Příprava na Brněnské vokruch vokolo Štatlu probíhala naprosto stejně jako vloni příprava na Pražskou stovku: žádná se nekonala...
Pořád ještě soutěžím hlavně sám se sebou a na nejlepší časy (zatím) neaspiruju. Takže zatím pořád ještě razím názor, že pro obecně fyzicky (docela) zdatného jedince je podobná akce spíš otázkou psychiky a schopnosti nebát se sáhnout si na dno. Tentokrát jsem ovšem zařadil přípravu psychickou. Nalákán nejprve fotkou na FB profilu trailpointu, posléze i několika recenzemi, pořídil jsem si knihu Born to Run - Zrozeni k běhu. Stručně: běhání mě dřív hodně bavilo. Běhal jsem klidně 5x týdně, bez ohledu na počasí, bez ohledu na školu. Pak mě to prostě najednou bavit přestalo. Občas jsem si šel zaběhat, ale spíš proto, že bez fyzické námahy začínám být unavený psychicky - a navíc když se nehýbu, mám pocit, že se zařazuju ke většině, která tiše kyne u televizorů. K "nudě" se navíc přidal i stav kolen, která jsem si přespříliš namohl na posledním absolvovaném rogainingu (2007) a od té doby mě občas po delším běhu prostě nějakou dobu bolí. Pak jsem "objevil" FiveFingers a fenomén barefoot běhání. Během hledání podrobnějších informací (tradiční řetězec: kde, kam, kdy, jak, proč, s kým a především za kolik;-) jsem narazil na světový bestseller o běhání Christophera McDougalla a zjistil, že pozadí jeho příběhu je trochu podobné podobné mému problému - bolest nohou při běhání. Protože mě ještě před BVVŠ čekala dvoudenní konference velmi neurčité úrovně, koupil jsem knihu jako předmět poslední záchrany (je to přecejen společensky přijatelnější, než preventivní konzumace alkoholu). Konference si zaslouží okomentovat pouze jedním doporučením na adresu přednášejících: pokud vás nezajímá, co si o vašem výzkumu myslí ostatní, tak o něm nejezděte přednášet - ušetříte tím čas oběma stranám... Kniha by si zasloužila komentář mnohem obsáhlejší, ale bylo by to stejně jen opakování toho, co už někdo napsal. Dočetl jsem jí v pátek odpoledne, nějaké čtyři hodiny před startem BVVŠ. Bylo to naprosto nejlepší možné naladění na závod. Sto kilometrů kolem Brna s limitem 24 hodin se sice nedá srovnávat s ultramaratonem v Měděných kaňonech v Mexiku - ani s jedním okem přimhouřeným a druhým zavřeným, ale některé myšlenky se mi usadily v hlavě pevně a pravděpodobně nadobro...
Přesun na start do Mariánského údolí si nezadal s cestou na Pražskou stovku. Několik tichých dvojic, několik sympaticky hlučných partiček, několik partiček sice méně hlučných, ale zato pohrdavě se ušklebujících nad kýmkoliv, kdo vypadal že nemá v plánu využít čtyřiadvacetihodinový limit do poslední sekundy, prostě všehochuť. Naštěstí se na startu každý rozběhl za svým vlastním předstartovním rituálem. V mém případě to je povětšinou pětinásobná kontrola bezpečně uložené peněženky a mobilu, všech map, náplastí a dalších legrácek. Předpověď počasí hlásala na noc nejnižší teplotu 18 °C, takže jsem nakonec konstatoval, že pivo "na dobrou noc" neuškodí. Hodina do startu uběhla jako nic.
