Sörmlandsleden trail

Tak se tak stalo, že na první zahraniční vandr jsem v srpnu 2019 vyrazil sám...

Volba padla na Švédsko, oblast někde kolem Stockholmu. Důvody: vím, jak se tam dostat, a vím přibližně, co tam čekat. Navíc ze své návštěvy Uppsaly, kam jsem před lety jel za Šárkou, jsem si tak nějak pamatoval, že v té oblasti je moře různých stezek a přístřešků. A asi ten nejpodstatnější důvod: až na určité výjimky (národní parky atp.) je ve Švédsku v podstatě možné stanovat kdekoliv. Takže i kdyby se mi nepodařilo naplánovat trasu od přístřešku ke přístřešku, nebude se spaním problém. Plán byl něco mezi 20 a 25 km na den, celkem něco kolem 5-6 dní. Mapy.cz mají naštěstí už nějakou dobu solidně pokryté i zahraničí, což dost zjednodušuje práci. Nejprve padla volba na Upplandsleden, ale jednak se mi nedařilo naplánovat ani celkovou trasu, jednak jsem zjistil, že jsou některé úseky aktuálně neschůdné kvůli popadaným stromům (takže snad někdy příště). Takže další hledání...  

The Sörmlandsleden trail is 1000 kilometres long... Sörmlandsleden trail je 1000 kilometrů dlouhá. Je to jedna z nejdelších stezek ve Skandinávii. Hlavní část je dlouhá 627 kilometrů. Navíc je zde řada přístupových úseků z okolních měst, bonusových úseků a okruhů. Stezka vás provede divočinou, místy s bohatou kulturní tradicí a kolem historických monumentů. Najdete na ní všechno od otevřené krajiny přes divočinu a jezera až po mořské pobřeží. Tolik popis na webu a víc asi ke štěstí nepotřebuju. Navíc začíná přímo ve Stockholmu a prochází národním parkem Tyresta, kde jsme před lety byli (opět během jednoho výletu za Šárkou).

Plánování zabralo nějaký čas, už proto, že jsem se snažil vyřešit až moc věcí najednou. Hlavně aby (pokud možno) nebyly etapy kratší než 20 a delší než 25 kilometrů, aby spaní (ideálně) vycházelo na přístřešek a abych nespal vysloveně někde na předměstí. Jako největší problém se ale ukázalo naplánovat etapy tak, abych poslední den došel a ještě stihnul letadlo. Po mnoha pokusech a verzích (včetně verze "jásenatomůžuvy*#$t") se mi nakonec podařilo vymyslet docela slušný plán: 1) v sobotu přílet do Stockholmu (Arlanda), odjezd MHD do Stockholmu, nákup plynu do vařiče, odjezd (překvapivě taky MHD) do Gnesta, spaní pár kilometrů za městem, 2) Sörmlandsleden trail až do pátečního odpoledne, dle mapy cca 145 km, 3) jako odměna dvě noci (takže skoro dva dny) ve Stockholmu a v neděli odpoledne odlet do Prahy.

