středa 23. července 2014

UltrAlehce s UltrAspire

Dříve nebo později přijde skoro u každého okamžik, kdy už začnou při běhu klíče od bytu v ruce vadit, navíc je potřeba někam nacpat tramvajenku a pár kaček na pivo (či dvě). Taky přijdou občas nějaká ta vedra a pak je zapotřebí patřičně hydratovat i mimo místa k tomu určená (čti: hospody). To už je víceméně jasné, že kapsička u trenýrek toho už moc nezachrání a s trailovým batůžkem na zádech si zas člověk na Náplavce přijde poněkud exoticky. Pokud vás navíc oslovuje Tony Krupicka, tak je vám jasné, že batoh s vembloudem je vyhrazen na akce typu přinejmenším UTMB nebo P100...
Po inspiraci Evčou, která si ho děsně vychvalovala, jsem si tedy nakonec taky pořídil u Michala v Trailpointu běžecký pásek UltrAspire Quantum. K němu o nějaký ten týden později (jak rostla teplota a blížil se Jizerský Ultratrail) přibyla také láhev UltrAspire Isomeric Pocket. Oba produkty předčily moje očekávání a to jak při "nezávazném" výběhu, tak při závodu Jizerský Ultratrail (JUT), takže jsem se rozhodl podělit o zkušenosti.