Jako běžec-neběžec jsem startoval ve 21:30, v poslední skupině před běžci-šílenci. Začátek fajn, průběh-průchod vesnicemi sice znamenal asfaltu víc, než hrdlo ráčí, ale s čerstvýma nohama to šlo přežít. Kde není asfalt, tam klušu, kde asfalt je, tam se snažím nohy šetřit a do klusu přecházím jen když míjím mimořádně rozlehlou skupinku. Jedna rozvážně se pohybující banda si z mobilu pouští soundtrack k Amélii z Montmartru, jiná zas hraje cosi jako slovní fotbal. S povinnými blikačkami vypadá průvod závodníků jako hejna světlušek, nemít zrovna nic na práci a mít po ruce foťák se stativem, možná by vznikly zajímavé záběry. Podobně přelidněno bylo až ke druhé kontrole (Želešice, 24,7 km) - tam mě taky o půlhodinu doběhli běžci. Pokus o připojení se jsem vzdal asi po 4 km. V duchu jsem si vzpomněl na upoutávky na Kobru 11 - jejich tempo bylo prostě vražedné a já rozhodně neměl cíl běžet "kam to půjde" a pak zcela odpadnout. Po odběhnutí maratonu (Nad Omicemi, 42,8 km) začalo svítat. Kromě blízké dálnice mi v hlavě zněla ještě myšlenka, že do půlky to je už jen kousek (nakonec to při mé rychlosti bylo ještě 1,5 hodiny). Tarahumarská veselost* se mě ještě drží a skupinka odpočívající na lávce přes D1 přející mi ve čtyři hodiny dobré ráno náladu ještě vylepšuje. V 5:15 se konečně dostávám k Helenčině studánce na třetí kontrolu. Kontrola má úžasný psychologický efekt. Je na 51,4 km, takže to do cíle není ještě jednou tolik, jako má člověk už v nohách, ale dokonce o něco méně. Radost z toho, že jsem za půlkou, ale nepřebíjí signály, které mi už nějaké dvě hodiny tělo vysílá neustálým zíváním. Kolem mě někteří vytuhávají v sedě. Já mám rád aspoň nějaké minimální pohodlí, takže nařizuju na mobilu budík, zouvám boty a ukládám se k pseudospánku na hromadu listí. Po 20 minutách se zvedám, což slečna na kontrole hezky okomentovala jako "úspěšnou exhumaci".
Další postup je občas náročný a občas padne sprosté slovo - turistická mapa se mnohdy na míle liší od reality a rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byl výrazně nakloněn bloudění. Pokud se chci vejít pod vysněných 18 hodin, musím zbývajících 40 kilometrů zvládnout s průměrem 5 km/h - to sice není nijak závratné tempo (první půlku jsem zvládnul s průměrem kolem 6,8 km/h), ale únava už je prostě znát. Klusat už zvládám jen z mírných kopečků a ještě ne moc dlouho. Druhá polovina tratě je navíc mnohem kopcovatější a aby toho nebylo dost, začíná se silně oteplovat... V České (71,6 km) ještě stíhám obchod, takže doplňuju vodu a k tomu si navíc užívám nádherně studené nealko pivo. Slunce griluje jako zjednané. Alternativní postup přes Babí lom (562 m) jsem zavrhnul už někde na třicátém kilometru, 120 výškových metrů navíc zní jako prkotina jen když to člověk vidí na mapě. Asi budu muset Brno opravdu nekdy navštívit za jiným účelem, než je konference, šifrovačka, nebo nově závod... Ve Vranově opět uroním sprosté slovo (tentokrát už bez úsměvu) - z popisu "nahoru ke klášteru" nějak nevyplývá, zda po silnici, nebo po schodech. Rozhodnu se nebýt ostýchavý a zajdu si 20 metrů k nejbližšímu viditelnému místnímu obyvateli, abych se zeptal, kde je že je hospoda U Klímů, kde se schovává další kontrola (77,6 km). Pošle mě po schodech. Nad schody pěšinka doleva a doprava, před nosem hřbitov (až tak definitivně odpočívat ale ještě nepotřebuju). Po dalším dotazu následuje další sprosté slovo, protože odpověď lze shrnout asi takhle: když už jste až tady, tak tudy a pak kousek dolů po silnici...
Naštěstí vše spraví půllitr točené Kofoly, česnečka a patnáct minut polehávání ve stínu. Trojkombinace se ukáže dostatečná na to, abych za týmem odcházejícím z kontroly 10 minut přede mnou vyrazil jako chrt. No, dobře, chromý chrt. Třínohý chromý chrt...těsně před smrtí. Následuje výstup na nejvyšší bod závodu a já zcela absurdně zjišťuju, že kopce nahoru mi nedělají žádné problémy. Přesto se ale deseti minutami náskoku týmu přede mnou prokousávám hodinu - 7,3 km. Následující sestup do Bílovic (87,4 km) mě zcela oddělává, naštěstí přichází poslední kopec opačným směrem. Bohužel po poslední kontrole (Ochoz - Říčky, 91,5 km) následuje další prudší sestup po asfaltu a to už se sprostá slova neobjevují jednotlivě, ale kvantovaně...
