Mattoni Grand Prix 10. 9. 2011

Týden po Nike Run Prague další desítka. Tentokrát mě nalákala atmosféra v centru noční Prahy a slibované davy fandících diváků. Trénink opět kvalitní - jeden testovací 5 km výběh v Minimusech po asfaltu, zbytek týdne boj s únavou, bolavýma nohama a nachlazením. Dopoledne před závodem ještě menší doladění v podobě vysekávání odpadu v bytě...
Start 20:30 na Staroměstském náměstí. Nesporná výhoda proti minulému týdnu: teplota příjemných 18 °C (plus mínus) a slunce dávno zapadlé. Trochu experimentuju a dopřávám si masáž před závodem zdarma. Snad to pomůže, nebo přinejhorším neuškodí;-) Pak už jen nervování se před startem, asi tisickrát odskakování na záchod a pak zas prodírání se davy zpět do koridoru. I když jsem se přihlašoval docela na poslední chvíli, pořád ještě sem se nějak vešel do startovní skupiny B. Po výstřelu mám tedy na čáře zpoždění jen něco přes 20 sekund. Závod se rozbíhá dost podobně jako minulý týden. Ještě před otočkou už proti nám běží čelo. Koukám na hodinky, ale je mi to dost k ničemu - kilometrovník nikde. Doluju z hlavy mapu a snažím se vzpomenout si na jednotlivá místa. Při průběhu Staromákem už je startovní pole dost roztrhané. Asi na 4. kilometru (Rudolfinum) mě povzbuzují Štěpán s Bárou, studenti od nás z ústavu. Bára pobíhá v laboratorním plášti, v jedné ruce banán, v druhé láhev minerálky a volá na mě pane inženýre, běžte! Povzbuzení v pravé chvíli, čas odhaduju na něco kolem 4' na kilometr. Půlku závodu si pamatuju dobře, uprostřed Čechova mostu, čas 19 něco, takže by to pod 40' mohlo jít. Tempo udržuju docela jednoduše - jakmile mám pocit, že se moc flákám, tak o něco zrychlím. Před občerstvovačkou si vybírám borce, co vypadá, že by mohl běžet tak nějak rozumnou rychlostí. Na šestém kilometru ho předbíhám, přijde mi, že zpomalil. Čas 24' - matematika není momentálně moje silná stránka, takže mi výpočet 24/6 trvá nějakých sto metrů. Přeběh přes Štefánikův most a nejnudnější kus závodu. Diváků skoro nula, ani není moc na co koukat. Podaří se mi zas pár lidí předběhnout, úplně sprostě totiž využívám mírného seběhu pod Čechův most a výběh zpět - kopce mi poslední dobou jdou docela dobře. Na osmém kilometru (opět Rudolfinum) to začíná bolet. Na druhou stranu, čeká mě už jen Pařížská, tam někde 9. kilometr a pak znovu "trestné kolečko" Celetnou, přes Ovocný trh a Železnou na Staromák. Takže nasazuju a systematicky předbíhám kohokoliv, kdo se přede mnou objeví. Diváci povzbuzují jako šílení a bubeníci udávají rytmus. Po průběhu Celetnou si připadám jako při orienťáckých štafetách po diváckém úseku - totálně vyždímaný a musím hodně hlídat, abych nezpomalil, mám pocit, že běžím už jen setrvačností. Zlomí se to po náběhu do Železné. Už je vidět Staromák, světla, modrý koberec a cílová brána - a navíc zjišťuju, že i oficiální čas zvládnu pod 40 minut. Proto vypadá cílová fotka tak, jak vypadá - úsměv po 10 km prostě o moc lepší neumím ;-) Dobrovolníci mě oberou o oba čipy, na oplátku mi zavěsí na krk medaili, pogratulují k výkonu a do ruky mi vrazí tašku s pitím a nějakou tyčinkou. Zároveň se ke gratulaci přidává Bára se Štěpánem. Jdu si nechat namasírovat nohy (úžasné, ale málem při tom usínám) a než se převléknu, studenti šikovně zamluví stůl v hospodě, takže sportovní výkon završujeme dvěma pivy.
KFC Wi-fi nějak vzdoruje, takže na oficiální výsledky si musím počkat až domů. Oficiální čas 39:52, reálný 39:25, 95. místo v kategorii, 108. celkově. Úplná spokojenost - jak s výkonem, tak se závodem. Organizace skvělá, trať i atmosféra naprosto dokonalé. Takže za rok klidně zas.

Jak vytěžit maximum z minima - NB Minimus MT10

Upozornění: máte-li sklony k závislostem, nebo máte-li neodrostlé děti, přečtěte si ve vlastním zájmu varování na konci recenze... ;-)

Poměrně brzo po koupi Vibram FiveFingers KSO jsem zkonstatoval, že na nějaké dlouhé běhy to není to pravé makové a že by to chtělo ještě nějaký mezistupeň. Poté, co Michal Dobiáš (Trailpoint) ohlásil v ČR první páry New Balance Minimus, dost opěvovaných bot, které navíc obouvá i Tony Krupicka, bylo už jen otázkou času, kdy sám sebe přesvědčím, že je prostě musím mít. Nakonec se jako ideální omluva pro další utrácení ukázaly narozeniny ;-) S testováním jsem čekal až po Nike Run Prague, abych náhodou nepodniknul podobnou šílenost, jako když jsem poprvé obul FiveFingery, a neskončil zas s úplně oddělanýma nohama.
Optické kritérium (tedy: kouknu a vidím)
New Balance označuje Minimus MT10 jako barefoot boty, vzhledem k parametrům patří ale přecejen spíš do kategorie transition. Botky váží pěkných 200 g, tloušťka podrážky je 15 mm pod patou a 11 mm pod špičkou, což dává téměř neznatelný 4mm rozdíl. Podrážka od Vibramu je tvořená sítí jen nepatrně vyčnívajících špuntů, mezi nimi je měkká. Směrem ke špičce se lehce zvedá a přechází do rozumné ochrany palce. Mezistélka tvořená EVA tlumí jen minimálně, aby si člověk neotřískal chodidlo když dojde na asfalt. Vršek boty tvoří EVA mřížka potažená hustou síťovinou, na několika místech je vyztužený pásky. Jazyk je všitý a tvořený stejnou síťovinou jako celá nártová část boty. Vnitřek boty je hladký, což je předpokladem pro bezproblémový běh naboso. Na vnějším boku botky je velké stříbrné "N", které na první pohled vypadá jako z reflexního materiálu, což ovšem první pokusy nepotvrdily (ale zatím ani nevyvrátily).