UltrAspire Quantum
Jedná se o nezapínací pružný ultralehký (80 g) běžecký pásek ze síťované textilie, vybavený dvěma zpevněnými kapsičkami (např.) na gely a jednou velmi pružnou větší kapsou na zip, po jejíchž stranách jsou očka na přichycení startovního čísla. Bližší katalogový popis produktu najdete třeba na stránkách výrobce a nemá tímpádem smysl ho tady kopírovat.
Vzhled a popis
Pro zachování trochy pořádku budu říkat "přední strana" velké kapse, "zadní" pak kapsám malým. Uvozovky jsou namístě. Narozdíl od klasické ledviny lze mít pásek dopředu libovolnou stranou, aniž by to snižovalo komfort při nošení. To je docela dobré (dle Evžena Ge z Trailpointu) například při použití pásku během triatlonu, kdy při cyklistické části patří číslo dozadu, při běžecké naopak dopředu. Stačí pak tedy páskem prostě otočit.
Přední (velká) kapsa je opatřená zipem s pevným plastovým poutkem, na její otevření stačí jedna ruka. Textilie je velmi pružná, dno kapsy je navíc skládané (podobně jako u mikrotenové nákupní tašky), takže lze do kapsy nacpat skutečně hodně. Pro rámcovou představu (zrovna teď vyzkoušeno) do ní lze vecpat 5 kusů tyčinky Chimpanzee a zip lze stále bez potíží zapnout. Samozřejmě příliš přecpaná kapsa už pak hůř sedí na těle. Po stranách jsou v malých "kapsičkách" umístěna očka na ochycení startovního čísla. Výhodou kapsiček je, že pokud očka nepoužíváte, nepřekáži při rozepínání zipu. Na okrajích kapsiček jsou reflexní pruhy. Část kapsy v kontaktu s tělem je dvojvrstvá, takže částečně brání průniku potu dovnitř kapsy.
Zadní kapsičky jsou vyztužené plastovým páskem ve tvaru "hokejky", který jde podél horního okraje a podél strany kapsičky blíže ke středu pásu. Díky výztuži se kapsička nedeformuje a není tak problém se do ní dostat i přes poměrně malý vstup. Kapsička je opět z pružné textilie, takže pojme i dva kousky Chimpanzee. Po obou stranách kapsiček jsou reflexní pruhy, mezi kapsičkami je pak stahovací pásek, který lze (omezeně) použít ke zmenšení obvodu pásu, případně do něj lze chytit třeba větrovku, rukavice atp.
Zbytek pásu je tvořen pružnou 3D síťovinou, podobnou té, se kterou se setkáváme u některých prodyšných popruhů od batohu. Síťovina je po okraji vyztužena našitým elastickým pruhem, se kterým je sešita poměrně hustým pružným stehem, takže vytržení prakticky nehrozí.
Pohled "zezadu" a "zepředu"
Plně nacpaný pásek...
...dokáže bez potíží pobrat tohle všecko.
Co se do něj vejde
Stručně: hodně. Při JUT jsem měl v pásku toto:
Jedna kapsička: 2x Chimpanzee
Druhá kapsička: 1x Chimpanzee, toaletní papír, hroznový cukr
Přední kapsička: mobil, mp3, 1x Chimpanzee, skládací kelímek UltrAspire
Očka: Startovní číslo.
Celková hmotnost s výše uvedeným nákladem (bez startovního čísla): 575 gramů.
Při tréninkovém výběhu jsem měl ještě ve stahovacím pásku chycenou lehkou větrovku - taky bez problémů. Já měl větrovku chycenou ve formě zcela kompaktního balíčku, stahovací gumičku pro jistotu přivázanou k pásku, aby nedošlo ke ztrátě v případě vyklouznutí. Tohle uchycení není úplně ideální Jednak protože tah na stahovací pásek jde kolmo na šití a zvyšuje se riziko postupného vytržení pásku ze švu. Druhak proto, že odvázání stahovací šňůrky od pásku nějaký čas zabere. Vhodnější bude větrovku chytat trochu porozbalenou, díky zvětšení přesahu pak bude menší riziko vyklouznutí i bez pracného přivazování k pásku.
Jak se s tím běží
Překvapivě dobře i při výše uvedeném naplnění. Řada běžců zavrhla ledvinky, včetně těch na láhve, protože zpravidla různě mačkají břicho a blokují správné dýchání do bránice. Důvodem je většinou nutnost ledvinku dostatečně utáhnout, jinak poskakuje a obtěžuje. U UltrAspire Quantum tenhle problém do značné míry odpadá díky tomu, že je pásek hodně elastický. Můžete si ho posadit i trochu proklatě nízko k pasu a přesto vcelku dobře drží na místě. Podmínkou je samozřejmě správná volba velikosti. Osobně doporučuji vyzkoušet a nespoléhat tak úplně na doporučené míry. Jednak proto, že stažení pružným páskem může být každému jinak (ne)příjemné, jednak proto, že kvůli absenci zapínání je nezbytné být schopný na sebe pásek obléct, v čemž mohou v různé míře bránit z jedné strany prsa (týká se zpravidla pouze žen), z druhé strany zadek (týká se ve stejné míře i mužů ;-). Pružnost pásku přináší jednu drobnou nevýhodu - pásek se obtížněji otáčí pokud chcete něco lovit ze zadní kapsy a nevyhnete se pak menšímu rovnání oblečení.
Souhrn
Pokud vám vadí klíče v ruce, častěji vybíháte s více nezbytnostmi nebo pokud si občas střihnete nějaký ten závod, kde se hodí mít jeden dva gely do zásoby, UltrAspire Quantum je podle mého názoru ideální kus vybavení.

UltrAspire Isomeric Pocket
Jedná se o "držák na vodu" (včetně láhve) s jednou nezapínací strečovou kapsou na mobilní telefon či gely atp. Bližší popis opět na stránkách výrobce.
Vzhled a popis
Samotná láhev má objem 650 ml, šroubovací uzávěr s částečně protiskluzovou úpravou a ventil, který se otevírá pootočením o 90°. Na "držáku" je kapsička s pružným okrajem. Popruh obepínající ruku lze dotáhnout páskem umístěným kolem hrdla láhve. Ve své podstatě lze láhev držet dvěma způsoby. Mě se lépe osvědčil (a byl mi doporučen) ten první. Vyžaduje popruh dostatečně povolený na to, aby se skrz něj dal provléct i palec. Výhodou je pevnější "úchop", který však ve své podstatě nevyžaduje aktivní držení láhve. Klouby na hřbetu ruky jsou totiž v uvolněné poloze téměř přesně uprostřed popruhu, palec (taktéž uvolněný) v podstatě utahuje popruh kolem hřbetu ruky. Druhý úchop je "pohotovější", nicméně vyžaduje trošku aktivního držení, navíc palec v opozici už není v tak uvolněné poloze. Při vsunutí dlaně tak, aby byl popruh přes kluby na hřbetu ruky okraj popruhu trochu řeže mezi palec a ukazováček. Nicméně jako vždy, ani jedna metoda není špatně, pokud vám to tak vyhovuje.
Láhev a detail ventilu
Láhev včetně "držáku"
Dvě možnosti držení

