Volba padla na Švédsko, oblast někde kolem Stockholmu. Důvody: vím, jak se tam dostat, a vím přibližně, co tam čekat. Navíc ze své návštěvy Uppsaly, kam jsem před lety jel za Šárkou, jsem si tak nějak pamatoval, že v té oblasti je moře různých stezek a přístřešků. A asi ten nejpodstatnější důvod: až na určité výjimky (národní parky atp.) je ve Švédsku v podstatě možné stanovat kdekoliv. Takže i kdyby se mi nepodařilo naplánovat trasu od přístřešku ke přístřešku, nebude se spaním problém. Plán byl něco mezi 20 a 25 km na den, celkem něco kolem 5-6 dní. Mapy.cz mají naštěstí už nějakou dobu solidně pokryté i zahraničí, což dost zjednodušuje práci. Nejprve padla volba na Upplandsleden, ale jednak se mi nedařilo naplánovat ani celkovou trasu, jednak jsem zjistil, že jsou některé úseky aktuálně neschůdné kvůli popadaným stromům (takže snad někdy příště). Takže další hledání...
The Sörmlandsleden trail is 1000 kilometres long... Sörmlandsleden trail je 1000 kilometrů dlouhá. Je to jedna z nejdelších stezek ve Skandinávii. Hlavní část je dlouhá 627 kilometrů. Navíc je zde řada přístupových úseků z okolních měst, bonusových úseků a okruhů. Stezka vás provede divočinou, místy s bohatou kulturní tradicí a kolem historických monumentů. Najdete na ní všechno od otevřené krajiny přes divočinu a jezera až po mořské pobřeží. Tolik popis na webu a víc asi ke štěstí nepotřebuju. Navíc začíná přímo ve Stockholmu a prochází národním parkem Tyresta, kde jsme před lety byli (opět během jednoho výletu za Šárkou).
Plánování zabralo nějaký čas, už proto, že jsem se snažil vyřešit až moc věcí najednou. Hlavně aby (pokud možno) nebyly etapy kratší než 20 a delší než 25 kilometrů, aby spaní (ideálně) vycházelo na přístřešek a abych nespal vysloveně někde na předměstí. Jako největší problém se ale ukázalo naplánovat etapy tak, abych poslední den došel a ještě stihnul letadlo. Po mnoha pokusech a verzích (včetně verze "jásenatomůžuvy*#$t") se mi nakonec podařilo vymyslet docela slušný plán: 1) v sobotu přílet do Stockholmu (Arlanda), odjezd MHD do Stockholmu, nákup plynu do vařiče, odjezd (překvapivě taky MHD) do Gnesta, spaní pár kilometrů za městem, 2) Sörmlandsleden trail až do pátečního odpoledne, dle mapy cca 145 km, 3) jako odměna dvě noci (takže skoro dva dny) ve Stockholmu a v neděli odpoledne odlet do Prahy.
Sobota
 |
| Gnesta - můj výchozí bod |
Cesta do Švédska začíná tak nějak nepřekvapivě: zpožděním letadla již na odletu o skoro dvě hodiny. Tím se situace poněkud komplikuje, protože ve Stockholmu budu mít co dělat, abych stihnul koupit plynovou kartuši. Na Arlandě kupuju lístek na MHD - a metodou pokus-omyl zjišťuju jednu dost podstatnou věc: ve Stockholmu začíná lístek platit už od okamžiku zakoupení, nejde si tedy koupit lístky do zásoby. A pokud honíte minuty, tak se připravte na rychloboj s výdejním automatem (který je občas dost náladový) a sprint k turniketům (kde vám lístek zkontroluje obsluha a pustí vás dál). Problém jde vyřešit pořízením "tramvajenky", nicméně tam zas je potřeba počítat s nevratným depozitem 20 SEK. V tomhle ohledu pořád vede doprava v Londýně (a jejich divně pojmenovaná tramvajenka Oyster Card) a v Singapuru (a jejich SMRT - Singapore Mass Rapid Transport). Takže se dvěma lístky čekám na autobus, který - jak jinak - má také zpoždění. Vlak naštěstí stíhám, kdyby ne, tak už se mi začne definitivně (i když ne neřešitelně) rozpadat zbytek dne. Ve Stockholmu vbíhám do Intersportu a hledám sekci "turistika" - mají jen 100g kartuše. Radši bych jednu 250g kartuši, takže vybíhám k obchodu s outdoorovým vybavením, abych zjistil, že už mají zavřeno (bohužel o víkendu zavírají v 17:00). Vracím se a kupuju 100g kartuši. Pak se mi to rozleží v hlavě a volám Maky a lámu z ní zkušenosti z jejího trailu po Švýcarsku. Nakonec kupuju ještě jednu kartuši, nechci jet s vařením na doraz. Slečna na pokladně se už dost baví. Poprvé narážím na zásadní stockholmský problém: v "centru" téměř nejsou žádné jiné obchody s potravinami, než ekvivalent večerek. Takže nakonec kupuju drahé plechovkové pití a drahé sušenky a odjíždím vlakem směr Gnesta (s přestupem v Södertälje).