New Balance Minimus MT10	Na první pohled je vidět širší špička boty
Segmentovaná podrážka od Vibramu	Mezi "špunty" je podrážka měkká
Celá bota je ohebná a nijak nebrání pohybu chodidla	Detail měkčení paty
Pásek v oblasti metatarzů drží nohu pevně v oblasti nártu	Detail síťování na špičce a na bocích

Běh
Zatím ještě nejsem úplně odvázaný z běhání bez ponožek, takže beru velmi tenké cyklo. První pocit: takhle příjemně mi naposled padnuly bačkory ve školce. Druhý pocit: je jasně cítit pásek v oblasti metatarzů - doslova fixuje nárt a brání prstům v obutí až nadoraz. Po dotažení tkaniček se pocit ještě násobí. Bota pevně drží na noze, ale prsty mohou volně pracovat. Pata je vyměkčená tak akorát. Pocit z běhu je naprosto dokonalý. Jedná se opravdu o transition model. Bota dovolí jak běh zcela po špičkách, tak dopad na střední část nohy - a narozdíl od FiveFingerů si nechá líbit i nějaký ten dopad na patu, když už přijde únava. Je to ale jako jízda se zataženou ruční brzdou. Při pokusu o dlouhé kroky a dopad na patu mi přišlo, že je bota prostě líná a pomalá, zatímco při dobrém došlapu člověk musí skoro brzdit. Protože jsem po sobotní desítce, vynechal jsem kopce. Ale jinak terén, lesní cesta, asfalt - všecko v pohodě, pocit téměř shodný s během naboso, jen bez nepříjemných pocitů při došlapu na kámen nebo větvičku. Už se těším na nějaký delší výběh.

Varování - verdikt

New Balance Minimus MT10 jsou jako droga. Až budu mít děti, nesmějí se k těmhle botám dostat dřív, než si v životě něco prožijou. Jinak by to pro ně mohl být nejsilnější zážitek a děcka by skončila jako asociální závisláci, co budou celej den jen čekat, než si odpoledne šlehnou další běžecký workout... ;-)

Nike Run Prague 3. 9. 2011

Naprosto netuším, co mě to popadlo, ale přihlásil jsem se na Nike Run Prague. Desítka, asfalt, tisícihlavý dav, vedro a další pozitiva a sociální jistoty... Aha, tuším: nalákala mě možnost vybrat si startovní číslo, vlastní motto a tohle vše mít na sobě v podobě funkčního trička Dri-Fit. Takže bod pro Nike, marketingová kampaň úspěšná.
Každopádně, protože zas až tak mě asfalt neláká, trénink odkládám co to jde. Nakonec se tedy 14 dní před termínem rozhodnu, že by to možná asi chtělo, abych věděl, co mě čeká. Nic moc... Přechod na barefoot běhání si vybral svou daň a nějak mě tahají všechny možné vazy a šlachy a já nevím co ještě. Ale statečně to zvládám a říkám si, že bude jedině lépe. Nijak zvlášť - ani týden prakticky bez pohybu nic zásadně nemění. Takže na start jdu se stejným pocitem, jako na BVVŠ - uvidíme, holt bude muset zvítězit hlava.
Žluté lázně plné lidí, Tomášovi Hanákovi to na to vedro docela mluví, start se blíží a slunce žhne. Ještě vystát frontu na záchod a pak se jít nervovat do koridoru. Využívám naprosté anarchie a stojím docela blízko oblouku. Posledních deset minut, pak pět, pak start. Dav se dává do pohybu a překvapivě se i rozbíhá. Pomalu, ale přece. Jsem dost rád, že mám praxi z cest po centru Prahy, mojí oblíbenou adrenalinovou disciplínou je rychlý pěší přesun přes Karlův most. Takže se proplétám davem a za chvíli už mám i prostor na běh vlastním tempem. První kilometr v nohách.
Následuje Vyšehradský tunel, za ním seběh na náplavku. Prořídlý dav se způsobně rozděluje do dvou hadů - nikomu se moc nechce po dlažbě, takže se drží placatého dláždění cyklostezky. První otrava je výběh zpět na nábřeží u Mánesu. Navíc zjišťuju, že kilometrovníky jsou občas buď utajené, nebo nejsou, takže snaha udržet si tempo je složitější o dělení času dvěma (prostě jeden kilometrovník tam není, další pak zas většinou je). Funím jako lokomotiva, vedro je pekelné. Davy turistů fandí o 106, což pomáhá. Průběh kolem Karlova mostu je luxus, protože se dostáváme do stínu. Pak kolem knihovny a Staroměstské náměstí. Říkám si, že už by mohl být ten pátý kilometr, tudíž občerstvovačka. Celetná, Prašná brána a pátý kilometrovník. Ovšem až za rohem, Na Příkopech, je brána a až kousek před Můstkem konečně občerstvovačka. I v poloútlumu je mi už předem líto davu, který běží někde za námi, protože stůl je pekelně krátký a obsluhujících je pekelně málo. Chytám kelímek, kousek piju, kousek liju za krk. Druhý pokus na konci stolu končí tím, že slečna pustí poněkud později, než já chytnu. Kelímek končí na dlažbě, takže s lítostí polknout ten doušek, co mám v puse a holt vydržet. Vodičkovou je to otravné, dlažba a zase slunce. Lazarská, Myslíkova a zase nábřeží a dolů na náplavku. Proti nám stále ještě běží davy pomalejších běžců. Do cíle zbývají 3 km a to vše proti slunci a proti mírnému vánku (i mírný vánek dokáže fakt otravovat). Už ani nevím, proč na ty hodinky koukám, tempo upravuju jen podle toho, jak moc zvládám, nebo zda mě štve (čímkoliv) člověk přede mnou;-) Chvíli uvažuju, že by to mohlo jít pod 40 a snažím se zrychlit, ale žádná sláva. Výběh na nábřeží u Vyšehradského tunelu je dost nepříjemný, cedule 8,6 km je spíš pro zlost... Poslední kilometr už je vysloveně drsný. Cesta je neskutečně monotónní a člověk se nemá moc na co upnout. Díky za diváky, fandí pečlivě a nahlas. Daří se mi usmívat se - jsem sice utahaný, ale tak nějak příjemně. Nakonec v dálce vidím oblouk a říkám si, že to už prostě půjde. Posledních 200 m dokonce zvládnu nasadit a pár borců ještě předběhnu.

