v práci dobře třetinu (a víc) času sedím, tak lepší než sedět doma a nudit se - navíc úkoly se samozřejmě postupně hromadí koleno nekoleno... V poledne pak kontrola u pana doktora Maurera. Vytáhnul mi stehy (a peníze z peněženky), zkonstatoval, že koleno vypadá dobře (flexe už skoro 90 stupňů - postupně koleno trochu povoluje i samo) a že se tedy uvidíme přibližně za dva měsíce (10. týden po operaci). Ještě jsem se dozvěděl, že rehabilitaci záměrně nepíše. Do 10. týdne prý není dobré nechat si na koleno sahat od kohokoliv cizího, pouze je třeba cvičit podle rozpisu. Moc násilná "rehabilitace" zhoršuje vhojení štěpu. A po deseti týdnech, pokud pojedu podle rozpisu, tak nebudu potřebovat ani tak rehabilitaci, jako už posilovnu, abych dostal nohu zpět do formy.

V pátek jsem absolvoval první pracovní den (peklo) a první poúrazovou kryosaunu, v sobotu fotil na ŠUTRu a neděli jsem strávil v botanické zahradě, ve Stromovce, v kryosauně a na Vyšehradě. Celkem nachozeno (ne moc rychle, zato zcela bez berlí) nějakých 12 kilometrů. Jedinou vadou na kráse pořád ještě zůstává hodně pomalu se vstřebávající hematom u holeně - pořád ještě mě to občas v noci dokáže vzbudit a nějakou dobu držet vzhůru. Co člověk nadělá...

Teď opatrně zvládnout pořádně těch 90 stupňů, abych mohl jezdit na rotopedu - a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty ;-)

ACL - druhý den po operaci

Kolegyně mi poslala odkaz na moc pěkné tričko. Docela přesně to vystihuje moje pocity během druhé noci po operaci. Šel jsem spát v jedenáct, v jednu se vzbudil (bolest), najedl se, protože žaludek řval hladem (taky jsem už dva dny pořádně nejedl), vzal si brufen a dočetl knihu (mimochodem, příznivcům Neila Gaimana a Tima Burtona by rozhodně kniha Jonathana L. Howarda Nekromant Johannes Cabal neměla uniknout). Pak jsem usnul mezi půl čtvrtou a šestou. Vzal jsem si Phlogenzym a šel zas spát, v půl sedmé jsem si pak dal koktejl sestávající z antibiotik (Xorimax), silného analgetika (Tramadol) a protitrombotické injekce (Zibor, trefil jsem se už na druhý pokus;-).

One used, five to go...	A ještě něco dobrého
Až na malý čtvereček a divně deformované svaly...	...se skoro nepozná, že mi s kolenem něco dělali (dokonce i díra po Redonu už skoro zmizela)

Celé dopoledne jsem tedy dost nepoužitelný, jen sedím a koukám na televizi a cvičím extenzi a zatínání svalů. Jde to překvapivě dobře, před operací asi opravdu úplné extenzi bránil zbytek utrženého vazu. V jedenáct si beru dva Paraleny a o hodinu později zas Phlogenzym. Po obědě jdu poprvé zkusit flexi nohy v leže na břiše. Jde to. S neuvěřitelným úsilím zvládnu flexi do 45 °, větší brání částečně otok, částečně asi i obinadlo (pod kolenem se prostě nemá kam skrčit). Tak jako tak po 5 minutách jsem unavený jako po hodině běhu. Odpoledne proklimbám u televize s ledovanou nohou a hledám, co mi tam vlastně dali za šrouby (instruktážní video pro otrlé). Až v pět hodin si uvědomuju, že jsem si odpoledne vůbec nemusel vzít další analgetika a že při pokládání nohy z gauče na zem (stále pomocí berle) už nesyčím bolestí. Večer další Phlogenzym, atb a analgetikum a převaz nohy. Tedy sejmout obinadla, zděsit se, omotat obinadla a neuškrtit nohu. Následuje druhý pokus o flexi, se stejným výsledkem jako dopoledne (což považuju za pozitivum). Taky zkusmo zkouším ve stoje zatížit rovnoměrně obě nohy - jde to a dokonce to nebolí. S trochou obav čekám na noc, zda nižší bolestivost vydrží. Nicméně, pořád mi ještě zbývá rezerva, co se povolené denní dávky analgetik týče, tak to snad zvládnu lépe.

