Smutek ze Staré dámy

www.kosmas.cz

Protože nemůžu běhat, tak aspoň čtu. A protože už jsem přečetl všechny knihy o běhání, co jsem doma měl (a není jich tak málo), šel jsem si pořídit nějakou další. Nakonec jsem ale narazil na knihu úplně jinou. Příběhy Staré dámy - Sto ročníků Tour de France. Jsou v ní krásné fotky, hlavně ty z "dřevních dob" a je napsaná fakt čtivě. A to tak, že vážně uvažuju, zda někde nesplašit silničku (nepotřebuju karbonový ultralight, ale plečka by to být taky nemusela;-) a nezačít zařazovat do tréninku víc kolo. S odoperovaným kolenem to tuhle sezónu už na nějaké velké laufy nevypadá, ale 45 kiláků na kole zvládá noha s přehledem. Možná že nakonec fakt někdy zkusím i ten triatlon. Teda, pokud mě někdo naučí plavat kraula ;-)

Takhle jsem uvedl asi před dvěma týdny koupi knihy. Teď jsem knihu konečně dočetl a tímpádem je zase čas na nějakou krátkou "recenzi". Tentokrát to nebude úplně veselá recenze, stejně jako nebylo úplně veselé ani čtení.

Píše se rok 1903. Osmdesát šest let po první spanilé jízdě Karla Friedricha von Drais, který svým běhacím strojem defacto odstartoval příběh cyklistiky, a 34 let po prvním cyklistickém závodě, kterým bylo klání Paris-Rouen (123 km, vítězný čas 10 hodin 40 minut). V 15:16 vyráží od kavárny Reveil Matin v Paříži 60 odvážlivců na první Tour de France. Čeká na ně 6 etap v celkové délce 2428 kilometrů. Tour objíždí skutečně celou Francii, cíle etap jsou v Lyonu, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Nantes a celý závod vrcholí opět v Paříži. O náročnosti celého závodu svědčí už fakt, že  první etapu dokončuje pouze 37 cyklistů, čas vítěze je téměř 18 hodin. Nutno říct, že to je zatraceně slušné, protože to znamená průměrnou rychlost téměř 26 km/h - což je při stavu tehdejších cest srovnatelné se zázrakem. Přidejte drsná pravidla závodu - žádná pomoc od kohokoliv cizího. Závodníci s sebou tedy vláčí těžké brašny s nářadím a vším, co by mohli k opravě potřebovat. Přidejte prémii pro vítěze - 3000 franků. A fakt, že mezi jednotlivými kontrolami závodníky nikdo nehlídal (jak taky, když vzniklé rozestupy mezi nimi byly i několikahodinové). Dostanete podmínky, které jsou přímo živnou půdou pro různé podvody. Takže již v první Tour de France jsou někteří diskvalifikovaní za tažení vozem, přijetí pomoci (nejčastěji jídla a pití) od diváků. Přidejte diváky házející kameny po soupeřích jejich favorita...

...a - bohužel - máte Tour de France v kostce od počátků až do současnosti. Tedy až na ty diváky, ti už aspoň nehází kameny a jenom blokují cyklistům do posledního zlomku sekundy cestu.

Takže tu máme závod pro ty nejdrsnější muže, kdy v cíli čeká sláva, peníze a nesmrtelnost. A nevyřčené heslo té doby: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. To ostatně také do značné míry platí na Tour dodnes. Vítězství na Tour je od počátku takovým lákadlem, že sev druhém ročníku již od první etapy objevují nejrůznější podvody - cestování vlakem během etapy, tažení vozem pomocí drátu s korkovou zátkou drženou mezi zuby, fanoušci, kteří po průjezdu své hvězdy uzavřou silnici a málem zabijí další závodníky - běsnící fanoušky je třeba během závodu dvakrát rozehnat varovným výstřelem z revolveru. Po dojezdu jsou pak diskvalifikování první čtyři muži v celkovém pořadía ještě dalších devět závodníků. Při třetím ročníku Tour je pro změnu hned v první etapě na silnici rozházeno přes 100 kilogramů hřebíků...

Postupem času se Tour mění. Etapy se zkracují, přibývají volné dny, přibývají hory, ze začátku stejně šíleným způsobem, jakým byl vymyšlen celý závod - a také jsou stejně zabijácké, mění se pravidla. A když už jsou výdrž, síla a rychlost nezbytné k dokončení závodu moc velké, přichází kolem roku 1960 další pomoc - narozdíl od jakékoliv pomoci v počátcích Tour ovšem povolená. Doping. Přiznávají ho největší hvězdy té doby - Fausto Coppi, Charly Gaul a další. Jacques Anquetil na otázku, zda bere doping, odpovídá: "Nemůžete jezdit Tour na vodu." Začíná se s amfetaminem, jehož prodej je sice zakázaný, ale k pelotonu už v té době neodmyslitelně patří a pravidla ho nezakazují. Dopují dobře tři čtvrtiny pelotonu. Netrvá to dlouho a objevují se první úmrtí v souvislosti s dopingem. Boj s dopingem začíná pro Tour až příliš pozdě - v roce 1966 - a příliš jemně. Začíná dlouhou debatou, co je ještě léčivo, co už doping. Cyklisté si na doping tak zvykli, že jeho zákaz považují za zásah do osobní svobody. Stejný názor sdílí i řada týmových šéfů. Ani v tomhle se současná Tour nezměnila... 