V 19:52 vystupuju z vlaku, fotím si první ceduli Sörmlandsleden trail, nahazuju krosnu a vydávám se na první etapu. Cestou začíná pršet. Už potmě stavím tarp kousek od vyhlídky na jezero Klemmingen a jdu spát.
Etapa 1: (13:1) Gnesta - vyhlídka nad Klemmingbergsbadet, 7 km, 20:00-21:30
Neděle
 |
| Přístřešek u jezera Lilla Horssjön |
Ráno je zataženo a fouká, ale neprší. Vařím kafe a kochám se výhledem. Rychle balím, protože jsem pořád ještě nějak úplně nevstřebal, že ač spím asi deset metrů od vyhlídky, je to zcela v pořádku. Vyrážím na druhou etapu. Stezka jde nejprve po lesních cestách, pak ale uhne do divočiny. Občas se najednou někde vynoří dům. Na rozcestí, kde se přístupovka připojuje k hlavní trase, mě čeká první šok - cedule, upozorňující na fakt, že asi půl kilometru daleko je přístřešek s ohništěm, a doporučující začít cestou k němu sbírat dřevo (protože kolem něj bude samozřejmě dávno vysbírané). Vyrážím ještě k pramenu/studánce. Vodu sice nepotřebuju, ale chci vidět, jak vypadají, až je potřebovat budu. Je vidět, že i ve Švédsku je sucho. Ve studánce - kameninové trubce s poklopem zapuštěné do země - je asi 10 cm vody, normální stav (po přepad) je asi půlmetr. U přístřešku obědvám a suším na sluníčku a ve větru vlhký spacák a tarp z předchozí noci. Taky poprvé lezu do jezera. Voda rozhodně není žádné kafe, ale přežít se to dá. Po obědě vyrážím dál. U jezera Stora Alsjön se potkávám se Švédkou, co tu čeká na syna. Prý od auta vyrazil rychleji, že se potkají u jezera - ale podle všeho se tak úplně nedomluvili u kterého. Nakonec mu telefonuje a naviguje ho. Překvapuje mě, že v téhle divočině je signál. Ale mrknutím do mapy rychle zjišťuju, že jsme sice v naprosté divočině, ale ani ne tři kilometry od nejbližší vesnice. Takže přítomnost signálu vlastně není tak překvapivá. Využívám signál a rychle kontroluju počasí - večer má pršet, takže se loučím a vyrážím na poslední kilometr. Spím v přístřešku u jezera Lilla Horssjön. Celý večer leje. V noci mě otravuje jednak prokapávající střecha přístřešku, jednak nějaký hlodavec, který dostal chuť na české potraviny.
Etapa 2: (13:1, 13-12) vyhlídka nad Klemmingbergsbadet - jezero Lilla Horssjön, 22 km, 9:00-16:45
Pondělí
 |
| Bývalý důl Tunnelgruvan |
Hlodavec dal pokoj až poté, co mi někdy nad ránem přeběhl přes ruku. Ráno fouká a je jasno, takže dosušuju věci a vyrážím na technicky nejnáročnější úsek. Ten vede oblastí, kde se dříve těžila železná ruda. Po těžbě tu zbylo pár zbytků staveb (jako třeba Kruthuset - sklad střelného prachu), spousta naučných tabulí a zatopené doly. Většina jich vypadá jen jako malá jezírka, jen kolem těch hlubších, méně zatopených je plot. Nejzajímavější je asi Tunnelgruvan ("tunelový důl"), který začíná jako vytěžená průrva mezi dvěma postupně se zvedajícími skalními bloky. Průrvou jde po pár metrech dojít až k jezírku, které bylo původně hlavní šachtou dolu. Neuvěřitelnou námahu spojenou s těžbou ještě dokumentují haldy hlušiny, které vypadají jako obrovská přírodní kamenná pole. Po několika dalších kilometrech přicházím do prvního města na trase - Järna. Nakupuju v místním supermarketu a vyrážím na poslední dnešní úsek.