Cesta Líšeňským údolím už je jen masochistickou třešničkou navrch: všude davy procházejících se lidí, přehrady a hospody obsypané. Ze všeho nejraději bych se aspoň na chvilku zastavil, opláchnul se, protáhl se a pak v klidu pokračoval dál - ale zjišťuju, že na posledních 5,5 km mám hodinu. Jestli svůj vlastní limit nesplním o pár minut, sice se budu tvářit, že to je v pořádku (jen o pár minut, no a...), ale ještě dlouhé týdny si budu v duchu nadávat (jen o pár minut, sakra!). Navíc se rozhodně nechci do cíle doplazit. Takže po téměř sto kilometrech odněkud doluju zbytky energie a zbytky úsměvu. Na poslední kilometr se dokonce vybičuju ke klusu. Cíl přichází tak akorát, být o kousek dál, asi by na to plazení došlo. Na stopkách na mě zírá čas 17:48:34. Dostávám tričko, kupuju si malé pivo a malou točenou limonádu a před zraky znechucených štamgastů si míchám Radler, protože samotné pivo by mě okamžitě uspalo a ze sladkého ionťáku mám v žaludku menší rybník. Připíjím sobě, organizátorům i ostatním účastníkům - pokořil jsem Brno.
Pořád ještě soutěžím hlavně sám se sebou a na nejlepší časy (zatím) neaspiruju. Takže zatím pořád ještě razím názor, že pro obecně fyzicky (docela) zdatného jedince je podobná akce spíš otázkou psychiky a schopnosti nebát se sáhnout si na dno. Tentokrát jsem ovšem zařadil přípravu psychickou. Nalákán nejprve fotkou na FB profilu trailpointu, posléze i několika recenzemi, pořídil jsem si knihu Born to Run - Zrozeni k běhu. Stručně: běhání mě dřív hodně bavilo. Běhal jsem klidně 5x týdně, bez ohledu na počasí, bez ohledu na školu. Pak mě to prostě najednou bavit přestalo. Občas jsem si šel zaběhat, ale spíš proto, že bez fyzické námahy začínám být unavený psychicky - a navíc když se nehýbu, mám pocit, že se zařazuju ke většině, která tiše kyne u televizorů. K "nudě" se navíc přidal i stav kolen, která jsem si přespříliš namohl na posledním absolvovaném rogainingu (2007) a od té doby mě občas po delším běhu prostě nějakou dobu bolí. Pak jsem "objevil" FiveFingers a fenomén barefoot běhání. Během hledání podrobnějších informací (tradiční řetězec: kde, kam, kdy, jak, proč, s kým a především za kolik;-) jsem narazil na světový bestseller o běhání Christophera McDougalla a zjistil, že pozadí jeho příběhu je trochu podobné podobné mému problému - bolest nohou při běhání. Protože mě ještě před BVVŠ čekala dvoudenní konference velmi neurčité úrovně, koupil jsem knihu jako předmět poslední záchrany (je to přecejen společensky přijatelnější, než preventivní konzumace alkoholu). Konference si zaslouží okomentovat pouze jedním doporučením na adresu přednášejících: pokud vás nezajímá, co si o vašem výzkumu myslí ostatní, tak o něm nejezděte přednášet - ušetříte tím čas oběma stranám... Kniha by si zasloužila komentář mnohem obsáhlejší, ale bylo by to stejně jen opakování toho, co už někdo napsal. Dočetl jsem jí v pátek odpoledne, nějaké čtyři hodiny před startem BVVŠ. Bylo to naprosto nejlepší možné naladění na závod. Sto kilometrů kolem Brna s limitem 24 hodin se sice nedá srovnávat s ultramaratonem v Měděných kaňonech v Mexiku - ani s jedním okem přimhouřeným a druhým zavřeným, ale některé myšlenky se mi usadily v hlavě pevně a pravděpodobně nadobro...