I run Prague - o poznání rychleji,
než jsem doufal

Podoběhová euforie s černým pivem
- povšimněte si obzvlášť běžce,
co mi vylézá z kelímku s pivem,
a reklamy na Myšáka ;-)

Cíl. Koukám na hodinky: 41:42. Na první desítku masakr. Jsem vysmátý a užívám si to, zvládnul jsem to, nic mě nebolí, naprostá euforie. Vyzvedávám si věci, lehce se oplachuju pod sprchnou a jdu si koupit černé pivo a Colu (Kofolu jsem nenašel). Píše mi kamarádka: "jestli ted bezis ten zavod kvuli kteremu nas odklonili a me zpozdeni bude znacne tak prijd a ja te v necem straaasne porazim" (myšleno deskové hry ;-) Volám domů a protože se nemůžu dovolat Evče, tak jí aspoň píšu. Trochu lítostivě se loučím se Žlutými lázněni, stín, pivko a na břehu Vltavy příjemná teplota docela láká - ale bez společnosti (vlastní) to není ono...

Epilog

Nike Wall

Trocha statistiky. Čas 41:40,6, 95. místo (v mužích 93. místo). Startovalo 5291 závodníků, doběhlo asi o 90 méně. Několik desítek závodníků museli ošetřit zdravotníci. Tvrdá kritika padá na hlavu organizátorů za nezvládnutou občerstvovačku v půlce závodu, na které se při průběhu hlavního balíku tvořily fronty. Stejně tak nelze omluvit nezvládnutí vody v cíli, kde je snad potřeba ještě víc, protože hodně lidí běží na doraz (s vidinou, že se brzy občerství). S touhle kritikou souhlasím. Ale: jakkoliv je mi líto těch, kteří skončili na kapačce, nesouhlasím s tím, že by za kolapsy mohla výhradně špatná organizace. Viděl jsem docela dost lidí, co přecházeli do chůze, případně byli na pokraji kolapsu již na 1,5-3 km - a to jak v čase cca 7-12', tak v čase cca 30', kdy jsem se vracel do cíle...   Takže myslím, že dost podstatnou roli sehrála i nezkušenost řady závodníků.
Celkový dojem: na první pokus docela dobrý - klidně to za rok zkusím znova, pokud to za rok zkusí i Nike.
Fotky, kde jsem se dokázal identifikovat (moc jich bohužel není, byť jsem neběžel v davu):
první , druhá a třetí, na čtvrté už jen v náznaku (bod pro toho, kdo mě najde ;-) a dodatečně pátá.