Krátká odbočka. Švédsko je typické tím, že i v těch nejmenších městech (vesnicích) se snaží podporovat pohyb. Järna má rozlohu ani ne 4 čtvereční kilometry a asi 6400 obyvatel - a i tady jsou v lese běžecké okruhy, z nichž část je dokonce osvětlená. Na řadě míst jsou dokonce i stabilní kontroly pro orientační běh. Mapa je jednak někde vyvěšená, jednak je možné ji zakoupit - dříve v lékárnách, nyní jsem to nezjišťoval. Na řadě míst jsou u jezer rampy, aby se do vody mohli bez potíží dostat i vozíčkáři. A dalo by se pokračovat...
Po chvíli trasa opouští běžecké okruhy a zase zapadá do divočiny aby se z ní po chvíli vynořila na předměstí Södertälje. Tady mi chvíli trvá nalezení vhodného místa na spaní. Nejraději bych to zalomil rovnou na místním koupališti na břehu jezera Lanaren, kde je kromě pláže i nádherně udržovaný trávník, který k vybalení spacáku přímo vybízí. Ale podle předpovědi má večer zase sprchnout a stavět na pláži tarp by mi už přišlo fakt hodně drzé. Nakonec asi po půlhodinovém hledání nacházím docela pěkné místo v lese ani ne 50 metrů od pláže. Stavím tarp, vařím večeři a užívám si plechovkové pivo, zakoupené v Järně. V noci mě žere hmyz tak, že spím s moskytiérou na hlavě a v zapnutém spacáku.
Etapa 3: (12-10) jezero Lilla Horssjön - předměstí Södertälje (u jezera Lanaren), 24 km, 9:00-17:00
Etapa 3: (12-10) jezero Lilla Horssjön - předměstí Södertälje (u jezera Lanaren), 24 km, 9:00-17:00
Úterý
Ráno se probouzím zpocený a se škrábáním v krku. Skvělé... Příčina zřejmá: přes den jsem pořád zpocený, ale taky dost fouká. Jestli jsem si něčeho nevzal zrovna moc, tak léků na bolavý krk. Takže to bude chtít improvizaci. Balím a vyrážím do Södertälje. Cestou míjím klubovnu místního klubu orientačního běhu. Orientační běh je ve Švédsku neuvěřitelně populární a tak mají i relativně malé kluby jednak docela velký počet členů, jednak docela solidní zázemí. Typicky mají klubovnu - menší baráček, plně vybavený na pořádání různých oddílových oslav, včetně kuchyně a samozřejmě sprch (a často i sauny). Klubovny bývají také občas používány "cizími" oddíly jako zázemí pro soustředění, protože bývají většinou v těsné blízkosti nějakého pěkného lesa (kde jsou běžecké okruhy, některé osvětlené, a pevné kontroly pro orientační běh...). Také míjím nějakou další bandu na vandru - ti se s tím vůbec nepářou, protože stanují ani ne 5 metrů od chodníku kolem jezera. To už není úplně dle pravidel, ale podle všeho když se člověk nechová jako úplný idiot, tak i tohle Švédové tolerují. Míjím kemp, nejspíš zavřený, a zjišťuju, že moje obavy, že tak blízko centru města by se stanovat nedalo, byly liché. Les je tu všude tak hustý, že by stačilo postavit tarp tak 10 metrů od cesty a nikdo by si vás nevšimnul (dobré vědět). Míjím testovací polygon Scania a dorážím do centra města.