Sobota

Gnesta - můj výchozí bod

Cesta do Švédska začíná tak nějak nepřekvapivě: zpožděním letadla již na odletu o skoro dvě hodiny. Tím se situace poněkud komplikuje, protože ve Stockholmu budu mít co dělat, abych stihnul koupit plynovou kartuši. Na Arlandě kupuju lístek na MHD - a metodou pokus-omyl zjišťuju jednu dost podstatnou věc: ve Stockholmu začíná lístek platit už od okamžiku zakoupení, nejde si tedy koupit lístky do zásoby. A pokud honíte minuty, tak se připravte na rychloboj s výdejním automatem (který je občas dost náladový) a sprint k turniketům (kde vám lístek zkontroluje obsluha a pustí vás dál). Problém jde vyřešit pořízením "tramvajenky", nicméně tam zas je potřeba počítat s nevratným depozitem 20 SEK. V tomhle ohledu pořád vede doprava v Londýně (a jejich divně pojmenovaná tramvajenka Oyster Card) a v Singapuru (a jejich SMRT - Singapore Mass Rapid Transport). Takže se dvěma lístky čekám na autobus, který - jak jinak - má také zpoždění. Vlak naštěstí stíhám, kdyby ne, tak už se mi začne definitivně (i když ne neřešitelně) rozpadat zbytek dne. Ve Stockholmu vbíhám do Intersportu a hledám sekci "turistika" - mají jen 100g kartuše. Radši bych jednu 250g kartuši, takže vybíhám k obchodu s outdoorovým vybavením, abych zjistil, že už mají zavřeno (bohužel o víkendu zavírají v 17:00). Vracím se a kupuju 100g kartuši. Pak se mi to rozleží v hlavě a volám Maky a lámu z ní zkušenosti z jejího trailu po Švýcarsku. Nakonec kupuju ještě jednu kartuši, nechci jet s vařením na doraz. Slečna na pokladně se už dost baví. Poprvé narážím na zásadní stockholmský problém: v "centru" téměř nejsou žádné jiné obchody s potravinami, než ekvivalent večerek. Takže nakonec kupuju drahé plechovkové pití a drahé sušenky a odjíždím vlakem směr Gnesta (s přestupem v Södertälje).

V 19:52 vystupuju z vlaku, fotím si první ceduli Sörmlandsleden trail, nahazuju krosnu a vydávám se na první etapu. Cestou začíná pršet. Už potmě stavím tarp kousek od vyhlídky na jezero Klemmingen a jdu spát.

Etapa 1: (13:1) Gnesta - vyhlídka nad Klemmingbergsbadet, 7 km, 20:00-21:30 

Neděle

Přístřešek u jezera Lilla Horssjön

Ráno je zataženo a fouká, ale neprší. Vařím kafe a kochám se výhledem. Rychle balím, protože jsem pořád ještě nějak úplně nevstřebal, že ač spím asi deset metrů od vyhlídky, je to zcela v pořádku. Vyrážím na druhou etapu. Stezka jde nejprve po lesních cestách, pak ale uhne do divočiny. Občas se najednou někde vynoří dům. Na rozcestí, kde se přístupovka připojuje k hlavní trase, mě čeká první šok - cedule, upozorňující na fakt, že asi půl kilometru daleko je přístřešek s ohništěm, a doporučující začít cestou k němu sbírat dřevo (protože kolem něj bude samozřejmě dávno vysbírané). Vyrážím ještě k pramenu/studánce. Vodu sice nepotřebuju, ale chci vidět, jak vypadají, až je potřebovat budu. Je vidět, že i ve Švédsku je sucho. Ve studánce - kameninové trubce s poklopem zapuštěné do země - je asi 10 cm vody, normální stav (po přepad) je asi půlmetr. U přístřešku obědvám a suším na sluníčku a ve větru vlhký spacák a tarp z předchozí noci. Taky poprvé lezu do jezera. Voda rozhodně není žádné kafe, ale přežít se to dá. Po obědě vyrážím dál. U jezera Stora Alsjön se potkávám se Švédkou, co tu čeká na syna. Prý od auta vyrazil rychleji, že se potkají u jezera - ale podle všeho se tak úplně nedomluvili u kterého. Nakonec mu telefonuje a naviguje ho. Překvapuje mě, že v téhle divočině je signál. Ale mrknutím do mapy rychle zjišťuju, že jsme sice v naprosté divočině, ale ani ne tři kilometry od nejbližší vesnice. Takže přítomnost signálu vlastně není tak překvapivá. Využívám signál a rychle kontroluju počasí - večer má pršet, takže se loučím a vyrážím na poslední kilometr. Spím v přístřešku u jezera Lilla Horssjön. Celý večer leje. V noci mě otravuje jednak prokapávající střecha přístřešku, jednak nějaký hlodavec, který dostal chuť na české potraviny.

