ŠUTR72

ŠUTR, neboli Šárecko-Hanspaulský Ultra Trail, je pro mě tak trochu zakletým závodem. Zatím se mi podařilo se jej zúčastnit pouze jednou (vloni na jaře), jinak mi do něj vždy vlezlo něco neodvolatelného a nepředvídatelného. Stejně tomu bylo i letos, dva týdny po plastice ACL se prostě běžet nedá...

ŠUTR je pro mě ale hlavně tak trochu společenskou akcí (stejně jako třeba Babický trail 1/4 maraton), takže koleno nekoleno, vzal jsem aspoň foťák a Eriku a vyrazil povzbuzovat.

Pro samé focení a kecání jsem moc průběh závodu nesledoval, navíc přinejmenším půlku lidí znám sice od vidění, ale jména mi vypadávají (mea culpa), takže než se pouštět do spekulací, odkážu na článek Petra Římana na stránkách běhej.com a na výsledky na webu sportovniservis.cz. Za sebe jen dodám, že kdyby to byl můj závod, tak experti, kteří se přihlásili a nedorazili, by byli asi již pro všechny budoucí ročníky ŠUTRfree.

Fotky najdete u mě na Picase. Pokud by někdo chtěl fotku v původním rozlišení, nechť se mi ozve. Omluvte všelijakou kvalitu, většinou fotím věci, které se hýbou málo, nebo vůbec...

ACL - dva týdny po operaci

Je na čase shrnout zážitky z posledních dvou týdnů.

Postupně se mi dařilo snižovat dávky analgetik - zůstal Tramadol 2x denně a sem tam ještě brufen na noc. Po pěti dnech jsem dobral antibiotika a po šesti i antitrombotické injekce. Samozřejmě, aby byla legrace, tak tou poslední jsem trefil nerv, takže stála za to. Největší zážitek ale byl, že jsem mohl konečně definitivně rozbalit nohu, sundat krytí stehů a pořádně se osprchovat. Nádhera... Dlouho se mi nedařilo zvedání napnuté nohy. Svalům se nechtělo, navíc to neuvěřitelně bolelo - což byl dost možná důvod, proč se jim nechtělo. Než jsem rozbalil nohu a sundal krytí, myslel jsem si, že je tak citlivé místo odběru štěpu, ale pak jsem zjistil, že tak strašně bolí holeň. Při odběru štěpu se samozřejmě do okolí kosti vyleje nějaké množství krve - a hematom pak tlačí na co může... Nakonec jsem nefungující svaly vyřešil tak, že jsem si na postelí udělal kladku, nohu chytl do smyčky a opatrně jí zdvihal nahoru na smyčce. Současně jsem se svaly snažil zatínat. Na nějaký pátý pokus se mi to opravdu povedlo a noha i po povolení smyčky zůstala zdvihnutá. Nutno dodat, že jsem pak deset minut funěl jako po maratonu. Důležité však je, že se mi postupně začalo dřit zvládat zdvihání natažené nohy i bez předchozí "aktivace" kladkou. Flexe se také pomalu zlepšovala, ale přes 45 stupnů to šlo dost ztěžka. Ale rehabilitační plán zněl jasně: 2.-5. pooperační den postupně zvyšovat flexi do 60 stupňů. U mě to bylo spíš někde mezi 5. a 10. dnem, největším omezením ve všem byla bolest holeně. Nakonec se však povedlo.

Ještě před vytažením stehů: jeden steh vlevo,
velký vpravo. Tečka nahoře na stehně je místo,
kudy vyšel ven zaváděcí vrták při vrtání stehenní kosti.

Devátý den po operaci (sobota) jsem to už nevydržel, vytáhnul novou nepromokavou cyklo/běžeckou bundu a vyrazil do deště. Na první pokus jsem ušel 1,2 km za šílených 26 minut. Ale hned druhý den to bylo 2,5 km/51 min, další den to samé, jen o čtyři minuty rychleji a z půlky bez berlí. V úterý jsem už vzal berle rovnou jenom do rukou a začal jsem se snažit: 2,6 km/46 minut, celé bez berlí.

