Stará škola - kam jinam taky o prázdninách

Když mi na FB před nějakými dvěma týdny bliklo echo, že v Babicích byla otevřena kavárna a večerka Stará škola, tak nějak jsem trošku tušil rukopis Davida Volence, tím spíš, že se na fotkách podezřele objevovala jeho žena Naďa. A protože už od prvního Babického trail 1/4 maratonu mám pro Babice slabost (v které jiné přípražské obci to s takovou energií postupně ožívá, místo klasického skomírání a uvadání?), navšívit zase (skoro po roce) Babice a zjistit jak se věci mají byla víceméně povinnost. Tenhle víkend to konečně vyšlo. Jednak díky počasí, jednak díky nedostatku jiných aktivit a také díky dlouhodobé zápůjčce silničního kola. Takže následující řádky budou takovým tipem na sportovně-kulinářský výlet.

Trasa Háje-Babice (30 km) případně zpět

Odkaz na trasu na Garmin Connect máte rovnou tady (to kdyby vás nezajímaly řeči ani Stará škola ale jen pouhé zhltnutí porce kilometrů ;-). Trasa je jetá na silničce, sice žádné galusky napumpované do režimu žiletka, ale žádné vysloveně podhušťování taky není nutné. Všechno asfalt, dva úseky kostky.
Z Hájů od metra se můžete vydat směrem na jih ulicí Novomeského, případně rovnou po chodníku - cyklostezce, která vede vpravo od ulice skrytá stromořadím. Na jejím konci odbočíte doprava, buď po Jurkovičově ulici, nebo po cyklostezce. Pak vás čeká cca 1 km bez odbočování. Je dobré dávat pozor na spáry mezi asfaltem, místy jsou docela otravné. Po 1 km dojedete na křížení se silnicí, zde odbočte po silnici doleva, směr Kateřinky, čímž najedete na Greenway Praha-Vídeň (A209) a po ní pojedete až do Průhonic. V Kateřinkách a následně v Újezdu je potřeba dávat pozor na zpomalovací příčné prahy. V Újezdu za křižovatkou, kde se připojuje cyklotrasa A23, vás čeká první (malé) Roubaix. Kostky jsou docela dobře položené, ale chce to trochu dávat pozor. Přejedete dálnici, následně po pravé straně minete restauraci Hliněná Bašta a za chvíli jste na křižovatce (těsně před ní pozor na autobusy, zatáčka je prudká a úzká, takže vybočují). Zde Greenway P-W odbočuje doprava, vy pojedete doleva. Po krátkém sjezdu vás čeká výjezd do centra Průhonic a následně napojení se na cyklotrasu 0027. Po ní projedete Čestlice (za nimi stezka uhýbá na souběžnou asfaltku, takže není důvod se zdržovat a můžete jet klidně rovně, pak pro změnu pozor na zcela nelogickou změnu přednosti v jízdě), Nupaky (na prvním T vpravo, pak dál po hlavní, která se opět stáčí vpravo), Kuří (opět prahy) a už jste skoro v Říčanech. Zde vás opět čeká mírná šikana v podobě značky "cyklisté, veďte kolo po chodníku" u kruhového objezdu na křížení s hlavním tahem směr D1, bez komentáře. Pokračujete dál v původním směru, čeká vás sjezd, kterým začíná další (velké) Roubaix. Zde je dobré dávat pozor, některé kostky jsou napůl vytržené a asi by nebylo dobré takovou vzít v plné rychlosti. Pořád bez odbočování až na náměstí a na jeho konci doprava opustíte 0027 a pokračujete po hlavní silnici (107) směr Světice. Tohle je asi nejotravnější úsek, je potřeba dávat pozor na kanály s podélnými škvírami, navíc silnice je místy rozbitá a tímpádem je potřeba jet víc ke středu, což auta občas těžce nesou. Zde opustíte hlavní silnici (konečně), která odbočuje doprava, vy pojedete rovně. Projedete Všestary, následně si můžete (ale nemusíte) udělat menší zajížďku do Menčic. V každém případě buď po průjezdu Menčicemi nebo po jejich minutí odbočíte doleva směr Klokočná. Kopec je táhlý a otravný... Za Klokočnou dávejte pozor, kousíček za mírnou levotočivou zatáčkou u posledních domů budete odbočovat na lesní asfaltku (cyklotrasa 0024). Zde musíte obejít (objet) závoru a čeká vás klidný úsek zcela bez aut. Na rozcestí V Jedlici pokračujete rovně po 0031 (0024 odbočuje vlevo) až k silnici na Tehovec. Na křižovatce odbočíte doprava, přejedete mostek (nyní spíš přejdete, neb je v rekonstrukci, ale chodit se tam dá) a jste na křižovatce s hlavní silnicí Říčany-Mukařov. Přejeďte křižovatku a pokračujte rovně do Strašína. Zde odbočce vpravo na Babice (opět se potkáte s cyklostezkou 0031). V Babicích minete po pravé straně rybník a hned odbočíte doprava (opět pozor na prahy). Zde už uvidíte budovu Staré školy.
Po patřičném občerstvení lze jet tou samou cestou zpět, nebo trochu improvizovat a výlet si zkrátit. Trasa, která se vyhne víceméně všem nepříjemným úsekům, může být třeba takováhle (bez záruky, neb jsem tudy nejel) - ušetříte 13 km, celkem budete mít v nohách 47 km. Kdyby i to bylo moc, nezbyde než se v Říčanech s kolem naložit na vlak ;-)

Stará škola

Stará škola © David Volenec

Stará škola je kavárna - večerka, o kterou pečují David a Naďa Volencovi. Otvíračka proběhla (dle profilu na FB) 26. července 2014. Stará škola nabízí pivo alko i nealko. Nealko lahvové, alko jak na čepu tak lahvové, kupříkladu specialitky od pivovaru Kocour. Dále velmi dobrou kávu na všechny myslitelné způsoby, něco tvrdšího od Žufánka, dále limonády Jarritos, mošty z Lažan, dorty, různá slaná menší jídla a tak dál a tak dál. A nakonec samozřejmě zmrzlina - jahodová, banánová, míchaná. Pokud by vás omrzela konzumace na místě, tak si můžete koupit i nějakou mňamku na doma: třeba Hradecké delikatesy, různé další omáčky, italské těstoviny, momentálně i čerstvé jahody a maliny (kterými voní celá kavárna). Stará škola je navíc cyklo-přátelská. Půjčí vám nějaký ten vercajk nebo pumpičku, případně můžete doplnit palivo pomocí tyčinek nebo ionťáků Chimpanzee.
Příště se tam musím vydat hladový a pěšky, protože nadměrná konzumace jak poživatin, tak alkoholu je s jízdou na kole neslučitelná. Což je skoro škoda ;-)
Pokud by vás zajímalo aktuální dění, tak ideální je sledovat FB profil, pokud FB nevládnete (a nechcete aby on vládnul vám), budete muset vzít zavděk webovými stránkami.