Södertälje už je trochu větší město: 71 tisíc obyvatel a asi 25 kilometrů čtverečních. Nakupuju - krk budu léčit nejpálivějšími lékořicovými bonbony, které jsem objevil - a vyrážím dál. Postup trošku komplikuje fakt, že aktuálně probíhá rekonstrukce a rozšiřování plavebních komor místního kanálu. Ten je dost významnou dopravní tepnou, protože spojuje jezero Mälaren s mořem a tím pádem i umožňuje plavbu do západní části Stockholmu. Část trasy Sörmlandsleden je tedy zavřená. Náhradní trasa je ale perfektně značená, takže to není žádný problém. Prostě Švédsko...
 |
| Jezero Trollsjön |
Obědvám kousek od mohyly z doby bronzové a jako tradičně dosušuju věci. Míjím první (ale ne poslední) golfové hřiště - ve švédské krajině působí úplně absurdně. Další část trasy je oproti mapy.cz přeznačená, původně šla asi půl kilometru podél státní silnice, nyní ji jen kříží. Oproti včerejšku jde trasa mnohem civilizovanější krajinou, občas mezi poli - ale jakmile zapadne do lesa, je opět reálné ztratit se tak na sto metrech. Lesy jsou zde ani ne tak husté, jako neprůhledné. Ještě míjím panství Malmsjö, zjišťuji, že na koupališti Brosjön už je v srpnu evidentně po sezóně a vodu tady neseženu, a nakonec nabírám vodu u jezera Trollsjön. Už toho mám dnes plné zuby, asfaltové úseky skrz město mě dost utahaly, ale ještě mě čeká pár kilometrů k jezeru Getaren. Opět míjím golfová hřiště - rozhodně nejsou pro fyzicky méně zdatné jedince, protože cestičky mezi jamkami mají občas značný sklon a tlačit na nich golfový vozík musí být docela legrace. Na břehu jezera Getaren celý večer pozoruju, jak se banda lidí učí jezdit na vodních lyžích. Usínám ve zvláštním rozpoložení - nikde kolem ani živáčka, jen z dálky je slyšet zábava na protějším břehu jezera.
Etapa 4: (10-7) předměstí Södertälje (u jezera Lanaren) - jezero Getaren, 32,5 km, 9:00-18:00
Středa
 |
| Tornberget (111 m.n.m.) |
Ráno k přístřešku přichází starší švédský pár - vyrazili na houby, tady si chtějí jen vypít kafe. Pití kafe je vůbec specifická švédská kratochvíle a podle všeho správný Švéd bez kafe nikam nevyráží. Zapovídáme se - je naprosto skvělé, že prakticky každý tu umí zatraceně dobře anglicky, takže jakmile neodpovíte na pozdrav švédsky, automaticky přepnou. Houby rostou (dneska o ně místy budu doslova zakopávat - a to i uprostřed cesty). Říkají, že tady také párkrát spali. Ptám se, odkud jsou. Prý jen asi 10 minut autem. Když se nad tím podivím, odpoví, že na to, aby člověk spal v přírodě, přece nemusí jet stovky kilometrů daleko. S tímhle přístupem se setkám skoro u každého, koho na stezce potkám - a je to úžasné. Mají přírodu "za domem", tak tam chodí. Třeba i jen tak přespat.
Na chvíli opouštím Sörmlandsleden - v místě, kde se připojuje etapa 62, poslední etapa stezky. Kdybych se po ní vydal a obešel celou okružní část stezky (včetně toho kusu, který už jsem ušel), bude mi to trvat přes měsíc. No, snad jindy... Jezero Getaren obcházím po stezce Äventyrsstigen. Ta je místy opravdu äventyr - přelézat s krosnou popadané stromy je docela náročné. Stezka dál vede krajinou, která už není tak divoká - lesy připomínají spíš naše, včetně průseků, lesních šotolinových cest a vedení vysokého napětí. Zjišťuju, že je opravdu hodně sucho - nacházím studánku, ale hodila by se maximálně pro těžbu suchého písku. Obědvám u jezera Kärrsjön. Potkávám zde dvě holky, které jdou stezku opačným směrem. Mají neuvěřitelné množství krámů, jejich krosny jsou skoro dvojnásobné oproti té mé (a to jsem si říkal, že mám až moc krámů...). Když ale vidím, jak vybalují nádobí a chystají teplý oběd, začínám to množství věcí chápat.