Co se do ní vejde a jak se s tím běží
Samozřejmě láhev na vodu o objemu 650 ml. Do kapsičky pak například (opět na JUT) 1x Endurosnack a 1x 25ml ampule s hořčíkem. Hmotnost tohoto seskupení: 850 g. To se může zdát na držení v ruce při běhu docela hodně, nicméně pokud nemáte ruce vyloženě slabé, jde to. Je samozřejmě více než vhodné si pravidelně láhev přehazovat z ruky do ruky, jinak riskujete jednostranné namožení některých zádových a krčních svalů, ruku samozřejmě nevyjímaje. S ubývajícím objemem samozřejmě pití v láhvi trochu šplouchá, ale ne tolik, aby to bylo vysloveně nepříjemné. Vršek láhve svírá s tělem úhel asi 30°, díky čemuž si při pití nevykroutíte zápěstí. Trošku nejednoznačný dojem mám z ventilu. Ten je potřeba pro otevření pootočit o 90°, což v principu sice asi jde i zuby, ale znamená to, že s vykrouceným zápěstím pohyb buď začínáte, nebo končíte. To není za běhu nic moc a také je otázka, jak dlouho pak ventilek vydrží. Pokud ale nemáte touhu pít co sto metrů, pak není otevření ventilku druhou rukou, napití a následné opětovné zavření žádným problémem a při JUT jsem to takto praktikoval zcela bez problému po celých téměř devět hodin (a pět objemů láhve). Poutko dobře drží na ruce, při mnou preferovaném způsobu držení ani není potřeba vyvíjet nějakou zvláštní energii aby láhev nevyklouzávala (i u plné láhve stačí držet ruku v přirozené poloze s mírně pokrčenými prsty). Ústí kapsičky je dostatečně pružné, takže k vypadávání nedochází ani při menším naplnění. Konkrétně: 25ml ampule s hořčíkem sama nevypadne (pokud se nebudete cíleně snažit jí vyklepat ven) ani je-li v kapsičce sama.
Souhrn
Pokud chcete běhat nebo běháte s láhví v ruce, ale láhev od minerálky (či jiné tekutiny) se vám při běhu nedrží dobře, případně vás nebaví pořád šroubovat (a ztrácet) víčko, UltrAspire Isomeric Pocket může být dobrá volba. Stejně jako v případě pásu doporučuji raději vyzkoušet, jak se láhev drží.
Dodatek
Protože v případě čehokoliv "do ruky" hraje dost podstatnou roli i velikost dlaně a úchop, zmínil bych zde i alternativy pro ty, kterým způsob úchopu či tvar láhve UltrAspire Quantum nevyhovuje. Například od Salomonu, kde může někoho zaujmout způsobem držení poměrně dost specifický Salomon Park Hydro Handset, další alternativy od UltrAspire, lišící se tvarem láhve i velikostí, nebo poměrně minimalistický Inov-8 Race Ultra 0.25. Zajímavou alternativou (především cenou) může být i láhev s pouzdrem do ruky Kalenji, kterou nabízí Decathlon. Samozřejmě, určitě se najdou i další alternativy, stačí hledat;-)