ACL - den poté

Žiju...ale bolí to...

Den D, 2. května, 7:30 ráno - příjem v Palas Atheně na Hájích. Na plastiku jdeme celkem čtyři, dva chlapi a dvě ženské. Vada na kráse je, že nám nikdo neřekne, v jakém jdeme pořadí, takže po předoperačním poučení a nafasování síťky na vlasy, punčochy proti trombóze na neoperovanou nohu a jednorázového andělíčka čekáme a čekáme. Mezitím se seznámuju s kolegou, tohle je (doufá) jeho poslední operace - před rokem a půl ho na motorce sestřelila jiná - havarovaná - motorka. Proti tomu je můj měsíc od úrazu prkotina. V jedenáct odvážejí jeho, kolem dvanácté pak mě. Od sestřičky na předoperačním dostávám kanylu, do ní "panáka, aby mi bylo veseleji", pak mě přemístí na operační stůl, anesteziolog se mě ještě vyptá na pár věcí, dává mi dýchat...

...probouzí mě přístroj, co dělá ping. Říkám si, že ta zeď byla na opačné straně, proč tam jsem a na co čekají. Až když nahmatám obvaz, dojde mi, že už mám operaci za sebou, hodiny ukazují 14:00. Následuje převoz na pokoj, do kapačky morfin a odpoledne v polospánku. (edit) Jak jsem slíbil, volám a smskuju všem kolem - upřímně, ani si nepamatuju komu a co jsem napsal/řekl, takže doufám, že jsem se nedopustil nějakých přílišných faux pas. Oni moc dobře vědí, proč píšou, že po operaci nemá člověk činit závažná rozhodnutí ;-) (/edit) Někdy uprostřed morfinového rauše přichází pan doktor Maurer a říká nám, že operace šla fakt dobře, že normálně trvá hodinu ale u nás dvou to šlo tak hladce, že to zvládnul za 45 minut. Opatrně se ptám na menisky - prý v pořádku, jen zhmožděné, ale to bude dobré. Úžasná zpráva. Méně příjemná je jeho následující hláška: "Teď přijde doba, kdy to bude stát za prd. Dneska máte jediný úkol: mačkat tlačítko, aby vám sestra dala něco proti bolesti...". A má pravdu, stojí to za prd... Pak tak pospáváme, opatrně upíjíme čaj a občas si čteme. Večer dostáváme rohlík a čaj, pak koukáme na fotbal. Kolega se rozhodne, že už zvládne dojít na záchod, já vidím jeho grimasy, zkusím pohnout nohou a konstatuju, že jedna noc s bažantem nikoho nezabila. Dostáváme kapačkou antibiotika a já pak ještě koktejl něčeho a morfinu, protože jsem ho nedostal odpoledne, a jdeme spát. Kolega usíná okamžitě, pro mě je noc neuvěřitelně dlouhá. Nedaří se mi usnout, pořád se pohybuju na hranici polospánku a budí mě noha. Nakonec mě definitivně budí sestra, která nás jde zkontrolovat, převázat nám nohu a vytáhnout nám Redonův dren. Je dobře, že předtím otevřela okno a pustila do pokoje trochu studeného vzduchu, protože pak s kolegou oba asi pět minut tak trochu lapeme po dechu. Ještě dostaneme instruktáž abych věděli, jak si správně píchat antitrombotikum a pak už konečně snídani. Po snídani mě čeká křest ohněm - cesta na záchod. Koleno nebolí (překvapivě). Co ale bolí naprosto neuvěřitelně je místo odběru štěpu - tedy přesně ta část nohy, kterou prostě nejde nezapojit, pokud potřebujete zvednout nohu (nebo jí nechcete nechat volně padnout k zemi). Nakonec zvládám prazvláštní techniku, při které nohu zvedám horním koncem berle jako hákem. Tohle absolvuju během dne ještě asi třikrát, z toho jednou kvůli obědu. Nikdy bych nevěřil, že svíčková na dva metry vzdáleném stole je moc daleko. Naštěstí pořád ještě dostáváme různé prášky proti bolesti, dohromady slušný koktejl, takže to v rámci možností jde. Dostáváme propouštěcí dokumentaci, recepty na analgetika, antibiotika a antitrombotika. Kolega odchází kolem jedné, já si ještě zdřímnu (tentokrát usnu dobře) a snažím se podle pokynů cvičit extensi a flexi nohy (nic moc), kolem páté pro mě pak přijíždí táta a já po nějakých 30 hodinách od operace vydávám domů. Teď už jen doufat, že bolest brzo odezní a já budu schopný co nejdřív pořádně rehabilitovat.