Souhrn
Celou trasu jsem ujel za 2 hodiny 30, pokud nehodláte návštěvu Staré školy odfláknout (což by byla škoda), doporučuju počítat s cca 4 hodinami na celý výlet (tolik to zabralo mě). I pokud výlet pojmete trochu poklidněji, mělo by vám na něj stačit odpoledne. Preventivně se však podívejte na stránkách Staré školy na rozvrh hodin, abyste nepřišli až po konci vyučování.

UltrAlehce s UltrAspire

Dříve nebo později přijde skoro u každého okamžik, kdy už začnou při běhu klíče od bytu v ruce vadit, navíc je potřeba někam nacpat tramvajenku a pár kaček na pivo (či dvě). Taky přijdou občas nějaká ta vedra a pak je zapotřebí patřičně hydratovat i mimo místa k tomu určená (čti: hospody). To už je víceméně jasné, že kapsička u trenýrek toho už moc nezachrání a s trailovým batůžkem na zádech si zas člověk na Náplavce přijde poněkud exoticky. Pokud vás navíc oslovuje Tony Krupicka, tak je vám jasné, že batoh s vembloudem je vyhrazen na akce typu přinejmenším UTMB nebo P100...

Po inspiraci Evčou, která si ho děsně vychvalovala, jsem si tedy nakonec taky pořídil u Michala v Trailpointu běžecký pásek UltrAspire Quantum. K němu o nějaký ten týden později (jak rostla teplota a blížil se Jizerský Ultratrail) přibyla také láhev UltrAspire Isomeric Pocket. Oba produkty předčily moje očekávání a to jak při "nezávazném" výběhu, tak při závodu Jizerský Ultratrail (JUT), takže jsem se rozhodl podělit o zkušenosti.

UltrAspire Quantum

Jedná se o nezapínací pružný ultralehký (80 g) běžecký pásek ze síťované textilie, vybavený dvěma zpevněnými kapsičkami (např.) na gely a jednou velmi pružnou větší kapsou na zip, po jejíchž stranách jsou očka na přichycení startovního čísla. Bližší katalogový popis produktu najdete třeba na stránkách výrobce a nemá tímpádem smysl ho tady kopírovat.

Vzhled a popis
Pro zachování trochy pořádku budu říkat "přední strana" velké kapse, "zadní" pak kapsám malým. Uvozovky jsou namístě. Narozdíl od klasické ledviny lze mít pásek dopředu libovolnou stranou, aniž by to snižovalo komfort při nošení. To je docela dobré (dle Evžena Ge z Trailpointu) například při použití pásku během triatlonu, kdy při cyklistické části patří číslo dozadu, při běžecké naopak dopředu. Stačí pak tedy páskem prostě otočit.
Přední (velká) kapsa je opatřená zipem s pevným plastovým poutkem, na její otevření stačí jedna ruka. Textilie je velmi pružná, dno kapsy je navíc skládané (podobně jako u mikrotenové nákupní tašky), takže lze do kapsy nacpat skutečně hodně. Pro rámcovou představu (zrovna teď vyzkoušeno) do ní lze vecpat 5 kusů tyčinky Chimpanzee a zip lze stále bez potíží zapnout. Samozřejmě příliš přecpaná kapsa už pak hůř sedí na těle. Po stranách jsou v malých "kapsičkách" umístěna očka na ochycení startovního čísla. Výhodou kapsiček je, že pokud očka nepoužíváte, nepřekáži při rozepínání zipu. Na okrajích kapsiček jsou reflexní pruhy. Část kapsy v kontaktu s tělem je dvojvrstvá, takže částečně brání průniku potu dovnitř kapsy.
Zadní kapsičky jsou vyztužené plastovým páskem ve tvaru "hokejky", který jde podél horního okraje a podél strany kapsičky blíže ke středu pásu. Díky výztuži se kapsička nedeformuje a není tak problém se do ní dostat i přes poměrně malý vstup. Kapsička je opět z pružné textilie, takže pojme i dva kousky Chimpanzee. Po obou stranách kapsiček jsou reflexní pruhy, mezi kapsičkami je pak stahovací pásek, který lze (omezeně) použít ke zmenšení obvodu pásu, případně do něj lze chytit třeba větrovku, rukavice atp.
Zbytek pásu je tvořen pružnou 3D síťovinou, podobnou té, se kterou se setkáváme u některých prodyšných popruhů od batohu. Síťovina je po okraji vyztužena našitým elastickým pruhem, se kterým je sešita poměrně hustým pružným stehem, takže vytržení prakticky nehrozí.

Pohled "zezadu" a "zepředu"

Plně nacpaný pásek...

...dokáže bez potíží pobrat tohle všecko.

Co se do něj vejde

Stručně: hodně. Při JUT jsem měl v pásku toto:

Jedna kapsička: 2x Chimpanzee

Druhá kapsička: 1x Chimpanzee, toaletní papír, hroznový cukr

Přední kapsička: mobil, mp3, 1x Chimpanzee, skládací kelímek UltrAspire

Očka: Startovní číslo.

Celková hmotnost s výše uvedeným nákladem (bez startovního čísla): 575 gramů.

Při tréninkovém výběhu jsem měl ještě ve stahovacím pásku chycenou lehkou větrovku - taky bez problémů. Já měl větrovku chycenou ve formě zcela kompaktního balíčku, stahovací gumičku pro jistotu přivázanou k pásku, aby nedošlo ke ztrátě v případě vyklouznutí. Tohle uchycení není úplně ideální Jednak protože tah na stahovací pásek jde kolmo na šití a zvyšuje se riziko postupného vytržení pásku ze švu. Druhak proto, že odvázání stahovací šňůrky od pásku nějaký čas zabere. Vhodnější bude větrovku chytat trochu porozbalenou, díky zvětšení přesahu pak bude menší riziko vyklouznutí i bez pracného přivazování k pásku.

Jak se s tím běží

Překvapivě dobře i při výše uvedeném naplnění. Řada běžců zavrhla ledvinky, včetně těch na láhve, protože zpravidla různě mačkají břicho a blokují správné dýchání do bránice. Důvodem je většinou nutnost ledvinku dostatečně utáhnout, jinak poskakuje a obtěžuje. U UltrAspire Quantum tenhle problém do značné míry odpadá díky tomu, že je pásek hodně elastický. Můžete si ho posadit i trochu proklatě nízko k pasu a přesto vcelku dobře drží na místě. Podmínkou je samozřejmě správná volba velikosti. Osobně doporučuji vyzkoušet a nespoléhat tak úplně na doporučené míry. Jednak proto, že stažení pružným páskem může být každému jinak (ne)příjemné, jednak proto, že kvůli absenci zapínání je nezbytné být schopný na sebe pásek obléct, v čemž mohou v různé míře bránit z jedné strany prsa (týká se zpravidla pouze žen), z druhé strany zadek (týká se ve stejné míře i mužů ;-). Pružnost pásku přináší jednu drobnou nevýhodu - pásek se obtížněji otáčí pokud chcete něco lovit ze zadní kapsy a nevyhnete se pak menšímu rovnání oblečení.