Etapa 2: (13:1, 13-12) vyhlídka nad Klemmingbergsbadet - jezero Lilla Horssjön, 22 km, 9:00-16:45

Pondělí

Bývalý důl Tunnelgruvan

Hlodavec dal pokoj až poté, co mi někdy nad ránem přeběhl přes ruku. Ráno fouká a je jasno, takže dosušuju věci a vyrážím na technicky nejnáročnější úsek. Ten vede oblastí, kde se dříve těžila železná ruda. Po těžbě tu zbylo pár zbytků staveb (jako třeba Kruthuset - sklad střelného prachu), spousta naučných tabulí a zatopené doly. Většina jich vypadá jen jako malá jezírka, jen kolem těch hlubších, méně zatopených je plot. Nejzajímavější je asi Tunnelgruvan ("tunelový důl"), který začíná jako vytěžená průrva mezi dvěma postupně se zvedajícími skalními bloky. Průrvou jde po pár metrech dojít až k jezírku, které bylo původně hlavní šachtou dolu. Neuvěřitelnou námahu spojenou s těžbou ještě dokumentují haldy hlušiny, které vypadají jako obrovská přírodní kamenná pole. Po několika dalších kilometrech přicházím do prvního města na trase - Järna. Nakupuju v místním supermarketu a vyrážím na poslední dnešní úsek. 

Krátká odbočka. Švédsko je typické tím, že i v těch nejmenších městech (vesnicích) se snaží podporovat pohyb. Järna má rozlohu ani ne 4 čtvereční kilometry a asi 6400 obyvatel - a i tady jsou v lese běžecké okruhy, z nichž část je dokonce osvětlená. Na řadě míst jsou dokonce i stabilní kontroly pro orientační běh. Mapa je jednak někde vyvěšená, jednak je možné ji zakoupit - dříve v lékárnách, nyní jsem to nezjišťoval. Na řadě míst jsou u jezer rampy, aby se do vody mohli bez potíží dostat i vozíčkáři. A dalo by se pokračovat...

Po chvíli trasa opouští běžecké okruhy a zase zapadá do divočiny aby se z ní po chvíli vynořila na předměstí Södertälje. Tady mi chvíli trvá nalezení vhodného místa na spaní. Nejraději bych to zalomil rovnou na místním koupališti na břehu jezera Lanaren, kde je kromě pláže i nádherně udržovaný trávník, který k vybalení spacáku přímo vybízí. Ale podle předpovědi má večer zase sprchnout a stavět na pláži tarp by mi už přišlo fakt hodně drzé. Nakonec asi po půlhodinovém hledání nacházím docela pěkné místo v lese ani ne 50 metrů od pláže. Stavím tarp, vařím večeři a užívám si plechovkové pivo, zakoupené v Järně. V noci mě žere hmyz tak, že spím s moskytiérou na hlavě a v zapnutém spacáku.
Etapa 3: (12-10) jezero Lilla Horssjön - předměstí Södertälje (u jezera Lanaren), 24 km, 9:00-17:00

Úterý

Ráno se probouzím zpocený a se škrábáním v krku. Skvělé... Příčina zřejmá: přes den jsem pořád zpocený, ale taky dost fouká. Jestli jsem si něčeho nevzal zrovna moc, tak léků na bolavý krk. Takže to bude chtít improvizaci. Balím a vyrážím do Södertälje. Cestou míjím klubovnu místního klubu orientačního běhu. Orientační běh je ve Švédsku neuvěřitelně populární a tak mají i relativně malé kluby jednak docela velký počet členů, jednak docela solidní zázemí. Typicky mají klubovnu - menší baráček, plně vybavený na pořádání různých oddílových oslav, včetně kuchyně a samozřejmě sprch (a často i sauny). Klubovny bývají také občas používány "cizími" oddíly jako zázemí pro soustředění, protože bývají většinou v těsné blízkosti nějakého pěkného lesa (kde jsou běžecké okruhy, některé osvětlené, a pevné kontroly pro orientační běh...). Také míjím nějakou další bandu na vandru - ti se s tím vůbec nepářou, protože stanují ani ne 5 metrů od chodníku kolem jezera. To už není úplně dle pravidel, ale podle všeho když se člověk nechová jako úplný idiot, tak i tohle Švédové tolerují. Míjím kemp, nejspíš zavřený, a zjišťuju, že moje obavy, že tak blízko centru města by se stanovat nedalo, byly liché. Les je tu všude tak hustý, že by stačilo postavit tarp tak 10 metrů od cesty a nikdo by si vás nevšimnul (dobré vědět). Míjím testovací polygon Scania a dorážím do centra města. 