Noha, ještě před vytažením Redona
(to je ta hadička vlevo, co mizí pod chladicím pytlíkem)

Vyhlašuju soutěž...

...o jednu nejlépe oholenou nohu ;-)

Den D-1

Vítěze vyhlásím až se v pátek vrátím po operaci...

Běžecká knihovnička II

Jak mě upozornil Sam Straka, samozřejmě mi v Běžecké knihovničce chyběla kniha nejpodstatnější. A to proto, že jsem si na ní vyhradil samostatný zápis.

Running Times Magazine

Lore of Running - Tim Noakes

Zde by stačilo hodnocení magazínu Runner‘s World uvedené na obálce knihy: "For the serious runner or coach, this book is a must."

Autorem této téměř tisícistránkové knihy je profesor zátěžové fyziologie na University of Cape Town a (ultra)maratonec Timothy David Noakes. Tim Noakes je známý pro svůj kritický přístup k mnoha oblíbeným teoriím a modelům, které se týkají zátěžové fyziologie. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří teorie centrálního řízení (central governor), mozkové činnosti, která upravuje intenzitu zátěže tak, aby nedošlo k narušení homeostáze a tím k ohrožení života. Podle této teorie mozek po určité době (a intenzitě) zátěže začne systematicky vyřazovat jednotlivá svalová vlákna, čímž postupně dochází ke snížení výkonu a tím i výdeje energie. Tento stav je následně vnímán jako únava. Tato teorie byla poprvé navržena v roce 1924 nositelem Nobelovy ceny za medicínu Archibaldem Hillem. Byla však odmítnuta a další výzkum se zaměřil na pocit únavy jako na přímý následek déletrvající zátěže svalů, při které dochází k nedostatečnému okysličení, k nárůstu hladiny laktátu a vyčerpání energie. V roce 1997 Tim Noakes navázal na Hillův výzkum a vytvořil teorii, podle které je výkon svalů v každém okamžiku na základě výpočtů upravován mozkem tak, aby námaha neznamenala pro organismus nebezpečí. Současné výzkumy Hillovu-Noakesovu teorii spíše potvrzují, než vyvracejí.

Tolik na úvod, abyste věděli, s kým máte tu čest. Tim Noakes patří mezi špičku v oboru a Lore of Running je tak právem označována za 'běžeckou bibli'. O její popularitě svědčí i fakt, že nyní je na trhu již čtvrté (opět trochu přepracované) vydání. Kniha je členěná do čtyř základních částí: Fyziologie a biochemie běhu, Základy tréninku, Od tréninku k závodům, Běžecké zdraví.

V části Fyziologie a biochemie běhu je podrobně popsaná činnost svalů (kapitola 1), transport kyslíku (kapitola 2), způsob získávání a využívání energie (kapitola 3) a regulace teploty během zátěže (kapitola 4). Je zde dopodrobna rozebrána řada různých modelů, týkajících se přísunu energie, metabolismu (a významu) laktátu nebo tolik oblíbeného ukazatele VO₂max. Za velmi důležitou považuju část diskutující příjem tekutin a péči o zkolabované atlety. Zmíním jen nejdůležitější část – příčinou kolapsu (obzvlášť v cíli závodu) nemusí být (a zpravidla nebývá) dehydratace, tudíž dát automaticky každého závodníka, který zkolabuje, na kapačku (nebo – je-li při vědomí – mu dát láhev a nutit ho pít) je blbost a hazard s jeho zdravím. Zatímco dehydratace při závodě málokdy končí smrtí (prakticky nikdy), hyponatremie (pokles obsahu sodíku v krevní plazmě) – kterou může způsobit právě neopodstatněný nadměrný přísun tekutin – může končit smrtí častěji, než by se běžci líbilo. Stručně řečeno, i u kolapsu běžce by medikaci měla nejprve předcházet diagnóza.