Souhrn

Pokud vám vadí klíče v ruce, častěji vybíháte s více nezbytnostmi nebo pokud si občas střihnete nějaký ten závod, kde se hodí mít jeden dva gely do zásoby, UltrAspire Quantum je podle mého názoru ideální kus vybavení.

UltrAspire Isomeric Pocket

Jedná se o "držák na vodu" (včetně láhve) s jednou nezapínací strečovou kapsou na mobilní telefon či gely atp. Bližší popis opět na stránkách výrobce.

Vzhled a popis

Samotná láhev má objem 650 ml, šroubovací uzávěr s částečně protiskluzovou úpravou a ventil, který se otevírá pootočením o 90°. Na "držáku" je kapsička s pružným okrajem. Popruh obepínající ruku lze dotáhnout páskem umístěným kolem hrdla láhve. Ve své podstatě lze láhev držet dvěma způsoby. Mě se lépe osvědčil (a byl mi doporučen) ten první. Vyžaduje popruh dostatečně povolený na to, aby se skrz něj dal provléct i palec. Výhodou je pevnější "úchop", který však ve své podstatě nevyžaduje aktivní držení láhve. Klouby na hřbetu ruky jsou totiž v uvolněné poloze téměř přesně uprostřed popruhu, palec (taktéž uvolněný) v podstatě utahuje popruh kolem hřbetu ruky. Druhý úchop je "pohotovější", nicméně vyžaduje trošku aktivního držení, navíc palec v opozici už není v tak uvolněné poloze. Při vsunutí dlaně tak, aby byl popruh přes kluby na hřbetu ruky okraj popruhu trochu řeže mezi palec a ukazováček. Nicméně jako vždy, ani jedna metoda není špatně, pokud vám to tak vyhovuje.

Láhev a detail ventilu

Láhev včetně "držáku"

Dvě možnosti držení

Co se do ní vejde a jak se s tím běží

Samozřejmě láhev na vodu o objemu 650 ml. Do kapsičky pak například (opět na JUT) 1x Endurosnack a 1x 25ml ampule s hořčíkem. Hmotnost tohoto seskupení: 850 g. To se může zdát na držení v ruce při běhu docela hodně, nicméně pokud nemáte ruce vyloženě slabé, jde to. Je samozřejmě více než vhodné si pravidelně láhev přehazovat z ruky do ruky, jinak riskujete jednostranné namožení některých zádových a krčních svalů, ruku samozřejmě nevyjímaje. S ubývajícím objemem samozřejmě pití v láhvi trochu šplouchá, ale ne tolik, aby to bylo vysloveně nepříjemné. Vršek láhve svírá s tělem úhel asi 30°, díky čemuž si při pití nevykroutíte zápěstí. Trošku nejednoznačný dojem mám z ventilu. Ten je potřeba pro otevření pootočit o 90°, což v principu sice asi jde i zuby, ale znamená to, že s vykrouceným zápěstím pohyb buď začínáte, nebo končíte. To není za běhu nic moc a také je otázka, jak dlouho pak ventilek vydrží. Pokud ale nemáte touhu pít co sto metrů, pak není otevření ventilku druhou rukou, napití a následné opětovné zavření žádným problémem a při JUT jsem to takto praktikoval zcela bez problému po celých téměř devět hodin (a pět objemů láhve). Poutko dobře drží na ruce, při mnou preferovaném způsobu držení ani není potřeba vyvíjet nějakou zvláštní energii aby láhev nevyklouzávala (i u plné láhve stačí držet ruku v přirozené poloze s mírně pokrčenými prsty). Ústí kapsičky je dostatečně pružné, takže k vypadávání nedochází ani při menším naplnění. Konkrétně: 25ml ampule s hořčíkem sama nevypadne (pokud se nebudete cíleně snažit jí vyklepat ven) ani je-li v kapsičce sama.

Souhrn

Pokud chcete běhat nebo běháte s láhví v ruce, ale láhev od minerálky (či jiné tekutiny) se vám při běhu nedrží dobře, případně vás nebaví pořád šroubovat (a ztrácet) víčko, UltrAspire Isomeric Pocket může být dobrá volba. Stejně jako v případě pásu doporučuji raději vyzkoušet, jak se láhev drží.

Dodatek

Protože v případě čehokoliv "do ruky" hraje dost podstatnou roli i velikost dlaně a úchop, zmínil bych zde i alternativy pro ty, kterým způsob úchopu či tvar láhve UltrAspire Quantum nevyhovuje. Například od Salomonu, kde může někoho zaujmout způsobem držení poměrně dost specifický Salomon Park Hydro Handset, další alternativy od UltrAspire, lišící se tvarem láhve i velikostí, nebo poměrně minimalistický Inov-8 Race Ultra 0.25. Zajímavou alternativou (především cenou) může být i láhev s pouzdrem do ruky Kalenji, kterou nabízí Decathlon. Samozřejmě, určitě se najdou i další alternativy, stačí hledat;-)

Jizerský Ultratrail 19. 7. 2014

Ještě v době před tím, než se mé pravé koleno stalo definitivně bezdrátovým, se na Facebooku objevilo echo, že snad bude (dají-li ochranáři a strana) v Jizerkách nějaký trailový závod. Informace nakonec vykrystalizovala asi tak do téhle podoby: Jizerský Ultratrail, 66 km, něco přes 2000 m převýšení, časový limit 14 hodin, datum 19. 7. 2014 8:00. Startovné ne úplně lidových 1000,-, zato přislibený dobrý servis, finisherská vestička a další, maximální počet závodníků 200 kusů. Takže: sice ještě nevím, co bude s kolenem, ale 66 km za 14 hodin musí jít i odplazit. Hlásím se hned po otevření registrace a dobře dělám.

3. 2. 2014 byla spuštěna registrace, za 3 dny naplněla kapacita skoro ze 60 %, 4. 4. plno. Nezbývá než se těšit a doufat, že po oddrátování bude koleno prospívat mnohem lépe a hlavně mnohem rychleji. Od posledního běhu delšího než 10 km už to je přecejen prakticky rok.

Oddrátování dopadlo dobře, ŠUTR jsem taky přežil, takže už jen pořešit v čem, s čím a jak běžet. Nakonec padl výběr na běh nalehko, mimo jiné proto, že váha batohu je váha batohu a po dlouhé době netrénování se mi bude hodit ušetření každého gramu zátěže. Navíc Tony Krupicka taky běhá jenom s láhví a Tony určitě ví, co dělá. Pořizuju tedy v Trailpointu "ledvinku" UltrAspire Quantum a láhev do ruky UltrAspire Isomeric Pocket. O obojím mám v plánu ještě napsat pár slov bokem, každopádně můžu rovnou říct, že volba to byla dobrá. Týden před JUTem testuju oboje při lehkém výběhu s Erikou a Evčou a pohoda.