úterý 22. července 2014

Jizerský Ultratrail 19. 7. 2014

Ještě v době před tím, než se mé pravé koleno stalo definitivně bezdrátovým, se na Facebooku objevilo echo, že snad bude (dají-li ochranáři a strana) v Jizerkách nějaký trailový závod. Informace nakonec vykrystalizovala asi tak do téhle podoby: Jizerský Ultratrail, 66 km, něco přes 2000 m převýšení, časový limit 14 hodin, datum 19. 7. 2014 8:00. Startovné ne úplně lidových 1000,-, zato přislibený dobrý servis, finisherská vestička a další, maximální počet závodníků 200 kusů. Takže: sice ještě nevím, co bude s kolenem, ale 66 km za 14 hodin musí jít i odplazit. Hlásím se hned po otevření registrace a dobře dělám.
3. 2. 2014 byla spuštěna registrace, za 3 dny naplněla kapacita skoro ze 60 %, 4. 4. plno. Nezbývá než se těšit a doufat, že po oddrátování bude koleno prospívat mnohem lépe a hlavně mnohem rychleji. Od posledního běhu delšího než 10 km už to je přecejen prakticky rok.
Oddrátování dopadlo dobře, ŠUTR jsem taky přežil, takže už jen pořešit v čem, s čím a jak běžet. Nakonec padl výběr na běh nalehko, mimo jiné proto, že váha batohu je váha batohu a po dlouhé době netrénování se mi bude hodit ušetření každého gramu zátěže. Navíc Tony Krupicka taky běhá jenom s láhví a Tony určitě ví, co dělá. Pořizuju tedy v Trailpointu "ledvinku" UltrAspire Quantum a láhev do ruky UltrAspire Isomeric Pocket. O obojím mám v plánu ještě napsat pár slov bokem, každopádně můžu rovnou říct, že volba to byla dobrá. Týden před JUTem testuju oboje při lehkém výběhu s Erikou a Evčou a pohoda.
Jizerský Ultratrail v celé své kráse.
Týden před závodem taky Bezďa provádí "kosmetické úpravy" trati: posouvá start do horoucího Pekla. Což je skoro 4 km od místa, kde měl být start původně a kde jsme si zajistili ubytování. Takže se pravděpodobně patřičně projdeme jak ráno, tak večer. Nicméně pravidla EU pro sečení louky (kde měl být start původně) jsou stejně neúprosná jako dementní, takže se s tím stejně nedá moc dělat.
V pátek si beru dovolenou, což znamená, že jedu do práce jen na otočku zkontrolovat vzorky. Pak už připravuju tuny tyčinek, oblečení, koloběžky, celkem asi troje boty + sandále, nakonec chybí už vážně jen to piáno. Nicméně do auta se to vejde, dokonce i s Erikou a jejíma věcma, takže vyrážíme směr Jizerky. Opět, stejně jako na podzim, přejíždíme odbočku a opět se stejně pitomě otáčíme na parkovišti u nepoužívané chaty. Penzion nacházíme naštěstí hned napoprvé. Paní je milá a protože obě její psy mají/čekají štěňata, v rámci zachování našeho duševního zdraví nás ubytovává až na půdě. Vzhledem k tomu, že se jí v penzionu tradičně ubytovávají účastníci MTB závodů, tak jí musí být jasné, jak asi budeme v sobotu večer vypadat - takže si v duchu myslím houby štěnata, ale obyčejnej sadismus! Vyrážíme na registraci a mrknout se kde že bude start. Registrace je v pohodě, mapa pěkně přehledná, startovní číslovestičky naštěstí můžeme složit na minimální rozměry (v opačném případě by hrozilo, že se upečeme). Krpál do Pekla už tak v pohodě není a vůbec se netěšíme, až ho zítra jednou půjdeme a jednou poběžíme. Nemluvě o následném scházení cestou domů... Cestou zpět se zastavujeme celkem na dvě piva a jednu klobásu, večeře šampionů (v pátek po 20:00 v Josefově dole prostě tak trochu chípnul pes). Na chatě ještě připravit vše do stavu, kdy to v ranní rozespalosti najdeme, a spát.
Ráno rychlá snídaně (sušenky? já už ani nevím), rychlý odchod s časovou rezervou, která se vzápětí mění v časový skluz, když doženu napřed jdoucí Eriku a zeptám se, kde má hůlky. Jdu napřed, Erika se vrací. Z pohodového času se stává čas stresující, naštěstí přesně zafunguje můj "záložní" plán - cestou nás nabírají další ochotní účastníci, čímž nám ušetří pěkných 40 minut, které můžeme v Pekle věnovat klábosení se známými, stresování se před startem a jiným bohůmlibým činnostem.