Teď trochu ryzí hořkosladkosti. Kniha vyšla během léta 2013, v době, kdy se konal stý ročník Tour de France, je v ní tedy popsána i celá historie týkající se vzestupu, pádu, dalšího vzestupu a konečného pádu Lance Armstronga. Tady si dovolím si i zcela osobní názor (který mám v plánu časem rozepsat, protože mi otázka dopingu leží v žaludku už delší dobu). Ano, Lance Armstrong dopoval a odmítal to přiznat. Jedním z argumentů bylo, že přece nepokořil největšího soupeře - rakovinu - jen proto, aby si ničil zdraví dopingem. Teď už víme, že Tour byla silnější, než zdravý rozum. Spousta lidí ho kvůli tomu odsoudila, žalovala, v první linii pak společnosti, které do něj investovaly peníze. Pro mnohé se stal zosobněním všeho zla, které doping představuje. Ano, dopoval a lhal o tom. Nakonec se ale přiznal - narozdíl od jiných. Druhá věc je, že celá tahle záležitost tvoří jen jednu stranu mince jeho života. Lance Armstrong překonal rakovinu ve stavu, kdy mu lékaři dávali šanci na přežití nižší než 5 %. Založil nadaci Livestrong, která pomáhá nemocným rakovinou. Svou knihou o překonání rakoviny - a samozřejmě svým příběhem jako takovým - pomohl překonat rakovinu stovkám (možná tisícům?) lidí. A i těm firmám, které ho sponzorovaly, v té době zcela určitě přinášel dost velké zisky. Také rozhodně nebyl sám, kdo dopoval v "moderní" éře Tour: Hamilton, Zabriskie, Virenque, Beloki, Ullrich, Contador... až smutně dlouhý seznam slavných jmen to je. Ne nadarmo je Tour označována jako největší soutěž farmaceutických firem.

K popisu sladké stránky stačí překvapivě jen pár řádků, ačkoliv právě tahle část je tím podstatným poselstvím, které kniha přináší. Tour de France není jen soutěží podvodníků. Její historií se táhne neuvěřitelná řada příběhů skutečných hvězd, cyklistů, jejichž výkony musí každému připadat jako z jiného světa. Průkopníci, kteří podávali v počátcích cyklistiky výkony, nad kterými zůstává rozum stát i s odstupem stovky let. Sportovci, kteří se s Tour poprali čestně a čestně zvítězili. I když, nakonec, jak vlastně určit, kdy už se nejednalo o čestné vítězství? Některé podvody vyšly najevo až po dlouhé řadě let. V dávných dobách byl doping povolený. V ne tak dávných dobách fanoušci tvrdě kritizovali vítěze, kteří zvítězili - podle nich - ne svou bojovností, ale vypočítavostí (a taktizováním), díky štěstí (a současně díky neštěstí svých největších soupeřů). Morálka se mění - Tour de France zůstává...

Souhrn: Hořkosladká kniha o největším cyklistickém závodě světa. Příběhy slavných jmen, ne všechny záviděníhodné, ne všechny veselé a ne všechny s dobrým koncem - ale všechny silné. Přičtěte obrovské množství historických (i novějších) fotografií a velmi poutavý styl psaní. Mě tahle kniha donutila sejít do sklepa a podívat se, v jakém stavu je silniční kolo, na kterém jsem se proháněl před bezmála dvaceti lety...Takže: kniha se mi moc líbila. Jen popisuje i ne úplně líbivé věci.

Feed Zone Portables

Slíbil jsem recenzi i na druhou knihu - až jí získám. A díky kombinaci narozenin a Eriky se tak stalo docela rychle;-) Tak tedy...

Feed Zone Portables: A Cookbook of On-the-go Food for Athletes

http://feedzonecookbook.com/

Kniha má podobnou strukturu jako The Feed Zone Cookbook. Tentokrát je ale úvod mnohem delší, přes 50 stran. Poměrně přehledně je popsáno, jak jednoduše rámcově spočítat výdej energie při delší zátěži a jak podle toho vhodně naplánovat přísun jídla. V několika tabulkách jsou pak tyto odhady uvedeny pro konkrétní intenzity zátěže (od relativně odpočinkových až po vrcholový výkon). A to jak pro cyklistiku (počítáno pro 100 mílový závod), tak pro běh (počítáno pro maraton) - oba dva sporty zatěžují především dolní končetiny, řada předpokladů je tedy mezi nimi přenositelná. 