Jizerský Ultratrail v celé své kráse.

Týden před závodem taky Bezďa provádí "kosmetické úpravy" trati: posouvá start do horoucího Pekla. Což je skoro 4 km od místa, kde měl být start původně a kde jsme si zajistili ubytování. Takže se pravděpodobně patřičně projdeme jak ráno, tak večer. Nicméně pravidla EU pro sečení louky (kde měl být start původně) jsou stejně neúprosná jako dementní, takže se s tím stejně nedá moc dělat.

V pátek si beru dovolenou, což znamená, že jedu do práce jen na otočku zkontrolovat vzorky. Pak už připravuju tuny tyčinek, oblečení, koloběžky, celkem asi troje boty + sandále, nakonec chybí už vážně jen to piáno. Nicméně do auta se to vejde, dokonce i s Erikou a jejíma věcma, takže vyrážíme směr Jizerky. Opět, stejně jako na podzim, přejíždíme odbočku a opět se stejně pitomě otáčíme na parkovišti u nepoužívané chaty. Penzion nacházíme naštěstí hned napoprvé. Paní je milá a protože obě její psy mají/čekají štěňata, v rámci zachování našeho duševního zdraví nás ubytovává až na půdě. Vzhledem k tomu, že se jí v penzionu tradičně ubytovávají účastníci MTB závodů, tak jí musí být jasné, jak asi budeme v sobotu večer vypadat - takže si v duchu myslím houby štěnata, ale obyčejnej sadismus! Vyrážíme na registraci a mrknout se kde že bude start. Registrace je v pohodě, mapa pěkně přehledná, startovní číslovestičky naštěstí můžeme složit na minimální rozměry (v opačném případě by hrozilo, že se upečeme). Krpál do Pekla už tak v pohodě není a vůbec se netěšíme, až ho zítra jednou půjdeme a jednou poběžíme. Nemluvě o následném scházení cestou domů... Cestou zpět se zastavujeme celkem na dvě piva a jednu klobásu, večeře šampionů (v pátek po 20:00 v Josefově dole prostě tak trochu chípnul pes). Na chatě ještě připravit vše do stavu, kdy to v ranní rozespalosti najdeme, a spát.

Ráno rychlá snídaně (sušenky? já už ani nevím), rychlý odchod s časovou rezervou, která se vzápětí mění v časový skluz, když doženu napřed jdoucí Eriku a zeptám se, kde má hůlky. Jdu napřed, Erika se vrací. Z pohodového času se stává čas stresující, naštěstí přesně zafunguje můj "záložní" plán - cestou nás nabírají další ochotní účastníci, čímž nám ušetří pěkných 40 minut, které můžeme v Pekle věnovat klábosení se známými, stresování se před startem a jiným bohůmlibým činnostem.

Vítek Kněžínek mě láká do první lajny, že prý aspoň na startovní fotce budeme vepředu. Pro mě to aspoň platí, pro něj nikoliv, protože nakonec závod vyhraje;-) Start, většina lidí běží jak kdyby běželi hladkou desítku, ne první zkopec skoro sedmdesátikilákového trailu. Nikam to nervu, ale stejně mi hodinky hlásí nějakých 4:30 na kilák. Můj cíl je jasný: doběhnout, přežít, s oběma nohama, v rozumném čase (víceméně v tomhle pořadí). Přichází první kopec nahoru a já zjišťuju, že překvapivě do kopce lidem docela utíkám, tedy spíš ucházím. Fajn, aspoň nějakou výhodu dneska budu mít. První kopec, další dolů, průběh Jiřetínem a po sjezdovce až nahoru na Špičák. Zase trochu dolů, pak první občerstvovačka (13,5 km). Cpu do sebe osolený banán, osolený meloun a neosolený ionťák. Doplňuju láhev, zdravím Michala Dobiáše a vydávám se po Mariánských schodech dolů. Tiše doufám, že na dalších občerstvovačkách bude sortiment větší, protože jenom na ovoce a pár tyčinek, co táhnu jako železnou zásobu, bych to asi nedal. Po Mariánských schodech (některé nechutně kloužou) plus mínus traverz, pak seběh do Desné k pumpě a hned zase výběh podél Černé Desné směs Souš a dál na Jizerku. Nohám se zatím ještě docela chce. Kopce nahoru nehrotím a překonávám je rychlochůzí, kopců dolů zatím moc nebylo. Koleno neprotestuje, tak doufám, že to tak ještě chvíli bude.

Jizerka (24,5 km), foto by Michael Dobiáš / Trailpoint

Jizerka - je vidět daleko, takže vidím davy před sebou i za sebou. To je docela dobré, původní obava byla z toho, že budu někde hluboko na chvostu. Pozitivní je i to, že mám za sebou víc než půlmaraton a do cíle mi zbývá méně než maraton. Na občerstvovačce (24,5 km) krom ovoce i energy tyčinky a jiné legrace, takže se patřičně cpu do zásoby. Opět zdravím Michala a vydávám se do kopce směr Smědava. Následuje úsek, který považuju za své největší vítězství nad sebou samým. Dlouhá, úmorná rovná cesta, jen mírně do kopce nebo z kopce. Nekonečná (takže asi tak kolem 3,6 km). A dá se po ní běžet. Zaháknu se za kohosi a vážně vydržím až k silnici na Smědavu celou cestu běžet bez přechodu do chůze, i když hlava (ne nohy) nad takovým monotónním pojetím dost protestuje.

Mezi Jizerkou a Smědavou, foto by Michael Dobiáš / Trailpoint

Monotónní pojetí narušuje akorát Michal, který opět fotí. Neuvěřitelné, jakým fofrem se přesunuje. Nad Smědavou vylézt kopec, zase se rozběhnou a je tu další občerstvovačka (35 km). Tentokrát jím méně, protože obžerství na Jizerce se mi málem vymstilo, žaludek se chvíli docela vážně rozhodoval, kterým směrem to pošle. Každopádně doplňuju vodu, protože další občerstvovačka bude až za dlouhých 18 kilometrů. Následuje pro mě nejotravnější úsek: nejprve panelka, pak seběh kolem Černého Štolpichu (neuvěřitelně kamenitý, pozůstatky po staré silnici, prý ani Vítek tady prakticky neběžel) a výběh na Hřebínek. Začínám být mírně odvařený hlavně z kamenitého zkopce, navíc už ani ta hlava není co bývala. Aspoň že jsem už dávno za půlkou. Následně doplácím na svou nedůslednost v odstraňování nálepek z různých piksliček po jejich naplnění jiným než původním obsahem. Chci si dát tak třetinu, půlku hořčíku. Odšroubuju ampuli, kopnu do sebe - a sůl! Plivu a nadávám. Já blbec jsem zřejmě před nějakým vandrem narychlo do ampule od horčíku nasypal sůl, ampuli neoznačil a před závodem nezkontroloval. Takže nedostatkem soli trpět nebudu a hořčík snad potřeba taky nebude, protože jinak mám smůlu. Ředění soli mě stojí cennou vodu, takže zastavuju na Hřebínku na jednoho nealko Bernarda, aby mi zbytek v láhvi vydržel na Maliník. Pivo pomůže hlavě, ale nohám už se fakt nechce, takže i po rovině každou chvíli přecházím do chůze. Smutné na tom je, že zrovna tohle je asi nejplacatější a nejlíp běhatelný kus trati. Bída, na druhou stranu, čekal jsem to možná i trochu dřív, vzhledem k nepříliš intenzivní přípravě. Aspoň vím příští rok