Týnišťský hydrotrail od břehu k břehu

Už předpověď počasí dávala tušit, že Týnišťské šlápoty od dubu k dubu možná nebudou mít, co se brutality týče, k loňské Pražské Stovce tak daleko. Na většině území, kudy vede trasa, hlásí druhý až třetí SPA, pršet má přestat v pátek v 18 hodin...
Zábava začíná v Zábřehu, kde se dozvídáme, že má rychlík do Bludova zpoždění. Navíc nás paní průvodčí přesvědčuje, že z Bludova do Hanušovic nic nejede, protože je voda na kolejích. Konstatujeme, že jednak se do Starého Města musela dostat banda jedoucí o vlak dříve, druhak že kdyžtak to Olaf nějak vymyslí, jinak se bude muset spokojit s poloviční účastí. Nakonec podvodní úsek nahrazuje autobus a zbytek cesty už se nese jen v duchu sledování kde je kolik vody a kolik jí potkáme během závodu.
Vzhled účastníků různorodý - od turistů v pohorách po běžce v elasťákách. Plus jeden ultramaratonec v trenýrkách a tílku, s návlaky na rukách a větrovkou za pasem... Uvažuju, jestli jsem to s počtem vrstev nepřehnal, ale když vylezu ven, zkontroluju vítr a vzpomenu si, že předpověď hlásala na Sněžníku 5 °C, ještě se vracím a přehazuju moirovou mikinu.
Start je plánovaný na 22:00, po skončení jakéhosi koncertu, neb ve Starém Městě je zrovna pouť. Chvíli po 22. hodině koncert končí, po krátkém úvodu se na pódiu objeví Olaf a divákům v různém stupni střízlivosti vysvětluje, co že to za chvíli odstartuje. Výraz diváků se postupně mění z naprostého nepochopení až ke zděšení. My povykujeme na Olafa, že by to už konečně chtělo to startovní razítko, načež se dozvíme, že to byl takový malý podraz, že žádné nebude - a za chvíli je odstartováno. Snažím se držet v lehce běžící skupině. Po průběhu městem následuje odbočení na polní asfaltku a začíná první stoupání. Ještě chvíli se držím běžící skupiny, načež zkonstatuju, že na běh do kopce je ještě brzy a přecházím do své kopcové rychlochůze. Světýlka čelovek se mihotají docela vzadu, některá ještě ani neopustila město. Přichází první kontrola (5,5 km za hezkých cca 40 minut) a pak už se začíná pracovat údolím Prudkého potoka.
Už cestou po asfaltu na rozcestí Pod Srubem se tak nějak hádám s potokem, kdo kudy a kterým směrem. Místy jsou na cestě pěkné 3 centimetry a musím dávat pozor, aby mi vlnka nehodila vodu do boty. V tomhle okamžiku mi to ještě přijde důležité... Pod Srubem čeká první tajná kontrola. Vidím kohosi odbíhat do tmy, tláskám tatranku a kelímek koly a vydávám se dál. Po chvíli borce (Honza Suchomel) dobíhám a tím začíná naše původně neplánovaná jízda. Před námi je první z několika "brodů". Po chvíli rozhlížení volíme trasu a tentokrát se to ještě povede téměř bez vody v botách. Tak jestli tohle byl ten pověstný brod, co jím Olaf s tajemným výrazem ve tváři strašil, tak jsme za vodou... Nejsme. O kousek dál přebíháme po dřevěném mostíku zpět na původní břeh a jsme zase před vodou, před dalším brodem. Tentokrát už obhlídka trvá déle. Potok zde vypadá trochu jako z televizních reportáží na téma vodáci se utopili na rozvodněném jezu... Nakonec se daří a jsme tam jen nad kolena. Jedincům s pohorami nezávidím. Dál stoupáme a zábavných prvků přibývá: popadané stromy, utržené svahy, občas jde cesta potokem, občas jdeme potokem my. Celé to je tak naprosto absurdní, že se tomu jen chechtáme - takovýhle hardcore prostě člověk jen tak nepotká. Honza pronáší něco o 24 hodinách v akvaparku za pouhé dvě stovky vstupného. Na rozcestí u Mokřin (10,5 km) podruhé ždímu ponožky, to si ještě myslím, že to má větší význam... O chvíli později narážíme na Kostěje - toho šílence v trenýrkách. Nějak jsme minuli odbočku, takže razíme cestu asi 50 m lesem. Kostěj po chvíli přechází do lehkého běhu, Honza se přidává a já holt taky. Děkuju sám sobě za to, že jsem trekové hůlky neodsoudil jako zbytečnou zátěž. Nebýt nich, poskakování mezi kameny by mě zabilo. Stejně ale kloužu a dostávám pořádnou do pravého kolene. Asi pět minut ještě hvězdičky, pak už jen prosím, ať koleno vydrží do cíle pokud možno minimálně bolavé. Kostěj natahuje větrovku a pak se nám postupně ztrácí. Probíháme kolem pramene Moravy a téměř přesně v 01:00 jsme na vrcholu Králického Sněžníku (18,5 km, 1424 m). Vytahuju foťák a chci fotit - vymrznou baterky a tím pokusy o focení končí a z foťáku se stává zbytečná zátěž... Na seběhu k Schronisku Na Sniezniku opět potkáváme Kostěje a s ním ještě Honzu Martyčáka. Značení je nevalné a tak s pomocí GPS pečlivě hlídáme odbočku. U schroniska se občerstvujeme a pokračujeme seběhem do Miedzygórze, kde nás čeká další kontrola (23 km). Během výstupu na kopec Igliczna nás opět dobíhají bloudící Kostěj s Honzou M. Na prudkém seběhu nám zas utíkají a já tam málem nechávám kolena, následující dlouhý rovinatý úsek po rozmáčené polní cestě a pak po asfaltce je docela utrpení. Sledujeme, zda se za námi neobjevují další čelovky - poslední šance na zkontrolování, neboť docela rychle svítá. Kousek před Bystrzycí Klodzkou nás míjí Olaf, takže už se těšíme na další kontrolu. Probíháme Bystrzycí (s mírným blouděním) a kousek za Starou Bystrzycí konečně dobíháme ke kontrole. Prý první. Namítáme, že Kostěj musí být před námi a