Ve středu jsem měl pobíhací den. Ráno návštěva u mého praktického lékaře (MUDr. Páša), kde jsem si nechal ukončit neschopenku. Stejně v práci dobře třetinu (a víc) času sedím, tak lepší než sedět doma a nudit se - navíc úkoly se samozřejmě postupně hromadí koleno nekoleno... V poledne pak kontrola u pana doktora Maurera. Vytáhnul mi stehy (a peníze z peněženky), zkonstatoval, že koleno vypadá dobře (flexe už skoro 90 stupňů - postupně koleno trochu povoluje i samo) a že se tedy uvidíme přibližně za dva měsíce (10. týden po operaci). Ještě jsem se dozvěděl, že rehabilitaci záměrně nepíše. Do 10. týdne prý není dobré nechat si na koleno sahat od kohokoliv cizího, pouze je třeba cvičit podle rozpisu. Moc násilná "rehabilitace" zhoršuje vhojení štěpu. A po deseti týdnech, pokud pojedu podle rozpisu, tak nebudu potřebovat ani tak rehabilitaci, jako už posilovnu, abych dostal nohu zpět do formy.

V pátek jsem absolvoval první pracovní den (peklo) a první poúrazovou kryosaunu, v sobotu fotil na ŠUTRu a neděli jsem strávil v botanické zahradě, ve Stromovce, v kryosauně a na Vyšehradě. Celkem nachozeno (ne moc rychle, zato zcela bez berlí) nějakých 12 kilometrů. Jedinou vadou na kráse pořád ještě zůstává hodně pomalu se vstřebávající hematom u holeně - pořád ještě mě to občas v noci dokáže vzbudit a nějakou dobu držet vzhůru. Co člověk nadělá...

Teď opatrně zvládnout pořádně těch 90 stupňů, abych mohl jezdit na rotopedu - a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty ;-)

ACL - druhý den po operaci

Kolegyně mi poslala odkaz na moc pěkné tričko. Docela přesně to vystihuje moje pocity během druhé noci po operaci. Šel jsem spát v jedenáct, v jednu se vzbudil (bolest), najedl se, protože žaludek řval hladem (taky jsem už dva dny pořádně nejedl), vzal si brufen a dočetl knihu (mimochodem, příznivcům Neila Gaimana a Tima Burtona by rozhodně kniha Jonathana L. Howarda Nekromant Johannes Cabal neměla uniknout). Pak jsem usnul mezi půl čtvrtou a šestou. Vzal jsem si Phlogenzym a šel zas spát, v půl sedmé jsem si pak dal koktejl sestávající z antibiotik (Xorimax), silného analgetika (Tramadol) a protitrombotické injekce (Zibor, trefil jsem se už na druhý pokus;-).

One used, five to go...	A ještě něco dobrého
Až na malý čtvereček a divně deformované svaly...	...se skoro nepozná, že mi s kolenem něco dělali (dokonce i díra po Redonu už skoro zmizela)

Celé dopoledne jsem tedy dost nepoužitelný, jen sedím a koukám na televizi a cvičím extenzi a zatínání svalů. Jde to překvapivě dobře, před operací asi opravdu úplné extenzi bránil zbytek utrženého vazu. V jedenáct si beru dva Paraleny a o hodinu později zas Phlogenzym. Po obědě jdu poprvé zkusit flexi nohy v leže na břiše. Jde to. S neuvěřitelným úsilím zvládnu flexi do 45 °, větší brání částečně otok, částečně asi i obinadlo (pod kolenem se prostě nemá kam skrčit). Tak jako tak po 5 minutách jsem unavený jako po hodině běhu. Odpoledne proklimbám u televize s ledovanou nohou a hledám, co mi tam vlastně dali za šrouby (instruktážní video pro otrlé). Až v pět hodin si uvědomuju, že jsem si odpoledne vůbec nemusel vzít další analgetika a že při pokládání nohy z gauče na zem (stále pomocí berle) už nesyčím bolestí. Večer další Phlogenzym, atb a analgetikum a převaz nohy. Tedy sejmout obinadla, zděsit se, omotat obinadla a neuškrtit nohu. Následuje druhý pokus o flexi, se stejným výsledkem jako dopoledne (což považuju za pozitivum). Taky zkusmo zkouším ve stoje zatížit rovnoměrně obě nohy - jde to a dokonce to nebolí. S trochou obav čekám na noc, zda nižší bolestivost vydrží. Nicméně, pořád mi ještě zbývá rezerva, co se povolené denní dávky analgetik týče, tak to snad zvládnu lépe.

ACL - den poté

Žiju...ale bolí to...