Södertälje už je trochu větší město: 71 tisíc obyvatel a asi 25 kilometrů čtverečních. Nakupuju - krk budu léčit nejpálivějšími lékořicovými bonbony, které jsem objevil - a vyrážím dál. Postup trošku komplikuje fakt, že aktuálně probíhá rekonstrukce a rozšiřování plavebních komor místního kanálu. Ten je dost významnou dopravní tepnou, protože spojuje jezero Mälaren s mořem a tím pádem i umožňuje plavbu do západní části Stockholmu. Část trasy Sörmlandsleden je tedy zavřená. Náhradní trasa je ale perfektně značená, takže to není žádný problém. Prostě Švédsko...

Jezero Trollsjön

Obědvám kousek od mohyly z doby bronzové a jako tradičně dosušuju věci. Míjím první (ale ne poslední) golfové hřiště - ve švédské krajině působí úplně absurdně. Další část trasy je oproti mapy.cz přeznačená, původně šla asi půl kilometru podél státní silnice, nyní ji jen kříží. Oproti včerejšku jde trasa mnohem civilizovanější krajinou, občas mezi poli - ale jakmile zapadne do lesa, je opět reálné ztratit se tak na sto metrech. Lesy jsou zde ani ne tak husté, jako neprůhledné. Ještě míjím panství Malmsjö, zjišťuji, že na koupališti Brosjön už je v srpnu evidentně po sezóně a vodu tady neseženu, a nakonec nabírám vodu u jezera Trollsjön. Už toho mám dnes plné zuby, asfaltové úseky skrz město mě dost utahaly, ale ještě mě čeká pár kilometrů k jezeru Getaren. Opět míjím golfová hřiště - rozhodně nejsou pro fyzicky méně zdatné jedince, protože cestičky mezi jamkami mají občas značný sklon a tlačit na nich golfový vozík musí být docela legrace. Na břehu jezera Getaren celý večer pozoruju, jak se banda lidí učí jezdit na vodních lyžích. Usínám ve zvláštním rozpoložení - nikde kolem ani živáčka, jen z dálky je slyšet zábava na protějším břehu jezera.

Etapa 4: (10-7) předměstí Södertälje (u jezera Lanaren) - jezero Getaren, 32,5 km, 9:00-18:00

Středa

Tornberget (111 m.n.m.)

Ráno k přístřešku přichází starší švédský pár - vyrazili na houby, tady si chtějí jen vypít kafe. Pití kafe je vůbec specifická švédská kratochvíle a podle všeho správný Švéd bez kafe nikam nevyráží. Zapovídáme se - je naprosto skvělé, že prakticky každý tu umí zatraceně dobře anglicky, takže jakmile neodpovíte na pozdrav švédsky, automaticky přepnou. Houby rostou (dneska o ně místy budu doslova zakopávat - a to i uprostřed cesty). Říkají, že tady také párkrát spali. Ptám se, odkud jsou. Prý jen asi 10 minut autem. Když se nad tím podivím, odpoví, že na to, aby člověk spal v přírodě, přece nemusí jet stovky kilometrů daleko. S tímhle přístupem se setkám skoro u každého, koho na stezce potkám - a je to úžasné. Mají přírodu "za domem", tak tam chodí. Třeba i jen tak přespat.

Na chvíli opouštím Sörmlandsleden - v místě, kde se připojuje etapa 62, poslední etapa stezky. Kdybych se po ní vydal a obešel celou okružní část stezky (včetně toho kusu, který už jsem ušel), bude mi to trvat přes měsíc. No, snad jindy... Jezero Getaren obcházím po stezce Äventyrsstigen. Ta je místy opravdu äventyr - přelézat s krosnou popadané stromy je docela náročné. Stezka dál vede krajinou, která už není tak divoká - lesy připomínají spíš naše, včetně průseků, lesních šotolinových cest a vedení vysokého napětí. Zjišťuju, že je opravdu hodně sucho - nacházím studánku, ale hodila by se maximálně pro těžbu suchého písku. Obědvám u jezera Kärrsjön. Potkávám zde dvě holky, které jdou stezku opačným směrem. Mají neuvěřitelné množství krámů, jejich krosny jsou skoro dvojnásobné oproti té mé (a to jsem si říkal, že mám až moc krámů...). Když ale vidím, jak vybalují nádobí a chystají teplý oběd, začínám to množství věcí chápat.