Před občerstvovačkou na Maliníku mě opět fotí Michal. Kousek za Michalem potkávám bandu mlaďasů nesoucích si piva v kelímku. Soudě podle plnosti a orosenosti vyhodnocuju, že Maliník je za rohem. Prdky na krtky! Oni si to neupité pivo nesli asi kilometr! Nadávám na nedisciplinovanost mládeže ve věci včasné konzumace natočeného piva, na svoje nohy, které se tváří že už jako padla a konečně jsem na poslední občerstvovačce (53 km). Už "jen" 13 km. Což je při mém tempu ještě dost dlouho, na druhou stranu, časový limit je někde daleko, takže už to vypadá, že dokončím, což byl cíl #1. Ploužím se po cestosilnici po hřebenu nad Bedřichovem, po chvíli fábory někam stranou. Divné.. když mi i Forerunner pískne "Off Course", je mi to ještě divnější - i když, to už se mi dnes párkrát stalo. Fáborek po nějakých 100 m mě uklidní. V poklidu jdu dál až mi dojde, že tahle cesta jde dolů nějak fofrem. Pohled na mapu u naučné stezky mi to potvrdí. *uck, takže nejen že někdo převěsil dva fábory na rozcestí, ale dal si i tu práci, že dal ještě jeden o kus dál, aby to závodníky utvrdilo v dojmu, že jdou dobře. Pro tyhle d*m*nty mám ve svém světe vyhrazené speciální oddělení pekla, jedno z těch zážitkovějších... Zpět na trasu, přepínám hodinky do módu "do cíle zbývá" a dostávám se do zvláštního stavu, kdy už je i v hlavě cíl prostě na dohled. Protože už je to do cíle méně než 10 km, hodinky začaly svědomitě ukazovat s přesností na desítky metrů, takže to najednou vypadá skoro jako kdyby ty metry vážně ubíhaly... Následuje opět těžký seběh (pro moje nohy obzvlášť), neméně těžký výběh (kde si zase přidám pár zářezů na pažbě) a už jsem "doma", tedy v místech, kde jsme s Erikou chodili při podzimní boreliózové dovolené. Cestou k přehradě ještě narážím na úžasný úkaz - zřejmě nějaký bývalý hydrovrt - trubka o průměru cca 15 cm, trčící asi 20 cm kolmo nahoru ze stezky, po okraj plná (a přetékající) čisté vody. Namáčím čepici, kromě občerstvovaček úplně poprvé, protože zatím to byla vždy volba typu suchá čepice / dva výškové metry dolů k potoku. Následuje opět téměř kufr, protože opět někdo zaúřadoval s fáborky. Pekelný přeběh po hrázi přehrady, seběh do Josefova Dolu a chuťovka, na kterou se paradoxně skoro těším. Výběh/výšlap sjezdovky a pak konec nejdřív po silnici a pak terénem do kopce a kousek po skoro rovině do cíle. Opět získám pár skalpů, cestou na mě ještě funí Michal na kole (neuvěřitelný, kolik kiláků a jakou rychlostí ten cvok najezdil). Před cílem ještě fandí Dagmar, takže se rozbíhám a nakonec po 8 hodinách 53 minutách dobíhám do cíle. Nakonec 48. místo celkem, 20. místo v kategorii, pěkně mě vyprášili... Na druhou stranu vzhledem k mým "aktivitám" za poslední rok a půl... 

V cíli, s Vítkem Kněžínkem
(a vzadu v modrém se schovává Bezďa)
foto by Michael Dobiáš / Trailpoint

Zdraví mě Vítek, kterému jako sportovní výkon týdne evidentně nestačilo skoro zaříznout Dana Orálka na 5000 m na dráze, tak si přidal ještě jedno drobné vítězství na JUTu za neuvěřitelných 6:42 (společně se skoro o dvacet let starším Zdeňkem Křížem). Já tiše lapám po dechu (což se po chvíli daří), jdu si nafasovat zaslouženou vestičku a pak už následuje klasické pozávodní šílenství. Jak se na co nejméně pohybů svléct, umýt, převléct, najíst... O nějaké dva Bernardy a jeden domácí burger později už je mi mnohem lépe. Naprosto paradoxně mě nebolí žádný kloub, ani ty svaly vyloženě nebolí, spíš jsou unavené. Dokonce i já celkově jsem mnohem méně mrkev, než jsem čekal. Lidské tělo (včetně mého vlastního) mě nepřestává fascinovat. Následuje (ne přesně v tomto pořadí) koncert několika skupin, vyhlášení vítězů a doběh Eriky, která JUT nakonec dala i s (v podstatě) ITB syndromem, který jí začal trápit už někde kolem Jizerky. Tomu říkám tvrdě vydřená vestička, klobouk dolů. Ještě chvíli posedíme se známými a pak se odebíráme na dlouhou cestu zpět na penzion. Sprcha, spánek, konec.

Ještě se samozřejmě sluší a patří patřičně zkritizovat organizátory... Začnu mínusama, abych končil plusama ;-) A samozřejmě se mnou někdo může nesouhlasit. Dobře mu tak.

Mínusy 

Pár (asi klasických) neduhů prvních ročníků - lehký chaos (změna místa startu, změna místa registrace), který se ale nijak výrazně nepromítnul do závodu.

Startovní čísla - lyžařské vestičky příště prosím ne-e;-)

Chtělo to občerstvovačku na Hřebínku - 18 km se seběhem a výběhem kolem Štolpichu bylo podle mě hodně na hraně, navíc zrovna na tomhle místě by se nepoctivcům zkrácení trati fakt vyplatilo.

Trasa mohla být víc trail.

Plusy

Neokoukaný závod - je moc fajn, že když do Jizerek ochotně pustí bikery, tak že i běžce konečně vzali na milost. A hlavně že se někdo pokusil prorazit ochranářské barikády - a vyhrál.

Startovné podle mého odpovídající - řada fixních nákladů je stejná bez ohledu na počet závodníků a když to musí zaplatit 200 lidí, tak se to prostě projeví. Oproti startovnému třeba na PIM mi přijde poměr cena/výkon jako jednoznačné plus (už jen samotná vestička je fakt slušný kousek).