Vítek Kněžínek mě láká do první lajny, že prý aspoň na startovní fotce budeme vepředu. Pro mě to aspoň platí, pro něj nikoliv, protože nakonec závod vyhraje;-) Start, většina lidí běží jak kdyby běželi hladkou desítku, ne první zkopec skoro sedmdesátikilákového trailu. Nikam to nervu, ale stejně mi hodinky hlásí nějakých 4:30 na kilák. Můj cíl je jasný: doběhnout, přežít, s oběma nohama, v rozumném čase (víceméně v tomhle pořadí). Přichází první kopec nahoru a já zjišťuju, že překvapivě do kopce lidem docela utíkám, tedy spíš ucházím. Fajn, aspoň nějakou výhodu dneska budu mít. První kopec, další dolů, průběh Jiřetínem a po sjezdovce až nahoru na Špičák. Zase trochu dolů, pak první občerstvovačka (13,5 km). Cpu do sebe osolený banán, osolený meloun a neosolený ionťák. Doplňuju láhev, zdravím Michala Dobiáše a vydávám se po Mariánských schodech dolů. Tiše doufám, že na dalších občerstvovačkách bude sortiment větší, protože jenom na ovoce a pár tyčinek, co táhnu jako železnou zásobu, bych to asi nedal. Po Mariánských schodech (některé nechutně kloužou) plus mínus traverz, pak seběh do Desné k pumpě a hned zase výběh podél Černé Desné směs Souš a dál na Jizerku. Nohám se zatím ještě docela chce. Kopce nahoru nehrotím a překonávám je rychlochůzí, kopců dolů zatím moc nebylo. Koleno neprotestuje, tak doufám, že to tak ještě chvíli bude.
Jizerka (24,5 km), foto by Michael Dobiáš / Trailpoint
Jizerka - je vidět daleko, takže vidím davy před sebou i za sebou. To je docela dobré, původní obava byla z toho, že budu někde hluboko na chvostu. Pozitivní je i to, že mám za sebou víc než půlmaraton a do cíle mi zbývá méně než maraton. Na občerstvovačce (24,5 km) krom ovoce i energy tyčinky a jiné legrace, takže se patřičně cpu do zásoby. Opět zdravím Michala a vydávám se do kopce směr Smědava. Následuje úsek, který považuju za své největší vítězství nad sebou samým. Dlouhá, úmorná rovná cesta, jen mírně do kopce nebo z kopce. Nekonečná (takže asi tak kolem 3,6 km). A dá se po ní běžet. Zaháknu se za kohosi a vážně vydržím až k silnici na Smědavu celou cestu běžet bez přechodu do chůze, i když hlava (ne nohy) nad takovým monotónním pojetím dost protestuje.
Mezi Jizerkou a Smědavou, foto by Michael Dobiáš / Trailpoint
Monotónní pojetí narušuje akorát Michal, který opět fotí. Neuvěřitelné, jakým fofrem se přesunuje. Nad Smědavou vylézt kopec, zase se rozběhnou a je tu další občerstvovačka (35 km). Tentokrát jím méně, protože obžerství na Jizerce se mi málem vymstilo, žaludek se chvíli docela vážně rozhodoval, kterým směrem to pošle. Každopádně doplňuju vodu, protože další občerstvovačka bude až za dlouhých 18 kilometrů. Následuje pro mě nejotravnější úsek: nejprve panelka, pak seběh kolem Černého Štolpichu (neuvěřitelně kamenitý, pozůstatky po staré silnici, prý ani Vítek tady prakticky neběžel) a výběh na Hřebínek. Začínám být mírně odvařený hlavně z kamenitého zkopce, navíc už ani ta hlava není co bývala. Aspoň že jsem už dávno za půlkou. Následně doplácím na svou nedůslednost v odstraňování nálepek z různých piksliček po jejich naplnění jiným než původním obsahem. Chci si dát tak třetinu, půlku hořčíku. Odšroubuju ampuli, kopnu do sebe - a sůl! Plivu a nadávám. Já blbec jsem zřejmě před nějakým vandrem narychlo do ampule od horčíku nasypal sůl, ampuli neoznačil a před závodem nezkontroloval. Takže nedostatkem soli trpět nebudu a hořčík snad potřeba taky nebude, protože jinak mám smůlu. Ředění soli mě stojí cennou vodu, takže zastavuju na Hřebínku na jednoho nealko Bernarda, aby mi zbytek v láhvi vydržel na Maliník. Pivo pomůže hlavě, ale nohám už se fakt nechce, takže i po rovině každou chvíli přecházím do chůze. Smutné na tom je, že zrovna tohle je asi nejplacatější a nejlíp běhatelný kus trati. Bída, na druhou stranu, čekal jsem to možná i trochu dřív, vzhledem k nepříliš intenzivní přípravě. Aspoň vím příští rok