Ugglekojan

O pár kilometrů dál, ve vesničce Ådran, opět opouštím Sörmlandsleden a mířím po trase Tornbergslingan na nejvyšší místo mého vandru: Tornberget, s úctyhodnou výškou 111 metrů nad mořem. Zdejší rozhledna je skoro nová, otevřená byla v roce 2018. Moc z ní vidět není - jen lesy vůkol a na obzoru Stockholm. A blížící se dešťové mraky, ze kterých solidně lije! Opouštím rozhlednu a mířím k Paradiset, místní rekreační oblasti. Cestou ještě míjím prazvláštně vypadající kamenný útvar, vypadající jako mohyla. Jedná se o čtyřmezí, určené středovým kamenem a čtyřmi "směrovými" kameny. Zajímavostí (nebo spíš překladatelskou leností) je, že v některých materiálech je stavba v angličtině označená nesmyslně jako pětimezí (i s dovětkem, že odděluje 5 panství) - správně by bylo "pětikamení", nebo, přesněji, "pět mezních kamenů". Kuriózní je, že toto "pětikamení" odděluje tři panství - je to tedy trojmezí. Samozřejmě mě déšť stihne jen pár set metrů od "cíle" - a začne rovnou pršet dost na to, abych vyndaval pláštěnku a schovával foťák. A samozřejmě přestane pršet přesně v okamžiku, kdy všechno uvedu do vodoodolného stavu... V Paradiset nabírám vodu (tentokrát z pumpy) a vyrážím po cestě o šířce frekventované krkonošské magistrály k jezeru Trehörningen. Je vidět, že to je turisticky hodně vytížená oblast - je tu několik přístřešků, včetně Ugglekojan - boudy téměř na muří noze (na čtyřech žulových balvanech), zbrusu nové suché záchody (na kterých je i toaletní papír!) a taky tu je nejvíc lidí, co jsem potkal (mimo města). Asi deset. Dokonce musím u "svého" přístřešku čekat, ať jej opustí koupající se dvojice. Ale stojí to za to - budu mít výhled na slunce zapadající...ehm...do lesa. Ale přes jezero. Takže si užiju sluníčka nejdéle, co to jde. S výhledem na jezero. Během večera dorazí dva chlapi s malými dětmi. Jeden je Brit, druhý - jeho bratr - původně také, ale přestěhoval se do Švédska a už dlouho zde žije. Brit se synem jsou zde na návštěvě - kluk chtěl někdy spát v lese. A jak chlap správně poznamenal, v Británii jsou jednak všude soukromé pozemky, jednak tam nejsou prakticky žádné lesy. Chtěli spát tady, ale když je tu plno, přesunou se prý o jezero dál. Večer trávím koupáním, prohlížením Ugglekojan a pobíháním naboso kolem jezera. Je tu skvěle měkký povrch a je to děsně příjemný, po pěti dnech v pohorkách.

Etapa 5: (Äventyrsstigen, 6-5) jezero Getaren - jezero Trehörningen, 21,5 km, 9:00-15:50

Čtvrtek

Klagomuren

Ráno si dělám drobnou zacházku k jedné zvláštní "pamětihodnosti". Na mapy.cz je značená jako "zřícenina", což je v podstatě generický symbol pro cokoliv, co už nestojí v celé své kráse. Čekám, co zde najdu, protože se to švédsky jmenuje Klagomuren, což za pomoci slovníku nedovedu přeložit lépe než jako "Zeď nářků". Na místě (přesněji: na místě o délce pár desítek metrů) opravdu nacházím cosi, co vypadá jako nízká (maximálně metr vysoká) zídka z lomového kamene (až na výjimky), široká asi metr a půl. Bohužel, žádná cedule, takže záhada ještě pár dní zůstává záhadou. Až ve Stockholmu, v klidu hostelu, si dávám práci, že z jednoho letáku přeťukávám do slovníku celý švédský text, ve kterém jsem našel zmínku o téhle podivné stavbě.

