Jizerský Ultratrail 2016

Návrat, na který jsem se moc těšil. První ročník Jizerského Ultratrailu jsem běžel asi dva měsíce po extrakci drátů z kolene (víc tady), druhý se mi bohužel překryl s výletem na českou plachetnici La Grace a Tall Ships Races 2015. Takže jsem se moc těšil, čím se Bezďa pochlubí letos. A změn bylo dost. Ta nejzásadnější – centrum závodu, tedy i start a cíl, se přemístil z Hájenky dolů do Josefova Dolu. To má svá pozitiva i negativa. Jako třeba že se tam dá lépe zaparkovat, že na konci závodu nečeká člověka ještě 2 km kopec včetně sjezdovky. Ale taky třeba že sjezdovka čeká člověka na zahřátí hned po startu. Další změnou je nejen tričko pro finišery, ale také druhé tričko, které dostanou všichni bez ohledu na (ne)doběhnutí.

Trať se oproti minulým rokům opět změnila. První změna byla neplánovaná – kvůli silným dešťům nebylo bezpečné přebíhat Kamenici po jezu (jako loni), ale trasa částečně okopírovala první ročník a mohli jsme si užít stoupání celé sjezdovky na Špičák (pro jistoty přímo pod lany). Další podstatná změna byla vedení trasy nádhernou technickou pasáží přes Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, aby posléze člověk spadnul bezmála o 600 metrů níže do Hejnice, následně vystoupal o nějakých 400 metrů na Ořešník, klesl podél Štolpichu o dalších 200 a poté je opět vyrubal nahoru na Hřebínek. Moc pěkná přibližně 16 km dlouhá pasáž (mě osobně trvala něco kolem 2 h 20). Jak to vypadá v profilu tratě se můžete podívat třeba tady. Příjemné na ní bylo hlavně to, že člověk už věděl, že zbylých přibližně 15 km je už víceméně rovina nebo mírný kopec dolů (výjimku tvořil výstup na Královku z Bedřichova, ale ten se po předchozí pasáži prakticky nedal počítat ;-).

Můj stručný průběh závodu: Start, sjezdovku stoupám s rozvahou, protože jestli něco nechci, tak křeče hned na začátku. Seběh od Hájenky taky moc nehrotím, kopce dolů mi prostě nejdou, na tom budu muset nějak zapracovat. Po průběhu Josefovým Dolem zjišťuju, že se mi kously Fénixy. Nereagují naprosto na nic, čímž se rázem ze super vybavení stávají zbytečnou zátěží. Sprostě nadávám a snažím se je nějak oživit. Je mi jasné, že bez časomíry jsem dost namazaný, protože svoje tempo neodhadnu, takže se budu buď zbytečně ploužit, nebo to přepálím. V duchu si už představuju, co na adresu Fénixů napíšu na web a opakuju si svou zásobu urážek nevyužívajících sprostá slova. Přebíháme koleje, zdržuje nás jedoucí vlak. Míjíme jez, který se měl běžet – no, vody přes něj opravdu neteče málo, rozhodnutí pořadatelů bylo fakt rozumné. Probíhám Jiřetínem a opět jako v prvním ročníku se peru se sjezdovkou na Špičáku. Cestou dolů začnu uvažovat, že nějak ty hodinky přece resetovat jít musí. Tak mačkám různé kombinace tlačítek a po chvíli se daří. Zajímavé je, že ten začátek závodu se normálně uložil. Rozhoduju se, že hodinky zastavím, při průběhu mezičasem a občerstvovačkou nad Mariánskými schody se podívám na čas, znovu vše pustím (tentokrát už pro jistotu bez navigace, ať hodinky řeší co nejmíň věcí najednou) a po zbytek závodu se holt budu věnovat prosté matematice přičítání času. V duchu si vyresetuju i náladu, čemuž občerstvovačka dost pomůže. Občerstvovačky na JUT (pokud odkaz nefunguje, projděte album) jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Bezvadně zásobené, se super lidmi, co chápou, že člověk myslí ještě o něco pomaleji, než se pohybuje, takže člověku se vůbec nechce pryč. Vůbec nevím, co jsem jedl na té první (asi meloun a banán), každopádně na těch dalších jsem najel na výborné palačinky (klobouk dolů před tím, kdo je smažil – byly vynikající a bylo jich děsně moc), domácí flapjack, meloun a kolu s nealko pivem. Na rozdíl od prvního ročníku, kdy jsem si hroznový cukr a gely (nedám dopustit na GU, hlavně proto, že mají zajímavé chutě a nejsou tak kyselé do žaludku) šetřil na krize, tak letos krizím spíš předcházím, takže když se blíží občerstvovačka, klopím do sebe gel a na občerstvovačce se zbavuju obalu a gel zajídám a zapíjím. Žaludek, zdá se, je takhle spokojený. Já taky, protože jsem zjistil, že když začne jít moje morálka dolů, je tak za pět minut dvanáct na doplnění cukrů. Někdy fakt budu muset stopnout, za jak dlouho po natlačení cukru do hlavy mi jde morál zas nahoru a já se přestanu cítit jako něco co zabili, oživili a pak pro jistotu ještě zašlapali do země. Vždycky mi to přijde jako malý zázrak a vždycky se pak divím (i několikrát během jednoho závodu), jak jsem mohl být tak děsně na dně, když najednou to zas všecko jde bezvadně. Tolik k doplňování energie.