 |
| Ugglekojan |
O pár kilometrů dál, ve vesničce Ådran, opět opouštím Sörmlandsleden a mířím po trase Tornbergslingan na nejvyšší místo mého vandru: Tornberget, s úctyhodnou výškou 111 metrů nad mořem. Zdejší rozhledna je skoro nová, otevřená byla v roce 2018. Moc z ní vidět není - jen lesy vůkol a na obzoru Stockholm. A blížící se dešťové mraky, ze kterých solidně lije! Opouštím rozhlednu a mířím k Paradiset, místní rekreační oblasti. Cestou ještě míjím prazvláštně vypadající kamenný útvar, vypadající jako mohyla. Jedná se o čtyřmezí, určené středovým kamenem a čtyřmi "směrovými" kameny. Zajímavostí (nebo spíš překladatelskou leností) je, že v některých materiálech je stavba v angličtině označená nesmyslně jako pětimezí (i s dovětkem, že odděluje 5 panství) - správně by bylo "pětikamení", nebo, přesněji, "pět mezních kamenů". Kuriózní je, že toto "pětikamení" odděluje tři panství - je to tedy trojmezí. Samozřejmě mě déšť stihne jen pár set metrů od "cíle" - a začne rovnou pršet dost na to, abych vyndaval pláštěnku a schovával foťák. A samozřejmě přestane pršet přesně v okamžiku, kdy všechno uvedu do vodoodolného stavu... V Paradiset nabírám vodu (tentokrát z pumpy) a vyrážím po cestě o šířce frekventované krkonošské magistrály k jezeru Trehörningen. Je vidět, že to je turisticky hodně vytížená oblast - je tu několik přístřešků, včetně Ugglekojan - boudy téměř na muří noze (na čtyřech žulových balvanech), zbrusu nové suché záchody (na kterých je i toaletní papír!) a taky tu je nejvíc lidí, co jsem potkal (mimo města). Asi deset. Dokonce musím u "svého" přístřešku čekat, ať jej opustí koupající se dvojice. Ale stojí to za to - budu mít výhled na slunce zapadající...ehm...do lesa. Ale přes jezero. Takže si užiju sluníčka nejdéle, co to jde. S výhledem na jezero. Během večera dorazí dva chlapi s malými dětmi. Jeden je Brit, druhý - jeho bratr - původně také, ale přestěhoval se do Švédska a už dlouho zde žije. Brit se synem jsou zde na návštěvě - kluk chtěl někdy spát v lese. A jak chlap správně poznamenal, v Británii jsou jednak všude soukromé pozemky, jednak tam nejsou prakticky žádné lesy. Chtěli spát tady, ale když je tu plno, přesunou se prý o jezero dál. Večer trávím koupáním, prohlížením Ugglekojan a pobíháním naboso kolem jezera. Je tu skvěle měkký povrch a je to děsně příjemný, po pěti dnech v pohorkách.
Etapa 5: (Äventyrsstigen, 6-5) jezero Getaren - jezero Trehörningen, 21,5 km, 9:00-15:50
Čtvrtek
 |
| Klagomuren |
Ráno si dělám drobnou zacházku k jedné zvláštní "pamětihodnosti". Na mapy.cz je značená jako "zřícenina", což je v podstatě generický symbol pro cokoliv, co už nestojí v celé své kráse. Čekám, co zde najdu, protože se to švédsky jmenuje Klagomuren, což za pomoci slovníku nedovedu přeložit lépe než jako "Zeď nářků". Na místě (přesněji: na místě o délce pár desítek metrů) opravdu nacházím cosi, co vypadá jako nízká (maximálně metr vysoká) zídka z lomového kamene (až na výjimky), široká asi metr a půl. Bohužel, žádná cedule, takže záhada ještě pár dní zůstává záhadou. Až ve Stockholmu, v klidu hostelu, si dávám práci, že z jednoho letáku přeťukávám do slovníku celý švédský text, ve kterém jsem našel zmínku o téhle podivné stavbě.