Část Základy tréninku popisuje vše, co je podstatné pro správný a efektivní trénink. Začíná kroky nezbytnými k vybudování dobrého tréninkového základu (kapitola 1). Součástí je i 15 pravidel tréninku, počínaje nutností trénovat pravidelně a kvalitně a konče odpovídajícím zařazováním odpočinku a laděním formy na konkrétní závody. Druhá kapitola je trochu motivační, obsahuje přehled nejvýznamnějších světových běžců (není překvapením, že mezi nimi figuruje i Emil Zátopek) a jejich tréninkových metod. Další dvě kapitoly popisují jak se vyhnout přetrénování, případně jak se s ním následně vyrovnat (kapitola 3), a jak trénovat nejen tělo, ale i hlavu (kapitola 4).

Část Od tréninku k závodům popisuje specifickou přípravu na jednotlivé typy závodů, počínaje desítkou a půlmaratónem (kapitola 1) a konče ultramaratony (kapitola 3). Čtvrtá kapitola může být pro někoho poněkud depresivní, neboť popisuje fyziologická omezení výkonnosti. Výkonnost nelze zvyšovat donekonečna a bohužel se rychle blížíme k okamžiku, kdy již bude prakticky nereálné posouvat běžecké rekordy. Na této skutečnosti nás může těšit, že jedním z těch velmi obtížně překonatelných časů je světový rekord Jarmily Kratochvílové na trati 800 metrů, který nebyl pokořen od roku 1983 a má hodnotu 1:53,28.

První kapitola části Běžecké zdraví rozebírá účinnost různých podpůrných prostředků, jak legálních, tak ilegálních. S výjimkou ilegálních prostředků (EPO, krevní doping atp.) lze říct, že platí to, co všichni běžci podvědomě vědí: kde není natrénováno, ani bobule nezaberou. Nebo přesněji: přínos jednotlivých prostředků je tak nízký, že rozhodně nevyvažuje jejich náročnost a/nebo cenu. Druhá kapitola pojednává o prevenci zranění, rozebírá jejich příčiny, projevy a možná řešení. Poslední kapitola pak popisuje vliv běhu na zdraví – jak asi nikoho nepřekvapí, běh má na zdraví vliv vesměs pozitivní, pokud člověk poslouchá své tělo a netlačí ho až za hranici.

Koho by nebavilo číst knihu klasicky od začátku do konce, může se opřít o velmi dobře udělaný věcný rejstřík (zabírá devět hustě popsaných stránek). Kdo by si chtěl přečíst nějakou ze studií, či jiný původní zdroj, na který Noakes odkazuje, bude muset na internet. Seznam literatury je totiž umístěný pouze online – což není tak překvapivé, vzhledem k tomu, že má úctyhodných 100 (!) stran.

Na závěr ještě zajímavost (mimochodem ukazující Noakesův zdravý vědecký přístup) – minulý rok Noakes zkonstatoval, že část knihy týkající se výživy je 'špatně' ("Pokud vlastníte knihu Lore of Running, vytrhněte část o výživě a zahoďte jí"). Noakes původně doporučoval přijímat ve větším množství sacharidy (velmi oblíbeně chybně označované jako karbohydráty, uhlovodany a jiná zvěrstva). Na základě výzkumu a vlastních pokusů však dospěl k názoru, že strava běžce by měla obsahovat mnohem méně sacharidů a naopak mnohem více bílkovin a tuků. Uvidíme, jak se s tím Noakes vypořádá v dalším vydání knihy.

Hodnocení: 11/10 – vše, co jste chtěli vědět o běhání, ale báli jste se zeptat; obzvlášť kladně hodnotím, že když už Noakes nějaký model odmítá, vysvětluje velmi pečlivě důvody.

Běžecká knihovnička

Není nic lepšího před operací kolene, než probírat se všemi knihami o běhání, co člověk má doma. Tím spíš, že mi ta operace vystaví distanc od běhání přinejlepším na dva měsíce a přinejhorším navždy. Dospěl jsem k názoru, že je za tím má podvědomá snaha dát koleni najevo, že se s ním nadále počítá a tudíž že se má snažit dát dokupy, pokud možno zcela a rychle….