Jizerka. Nahoře fouká, je pod mrakem a já zvažuju, zda nerozbalit větrovku. Morál zas pod psa, hlavně kvůli táhlému seběhu po asfaltu (vždycky vyměním ochotně mírný seběh po asfaltu za podobně prudký výběh, jako fakt). Občerstvovačka to naštěstí zase rovná. Následuje moje neoblíbená pasáž – mezi Jizerkou a Smědavou je to pro mě prostě tak nějak vždycky pruda. Při JUT, na koloběžce, na běžkách, jakkoliv. Prostě nemastný neslaný úsek, kde se člověk musí tak nějak kousnout a prostě makat. Na tomhle úseku také poprvé potkávám první ženu – Marušku Jiřičkovou. Do kopce jí stačím. Ale jakmile přijde seběh, okamžitě mi mizí. Jako okamžitě. Mrk a je pryč. Já sbíhám ostudným tempem kolem 7-8 min/km, ona to valí tak nějak za 4-4:30… Smědava, další občerstvovačka, další zvednutí morálky. V duchu se připravuju na těžkou pasáž. Nahoru na Paulovu paseku, pak Polední kameny. Tuhle pasáž mám prošlou pár let zpět pěšky, v mlze, s příšernou náladou způsobenou dílem boreliózou a dílem antibiotiky, která s ní bojovala. Dnes to je lepší. Těším se na technický úsek přes Polední kameny, pamatuju si, že u Frýdlantského cimbuří je potřeba dát pozor, aby člověk včas odbočil. Míjím turisty a je fakt těžké nepřecházet do chůze hned poté, co jsem je předběhnul. Na Poledních kamenech dobíhám skupinku, která hledá značení. Sděluju, že podle propozic tu žádné není, protože přírodní památka nebo tak. Jdu do čela a dávám pozor na značení. Stejně ale zbytečně vylezeme až na vyhlídku na Poledních kamenech – naštěstí to je zacházka tak asi na minutu. Výhled je super, takže se dá říct, že to za to stálo. Následují schody a schůdky, Frýdlantské cimbuří a seběh dolů do Hejnice. Zde mi všichni opět ukazují záda, protože na tohle prostě moje nohy nemají. V Hejnici občerstvovačka, Honza Bartas se šklebí, když mu říkám, že kilometry jsou krapet delší. Prý to říká skoro každý – a odkazuje na propozice, že v nich je jasně uvedeno, kolikátý kilometr máme v nohách. Ještě zkouší výhrůžku, že nás nepustí dál, dokud každý nesníme aspoň 4 palačinky… Stoupání na Ořešník je tvrdé, ale pro změnu tam docházím další lidi. Já, člověk, co nikdy neměl v lásce běhání do kopce, získávám nejvíc na výstupech… Pak opět seběh – opět jim vidím záda, abych je opět předběhl do kopce na Hřebínek. Cestou první náznak, že by se levému stehnu chtělo dát si jednu či dvě malé křeče. Kopu do sebe poslední hořčík, nějak to budu muset ustát. Pozitivum je, že teď už je to víceméně rovina. Do cíle prý zbývá 13 km. Snažím se počítat, jak rychle musím běžet, pokud chci čas pod 9 hodin. Jde to bídně - hlavně proto, že si nepamatuju přesně, v kolik jsem byl na občerstovačce u Mariánských schodů. Vůbec si nepamatuju, jestli jsem se díval na denní čas, nebo na čas od startu. Start nebyl přesně v sedm, spíš asi později, ale počítat se s tím nedá. Takže to valím za nějakým borcem a doufám, že přežiju. V Bedřichově nás čeká poslední občerstvovačka, kopec na Královku a pak už jen mírné klesání až do cíle. Prý už jen 6 km – prý jako opravdu už jen 6 km. V hlavě mi opět šrotí čísla. Na Královce mi borec utíká – zas ty seběhy po asfaltu – ale v lese ho pak dotahuju. Jakmile je rovina, nebo technická pasáž, mám navrch, jakmile je seběh, dostávám kládu. Bojím se posledního úseku, protože to vypadá na hrozný sešup od hráze josefodolské přehrady ke Kamenici. Naštěstí je to jen kousek a cesta podél Kamenice je pak těžký trail. Devět hodin se neúprosně blíží, takže za to beru co to jde. Na jednom místě házím tlamu – první (a jedinou) dneska. Sprostě nadávám – náraz do kolene, všechny svaly na nohách v křeči, nakopnutý palec. Naštěstí když vstanu a pár kroků odbelhám, tak svaly jako zázrakem povolí a koleno je taky ok. Rvu to dál a vyhlížím most přes Kamenici. Za mostem už jen cesta a podle „něčeho červeného“ (stan s informacemi) tuším cíl. Borec nevypadá, že by chtěl zrychlovat, tak přepínám na turbo, beru ho a doufám, že se nebude chtít rvát, protože jedu úplně na doraz. Jenom takový magor jako já dokáže po 75 kilometrech ještě sprintovat do cíle… Poslední kroky do kopce, brána, padám, ležím. Naprosto neuvěřitelně 8:52:52 – takže jsem evidentně při znovuzačínání hodinek koukal na skutečný čas a start byl o dost později, než v sedm. Lepší než opačně… Pěkné 24. místo, což je oproti 48. místu v roce 2014 dost solidní zlepšení.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet :-) Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.