Dobře zvládnuté občerstvovačky - slušně zásobené, fajn obsluha.

Trasa byla dost trail na to, že musí organizátor bojovat s ochranáři.  Holt nejsme v Boulderu, Colorado, abychom tu měli kilometry cestiček nechráněným horským územím.

Nakonec fakt pěkné zázemí závodu - řekl bych, že přesun vážně závodu prospěl, dal mu tu správnou lehce komorní atmosféru, která mě třeba tak baví na Babickém trail 1/4 maratonu.

Tipy na další rok

(pozn.: míra důležitosti různá ;-)

Startovní čísla - stačila by jednobarevná, formátu třeba A6 (to už člověk upevní kamkoliv). Je to i pěkné, když si člověk může něco pověsit na zeď. A taky to vypadá dobře na batohu, když jde pak druhý den někam totálně dorakvený ;-)

Zvážit občerstvovačku/kontrolu na Hřebínku. Nepoctivci se najdou vždy (bohužel), navíc by se tím zmenšila dlouhá vzdálenost mezi Knejpou a Maliníkem.

Sprchy - nešly by půjčit dvě zahradní, udělat kolem nich (případně) plentu z autoplachty, napojit klidně na studenou vodu? Zvyšila by se kapacita a penzion by nedostal tak na frak (to samé platí pro WC, kde ale cena za "dovoz" bývá občas dost vysoká).

Trička - buď místo vestiček jako finisherská, nebo prostě "jen" závodní, klidně na objednávku předem (s pár kusy navíc na prodej na místě).

A nakonec...

Bezďo (a spol.), díky za fakt skvělý víkend, pustit se do podobné akce chce hodně sebevražedných sklonů a ještě víc sklonů organizačních. Jestli se rozhodneš udělat z Jizerského Ultratrailu tradiční závod, tak se mnou určitě počítej. Bylo to pěkný, místy pěkně brutální a rozhodně ne zadarmo a stálo to vážně za to! Díky!

Video od Michala Dobiáše (Youtube), fotky od Michala Dobiáše (Facebook), výsledky a odkazy na další reportáže (stránky JUT)

</koleno>

Chtěl jsem sice začít rovnou psát o Jizerském Ultratrailu.  Ale když jsem viděl datum posledního příspěvku, řekl jsem si, že by to chtělo nějaký stručný přehled. Takže...

(pozor, kromě RTG obsahuje jednu fotku divného kolene)

Najděte "chybu"...

21. 10. 2013 někdy večer Kloužu po Národní třídě a nebržděně dopadám na pravé koleno (ano, to, kde jsem si v březnu přerval ACL). Cesta na pohotovost do ÚVN (tramvají), Dg: Fr. Patellae l dx disl minim.

22. 10. 2013 někdy odpoledne MUDr. Maurer diagnózu potvrzuje a dává mi číslo na MUDr. Kutáčka (Mladá Boleslav). Volám mu a on si mě zve hned na druhý den. Místo na konferenci do Paříže tak pojedu na operační sál...

23. 10. 2013 velmi brzo ráno Jedu do MB, Dr. Kutáček zkoukne rentgeny, pošle mě na příjem s tím, že když jsem ráno nejedl (preventivně nejedl), tak že mě snad stihnou vecpat do denního programu, operovat bude MUDr. Vokrouhlecký, kolem 17:00. Mno, dvanáct hodin o hladu ještě nikoho nezabilo, ale to pití mi krapet vadí.

23. 10. 2013 kolem 13:00 Najednou je na pokoji sestra a že jedeme na sál. Pamatuju si ještě píchnutí oblbováku, po kterém se mi neuvěřitelně zamotala hlava, anestezioložku, která mi vysvětlovala... něco... a pak už nic.

23. 10. 2013 někdy večer probírám se, noha bolí. A bude ještě dlouho. V nemocnici dva dny po operaci a pak ještě týden doma.

24. 10. 2013 někdy před den Rentgen. Vlastní snímky jsem sice v tom okamžiku neviděl, ale z internetu jsem si udělal docela představu.

25. 10. 2013 Konečně domů.

Dráty sem...

...dráty tam...

...co já s nima udělám...

Ten hrb, tak to je ten kousek zkrouceného drátu
na prostřední fotce (viz výše) vlevo nahoře...
(ano, s tím fakt jde běhat)

5. 12. 2013 Až do kontroly nesmím na nohu došlapovat, mám jí v dlouhé ortéze a každý den si píchám antitrombotikum. Po kontrole Dr. Vokrouhlecký konstatuje, že vše je dobře srostlé a povoluje postupně nohu zatěžovat. Hurá.

16. 1. 2014 Kontrola. Vše ok, postupně můžu zatěžovat nohu na 100 %. Plavu, jezdím na rotopedu, chodím do kryosauny, posiluju.

8. 3. 2014 Můj první běh po roce! Dvaapůl kiláku za 18 minut. Únava jako po ultra. Ale postupně to půjde...
I když drát pořád vadí (viz foto).

6. 5. 2014 Extractio metalli. Přibyla další jizva, ale jen krátká. Domů jdu hned druhý den, na vytažení stehů o týden později.

18. 5. 2014 ŠUTR 18km nanečisto. Ano, ani ne dva týdny po vyndání drátů.

24. 5. 2014 ŠUTR 18 km načisto.

a finále...19. 7. 2014 Jizerský Ultratrail, 68 km, 8:53, 48. místo. Koleno nebolí. Ani jedno. Jsem skoro zpět, vážení. Ale trvalo to...

...a zase to koleno

 Najděte, kde je chyba (RTG z 21. 10. 2013)...

Smutek ze Staré dámy

www.kosmas.cz

Protože nemůžu běhat, tak aspoň čtu. A protože už jsem přečetl všechny knihy o běhání, co jsem doma měl (a není jich tak málo), šel jsem si pořídit nějakou další. Nakonec jsem ale narazil na knihu úplně jinou. Příběhy Staré dámy - Sto ročníků Tour de France. Jsou v ní krásné fotky, hlavně ty z "dřevních dob" a je napsaná fakt čtivě. A to tak, že vážně uvažuju, zda někde nesplašit silničku (nepotřebuju karbonový ultralight, ale plečka by to být taky nemusela;-) a nezačít zařazovat do tréninku víc kolo. S odoperovaným kolenem to tuhle sezónu už na nějaké velké laufy nevypadá, ale 45 kiláků na kole zvládá noha s přehledem. Možná že nakonec fakt někdy zkusím i ten triatlon. Teda, pokud mě někdo naučí plavat kraula ;-)

Takhle jsem uvedl asi před dvěma týdny koupi knihy. Teď jsem knihu konečně dočetl a tímpádem je zase čas na nějakou krátkou "recenzi". Tentokrát to nebude úplně veselá recenze, stejně jako nebylo úplně veselé ani čtení.