Uvedeny chronologicky tak, jak jsem je získával.

Christopher McDougall

Born to Run – Christopher McDougall

Tuhle knihu má doma snad každý druhý běžec. Světový bestseller o mexických domorodcích a fenoménu běhání na boso (barefoot) s sebou kromě zvýšeného odbytu pětiprsťáků od Vibramu a zahájení dovozu semínek chia za jiným účelem, než jako krmivo pro ptactvo přinesl také sezónní nárůst počtu zranění achilovky, lýtkových svalů a plantární fascie.Kniha je napsaná tak dobře, že jí jedním dechem přečetli nejen mí běhající známí, ale i lidi, které jsem nikdy neviděl běžet dál než na tramvaj. Bod pro McDougalla. Kdo trochu sleduje ultrascénu, tak zaregistroval v minulém roce dvě události s knihou úzce související. Ta dobrá: Dan Orálek v závodě CCUM 2012 (Copper Canyon Ultramarathon) obsadil druhé místo. Napsal o tom moc pěkné povídání na tři doby: 1, 2, 3

Ta špatná: na konci března zemřel hlavní ‚hrdina‘ knihy, Micah True aka Caballo Blanco (krátký článek od Dana Orálka na běhej.com).

Kdyby nic jiného, Born to Run donutí člověka zamyslet se nad tím, co obouvá na nohy.

Hodnocení: 9/10 – bod dolů proto, že v některých částech je realita poupravená, aby byla víc fancy.

Marshall Ulrich

Running on Empty - Marshall Ulrich

Podtitul: An Ultramarathoner's Story of Love, Loss, and a Record-Setting Run Across America.

Napadlo vás někdy udělat něco šíleného? Třeba přeběhnout Ameriku, nebo – protože to je blíž – oběhnout dokola Evropu? Tak si přečtěte tuhle knihu. Jestli vás to nepřešlo, přečtěte si jí ještě jednou. Kromě popisu průběhu celé akce kniha na konci obsahuje velmi pěkný přehled stravy a hlavně soupis zranění, která Marshalla na přeběhu Ameriky doprovázela. Ještě že v knize nejsou fotky.

Hodnocení: 10/10 – ponaučení: velké a bláznivé výkony prostě bolí a nepatří mezi nejzdravější činnosti.

Kosmas

Běhat – Jean Echenoz

Podtitul: Románová pocta Emilu Zátopkovi.

Život Emila Zátopka jde stručně shrnout asi takhle: co Tě nezabije, to Tě posílí, ať už to jsou němci, nebo komunisti. Člověku se při čtení jednak otvírá kudla v kapse, jednak nechápe, jak je možné, že ve světě se o Zátopkovi mluví snad víc, než u nás. Kniha je psaná zvláštní formou, sice ve třetí osobě, ale velmi často jsou popisovány Zátopkovy vnitřní pocity a myšlenky.

Hodnocení: 7/10 – obsahově moc fajn, styl mě ale nezaujal.

Bookdepository

What I Talk About When I Talk About Running – Haruki Murakami

Knížka různých reflexí na téma běhání od raketově stoupajícího japonského autora. Nebo možná už tak moc nestoupajícího, kdo se v tom má vyznat. Nic vysloveně objevného, ale docela pěkně se čte, hlavně když si po přečtení určité pasáže můžu říct ‚hele, já taky…‘

Hodnocení: 7/10 – nebýt od Murakamiho, asi by to takový trhák nebyl.

kniha.cz

Běhání s Keňany – Adharanand Finn

Kniha, která se podle mě tak trochu veze na vlně obliby Born to Run a to do té míry, že i způsob vyprávění je shodný (velký závod a pak retrospektiva, která velkým závodem končí). Běžec a novinář Finn se vydá na pár měsíců žít do Keni, aby zjistil, proč keňští běžci dominují současné běžecké scéně. Stručně lze říct, že ze stejných důvodů, proč gymnastice dominuje Čína a okolní státy – je to jediný způsob, jak se zvednout nahoru.

Hodnocení: 8/10 – Born to Run po keňsku, nic víc, nic míň.