neděle 25. ledna 2015

Běžecká knihovnička III

K vánocům se mi sešla solidní nadílka knih se sportovní tématikou, takže tak jak je budu postupně dočítat, tak se budu pokoušet k nim něco napsat. V první várce jsem dočetl jednu moc povedenou knihu a jednu, ke které se vracet asi ani nebudu.
Začnu tou, co si zaslouží víc pozornosti.
Ti, kteří utíkají pěšky - Milan Daněk
aneb české pokračování příběhu z knihy Zrozeni k běhu (Born to Run). Víceméně si dovolím pouze parafrázovat Dana Orálka, který ke knize napsal předmluvu: na první pohled dost odvážné tvrzení, po přečtení ale musím dát autorovi za pravdu. Komu přišlo Born to Run místy lehce pohádkové, může si přečíst, jak je to v Měděných kaňonech doopravdy. Není to možná tak zázračné čtení, ale o to víc uvěřitelné. Trošku jako kancelář pro uvádění románových omylů na pravou míru. Ročník popisovaný v knize nebyl ve skutečnosti první, Micah True aka Caballo Blanco si nevystavěl vlastníma rukama boudu z kamenů a nebyl zapřísáhlým nedostižným odpůrcem moderních technologií a civilizace, Tarahumarové neběhají výhradně bosí... Dalo by se pokračovat ještě pěknou chvilku.
Nutno však dodat, že cílem knihy rozhodně není rozcupovat Born to Run na kousky, ale hlavně podat osobní pohled českých účastníků (nejen) na nyní již světoznámý závod a vše kolem něj. Jak píše Dan, je škoda, že Caballo Blanco si už knihu nemůže přečíst, našel by se v ní určitě mnohem víc, než v Born to Run.
Knihu jsem shltnul za dva dny a budu se k ní moc rád vracet.
Hledání ultra - Rich Roll
Málokterá kniha ve mě vyvolá hned z počátku tak velké množství negativních pocitů, že mám sto chutí jí prostě zahodit. Už podtitulek "Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe." ve mě vyvolal reakci 'dost si věříš, hošku'. Nejsem moc příznivce různých diet, nejsou-li indikované z hlediska zdravotního stavu. Takže dokážu pochopit, že někdo nemůže lepek, někdo zas cukr. Ještě tak dokážu přijmout, že se někdo stane vegetariánem či veganem prostě proto, že zjistí, že se tak cítí lépe, a není za tím nějaká šílená filosofie. Nemůžu ale vystát texty, které se snaží tyto směry tiše (až hlasitě) podsouvat ostatním, navíc za použití bezobsažných nesmyslů.
Stručný děj: Rich Roll byl v mládí velmi solidní plavec, pak však začal pít. Když zvládnul pití, stal se typickým Američanem - přinejmenším co se kvality života a stravování týče - aby pak jednoho dne prozřel a začal zas sportovat. Nakonec zvládnul věci typu Ultraman (dvojnásobný Ironman rozdělený do tří dní) a EPIC 5 (5 Ironmanů bezprostředně po sobě). Potud dobré, ačkoliv již na hranici uvěřitelnosti.
Co mi však vadí, je to, že celý tento svůj přerod bere za možný jen díky "organické" rostlinné stravě (a je to tu, nesmyslný slovník...). Rich Roll se stal veganem. A bohužel je tedy celá kniha prokládaná různými poučkami o detoxikaci organismu, síle rostlin a odkazy na produkty, které pomohl vymyslet. Ukázka: "Nedávno jsem dokonce ve spolupráci s mikrobiologem Comptonem Romem ze společnosti Ascended Health vyvinul vlastní rostlinný přípravek na regeneraci po námaze s názvem Jai Repair. Tvoří ho patentovaná směs kompenzačních živin jako extrakt z houby cordyceps, L-glutamin, vitamin B12 a antioxidanty, například resveratrol." Vrcholným bodem nesmyslnosti pak už byla jen "akalizace organismu" každodenním vypitím sklenice vody se lžičkou jablečného octa. Nemám nic proti veganům, ostatně Scott Jurek je také vegan a jeho knihu Jez a běhej (Eat and Run) mám moc rád. Ale jestli něco nesnáším, tak to jsou pseudovědecké obhajoby "alternativních" přístupů. Organické jídlo, detoxikace organismu, alkalizace organismu... Ne, vážně ne.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
P.S.: Budete-li mě chtít kamenovat, dejte vědět, můžeme před tím probrat otázku velikosti a typu vhodných kamenů...

pondělí 5. ledna 2015

2015 and still counting...