Píše se rok 1903. Osmdesát šest let po první spanilé jízdě Karla Friedricha von Drais, který svým běhacím strojem defacto odstartoval příběh cyklistiky, a 34 let po prvním cyklistickém závodě, kterým bylo klání Paris-Rouen (123 km, vítězný čas 10 hodin 40 minut). V 15:16 vyráží od kavárny Reveil Matin v Paříži 60 odvážlivců na první Tour de France. Čeká na ně 6 etap v celkové délce 2428 kilometrů. Tour objíždí skutečně celou Francii, cíle etap jsou v Lyonu, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Nantes a celý závod vrcholí opět v Paříži. O náročnosti celého závodu svědčí už fakt, že  první etapu dokončuje pouze 37 cyklistů, čas vítěze je téměř 18 hodin. Nutno říct, že to je zatraceně slušné, protože to znamená průměrnou rychlost téměř 26 km/h - což je při stavu tehdejších cest srovnatelné se zázrakem. Přidejte drsná pravidla závodu - žádná pomoc od kohokoliv cizího. Závodníci s sebou tedy vláčí těžké brašny s nářadím a vším, co by mohli k opravě potřebovat. Přidejte prémii pro vítěze - 3000 franků. A fakt, že mezi jednotlivými kontrolami závodníky nikdo nehlídal (jak taky, když vzniklé rozestupy mezi nimi byly i několikahodinové). Dostanete podmínky, které jsou přímo živnou půdou pro různé podvody. Takže již v první Tour de France jsou někteří diskvalifikovaní za tažení vozem, přijetí pomoci (nejčastěji jídla a pití) od diváků. Přidejte diváky házející kameny po soupeřích jejich favorita...

...a - bohužel - máte Tour de France v kostce od počátků až do současnosti. Tedy až na ty diváky, ti už aspoň nehází kameny a jenom blokují cyklistům do posledního zlomku sekundy cestu.

Takže tu máme závod pro ty nejdrsnější muže, kdy v cíli čeká sláva, peníze a nesmrtelnost. A nevyřčené heslo té doby: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. To ostatně také do značné míry platí na Tour dodnes. Vítězství na Tour je od počátku takovým lákadlem, že sev druhém ročníku již od první etapy objevují nejrůznější podvody - cestování vlakem během etapy, tažení vozem pomocí drátu s korkovou zátkou drženou mezi zuby, fanoušci, kteří po průjezdu své hvězdy uzavřou silnici a málem zabijí další závodníky - běsnící fanoušky je třeba během závodu dvakrát rozehnat varovným výstřelem z revolveru. Po dojezdu jsou pak diskvalifikování první čtyři muži v celkovém pořadía ještě dalších devět závodníků. Při třetím ročníku Tour je pro změnu hned v první etapě na silnici rozházeno přes 100 kilogramů hřebíků...

Postupem času se Tour mění. Etapy se zkracují, přibývají volné dny, přibývají hory, ze začátku stejně šíleným způsobem, jakým byl vymyšlen celý závod - a také jsou stejně zabijácké, mění se pravidla. A když už jsou výdrž, síla a rychlost nezbytné k dokončení závodu moc velké, přichází kolem roku 1960 další pomoc - narozdíl od jakékoliv pomoci v počátcích Tour ovšem povolená. Doping. Přiznávají ho největší hvězdy té doby - Fausto Coppi, Charly Gaul a další. Jacques Anquetil na otázku, zda bere doping, odpovídá: "Nemůžete jezdit Tour na vodu." Začíná se s amfetaminem, jehož prodej je sice zakázaný, ale k pelotonu už v té době neodmyslitelně patří a pravidla ho nezakazují. Dopují dobře tři čtvrtiny pelotonu. Netrvá to dlouho a objevují se první úmrtí v souvislosti s dopingem. Boj s dopingem začíná pro Tour až příliš pozdě - v roce 1966 - a příliš jemně. Začíná dlouhou debatou, co je ještě léčivo, co už doping. Cyklisté si na doping tak zvykli, že jeho zákaz považují za zásah do osobní svobody. Stejný názor sdílí i řada týmových šéfů. Ani v tomhle se současná Tour nezměnila... 

Teď trochu ryzí hořkosladkosti. Kniha vyšla během léta 2013, v době, kdy se konal stý ročník Tour de France, je v ní tedy popsána i celá historie týkající se vzestupu, pádu, dalšího vzestupu a konečného pádu Lance Armstronga. Tady si dovolím si i zcela osobní názor (který mám v plánu časem rozepsat, protože mi otázka dopingu leží v žaludku už delší dobu). Ano, Lance Armstrong dopoval a odmítal to přiznat. Jedním z argumentů bylo, že přece nepokořil největšího soupeře - rakovinu - jen proto, aby si ničil zdraví dopingem. Teď už víme, že Tour byla silnější, než zdravý rozum. Spousta lidí ho kvůli tomu odsoudila, žalovala, v první linii pak společnosti, které do něj investovaly peníze. Pro mnohé se stal zosobněním všeho zla, které doping představuje. Ano, dopoval a lhal o tom. Nakonec se ale přiznal - narozdíl od jiných. Druhá věc je, že celá tahle záležitost tvoří jen jednu stranu mince jeho života. Lance Armstrong překonal rakovinu ve stavu, kdy mu lékaři dávali šanci na přežití nižší než 5 %. Založil nadaci Livestrong, která pomáhá nemocným rakovinou. Svou knihou o překonání rakoviny - a samozřejmě svým příběhem jako takovým - pomohl překonat rakovinu stovkám (možná tisícům?) lidí. A i těm firmám, které ho sponzorovaly, v té době zcela určitě přinášel dost velké zisky. Také rozhodně nebyl sám, kdo dopoval v "moderní" éře Tour: Hamilton, Zabriskie, Virenque, Beloki, Ullrich, Contador... až smutně dlouhý seznam slavných jmen to je. Ne nadarmo je Tour označována jako největší soutěž farmaceutických firem.

K popisu sladké stránky stačí překvapivě jen pár řádků, ačkoliv právě tahle část je tím podstatným poselstvím, které kniha přináší. Tour de France není jen soutěží podvodníků. Její historií se táhne neuvěřitelná řada příběhů skutečných hvězd, cyklistů, jejichž výkony musí každému připadat jako z jiného světa. Průkopníci, kteří podávali v počátcích cyklistiky výkony, nad kterými zůstává rozum stát i s odstupem stovky let. Sportovci, kteří se s Tour poprali čestně a čestně zvítězili. I když, nakonec, jak vlastně určit, kdy už se nejednalo o čestné vítězství? Některé podvody vyšly najevo až po dlouhé řadě let. V dávných dobách byl doping povolený. V ne tak dávných dobách fanoušci tvrdě kritizovali vítěze, kteří zvítězili - podle nich - ne svou bojovností, ale vypočítavostí (a taktizováním), díky štěstí (a současně díky neštěstí svých největších soupeřů). Morálka se mění - Tour de France zůstává...