Následuje velmi pomalé odpoledne, kdy největším výkonem je dokopání se jít se osprchovat – sprchy jsou totiž v boudě přibližně v polovině sjezdovky, kterou jsme ráno po startu vybíhali. Pak jídlo, pokecat se známými, kafíčko, moučníček (Hospůdka u vleku: sachr, větrníky, špičky, rakvičky, věnečky!), naházet věci do auta, zatleskat vítězům a vyrazit směr Praha. Mrzí mě, že jsem se nemohl zdržet na večerní zábavu, ale z osobních důvodů jsem prostě potřeboval dorazit do Prahy ještě v sobotu večer.

Podtrženo, sečteno: Jizerský Ultratrail mě zase nezklamal. Takže, Bezďo, voe, zase za rok! A samozřejmě: klobouk dolů před dobrovolníky - bez vás by to nešlo a moc si vaší práce vážím.

Suma sumárum - pozitiva 

• vynikající občerstovačky
• dobře značená trasa (až na pár lokálních – ne fatálních – chybek)
• na Jizersky asi minimum asfaltu co jde dosáhnout
• perfektní poměr cena:výkon (mapa, číslo, trička, občerstvení, program)
• změna centra závodu
• dobrý doprovodný program 
• žádná nudná masovka

Suma sumárum – negativa

• značení v centru závodu – třeba sprchy jsme našli až po donavigování organizátorem přes mobil (a vůbec pár vývěsek s nejdůležitějšími informacemi - program, start, cíl, kde co je, změny...)
• trasa závadu v mapě neodpovídá 100% (nemyslím vynucenou změnu kvůli jezu) – značená je kolem Černé Nisy úsekem po hatích, což by se ochranářům nelíbilo; v reálu tudy ale nešla
• trochu víc inzerce dopředu co se týče prodeje triček, mikin atp. – určitě bych něco přikoupil, ale nebyly už peníze…

Odkazy na záznamy Garmin Connect
První část (start-Josefův Důl), druhá část (jen ruční vložení), třetí část (Mariánské schody-cíl)

Fotky, kde jsem se našel: Atelier Albrechtsdorf - první a druhá, myšlenka89 - první, druhá.

P.S.: Trošku mě mrzí, že zapadla jedna „aktivita“, týkající se loňských finišerských mikin. Bezďa se rozhodnul, že je bude prodávat za 500,- (což je podle mě slušná cena za mikinu od Kllimatexu) a že tyto peníze půjdou na zvolenou charitu. Nevím, kolik lidí přišlo po mně, ale byl jsem teprve druhý, kdo si mikinu pořídil (a zbývala jich celá bedna). Takže kdo nemáte, kupujte – je to na dobrou věc :-)

Barefoot Huaraches

Náhoda spolu s trochou všímavosti způsobily, že se mi do rukou dostaly k otestování sandály Barefoot Huaraches od Zdeňka Maděry. Slíbil, že se pokusím průběžně sepisovat dojmy, tak jak budu huaraches průběžně používat a opotřebovávat. Dnes tedy začínám slib plnit.