Den D, 2. května, 7:30 ráno - příjem v Palas Atheně na Hájích. Na plastiku jdeme celkem čtyři, dva chlapi a dvě ženské. Vada na kráse je, že nám nikdo neřekne, v jakém jdeme pořadí, takže po předoperačním poučení a nafasování síťky na vlasy, punčochy proti trombóze na neoperovanou nohu a jednorázového andělíčka čekáme a čekáme. Mezitím se seznámuju s kolegou, tohle je (doufá) jeho poslední operace - před rokem a půl ho na motorce sestřelila jiná - havarovaná - motorka. Proti tomu je můj měsíc od úrazu prkotina. V jedenáct odvážejí jeho, kolem dvanácté pak mě. Od sestřičky na předoperačním dostávám kanylu, do ní "panáka, aby mi bylo veseleji", pak mě přemístí na operační stůl, anesteziolog se mě ještě vyptá na pár věcí, dává mi dýchat...

...probouzí mě přístroj, co dělá ping. Říkám si, že ta zeď byla na opačné straně, proč tam jsem a na co čekají. Až když nahmatám obvaz, dojde mi, že už mám operaci za sebou, hodiny ukazují 14:00. Následuje převoz na pokoj, do kapačky morfin a odpoledne v polospánku. (edit) Jak jsem slíbil, volám a smskuju všem kolem - upřímně, ani si nepamatuju komu a co jsem napsal/řekl, takže doufám, že jsem se nedopustil nějakých přílišných faux pas. Oni moc dobře vědí, proč píšou, že po operaci nemá člověk činit závažná rozhodnutí ;-) (/edit) Někdy uprostřed morfinového rauše přichází pan doktor Maurer a říká nám, že operace šla fakt dobře, že normálně trvá hodinu ale u nás dvou to šlo tak hladce, že to zvládnul za 45 minut. Opatrně se ptám na menisky - prý v pořádku, jen zhmožděné, ale to bude dobré. Úžasná zpráva. Méně příjemná je jeho následující hláška: "Teď přijde doba, kdy to bude stát za prd. Dneska máte jediný úkol: mačkat tlačítko, aby vám sestra dala něco proti bolesti...". A má pravdu, stojí to za prd... Pak tak pospáváme, opatrně upíjíme čaj a občas si čteme. Večer dostáváme rohlík a čaj, pak koukáme na fotbal. Kolega se rozhodne, že už zvládne dojít na záchod, já vidím jeho grimasy, zkusím pohnout nohou a konstatuju, že jedna noc s bažantem nikoho nezabila. Dostáváme kapačkou antibiotika a já pak ještě koktejl něčeho a morfinu, protože jsem ho nedostal odpoledne, a jdeme spát. Kolega usíná okamžitě, pro mě je noc neuvěřitelně dlouhá. Nedaří se mi usnout, pořád se pohybuju na hranici polospánku a budí mě noha. Nakonec mě definitivně budí sestra, která nás jde zkontrolovat, převázat nám nohu a vytáhnout nám Redonův dren. Je dobře, že předtím otevřela okno a pustila do pokoje trochu studeného vzduchu, protože pak s kolegou oba asi pět minut tak trochu lapeme po dechu. Ještě dostaneme instruktáž abych věděli, jak si správně píchat antitrombotikum a pak už konečně snídani. Po snídani mě čeká křest ohněm - cesta na záchod. Koleno nebolí (překvapivě). Co ale bolí naprosto neuvěřitelně je místo odběru štěpu - tedy přesně ta část nohy, kterou prostě nejde nezapojit, pokud potřebujete zvednout nohu (nebo jí nechcete nechat volně padnout k zemi). Nakonec zvládám prazvláštní techniku, při které nohu zvedám horním koncem berle jako hákem. Tohle absolvuju během dne ještě asi třikrát, z toho jednou kvůli obědu. Nikdy bych nevěřil, že svíčková na dva metry vzdáleném stole je moc daleko. Naštěstí pořád ještě dostáváme různé prášky proti bolesti, dohromady slušný koktejl, takže to v rámci možností jde. Dostáváme propouštěcí dokumentaci, recepty na analgetika, antibiotika a antitrombotika. Kolega odchází kolem jedné, já si ještě zdřímnu (tentokrát usnu dobře) a snažím se podle pokynů cvičit extensi a flexi nohy (nic moc), kolem páté pro mě pak přijíždí táta a já po nějakých 30 hodinách od operace vydávám domů. Teď už jen doufat, že bolest brzo odezní a já budu schopný co nejdřív pořádně rehabilitovat.

Noha, ještě před vytažením Redona
(to je ta hadička vlevo, co mizí pod chladicím pytlíkem)

Vyhlašuju soutěž...

...o jednu nejlépe oholenou nohu ;-)

Den D-1

Vítěze vyhlásím až se v pátek vrátím po operaci...