to klidně i tu půlhodinku, co tu Olaf stojí. Takže Olaf mírně plaší a startuje do Záhoří - v tom okamžiku se Kostěj objevuje v zatáčce. Zase trošku zabloudili a nakonec Honzovi M. utekl. Radost z chvilkového pohybu na čele závodu nám kalí fakt, že se objevuje další závodník (Petr Hrubý). Do Orlického Mezihoří zbývá něco kolem 8 km, kolena dostávají další pořádný nášup v podobě seběhu sjezdovky ve Spaloně (50,5 km, 6:29 ráno). Kecáme s Kostějem a s Honzou Suchomelem o minimalistické obuvi, stavu školství, běhání a tak vůbec, takže cesta vcelku ubíhá. Před Mezihořím nás dobíhá Honza M. a vyhecuje bandu k běhu. Mě odchází naražené koleno a nechávám je běžet. Před kontrolou mě dobíhají/docházejí další dva borci (Jára Hrabica a Jakub Hájek). To mě však po chvíli naštve, takže skřípu zuby a dobíhám svou původní skupinku a nakonec na 58 km docházíme jako vedoucí pětice, v čase kolem 9:30 (7:29 ráno) s dvouminutovým náskokem na ty dva.
Rychlé občerstvení, převzetí balíčku, co jsme si nechali na místo dovézt. Já buď málo jím, nebo mají semínka chia, která mám zabalená v několika malých pytlíčcích po 5 lžičkách, takový efekt, každopádně nadávám si, že jsem si toho vzal moc a závidím Kostějovi láhev v ruce a dva gely v kapse. Kontroluju koleno - opravdu jen mírně naražené, ale na hodně bolestivém místě. Protože žádné šlachy ani svaly nikde nebolí, konstatuju, že bolest je v tomhle případě jen buzerace, ne smysluplná reakce organismu. Takže dělám prasárnu a beru si brufen. Vyrážíme na hřeben Orlických hor - poslední větší kopec a taky úvod do "závěrečných" 47 kilometrů. Kostěj s čelem nám poměrně rychle mizí v dáli, takže pokračujem jen s Honzou Suchomelem. Poslední otravnější kopec je sjezdovka u Šajtavy (67 km), naštěstí je to spíš kretenplac. Pak už pozvolna dolů... S civilizací přibývá asfaltu a ubývá sil, takže kontrola v Solnici (85 km) s nabídkou kuřecího vývaru s nudlemi je vítaná. Obzvlášť po celonoční konzumaci sladkých tyčinek a podobných příšerností je to úžasný gastronomický zážitek. Honza přezouvá z FiveFingers do "normálních" bot, tedy do Vivobarefoot;-) Já jsem rád za každý kousek měkkého pod chodidlem, ale on už prý v minimalistických botách běhá dlouho. Následují úmorné 4 km po silnici. Honza si pochvaluje Vivo a vzkazuje Michaelovi do Trailpointu, že děkuji za super boty, já trpím. Za Byzhradcem (89 km) naštěstí asfalt končí. Před poslední kontrolou (Stojavka, 94 km) nás dohází další borec (Jirka Hrubeš) - nejhorší na něm je, že jde asi tak jako kdyby zrovna vyrazil. My máme docela dost, shodli jsme se na tom, že první půlku jsme poněkud dost rvali. Honzovi dochází voda ve velbloudovi a tak trhá třešně, já už taky pomalu ucucávám jen hadičku. Oba doufáme, že poslední tajná kontrola se jednak bude konat, a druhak, že se bude konat brzy. Koná se na 98. kilometru. To už ale ani jeden z nás nekouká do itineráře, takže se řídíme turistickým značením. To nám předpovídá 5,5 km do Týniště, což znamená, že bychom mohli zvládnout závod ještě pod 17 h, když trochu máknem. Nasazuju své rychlochodecké tempo, Honza občas musí popoběhnout. Kilometry na GPS ale ubíhají pomaleji, než by se mi líbilo, a navíc už jsem komplet hotový. Sděluju Honzovi, že to asi nedáme, o pár minut. Honza začíná počítat, kdy se přesně startovalo a kdy jsem zapínal GPS a kdy hodinky. Nakonec spočítal, že bychom to prostě měli dát... Byť už to fakt bolí, nasazuju zase rychlochůzi. Pereme to co to dá, GPS už ani nedávám do kapsy, abychom někde neminuli hloupě odbočku a nepřišli o sekundy. Čas hlásím málem po půl minutách, metry s přesností na padesát. S blížícím se cílem to vypadá nadějně. Kousek před cílem potkáváme Kostěje, Honzu M. a ještě někoho (okno), jak jdou z cíle na vlak. Pak už jen brána do areálu, z mé strany naprosto marný pokus o popoběhnutí a - cíl. Olaf hlásí čas 16:51. Naprosto nechápu, asi jiné časové pásmo v cíli a na startu, ale kdo by se hádal...
Následuje velmi pomalé převlékání, velmi pomalé zvedání se, rozloučení se s Olafem a poděkování za fajn akci a pekelná cesta na vlak. Cesta domů se spíš podobá kómatu, v obou vlacích mě zachraňuje chytře nastavený budík. Doma u našich jen vyhazuju mokré boty, shltnu jídlo naprosto se nepodobající sladké tyčince a padnu do postele. Po 11 hodinách spánku čtu na FB, že někteří stále ještě bojují na trati - a nějak nevím, zda vlastně nakonec větší borci nejsou ti, co nevzdali a prokousali se těmi 105 kilometry (a cca 3000 m nastoupali), byť jim to trvalo hodně dlouho, než my, co jsme těch 105 kilometrů měli za sebou za půlku času...
A aby měl tenhle blog i nějakou informační hodnotu, tak ještě konečné oficiální výsledky - souboj na vedoucí pozici byl slušný: nakonec Kostěj na svém prvním dálkovém "pochodu" vyhrál, v neuvěřitelném (minimálně pro mě) čase 15:11, s čtyřminutovým náskokem na Honzu Martyčáka (15:15) a skoro půlhodinou na Járu Hrabicu a Jakuba Hájka (15:38). Za nimi pak hodinová díra, Petr Hrubý (16:34), Jirka Hrubeš (16:43), Já s Honzou Suchomelem jsme obsadili pěkné 7.-8. místo (16:56) a za námi opět více než hodinová díra. V ženách zvítězila Milada Klapková (18:46). 