Další rok pryč... místy dost náročný, ale jinak to asi nejde. Takže jak to bylo...
Leden: Od října dráty v koleni. Nicméně mám už povoleno nohu zatěžovat. Takže následuje velmi otravné období na rotopedu a v bazénu - aneb snaha dostat do torza svalů aspoň nějakou sílu. Oproti běhu mají tyhle dvě aktivity jedno zásadní mínus: neměnnou scenérii...
Únor: Testovací výlet do Únětic. Sníh a led a samá pozitiva, nakonec kolem 20 km, koleno zvládlo. Pořizuju si sněžnice a ač sněhové podmínky nejsou nic extra, tak vyrážíme na víkend do Harrachova (foto na FB). Těžko říct, zda na tom ledu byly horší volbou sněžnice, nebo běžky ;-) Ale počasí bylo fajn. Koleno stále zvládá.
Březen: Osmého března poprvé po roce bez dvou dní poprvé "vybíhám". Ještě s dráty v noze a je to peklo, ale postupně to je lepší a lepší. Pořizuju koloběžku a začínám kolenu nakládat trochu víc.
Duben: Už zvládnu hodinu běhu. Někteří (některé) mi už zas skoro nadávají, že je moc honím. Jedeme ne do Afriky, ale do Paříže, kterou před půl rokem zhatila fraktura čéšky a zachránila Erika ubrečením slečen ve Student Agency.
Květen: Den D = 6. květen. Dráty ex. A už začínám vymýšlet blbosti. Do konce roku je totiž ještě tolik zajímavých závodů... První pokus o běh 12 dní po extrakci: cvičně jedno kolo ŠUTRu (18 km). O týden později už ŠUTR závodně - jedno kolo (18 km) a na pohodu, ale závod (foto od mayda wars)!
Červen: Už to docela běhá.
Červenec: JUT aneb Jizerský Ultratrail, 66 km. Vzhledem k povaze Jizerek bohužel míň trail, než bych rád, ale u mě jednoznačně super závod. Přežil jsem a koleno ani nijak zásadně neprotestovalo. Čas pod 9 hodin (8:53) potěšil, tím spíš že původní úvaha byla "zvládnout ve čtrnáctihodinovém limitu". Přecejen, je dost rozdíl mezi 18 km ŠUTRu a trasou víc než 3x tak dlouhou, navíc po tak dlouhé době bez kloudného tréninku. Ale koleno prostě překvapilo. JUT byl super téměř komorní akce, škoda, že v roce 2015 mi s ním koliduje Tall Ships Race. Začínáme chodit na soukromé lekce plavání, protože mě napadlo, že by nemuselo být špatné zkusit triatlon. Tímpádem by bylo víc než dobré umět kraula. Jde to všelijak, ale většinou lekce končí tak, že je stále ještě víc vody v bazénu než v mých plicích.
Srpen: Získávám na dlouhodobé zapůjčení silniční kolo, takže začínám brázdit silnice. Ano, myšlenka na triatlon mě zatím neopustila, ačkoliv to na první pokus bude spíš nějaká miniakce (Kytlický minitriatlon?), ideálně s minimem jak kilometrů, tak diváků. Na konci srpna pak první hladká desítka po hodně dlouhé době (2 roky?) - We Run Prague. Čas 40:59 je za mým osobákem ještě dost daleko, ale vzhledem k tomu, že na desítku netrénuju a že jsem na asfaltu hodně dlouho neběhal, tak spokojenost. Trať zajímavá, organizace cíle na pěst.
Září: Babický trail 1/4 maraton (foto od Martina Přibyla). Srdcová záležitost. Letos taky záležitost bahenní. Navíc jsem se touto akcí stal oficiálně dost starým na to, abych byl taky Babice. Tedy SK Babice. Čas 44:57 na trailový čtvrtmaraton mě potěšil, znovuobjevená schopnost sprintu o umístění na posledních 100 metrech docela taky (o posledním půlkiláku tempem 3:30 nemluvě). Na konci měsíce ještě Brněnský Masakr, 66 km (foto od Dana Orálka). Čas pod sedm hodin (6:54) a narozdíl od JUTu jsem neměl tak intenzivní pocit, že umřu. Koleno občas sice ještě vyšle varovný signál a následuje mírné kulhání, ale jinak nebolí ani jinak neobtěžuje. Což je stav, který u mě nebyl běžný ani před první operací ;-)
Říjen: Na začátku měsíce šumavský ŠUTR, 42 km (foto na FB od Michaela Dobiáše). Počasí lehce studené a vlezlé, terén luxusní, ale mé zdraví nic moc. Jinak ale stejně super záležitost jako ŠUTR jarní, pražský. Poprvé oficiálně ve startovce jako SK Babice. Už se těším na příští rok, snad to vyjde lépe. Po zbytek měsíce pak otravují různé virózy, darmo mluvit.
Listopad: Dlouho plánovaný výlet do Barcelony. Super poběhnutí po místní běžecké dálnici a spousta nachozených kilometrů.
Prosinec: Pražská stovka. Svou poslední (2012) jsem nedokončil. Letošní taky ne, po 80 km a téměř patnácti hodinách v mokrých ponožkách jsem toho měl dost já, koleno i chodidla. Není každý závod posvícení... Aspoň že Štědrodenní ŠUTR se startem v 6:30 se vydařil. Účas bezmála 60 běhajících šílenců byla asi nejlepší běžeckou tečkou na konci tohohle šíleného roku.
Bilance
Místy to bylo peklo a jediný důvod, proč jsem běžeckými botami netřísknul, byl ten, že narozdíl od talíře při nárazu do zdi či podlahy nevydávají ten uklidňující tříštívý zvuk. A i když to je možná trošku egoistické, tak tenhle rok byl ukázkou toho, že prostě jde začít znovu. Nakonec jsem z roku 2014 i přes dráty a jiné hlouposti vykřesal toto:
787 km běhu
343 km kola/koloběžky
111 km chůze (té jakože intenzivní, ne procházek ;-)
28 km plavání (hanba málo)
a k tomu 23,5 hodin různého posilování a podobných věcí (rotoped, volejbal...)
Celkem za rok 2015 docela hezkých 1269 km.
...and still counting ;-)