Klagomuren je skutečně "Zeď nářků". Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, tak jejím cílem bylo zvednout hladinu jezera Långsjön a tím zajistit, aby začalo odtékat směrem do jezer Trehörningen a Ådran a voda cestou poháněla místní mlýny. Obyvatelé Öran (na břehu stejnojmenného jezera) si chodili stěžovat (naříkat), že jim vedlejší farnost krade vodu - odtud název. V současnosti je už zeď nefunkční, takže voda zas teče kudy má.

Takové obyčejné městské jezero... Nedre Rudasjön

Na druhém břehu jezera Långsjön vidím včerejší partičku s dětmi. Podle všeho místo našli. Mezi jezery Långsjön a Svartsjön nastává okamžik, kdy - podle původní kilometráže - překračuju značku 100 kilometrů a do cíle mi zbývá už jen třetina. Obcházím jižní cíp jezera Öran, obdivuju domy postavené na úplně neuvěřitelných místech, ve vesničce Riddartorp doplňuju vodu u pumpy a pokračuju směrem k Handen. Procházím obrovským "sportovním areálem" Rudan, kde jsou kromě tras na běh (a lyže) i trasy pro kolo a značně rozlehlá hřiště pro disk-golf. A dokonale se ztrácím. Někde míjím odbočku Sörmlandsleden trail a místo toho jdu nějakou dobu po běžecké trase. Když dorazím na obrovskou louku, musím potupně zapnout GPS, protože na mapy.cz je v téhle oblasti jen a pouze les. Zorientuju se a pokračuju dál. Je úplně neuvěřitelné, že i v místech, kde by stezka mohla vést klidně po jedné z mnoha místních cest, je s maximálním úsilím vedena trochu jinudy (i proto jsem jí ztratil). Samozřejmě opět nacházím množství kontrol pro orientační běh a les je samozřejmě tak hustý, že i když je asi půl kilometru od města, šlo by se v něm dokonale ztratit. U jezera Nedre Rudasjön je na docela větrné počasí spousta koupajících se dětí. Celkově se tu vůbec pohybuje obrovské množství organizovaných skupin dětí, od malých po puberťáky. Školu by mít ještě neměli (až po víkendu), takže vůbec netuším, co to je za aktivity. Prázdninové kroužky? 

V Handen bych rád nakoupil jídlo. Ale když najdu místní nákupní centrum, zjistím, že v něm není obchod s potravinami. Nakonec tedy opět mířím do "supermarketu" o velikosti asi polovičního Lidlu schovaného mezi nízkou zástavbou. Další úsek je v podstatě otrava. Tedy, ne že by okolní les nebyl pěkný. Ale jsem fakt hodně zmlsaný prvními dvěmi (třemi) dny a "obyčejný les" je prostě...obyčejný. U farmy Skutans Gård si dělám zacházku kolem ptačí pozorovatelny (Fågeltorn), obdivuju místní pastviny a výběhy pro koně zasahující až hluboko do lesa. Po pár kilometrech dorážím do Svartbäcken, kde si dělám další zacházku, abych se podíval na budovu první školy ve farnosti Österhaninge, pocházející z roku 1846. Pak přichází nostalgická část - Tyresta by, kde jsme byli v roce 2010, během návštěvy Šárky. Jeli jsme sem z Uppsaly, bylo mrazivo a vlezlo, mírně jsme bloudili a tak. Od té doby zde vyrostlo muzeum (kam jsem se podívat nešel, ani k němu - už nějak nebyla nálada) a celkově se to tu rozrostlo - naštěstí jen mírně. 

Důležitá poznámka: děcka, zvětšete si vždycky při přípravě mapu úplně na max! Já to neudělal - pořádně jsem se na mapu podíval až večer, když jsem se fakt nudil ve spacáku (a kdy jsem věděl, že mobil mi už do zítřejšího večera s baterkou vydrží) - a zjistil jsem, že stejně jako před devíti lety, jsem i tentokrát minul místní runový kámen. Prostě proto, že jsem - stejně jako před devíti lety - vůbec netušil, že tam nějaký je...