V následující části autoři řeší problematiku hydratace. Podrobněji je vysvětlen způsob, jakým tělo zpracovává potraviny a co z toho vyplývá pro přísun energie v tekuté a v pevné formě. Velmi zestručněno, část energie lze tělu dodat v nápojích. Protože rychlost vstřebávání vody a živin je výrazně ovlivněná koncentrací nápoje, existuje určitý rozsah koncentrací, které jsou reálně použitelné. Současně je možný přísun tekutin významně ovlivněn okolní teplotou. Pokud je horko a víc se potíte, je potřeba (a je možné) pít víc a tímpádem je možné do sebe dostat víc energie. Tento přísun může být dostačující pro pokrytí energetického výdaje. Je-li zima, přísun tekutin nebude tak velký. Přísun energie pak není možné pokrýt výhradně pomocí nápojů a je potřeba i jíst.

Samozřejmě, je možné konzumovat i klasické energetické tyčinky a různé jiné komerční produkty. V další části je proto provedeno porovnání nutričních hodnot komerčních produktů a vlastnoručně vytvořených "jednohubek". Toto je doplněno o vysvětlení, proč některým sportovcům gely (a podobné) nedělají v žaludku (a následně níže) zrovna dobře. Opět to jde hodně zestručnit: hodně záleží na obsahu vody.

K úvodu musím dodat, že samozřejmě obsahuje určitá zjednodušení, případně že v některých bodech se liší od informací, které najdete např. v Lore of Running. Například není úplně přesné počítat míru dehydratace (resp. množství vody ztracené pocením) pouze jako rozdíl hmotnosti před a po výkonu. Značnou část ztracené hmotnosti tvoří spálené cukry. Na každé 4 kilokalorie spálíme 1 gram cukru, při maratonu za 4:30 celkem spálíme v cukrech něco přes 2500 kilokalorií, tedy přes 600 g cukrů (hrubé odhady na základě tabulek). Část ztracené vody pak nepochází čistě z vody vypité, ale jedná se o vodu vzniklou v rámci metabolismu, třeba právě během spalování cukrů (tudíž do značné míry nula pošlá od nuly). Stejně jako u jakékoliv jiné knihy je tedy dobré provést menší konfrontaci s jinou literaturou, případně s vlastními znalostmi.

A konečně přichází část věnovaná receptům. Recepty jsou rozdělené do těchto částí: Rice Cakes (rýžové koláčky), Baked Eggs (pečená vejce), Two-bite Pies (koláčky na dvě sousta), Baked Cakes & Cookies (Pečené koláče a sušenky), Griddle Cakes, Pancakes & Waffles (koláče pečené na mřížce, palačinky a vafle), Aha! Portables (obyčejná jídla upravená tak, aby se dala vzít s sebou, tedy po přečtení receptu následuje tzv. Aha-efekt;-) a Take & Make (různé "polotovary", které lze jednoduše dodělat, když je málo času). Stejně jako v předchozí knize, i tady je řada receptů bezlepkových či vegetariánských - vše řádně označeno. Kromě receptů pak v knize najdete i pár triků jak si přípravu zjednodušit, případně jak vytvořené "jednohubky" vhodně zabalit.

Poslední částí knihy jsou opět různé tabulky, jednak shrnující nutriční hodnoty jednotlivých receptů, jednak opět nezbytné převodní tabulky mezi jednotlivými systémy (U.S., Imperial, Metric).
Edit 23. 7. 2014
Po několika šílených snahách o propočty výdajů jsem zjistil dost podstatnou věc: v celé knize se za cal, Cal, CAL (v nadpisech tabulek) skrývají nikoliv kalorie, ale kilokalorie!

Shrnuto

Dvojče k předchozí knize. Pokud vás nebaví jíst různé gely a jiné podivnosti, bude se hodit.

Bonus

Už jsme stihli vyzkoušet jeden recept. V originále se jedná o Sausage and Potato Cakes, my jsme si recept trochu upravili (co dům dal):

5 brambor, asi 150 g klobásy (nějaké lepší) a trochu anglické slaniny, 1/4 hrnku najemno pokrájené cibule, 4 vejce, 1/2 hrnku hrubé mouky, sůl, kmín džíra, strouhaná gouda

Uvařte na kostky (menší) pokrájené brambory (s kmínem). Pečlivě slijte vodu. Na pánvi osmahněte klobásu, pak přidejte brambory a cibuli. Lehce osmahněte a dejte stranou zchladnout. V míse rozmíchejte vajíčka s moukou, osolte. Poté přidejte zchladlou směs s bramborami (když bude moc horká, začne vám "vařit" vajíčka), promíchejte. Vymažte formičky na muffiny (12 ks) a rozdělte do nich směs. Posypte strouhaným sýrem. Pečte cca 15-20 minut v troubě předehřáté na 180 °C. Ke konci můžete pustit gril (nebo horní topení), aby sýr pěkně zezlátnul. Vyklopte z forem ještě za tepla (my to neudělali a dalo nám dost práce muffiny z formiček dostat;-) Hotovo.

Samozřejmě jde použít jakékoliv koření, případně nahradit maso zeleninou. Podle mě tenhle recept spadá spíš do kategorie Aha!, protože vzato kolem a kolem, je to vlastně to, co řada z nás zná pod názvem francouzské brambory. Jen s drobnými úpravami a ve formě muffinů. Nic to ovšem nemění na tom, že je to zatraceně dobré přenosné jídlo.