La chía

La chía (Salvia hispanica) es una planta herbácea de la familia de las lamiáceas; junto con el lino (Linum usitatissimum), es una de las especies vegetales con la mayor concentración de ácido graso alfa-linolénico omega 3 conocidas hasta 2006 (Wikipedia). No není to prostě úžasné?
Tak dobře... Jak jednou zahlásil na začátku koncertu Michal Němec z Jablkoně, začneme pomalu, abychom nezačali moc rychle. Vše se opět točí kolem knihy Born to Run, kterou jsem přečetl téměř jedním dechem před BVVŠ. Větší část knihy se točí kolem domorodých obyvatel Barranca del Cobre (Měděné údolí) - Tarahumarů. Tarahumarové se sami označují jako Ráramuri, což lze přibližně přeložit jako '(bosí) běžci', nebo 'ti, kteří běhají rychle'. Tarahumarové mají úžasnou tradici, která vyplývá mimo jiné i z toho, že jejich obydlí jsou řídce rozeseta po celém měděném údolí - dlouhé dvoudenní běhy na vzdálenost až 120 mil (něco přes 190 km). A zde přichází ke slovu (mimo jiné) chia - semínka šalvěje španělské (Salvia hispanica)...
Jedna lžíce těchto semínek údajně stačila indiánům ze severozápadu na celodenní pochod. To je trochu nadnesené, i pokud budu předpokládat hodně hubeného indiána a velmi pomalou chůzi. Trochu uvěřitelnější již je představa, že bylo často možné potkat indiány, kteří jako svou jedinou potravu na dlouhých cestách za výměnným obchodem nesli pouze pytlík semínek chia. Chia totiž obsahuje cca 20 % bílkovin, kolem 30 % tuků - z toho cca 13 % tvoří omega-3 mastné kyseliny (takový losos obsahuje někde kolem 2 %). Aby toho nebylo málo, dále obsahují cca 20 % sacharidů. Zbytek tvoří vláknina a minerály (fosfor, hořčík, vápník, draslík, sodík). Chia navíc obsahuje značné množství mucinu a po namočení do vody dokáže absorbovat množství vody odpovídající až dvanáctinásobku své váhy. Při tom vzniká na povrchu semínek hlenovitý (rosolovitý) povlak. Díky němu je chia dobrá pro zadržení vody v organismu a rehydrataci. Rosolovitý obal semínek navíc zpomaluje jejich trávení - tělo získává z chii energii postupně, což mimo jiné pomáhá udržet (v rámci možností) konstantní hladinu cukru v krvi. Prostě ideální potravina - nejen pro domorodce, ale i pro běžce.
Mé první pídění se po chie skončilo špatně: zatímco různě po světě si ho nemohou vynachválit ultramaratonci a vegetariáni, u nás se především s úspěchem přidává do krmiva pro ptactvo. Ale stačilo počkat pár týdnů, až si dostatek českých běžců přečte Born to Run a pak zkusit hledat znovu. Tentokrát už jsem byl úspěšnější, chiu lze u nás sehnat v obchodech s bio (a podobnou) výživou - samozřejmě tomu odpovídá i cena. Pokud se chia osvědčí, lze jí na internetu koupit ve větším balení za mnohem nižší cenu (kolem 20 USD za 3 libry).
Chia dorazila dnes (Aida Organic s.r.o.), tak jsem se rovnou pustil do testování.

Chia - 2 x 250 g + 100 g (v akci ;-)	Semínka jsou o něco drobnější než sezamová
3 kávové lžičky v 250 ml vody, asi 5 minut po zalití - je vidět, jak se kolem semínek vytváří hlenovitý obal	To samé, jen shora
Namletá chia - 1 kávová lžička	...a asi 60 ml vody, 5 minut po zalití - směs je mnohem hustější
...což je vidět i shora

Směs chutná jednoduše řečeno nijak - když rozkousnete semínko, chutná mírně olejnatě. Někomu může vadit trochu zvláštní rosolovitá konzistence, ale to je podle mého názoru spíš nezvyk. Já jsem si pro vyzkoušení ochutil směs skořicovým cukrem, ale jinak jde asi použít cokoliv - třeba semínka rovnou zalít džusem. Taky jsem zkusil, jak se bude chia chovat po nadrcení - směs je hustší, protože menší částice lépe absorbují vodu. Z hlediska použití při běhu je však asi vhodnější semínka nekousat. Nemám to samozřejmě nijak ověřeno, ale domnívám se, že efekt zpomalení trávení bude u rozkousaných semínek méně výrazný, protože dojde k narušení rosolovitého obalu. U semínek nadrcených před namočením je to ještě víc diskutabilní - jednotlivé částice se obalí gelem dobře, ale nějaký účinek na rychlost trávení může mít i samotný obal semínka (asi jako když rozkousnete povlak na 'long-effect' vitaminové tabletě).

Další testování podniknu ještě před Týnišťskými šlápotami - ještě jsem třeba nepřišel na to, jak bude nejlepší semínka při běhu konzumovat...

A protože tentokrát není vše jen z mé vlastní hlavy, sluší se uvést použitou literaturu:

• Wikipedia: Salvia hispanica, Tarahumara people 
• Chia seed magic
• Ultra-running insights: 9 Reasons Why Chia Seeds Are An Ideal Performance Food
• a samozřejmě: Born to Run