 |
| Před... |
Jako běžec-neběžec jsem startoval ve 21:30, v poslední skupině před běžci-šílenci. Začátek fajn, průběh-průchod vesnicemi sice znamenal asfaltu víc, než hrdlo ráčí, ale s čerstvýma nohama to šlo přežít. Kde není asfalt, tam klušu, kde asfalt je, tam se snažím nohy šetřit a do klusu přecházím jen když míjím mimořádně rozlehlou skupinku. Jedna rozvážně se pohybující banda si z mobilu pouští soundtrack k Amélii z Montmartru, jiná zas hraje cosi jako slovní fotbal. S povinnými blikačkami vypadá průvod závodníků jako hejna světlušek, nemít zrovna nic na práci a mít po ruce foťák se stativem, možná by vznikly zajímavé záběry. Podobně přelidněno bylo až ke druhé kontrole (Želešice, 24,7 km) - tam mě taky o půlhodinu doběhli běžci. Pokus o připojení se jsem vzdal asi po 4 km. V duchu jsem si vzpomněl na upoutávky na Kobru 11 - jejich tempo bylo prostě vražedné a já rozhodně neměl cíl běžet "kam to půjde" a pak zcela odpadnout. Po odběhnutí maratonu (Nad Omicemi, 42,8 km) začalo svítat. Kromě blízké dálnice mi v hlavě zněla ještě myšlenka, že do půlky to je už jen kousek (nakonec to při mé rychlosti bylo ještě 1,5 hodiny). Tarahumarská veselost* se mě ještě drží a skupinka odpočívající na lávce přes D1 přející mi ve čtyři hodiny dobré ráno náladu ještě vylepšuje. V 5:15 se konečně dostávám k Helenčině studánce na třetí kontrolu. Kontrola má úžasný psychologický efekt. Je na 51,4 km, takže to do cíle není ještě jednou tolik, jako má člověk už v nohách, ale dokonce o něco méně. Radost z toho, že jsem za půlkou, ale nepřebíjí signály, které mi už nějaké dvě hodiny tělo vysílá neustálým zíváním. Kolem mě někteří vytuhávají v sedě. Já mám rád aspoň nějaké minimální pohodlí, takže nařizuju na mobilu budík, zouvám boty a ukládám se k pseudospánku na hromadu listí. Po 20 minutách se zvedám, což slečna na kontrole hezky okomentovala jako "úspěšnou exhumaci".
Další postup je občas náročný a občas padne sprosté slovo - turistická mapa se mnohdy na míle liší od reality a rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych byl výrazně nakloněn bloudění. Pokud se chci vejít pod vysněných 18 hodin, musím zbývajících 40 kilometrů zvládnout s průměrem 5 km/h - to sice není nijak závratné tempo (první půlku jsem zvládnul s průměrem kolem 6,8 km/h), ale únava už je prostě znát. Klusat už zvládám jen z mírných kopečků a ještě ne moc dlouho. Druhá polovina tratě je navíc mnohem kopcovatější a aby toho nebylo dost, začíná se silně oteplovat... V České (71,6 km) ještě stíhám obchod, takže doplňuju vodu a k tomu si navíc užívám nádherně studené nealko pivo. Slunce griluje jako zjednané. Alternativní postup přes Babí lom (562 m) jsem zavrhnul už někde na třicátém kilometru, 120 výškových metrů navíc zní jako prkotina jen když to člověk vidí na mapě. Asi budu muset Brno opravdu nekdy navštívit za jiným účelem, než je konference, šifrovačka, nebo nově závod... Ve Vranově opět uroním sprosté slovo (tentokrát už bez úsměvu) - z popisu "nahoru ke klášteru" nějak nevyplývá, zda po silnici, nebo po schodech. Rozhodnu se nebýt ostýchavý a zajdu si 20 metrů k nejbližšímu viditelnému místnímu obyvateli, abych se zeptal, kde je že je hospoda U Klímů, kde se schovává další kontrola (77,6 km). Pošle mě po schodech. Nad schody pěšinka doleva a doprava, před nosem hřbitov (až tak definitivně odpočívat ale ještě nepotřebuju). Po dalším dotazu následuje další sprosté slovo, protože odpověď lze shrnout asi takhle: když už jste až tady, tak tudy a pak kousek dolů po silnici...
Naštěstí vše spraví půllitr točené Kofoly, česnečka a patnáct minut polehávání ve stínu. Trojkombinace se ukáže dostatečná na to, abych za týmem odcházejícím z kontroly 10 minut přede mnou vyrazil jako chrt. No, dobře, chromý chrt. Třínohý chromý chrt...těsně před smrtí. Následuje výstup na nejvyšší bod závodu a já zcela absurdně zjišťuju, že kopce nahoru mi nedělají žádné problémy. Přesto se ale deseti minutami náskoku týmu přede mnou prokousávám hodinu - 7,3 km. Následující sestup do Bílovic (87,4 km) mě zcela oddělává, naštěstí přichází poslední kopec opačným směrem. Bohužel po poslední kontrole (Ochoz - Říčky, 91,5 km) následuje další prudší sestup po asfaltu a to už se sprostá slova neobjevují jednotlivě, ale kvantovaně...
 |
| ...a po |
* No, přečtěte si tu knihu...;-)