Tak pro úplnost: Södermanland Runic Inscription 270 (Sö 270) je runový kámen o výšce asi 1,65 metru, pocházející přibližně z poloviny 11. století. Runy jsou vepsány na těle hada, který obtáčí křesťanský kříž, na jehož vršku sedí kohout. Runy jsou vikingský futhork (mladší abeceda, v porovnání s germánským futharkem prostým). Autorem byl mistr Halvdan (Halfdan), jemuž je dle stylu přisuzováno více než 15 runových nápisů v oblasti Södermanland, nicméně tento jediný nese i jeho podpis. Text na kameni říká toto:

Farbjôrn/Freybjôrn nechal vytesat kámen na památku Háulfra, svého syna. Halfdan vytesal runy.

Tyresta by

Tyresta je národní park a všude (včetně stránek Sörmlandsleden) je zdůrazněno, že stanovat a rozdělávat oheň se zde smí pouze na několika málo místech. Mířím tedy k jezeru Årsjön, kde se jedno z těchto míst nachází. Luxusní přístřešek, na který jsem se těšil, je bohužel plný - je zde partička asi deseti Němců - a kromě nich zde táboří ještě asi dalších 6 lidí. Koupu se, vařím a stavím tarp ve variantě "velmi vzdušný", aby se v noci moc nerosil. Vím, že zítra přes den ho už neusuším, neb má pršet, a večer v hostelu ho už neusuším tuplem, neb tam těžko bude tolik místa. A nechat mokrý tarp dva dny zabalený v krosně, to by asi nedopadlo dobře. Opět obdivuju, jak je tábořiště zajištěné. Nejbližší cesta sjízdná terénním autem je dobrých 300 metrů daleko. Přesto zde je suchý záchod, který je opatřen sběrnou nádobou (nejméně 100l barel), odpadkovým košem a toaletním papírem - zřejmě to je pořád méně náročné, než řešit kontaminaci půdy a vody.

Poslední noc venku. Na jednu stranu mě mrzí, že už to končí, na druhou stranu se strašně těším do teplé sprchy...

Etapa  6: (5-3) jezero Trehörningen - jezero Årsjön, 31 km, 9:00-17:20

Pátek

Ráno za mnou přichází jeden Švéd, takový ten typický houževnatý sportovec v důchodovém věku. Upozorňuje mě, že dnes kolem desáté by mělo začít pršet. Dáváme se do řeči, dostávám od něj tipy na další pěkné traily. Dalo by se s ním povídat hodně dlouho - ale oba chceme být co nejdál, než začne pršet. Takže se loučím s ním i s jezerem a vyrážím. Dnes mě čekají už "jen" různá předměstí Stockholmu. Dělám si drobnou zacházku k pozůstatkům vesnice Oppsätra torp, kde je moc pěkně vidět, že tahat obrovské žulové kameny bylo asi méně náročné, než je přitesávat. Základy domů tvoří bloky o rozměrech kolem 0,5x0,5x1 metr. Na břehu jezera Tyresö-Flaten si prohlížím zbytky hamrů a pokračuju dál do Alby - další rekreační oblasti. Poprchává přesně tím otravným způsobem, aby se už blbě fotilo ale aby to ještě nebylo na pláštěnku. 

Konec. Nebo začátek...

Jestli je v okolí Stockholmu něčeho dost, tak to jsou pastviny, koně a jízdárny - moc pěkný pohled. Stezka míjí různé části předměstí Stockholmu, aby vždy po pár stech metrech civilizace zase zapadne do divočiny. Je to hodně zvláštní - i když jsem na to narazil už před lety v Uppsale, pořád ještě mě to uchvacuje. Než aby stezka šla jednoduše o pár desítek metrů vedle po chodníku, tak je radši pečlivě natažená skrz každý dostupný kousek lesa, jen aby šla co nejvíc přírodou. U nás by prskli značku na nejbližší silnici vedoucí správným směrem a konec, tečka, šlus.