Přes Mexiko a Ameriku do Radotína

Využívám toho, že se rodiče po dlouhé době vydali na výlet, a vezu se s nimi do Sv. Jana pod Skalou. Počasí ideální na běhání - po dešti, teplota někde těsně pod dvacet, pod mrakem. Bahno o něco méně ideální - některé kopce jsem vyběhl téměř dvakrát (krok nahoru, půl kroku dolů). Kolem Královy studně proklínám bikery, co dokážou rozjezdit mokrou cestu (případně je-li pro ně cesta moc úzká, tak i potok) do naprosté nepoužitelnosti. Když mohou na sucho počkat horolezci, proč ne i oni? Kolem Ameriky stejnou měrou poklínám i jezdce na koních. Jediné pozitivum je, že na rozbahněnou pěšinu rozoranou koněm už sotva vjede   biker... Cestou míjím tatínky, co jednou rukou pomáhají maminkám skákat přes největší louže a druhou tlačí terénní kočárek. Dítka zpravidla brečí, protože se jim drncání nezamlouvá, maminky se tváří buď naštvaně nebo statečně (asi podle délky vztahu) a tatínkové mají v očích výraz touhy po koňském salámu...
Klouzající pěšiny si vybírají daň, začínají mě tahat vazy pod levým kolenem. Naštěstí největší kopce už mám za sebou, takže mě to tak moc netrápí. Z kopce a po rovině to jde pořád, kopců nahoru už moc nebude. Před posledním stoupáním navíc nacházím (pro mě) letos první zralé maliny, což je motivace úplně dokonalá. Po cestě údolím Radotínského potoka (naučná stezka kolem bývalých mlýnů, začíná snad až v Rudné) ale nakonec po zralé úvaze ruším bonbónek v podobě původně plánované šikany z Radotínského údolí přes Slivenec do Malé Chuchle a přes most do Braníka a místo toho si "užívám" závěrečné 5km klesání po asfaltu do Radotína, kde sedám na bus a jedu k rodičům. Aby nebyl závěr tak jednoduchý, zjišťuju, že jsem si sice vzal klíče, ale od jiného bytu, takže ještě čekání na rodiče na lavičce před domem;-)
Nakonec z toho je docela pěkných 34 kilometrů s nějakými 550 metry stoupání. Dokonce se mi i podařilo ulovit pár fotek. Nedosahují sice kvality Michalových, ale na první pokus to snad tak strašné není...

Sv. Jan pod Skalou

Sv. Jan ze Skály

Bubovické vodopády

na cestě k Mexiku

Mexiko

Velká Amerika

na cestě z Mořiny

už rostou... (a jsou sladké)

Choteč

...a trocha industriální romantiky na závěr: Radotín

Zrozeni k BVVŠ

Příprava na Brněnské vokruch vokolo Štatlu probíhala naprosto stejně jako vloni příprava na Pražskou stovku: žádná se nekonala...
Pořád ještě soutěžím hlavně sám se sebou a na nejlepší časy (zatím) neaspiruju. Takže zatím pořád ještě razím názor, že pro obecně fyzicky (docela) zdatného jedince je podobná akce spíš otázkou psychiky a schopnosti nebát se sáhnout si na dno. Tentokrát jsem ovšem zařadil přípravu psychickou. Nalákán nejprve fotkou na FB profilu trailpointu, posléze i několika recenzemi, pořídil jsem si knihu Born to Run - Zrozeni k běhu. Stručně: běhání mě dřív hodně bavilo. Běhal jsem klidně 5x týdně, bez ohledu na počasí, bez ohledu na školu. Pak mě to prostě najednou bavit přestalo. Občas jsem si šel zaběhat, ale spíš proto, že bez fyzické námahy začínám být unavený psychicky - a navíc když se nehýbu, mám pocit, že se zařazuju ke většině, která tiše kyne u televizorů. K "nudě" se navíc přidal i stav kolen, která jsem si přespříliš namohl na posledním absolvovaném rogainingu (2007) a od té doby mě občas po delším běhu prostě nějakou dobu bolí. Pak jsem "objevil" FiveFingers a fenomén barefoot běhání. Během hledání podrobnějších informací (tradiční řetězec: kde, kam, kdy, jak, proč, s kým a především za kolik;-) jsem narazil na světový bestseller o běhání Christophera McDougalla a zjistil, že pozadí jeho příběhu je trochu podobné podobné mému problému - bolest nohou při běhání. Protože mě ještě před BVVŠ čekala dvoudenní konference velmi neurčité úrovně, koupil jsem knihu jako předmět poslední záchrany (je to přecejen společensky přijatelnější, než preventivní konzumace alkoholu). Konference si zaslouží okomentovat pouze jedním doporučením na adresu přednášejících: pokud vás nezajímá, co si o vašem výzkumu myslí ostatní, tak o něm nejezděte přednášet - ušetříte tím čas oběma stranám... Kniha by si zasloužila komentář mnohem obsáhlejší, ale bylo by to stejně jen opakování toho, co už někdo napsal. Dočetl jsem jí v pátek odpoledne, nějaké čtyři hodiny před startem BVVŠ. Bylo to naprosto nejlepší možné naladění na závod. Sto kilometrů kolem Brna s limitem 24 hodin se sice nedá srovnávat s ultramaratonem v Měděných kaňonech v Mexiku - ani s jedním okem přimhouřeným a druhým zavřeným, ale některé myšlenky se mi usadily v hlavě pevně a pravděpodobně nadobro...

Před...