Souhrn: Hořkosladká kniha o největším cyklistickém závodě světa. Příběhy slavných jmen, ne všechny záviděníhodné, ne všechny veselé a ne všechny s dobrým koncem - ale všechny silné. Přičtěte obrovské množství historických (i novějších) fotografií a velmi poutavý styl psaní. Mě tahle kniha donutila sejít do sklepa a podívat se, v jakém stavu je silniční kolo, na kterém jsem se proháněl před bezmála dvaceti lety...Takže: kniha se mi moc líbila. Jen popisuje i ne úplně líbivé věci.

Feed Zone Portables

Slíbil jsem recenzi i na druhou knihu - až jí získám. A díky kombinaci narozenin a Eriky se tak stalo docela rychle;-) Tak tedy...

Feed Zone Portables: A Cookbook of On-the-go Food for Athletes

http://feedzonecookbook.com/

Kniha má podobnou strukturu jako The Feed Zone Cookbook. Tentokrát je ale úvod mnohem delší, přes 50 stran. Poměrně přehledně je popsáno, jak jednoduše rámcově spočítat výdej energie při delší zátěži a jak podle toho vhodně naplánovat přísun jídla. V několika tabulkách jsou pak tyto odhady uvedeny pro konkrétní intenzity zátěže (od relativně odpočinkových až po vrcholový výkon). A to jak pro cyklistiku (počítáno pro 100 mílový závod), tak pro běh (počítáno pro maraton) - oba dva sporty zatěžují především dolní končetiny, řada předpokladů je tedy mezi nimi přenositelná. 

V následující části autoři řeší problematiku hydratace. Podrobněji je vysvětlen způsob, jakým tělo zpracovává potraviny a co z toho vyplývá pro přísun energie v tekuté a v pevné formě. Velmi zestručněno, část energie lze tělu dodat v nápojích. Protože rychlost vstřebávání vody a živin je výrazně ovlivněná koncentrací nápoje, existuje určitý rozsah koncentrací, které jsou reálně použitelné. Současně je možný přísun tekutin významně ovlivněn okolní teplotou. Pokud je horko a víc se potíte, je potřeba (a je možné) pít víc a tímpádem je možné do sebe dostat víc energie. Tento přísun může být dostačující pro pokrytí energetického výdaje. Je-li zima, přísun tekutin nebude tak velký. Přísun energie pak není možné pokrýt výhradně pomocí nápojů a je potřeba i jíst.

Samozřejmě, je možné konzumovat i klasické energetické tyčinky a různé jiné komerční produkty. V další části je proto provedeno porovnání nutričních hodnot komerčních produktů a vlastnoručně vytvořených "jednohubek". Toto je doplněno o vysvětlení, proč některým sportovcům gely (a podobné) nedělají v žaludku (a následně níže) zrovna dobře. Opět to jde hodně zestručnit: hodně záleží na obsahu vody.

K úvodu musím dodat, že samozřejmě obsahuje určitá zjednodušení, případně že v některých bodech se liší od informací, které najdete např. v Lore of Running. Například není úplně přesné počítat míru dehydratace (resp. množství vody ztracené pocením) pouze jako rozdíl hmotnosti před a po výkonu. Značnou část ztracené hmotnosti tvoří spálené cukry. Na každé 4 kilokalorie spálíme 1 gram cukru, při maratonu za 4:30 celkem spálíme v cukrech něco přes 2500 kilokalorií, tedy přes 600 g cukrů (hrubé odhady na základě tabulek). Část ztracené vody pak nepochází čistě z vody vypité, ale jedná se o vodu vzniklou v rámci metabolismu, třeba právě během spalování cukrů (tudíž do značné míry nula pošlá od nuly). Stejně jako u jakékoliv jiné knihy je tedy dobré provést menší konfrontaci s jinou literaturou, případně s vlastními znalostmi.

A konečně přichází část věnovaná receptům. Recepty jsou rozdělené do těchto částí: Rice Cakes (rýžové koláčky), Baked Eggs (pečená vejce), Two-bite Pies (koláčky na dvě sousta), Baked Cakes & Cookies (Pečené koláče a sušenky), Griddle Cakes, Pancakes & Waffles (koláče pečené na mřížce, palačinky a vafle), Aha! Portables (obyčejná jídla upravená tak, aby se dala vzít s sebou, tedy po přečtení receptu následuje tzv. Aha-efekt;-) a Take & Make (různé "polotovary", které lze jednoduše dodělat, když je málo času). Stejně jako v předchozí knize, i tady je řada receptů bezlepkových či vegetariánských - vše řádně označeno. Kromě receptů pak v knize najdete i pár triků jak si přípravu zjednodušit, případně jak vytvořené "jednohubky" vhodně zabalit.

Poslední částí knihy jsou opět různé tabulky, jednak shrnující nutriční hodnoty jednotlivých receptů, jednak opět nezbytné převodní tabulky mezi jednotlivými systémy (U.S., Imperial, Metric).
Edit 23. 7. 2014
Po několika šílených snahách o propočty výdajů jsem zjistil dost podstatnou věc: v celé knize se za cal, Cal, CAL (v nadpisech tabulek) skrývají nikoliv kalorie, ale kilokalorie!

Shrnuto

Dvojče k předchozí knize. Pokud vás nebaví jíst různé gely a jiné podivnosti, bude se hodit.

Bonus

Už jsme stihli vyzkoušet jeden recept. V originále se jedná o Sausage and Potato Cakes, my jsme si recept trochu upravili (co dům dal):

5 brambor, asi 150 g klobásy (nějaké lepší) a trochu anglické slaniny, 1/4 hrnku najemno pokrájené cibule, 4 vejce, 1/2 hrnku hrubé mouky, sůl, kmín džíra, strouhaná gouda

Uvařte na kostky (menší) pokrájené brambory (s kmínem). Pečlivě slijte vodu. Na pánvi osmahněte klobásu, pak přidejte brambory a cibuli. Lehce osmahněte a dejte stranou zchladnout. V míse rozmíchejte vajíčka s moukou, osolte. Poté přidejte zchladlou směs s bramborami (když bude moc horká, začne vám "vařit" vajíčka), promíchejte. Vymažte formičky na muffiny (12 ks) a rozdělte do nich směs. Posypte strouhaným sýrem. Pečte cca 15-20 minut v troubě předehřáté na 180 °C. Ke konci můžete pustit gril (nebo horní topení), aby sýr pěkně zezlátnul. Vyklopte z forem ještě za tepla (my to neudělali a dalo nám dost práce muffiny z formiček dostat;-) Hotovo.

Samozřejmě jde použít jakékoliv koření, případně nahradit maso zeleninou. Podle mě tenhle recept spadá spíš do kategorie Aha!, protože vzato kolem a kolem, je to vlastně to, co řada z nás zná pod názvem francouzské brambory. Jen s drobnými úpravami a ve formě muffinů. Nic to ovšem nemění na tom, že je to zatraceně dobré přenosné jídlo.