Před občerstvovačkou na Maliníku mě opět fotí Michal. Kousek za Michalem potkávám bandu mlaďasů nesoucích si piva v kelímku. Soudě podle plnosti a orosenosti vyhodnocuju, že Maliník je za rohem. Prdky na krtky! Oni si to neupité pivo nesli asi kilometr! Nadávám na nedisciplinovanost mládeže ve věci včasné konzumace natočeného piva, na svoje nohy, které se tváří že už jako padla a konečně jsem na poslední občerstvovačce (53 km). Už "jen" 13 km. Což je při mém tempu ještě dost dlouho, na druhou stranu, časový limit je někde daleko, takže už to vypadá, že dokončím, což byl cíl #1. Ploužím se po cestosilnici po hřebenu nad Bedřichovem, po chvíli fábory někam stranou. Divné.. když mi i Forerunner pískne "Off Course", je mi to ještě divnější - i když, to už se mi dnes párkrát stalo. Fáborek po nějakých 100 m mě uklidní. V poklidu jdu dál až mi dojde, že tahle cesta jde dolů nějak fofrem. Pohled na mapu u naučné stezky mi to potvrdí. *uck, takže nejen že někdo převěsil dva fábory na rozcestí, ale dal si i tu práci, že dal ještě jeden o kus dál, aby to závodníky utvrdilo v dojmu, že jdou dobře. Pro tyhle d*m*nty mám ve svém světe vyhrazené speciální oddělení pekla, jedno z těch zážitkovějších... Zpět na trasu, přepínám hodinky do módu "do cíle zbývá" a dostávám se do zvláštního stavu, kdy už je i v hlavě cíl prostě na dohled. Protože už je to do cíle méně než 10 km, hodinky začaly svědomitě ukazovat s přesností na desítky metrů, takže to najednou vypadá skoro jako kdyby ty metry vážně ubíhaly... Následuje opět těžký seběh (pro moje nohy obzvlášť), neméně těžký výběh (kde si zase přidám pár zářezů na pažbě) a už jsem "doma", tedy v místech, kde jsme s Erikou chodili při podzimní boreliózové dovolené. Cestou k přehradě ještě narážím na úžasný úkaz - zřejmě nějaký bývalý hydrovrt - trubka o průměru cca 15 cm, trčící asi 20 cm kolmo nahoru ze stezky, po okraj plná (a přetékající) čisté vody. Namáčím čepici, kromě občerstvovaček úplně poprvé, protože zatím to byla vždy volba typu suchá čepice / dva výškové metry dolů k potoku. Následuje opět téměř kufr, protože opět někdo zaúřadoval s fáborky. Pekelný přeběh po hrázi přehrady, seběh do Josefova Dolu a chuťovka, na kterou se paradoxně skoro těším. Výběh/výšlap sjezdovky a pak konec nejdřív po silnici a pak terénem do kopce a kousek po skoro rovině do cíle. Opět získám pár skalpů, cestou na mě ještě funí Michal na kole (neuvěřitelný, kolik kiláků a jakou rychlostí ten cvok najezdil). Před cílem ještě fandí Dagmar, takže se rozbíhám a nakonec po 8 hodinách 53 minutách dobíhám do cíle. Nakonec 48. místo celkem, 20. místo v kategorii, pěkně mě vyprášili... Na druhou stranu vzhledem k mým "aktivitám" za poslední rok a půl... 
V cíli, s Vítkem Kněžínkem
(a vzadu v modrém se schovává Bezďa)
foto by Michael Dobiáš / Trailpoint
Zdraví mě Vítek, kterému jako sportovní výkon týdne evidentně nestačilo skoro zaříznout Dana Orálka na 5000 m na dráze, tak si přidal ještě jedno drobné vítězství na JUTu za neuvěřitelných 6:42 (společně se skoro o dvacet let starším Zdeňkem Křížem). Já tiše lapám po dechu (což se po chvíli daří), jdu si nafasovat zaslouženou vestičku a pak už následuje klasické pozávodní šílenství. Jak se na co nejméně pohybů svléct, umýt, převléct, najíst... O nějaké dva Bernardy a jeden domácí burger později už je mi mnohem lépe. Naprosto paradoxně mě nebolí žádný kloub, ani ty svaly vyloženě nebolí, spíš jsou unavené. Dokonce i já celkově jsem mnohem méně mrkev, než jsem čekal. Lidské tělo (včetně mého vlastního) mě nepřestává fascinovat. Následuje (ne přesně v tomto pořadí) koncert několika skupin, vyhlášení vítězů a doběh Eriky, která JUT nakonec dala i s (v podstatě) ITB syndromem, který jí začal trápit už někde kolem Jizerky. Tomu říkám tvrdě vydřená vestička, klobouk dolů. Ještě chvíli posedíme se známými a pak se odebíráme na dlouhou cestu zpět na penzion. Sprcha, spánek, konec.