Přesun na start do Mariánského údolí si nezadal s cestou na Pražskou stovku. Několik tichých dvojic, několik sympaticky hlučných partiček, několik partiček sice méně hlučných, ale zato pohrdavě se ušklebujících nad kýmkoliv, kdo vypadal že nemá v plánu využít čtyřiadvacetihodinový limit do poslední sekundy, prostě všehochuť. Naštěstí se na startu každý rozběhl za svým vlastním předstartovním rituálem. V mém případě to je povětšinou pětinásobná kontrola bezpečně uložené peněženky a mobilu, všech map, náplastí a dalších legrácek. Předpověď počasí hlásala na noc nejnižší teplotu 18 °C, takže jsem nakonec konstatoval, že pivo "na dobrou noc" neuškodí. Hodina do startu uběhla jako nic.
Jako běžec-neběžec jsem startoval ve 21:30, v poslední skupině před běžci-šílenci. Začátek fajn, průběh-průchod vesnicemi sice znamenal asfaltu víc, než hrdlo ráčí, ale s čerstvýma nohama to šlo přežít. Kde není asfalt, tam klušu, kde asfalt je, tam se snažím nohy šetřit a do klusu přecházím jen když míjím mimořádně rozlehlou skupinku. Jedna rozvážně se pohybující banda si z mobilu pouští soundtrack k Amélii z Montmartru, jiná zas hraje cosi jako slovní fotbal. S povinnými blikačkami vypadá průvod závodníků jako hejna světlušek, nemít zrovna nic na práci a mít po ruce foťák se stativem, možná by vznikly zajímavé záběry. Podobně přelidněno bylo až ke druhé kontrole (Želešice, 24,7 km) - tam mě taky o půlhodinu doběhli běžci. Pokus o připojení se jsem vzdal asi po 4 km. V duchu jsem si vzpomněl na upoutávky na Kobru 11 - jejich tempo bylo prostě vražedné a já rozhodně neměl cíl běžet "kam to půjde" a pak zcela odpadnout. Po odběhnutí maratonu (Nad Omicemi, 42,8 km) začalo svítat. Kromě blízké dálnice mi v hlavě zněla ještě myšlenka, že do půlky to je už jen kousek (nakonec to při mé rychlosti bylo ještě 1,5 hodiny). Tarahumarská veselost* se mě ještě drží a skupinka odpočívající na lávce přes D1 přející mi ve čtyři hodiny dobré ráno náladu ještě vylepšuje. V 5:15 se konečně dostávám k Helenčině studánce na třetí kontrolu. Kontrola má úžasný psychologický efekt. Je na 51,4 km, takže to do cíle není ještě jednou tolik, jako má člověk už v nohách, ale dokonce o něco méně. Radost z toho, že jsem za půlkou, ale nepřebíjí signály, které mi už nějaké dvě hodiny tělo vysílá neustálým zíváním. Kolem mě někteří vytuhávají v sedě. Já mám rád aspoň nějaké minimální pohodlí, takže nařizuju na mobilu budík, zouvám boty a ukládám se k pseudospánku na hromadu listí. Po 20 minutách se zvedám, což slečna na kontrole hezky okomentovala jako "úspěšnou exhumaci".
Další postup je občas náročný a občas padne sprosté slovo - turistická mapa se mnohdy na míle liší od reality a rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byl výrazně nakloněn bloudění. Pokud se chci vejít pod vysněných 18 hodin, musím zbývajících 40 kilometrů zvládnout s průměrem 5 km/h - to sice není nijak závratné tempo (první půlku jsem zvládnul s průměrem kolem 6,8 km/h), ale únava už je prostě znát. Klusat už zvládám jen z mírných kopečků a ještě ne moc dlouho. Druhá polovina tratě je navíc mnohem kopcovatější a aby toho nebylo dost, začíná se silně oteplovat... V České (71,6 km) ještě stíhám obchod, takže doplňuju vodu a k tomu si navíc užívám nádherně studené nealko pivo. Slunce griluje jako zjednané. Alternativní postup přes Babí lom (562 m) jsem zavrhnul už někde na třicátém kilometru, 120 výškových metrů navíc zní jako prkotina jen když to člověk vidí na mapě. Asi budu muset Brno opravdu nekdy navštívit za jiným účelem, než je konference, šifrovačka, nebo nově závod... Ve Vranově opět uroním sprosté slovo (tentokrát už bez úsměvu) - z popisu "nahoru ke klášteru" nějak nevyplývá, zda po silnici, nebo po schodech. Rozhodnu se nebýt ostýchavý a zajdu si 20 metrů k nejbližšímu viditelnému místnímu obyvateli, abych se zeptal, kde je že je hospoda U Klímů, kde se schovává další kontrola (77,6 km). Pošle mě po schodech. Nad schody pěšinka doleva a doprava, před nosem hřbitov (až tak definitivně odpočívat ale ještě nepotřebuju). Po dalším dotazu následuje další sprosté slovo, protože odpověď lze shrnout asi takhle: když už jste až tady, tak tudy a pak kousek dolů po silnici...
Naštěstí vše spraví půllitr točené Kofoly, česnečka a patnáct minut polehávání ve stínu. Trojkombinace se ukáže dostatečná na to, abych za týmem odcházejícím z kontroly 10 minut přede mnou vyrazil jako chrt. No, dobře, chromý chrt. Třínohý chromý chrt...těsně před smrtí. Následuje výstup na nejvyšší bod závodu a já zcela absurdně zjišťuju, že kopce nahoru mi nedělají žádné problémy. Přesto se ale deseti minutami náskoku týmu přede mnou prokousávám hodinu - 7,3 km. Následující sestup do Bílovic (87,4 km) mě zcela oddělává, naštěstí přichází poslední kopec opačným směrem. Bohužel po poslední kontrole (Ochoz - Říčky, 91,5 km) následuje další prudší sestup po asfaltu a to už se sprostá slova neobjevují jednotlivě, ale kvantovaně...

...a po

Cesta Líšeňským údolím už je jen masochistickou třešničkou navrch: všude davy procházejících se lidí, přehrady a hospody obsypané. Ze všeho nejraději bych se aspoň na chvilku zastavil, opláchnul se, protáhl se a pak v klidu pokračoval dál - ale zjišťuju, že na posledních 5,5 km mám hodinu. Jestli svůj vlastní limit nesplním o pár minut, sice se budu tvářit, že to je v pořádku (jen o pár minut, no a...), ale ještě dlouhé týdny si budu v duchu nadávat (jen o pár minut, sakra!). Navíc se rozhodně nechci do cíle doplazit. Takže po téměř sto kilometrech odněkud doluju zbytky energie a zbytky úsměvu. Na poslední kilometr se dokonce vybičuju ke klusu. Cíl přichází tak akorát, být o kousek dál, asi by na to plazení došlo. Na stopkách na mě zírá čas 17:48:34. Dostávám tričko, kupuju si malé pivo a malou točenou limonádu a před zraky znechucených štamgastů si míchám Radler, protože samotné pivo by mě okamžitě uspalo a ze sladkého ionťáku mám v žaludku menší rybník. Připíjím sobě, organizátorům i ostatním účastníkům - pokořil jsem Brno.

* No, přečtěte si tu knihu...;-)