Stručný popis

Sandále tvoří vlastně pouze 4 mm tlustá podrážka, vystřižená z obuvnické plotny podle obrysu vaší nohy. Návod na správné obkreslení najdete na stránkách výrobce. Pokud si nejste vědomi toho, že byste měli vysloveně každou nohu jinou, doporučuji zkusit přiložit oba obkresy na sebe a porovnat, případné podivnosti pak pro jistotu zkontrolovat. Vedle podrážky už "botu" tvoří pouze provázek, přesněji vysokopevnostní pletená šňůra PPV Multitex. Ta je v otvoru mezi palcem a ukazováčkem uchycena natavením a zmáčknutím do plošky. Druhý konec je volný a slouží k zavázání huaraches kolem nohy.

Zavazování a první dojem

Na internetu je celá řada návodů, jak huaraches zavázat. Já použil návod - video - odkazované přímo ze stránek výrobce, nicméně každý si nejspíš časem najde svůj vlastní oblíbený způsob. Důležité je rozhodnout se, jak moc chcete mít posunutou patu dozadu - respektive, kolik podrážky vám bude zbývat před prsty. Já jsem tak nějak postupně došel k tomu, že na chození, kdy přecejen šlapu spíš přes patu, mám nohu posunutou více dopředu, na běhání naopak, aby mi i při odrazu od špičky vždy podrážka trošku lépe chránila prsty. Po tomhle klíčovém rozhodnutí už je vše otázka několika pokusů a omylů, než přijdete na vhodný poměr mezi uškrcenou nohou a plandajícím sandálem. Mě se to podařilo na levé noze napoprvé, na pravé ale asi až na třetí pokus. V každém případě pohodlné zavázání chce svůj čas - i pokud už máte cvik.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.

Běh a chůze

Zatím jsem v Barefoot Huaraches naběhal nějakých 15 kilometrů. To sice není extrémně hodně, ale na počáteční zhodnocení to stačí.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.

Podrážka je opravdu tenká - 4 mm opravdu není mnoho, takže se připravte na to, že každý ostřejší kamínek si jaksepatří vychutnáte. Obavy o padání kamínků dovnitř sandálů se nepotvrdily a pokud výrazně nešoupete nohama, nebo se neboříte po kotníky do písku, nemusíte se bát. Překvapivě není nijak zvlášť nepříjemný ani běh po asfaltu, ale úplně nejvíc si huaraches užijete na lesních cestičkách, trávě a jiném měkkém povrchu. Sandále překvapivě dobře drží na noze a ani v mokru jsem (zatím) neměl problém s podklouzáváním podrážky po terénu (což naopak rozhodně nemohu říci o nejjednodušších Vibram FiveFingers). Vzorek podrážky sice není vysloveně offroadový, ale podle všeho pro nenáročné terény dostačující. O trošku horší to je s klouzáním mokrého chodidla v sandálu - i při pečlivém utažení šňůry mokrá kůže prostě na gumě klouže a je velmi jednoduché odnést to puchýřem. Zde platí, že po prvním běhu (i v suchu) budete vědět, kterou část chodidla je příště potřeba zalepit a kde to naopak nebude problém. Pozor, v huaraches se běhá jinak, než v normální (byť minimalistické) botě, takže i puchýře čekejte jinde. Obavy, že šňůra bude odírat nohu mezi palcem a ukazováčkem, se zatím ukázaly jako zbytečné.

Další drobnou nevýhodu huaraches objevíte po návratu z běhu - pokud nechcete nechávat po bytě špinavé stopy je dobré mít v předsíni ručník na otření chodidel.

Chození s huaraches po měkkém je velmi příjemné - ani po celodennním běžném chození a pobíhání po pikovickém kempu jsem neměl žádné problémy. Naopak do kamenitějšího terénu, či na delší úseky po asfaltu to podle mě není.

Pozitiva

Minimalismus - jak běžecký, tak transportní
Na rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)

Negativa
Zavazování chvíli trvá
Za mokra riziko vzniku puchýřů
Otázky do dalšího testování

Jak dlouho vydrží uchycení šňůry? Nebude postupně docházet k vytrhávání šňůry z otvorů, kterými je protažená? Jak moc bude docházet k zanášení nečistot do "stélky"?

Po běhání v mokru můžete sandále použít i k analýze došlapu - suché části odpovídají dopadové ploše (palec, přední část chodidla), nebo té části podrážky, které se naopak země nedotýká (střed klenby, pata).