Klagomuren je skutečně "Zeď nářků". Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, tak jejím cílem bylo zvednout hladinu jezera Långsjön a tím zajistit, aby začalo odtékat směrem do jezer Trehörningen a Ådran a voda cestou poháněla místní mlýny. Obyvatelé Öran (na břehu stejnojmenného jezera) si chodili stěžovat (naříkat), že jim vedlejší farnost krade vodu - odtud název. V současnosti je už zeď nefunkční, takže voda zas teče kudy má.
 |
| Takové obyčejné městské jezero... Nedre Rudasjön |
Na druhém břehu jezera Långsjön vidím včerejší partičku s dětmi. Podle všeho místo našli. Mezi jezery Långsjön a Svartsjön nastává okamžik, kdy - podle původní kilometráže - překračuju značku 100 kilometrů a do cíle mi zbývá už jen třetina. Obcházím jižní cíp jezera Öran, obdivuju domy postavené na úplně neuvěřitelných místech, ve vesničce Riddartorp doplňuju vodu u pumpy a pokračuju směrem k Handen. Procházím obrovským "sportovním areálem" Rudan, kde jsou kromě tras na běh (a lyže) i trasy pro kolo a značně rozlehlá hřiště pro disk-golf. A dokonale se ztrácím. Někde míjím odbočku Sörmlandsleden trail a místo toho jdu nějakou dobu po běžecké trase. Když dorazím na obrovskou louku, musím potupně zapnout GPS, protože na mapy.cz je v téhle oblasti jen a pouze les. Zorientuju se a pokračuju dál. Je úplně neuvěřitelné, že i v místech, kde by stezka mohla vést klidně po jedné z mnoha místních cest, je s maximálním úsilím vedena trochu jinudy (i proto jsem jí ztratil). Samozřejmě opět nacházím množství kontrol pro orientační běh a les je samozřejmě tak hustý, že i když je asi půl kilometru od města, šlo by se v něm dokonale ztratit. U jezera Nedre Rudasjön je na docela větrné počasí spousta koupajících se dětí. Celkově se tu vůbec pohybuje obrovské množství organizovaných skupin dětí, od malých po puberťáky. Školu by mít ještě neměli (až po víkendu), takže vůbec netuším, co to je za aktivity. Prázdninové kroužky?
V Handen bych rád nakoupil jídlo. Ale když najdu místní nákupní centrum, zjistím, že v něm není obchod s potravinami. Nakonec tedy opět mířím do "supermarketu" o velikosti asi polovičního Lidlu schovaného mezi nízkou zástavbou. Další úsek je v podstatě otrava. Tedy, ne že by okolní les nebyl pěkný. Ale jsem fakt hodně zmlsaný prvními dvěmi (třemi) dny a "obyčejný les" je prostě...obyčejný. U farmy Skutans Gård si dělám zacházku kolem ptačí pozorovatelny (Fågeltorn), obdivuju místní pastviny a výběhy pro koně zasahující až hluboko do lesa. Po pár kilometrech dorážím do Svartbäcken, kde si dělám další zacházku, abych se podíval na budovu první školy ve farnosti Österhaninge, pocházející z roku 1846. Pak přichází nostalgická část - Tyresta by, kde jsme byli v roce 2010, během návštěvy Šárky. Jeli jsme sem z Uppsaly, bylo mrazivo a vlezlo, mírně jsme bloudili a tak. Od té doby zde vyrostlo muzeum (kam jsem se podívat nešel, ani k němu - už nějak nebyla nálada) a celkově se to tu rozrostlo - naštěstí jen mírně.
Důležitá poznámka: děcka, zvětšete si vždycky při přípravě mapu úplně na max! Já to neudělal - pořádně jsem se na mapu podíval až večer, když jsem se fakt nudil ve spacáku (a kdy jsem věděl, že mobil mi už do zítřejšího večera s baterkou vydrží) - a zjistil jsem, že stejně jako před devíti lety, jsem i tentokrát minul místní runový kámen. Prostě proto, že jsem - stejně jako před devíti lety - vůbec netušil, že tam nějaký je...