Ještě se samozřejmě sluší a patří patřičně zkritizovat organizátory... Začnu mínusama, abych končil plusama ;-) A samozřejmě se mnou někdo může nesouhlasit. Dobře mu tak.
Mínusy 
Pár (asi klasických) neduhů prvních ročníků - lehký chaos (změna místa startu, změna místa registrace), který se ale nijak výrazně nepromítnul do závodu.
Startovní čísla - lyžařské vestičky příště prosím ne-e;-)
Chtělo to občerstvovačku na Hřebínku - 18 km se seběhem a výběhem kolem Štolpichu bylo podle mě hodně na hraně, navíc zrovna na tomhle místě by se nepoctivcům zkrácení trati fakt vyplatilo.
Trasa mohla být víc trail.
Plusy
Neokoukaný závod - je moc fajn, že když do Jizerek ochotně pustí bikery, tak že i běžce konečně vzali na milost. A hlavně že se někdo pokusil prorazit ochranářské barikády - a vyhrál.
Startovné podle mého odpovídající - řada fixních nákladů je stejná bez ohledu na počet závodníků a když to musí zaplatit 200 lidí, tak se to prostě projeví. Oproti startovnému třeba na PIM mi přijde poměr cena/výkon jako jednoznačné plus (už jen samotná vestička je fakt slušný kousek).
Dobře zvládnuté občerstvovačky - slušně zásobené, fajn obsluha.
Trasa byla dost trail na to, že musí organizátor bojovat s ochranáři.  Holt nejsme v Boulderu, Colorado, abychom tu měli kilometry cestiček nechráněným horským územím.
Nakonec fakt pěkné zázemí závodu - řekl bych, že přesun vážně závodu prospěl, dal mu tu správnou lehce komorní atmosféru, která mě třeba tak baví na Babickém trail 1/4 maratonu.
Tipy na další rok
(pozn.: míra důležitosti různá ;-)
Startovní čísla - stačila by jednobarevná, formátu třeba A6 (to už člověk upevní kamkoliv). Je to i pěkné, když si člověk může něco pověsit na zeď. A taky to vypadá dobře na batohu, když jde pak druhý den někam totálně dorakvený ;-)
Zvážit občerstvovačku/kontrolu na Hřebínku. Nepoctivci se najdou vždy (bohužel), navíc by se tím zmenšila dlouhá vzdálenost mezi Knejpou a Maliníkem.
Sprchy - nešly by půjčit dvě zahradní, udělat kolem nich (případně) plentu z autoplachty, napojit klidně na studenou vodu? Zvyšila by se kapacita a penzion by nedostal tak na frak (to samé platí pro WC, kde ale cena za "dovoz" bývá občas dost vysoká).
Trička - buď místo vestiček jako finisherská, nebo prostě "jen" závodní, klidně na objednávku předem (s pár kusy navíc na prodej na místě).