Tak pro úplnost: Södermanland Runic Inscription 270 (Sö 270) je runový kámen o výšce asi 1,65 metru, pocházející přibližně z poloviny 11. století. Runy jsou vepsány na těle hada, který obtáčí křesťanský kříž, na jehož vršku sedí kohout. Runy jsou vikingský futhork (mladší abeceda, v porovnání s germánským futharkem prostým). Autorem byl mistr Halvdan (Halfdan), jemuž je dle stylu přisuzováno více než 15 runových nápisů v oblasti Södermanland, nicméně tento jediný nese i jeho podpis. Text na kameni říká toto:
Farbjôrn/Freybjôrn nechal vytesat kámen na památku Háulfra, svého syna. Halfdan vytesal runy.
 |
| Tyresta by |
Tyresta je národní park a všude (včetně stránek Sörmlandsleden) je zdůrazněno, že stanovat a rozdělávat oheň se zde smí pouze na několika málo místech. Mířím tedy k jezeru Årsjön, kde se jedno z těchto míst nachází. Luxusní přístřešek, na který jsem se těšil, je bohužel plný - je zde partička asi deseti Němců - a kromě nich zde táboří ještě asi dalších 6 lidí. Koupu se, vařím a stavím tarp ve variantě "velmi vzdušný", aby se v noci moc nerosil. Vím, že zítra přes den ho už neusuším, neb má pršet, a večer v hostelu ho už neusuším tuplem, neb tam těžko bude tolik místa. A nechat mokrý tarp dva dny zabalený v krosně, to by asi nedopadlo dobře. Opět obdivuju, jak je tábořiště zajištěné. Nejbližší cesta sjízdná terénním autem je dobrých 300 metrů daleko. Přesto zde je suchý záchod, který je opatřen sběrnou nádobou (nejméně 100l barel), odpadkovým košem a toaletním papírem - zřejmě to je pořád méně náročné, než řešit kontaminaci půdy a vody.
Poslední noc venku. Na jednu stranu mě mrzí, že už to končí, na druhou stranu se strašně těším do teplé sprchy...
Etapa 6: (5-3) jezero Trehörningen - jezero Årsjön, 31 km, 9:00-17:20
Pátek
Ráno za mnou přichází jeden Švéd, takový ten typický houževnatý sportovec v důchodovém věku. Upozorňuje mě, že dnes kolem desáté by mělo začít pršet. Dáváme se do řeči, dostávám od něj tipy na další pěkné traily. Dalo by se s ním povídat hodně dlouho - ale oba chceme být co nejdál, než začne pršet. Takže se loučím s ním i s jezerem a vyrážím. Dnes mě čekají už "jen" různá předměstí Stockholmu. Dělám si drobnou zacházku k pozůstatkům vesnice Oppsätra torp, kde je moc pěkně vidět, že tahat obrovské žulové kameny bylo asi méně náročné, než je přitesávat. Základy domů tvoří bloky o rozměrech kolem 0,5x0,5x1 metr. Na břehu jezera Tyresö-Flaten si prohlížím zbytky hamrů a pokračuju dál do Alby - další rekreační oblasti. Poprchává přesně tím otravným způsobem, aby se už blbě fotilo ale aby to ještě nebylo na pláštěnku.
 |
| Konec. Nebo začátek... |
Jestli je v okolí Stockholmu něčeho dost, tak to jsou pastviny, koně a jízdárny - moc pěkný pohled. Stezka míjí různé části předměstí Stockholmu, aby vždy po pár stech metrech civilizace zase zapadne do divočiny. Je to hodně zvláštní - i když jsem na to narazil už před lety v Uppsale, pořád ještě mě to uchvacuje. Než aby stezka šla jednoduše o pár desítek metrů vedle po chodníku, tak je radši pečlivě natažená skrz každý dostupný kousek lesa, jen aby šla co nejvíc přírodou. U nás by prskli značku na nejbližší silnici vedoucí správným směrem a konec, tečka, šlus.
Míjím posledních pár jezer, procházím posledním golfovým areálem a nakonec přicházím ke kostelu Markuskyrkan ve stockholmské čtvrti Björkhagen. Tady Sörmlandsleden trail končí.
Nebo začíná...
Etapa 7: (3-1) jezero Årsjön - Björkhagen, 25 km, 8:45-14:45
Další pokračování vandru (Stockholm) v samostatné části, stejně jako různé poznatky, doporučení a podobné zbytečné řeči ;-)
Odkaz na naklikanou trasu (skutečně prošlou) na mapy.cz
Odkaz na naklikanou trasu (skutečně prošlou) na mapy.cz
A konečně: fotky najdete tady.