A nakonec...
Bezďo (a spol.), díky za fakt skvělý víkend, pustit se do podobné akce chce hodně sebevražedných sklonů a ještě víc sklonů organizačních. Jestli se rozhodneš udělat z Jizerského Ultratrailu tradiční závod, tak se mnou určitě počítej. Bylo to pěkný, místy pěkně brutální a rozhodně ne zadarmo a stálo to vážně za to! Díky!

pondělí 21. července 2014

</koleno>

Chtěl jsem sice začít rovnou psát o Jizerském Ultratrailu.  Ale když jsem viděl datum posledního příspěvku, řekl jsem si, že by to chtělo nějaký stručný přehled. Takže...
(pozor, kromě RTG obsahuje jednu fotku divného kolene)
Najděte "chybu"...
21. 10. 2013 někdy večer Kloužu po Národní třídě a nebržděně dopadám na pravé koleno (ano, to, kde jsem si v březnu přerval ACL). Cesta na pohotovost do ÚVN (tramvají), Dg: Fr. Patellae l dx disl minim.
22. 10. 2013 někdy odpoledne MUDr. Maurer diagnózu potvrzuje a dává mi číslo na MUDr. Kutáčka (Mladá Boleslav). Volám mu a on si mě zve hned na druhý den. Místo na konferenci do Paříže tak pojedu na operační sál...
23. 10. 2013 velmi brzo ráno Jedu do MB, Dr. Kutáček zkoukne rentgeny, pošle mě na příjem s tím, že když jsem ráno nejedl (preventivně nejedl), tak že mě snad stihnou vecpat do denního programu, operovat bude MUDr. Vokrouhlecký, kolem 17:00. Mno, dvanáct hodin o hladu ještě nikoho nezabilo, ale to pití mi krapet vadí.
23. 10. 2013 kolem 13:00 Najednou je na pokoji sestra a že jedeme na sál. Pamatuju si ještě píchnutí oblbováku, po kterém se mi neuvěřitelně zamotala hlava, anestezioložku, která mi vysvětlovala... něco... a pak už nic.
23. 10. 2013 někdy večer probírám se, noha bolí. A bude ještě dlouho. V nemocnici dva dny po operaci a pak ještě týden doma.
24. 10. 2013 někdy před den Rentgen. Vlastní snímky jsem sice v tom okamžiku neviděl, ale z internetu jsem si udělal docela představu.
25. 10. 2013 Konečně domů.
Dráty sem...

...dráty tam...

...co já s nima udělám...

Ten hrb, tak to je ten kousek zkrouceného drátu
na prostřední fotce (viz výše) vlevo nahoře...
(ano, s tím fakt jde běhat)
5. 12. 2013 Až do kontroly nesmím na nohu došlapovat, mám jí v dlouhé ortéze a každý den si píchám antitrombotikum. Po kontrole Dr. Vokrouhlecký konstatuje, že vše je dobře srostlé a povoluje postupně nohu zatěžovat. Hurá.
16. 1. 2014 Kontrola. Vše ok, postupně můžu zatěžovat nohu na 100 %. Plavu, jezdím na rotopedu, chodím do kryosauny, posiluju.
8. 3. 2014 Můj první běh po roce! Dvaapůl kiláku za 18 minut. Únava jako po ultra. Ale postupně to půjde...
I když drát pořád vadí (viz foto).
6. 5. 2014 Extractio metalli. Přibyla další jizva, ale jen krátká. Domů jdu hned druhý den, na vytažení stehů o týden později.
18. 5. 2014 ŠUTR 18km nanečisto. Ano, ani ne dva týdny po vyndání drátů.
24. 5. 2014 ŠUTR 18 km načisto.
a finále...19. 7. 2014 Jizerský Ultratrail, 68 km, 8:53, 48. místo. Koleno nebolí. Ani jedno. Jsem skoro zpět, vážení. Ale trvalo to...