Míjím posledních pár jezer, procházím posledním golfovým areálem a nakonec přicházím ke kostelu Markuskyrkan ve stockholmské čtvrti Björkhagen. Tady Sörmlandsleden trail končí. 

Nebo začíná...

Etapa 7: (3-1) jezero Årsjön - Björkhagen, 25 km, 8:45-14:45

Další pokračování vandru (Stockholm) v samostatné části, stejně jako různé poznatky, doporučení a podobné zbytečné řeči ;-)
Odkaz na naklikanou trasu (skutečně prošlou) na mapy.cz

A konečně: fotky najdete tady.

Orlickými rychle a natěžko

...hele, Olafošipka! Ona tady ta červená odbočuje! Tak to bych fakt minul...

Pondělí: Žamberk-Zemská brána-Anenský vrch-Pěticestí (35,1 km/1000 m+)

Vystupuju z vlaku v Žamberku. Počasí vypadá všelijak, úplná prádelna a na obzoru bouřky. Ještě v Bille (opět...) dokoupit cosi jako oběd a přidat tak dalších pár deka k už tak nechutně těžkému batohu. Testuju sebe a vybavení na delší trek, takže mám batoh naložený úplně vším, co pak potáhnu. Podle různých webů je možné vybavení na měsíční trek vecpat pod 7 kilo. Jenomže "pod sedm kilo" by taky byl stav mého účtu, kdybych si všechno to vybavení pořídil. Jen za batoh, tarp a spacák to je někde ke 40 tisícům, celé to letmo odhaduju někam k šedesáti, sedmdesáti. Takže můj plně naložený batoh včetně jídla a vody váží 21 kilo. A testovat se bude na 2,5denním přechodu Orlických hor, dva dny po 30 km (plánováno opět podle bivaků), poslední den jen 14 km a domů. Samozřejmě, nakonec bude všechno jinak...
Celá cesta bude trošku nostalgická - do Orlických jsme kdysi jezdili, ještě se stejdou Alšem, na pěchotní srub RS-74 "Na Holém". Teď se sem asi po 18 letech vracím sám... Ze Žamberka, kterým jsme na cestě na bunkr projížděli, si pamatuju socialistickou přístavbu k zámku. Pořád tu je! Pokračuju mírně zvlněně do Klášterce nad Orlicí, kde mám štěstí, neb hospoda má ještě otevřeno (v pondělí DO 13:00). Zároveň se mnou se tu zjeví cyklovýlet. Je za 20 minut jedna, ale paní vypadá z nenadálého kšeftu (14 piv včetně mého a 10 kofol) spíš naštvaná a je jasné, že ve 13:00 zaklapne zámek, i kdyby si u ní chtěli koupit celý sud. Lepím puchýře - boty se neosvědčily, tedy určitě ne na chození natěžko - a vyrážím dál podél Divoké Orlice. U Pašerácké lávky potkávám značení z Týnišťských Šlápot, které tu byly před dvěma dny. Skála u Zemské brány je v mizerném stavu, hrozí její sesuv a všude jsou (letošní) cedule, které tak nějak neurčitě zakazují vstup, takže se tam moc nezdržuju. Cestou potkávám několik dětských oddílů, které mají zřejmě nějakou hru - podle všeho už cesta podle mapy je pro ně dost bojovka, snad se všichni večer našli. České pohraničí má obecně jednu mizernou vlastnost - všude je asfalt. Cesta tak začíná být docela utrpení. Kilometry asfaltu pod nohama, semtam beton bunkrů kolem. Vycházím na Panském poli a dostávám se do nostalgické nálady. RS-74: ocelové ježky, na kterých jsme spali v hamakách (ještě než to bylo cool), tankový příkop, který byl v zimě zavátý, takže jsme v něm mohli vykutat obrovské iglů, zához bunkru, kde jsem se učil sekat kosou, granátové skluzy, kterými nám dospělí posílali ven rohlíky na svačinu... Parkoviště je nově upravené a rozšířené, kousek dál je tvrz Hanička a za peníze EU tu realizují nějaký projekt prezentace československého opevnění. Fakt je, že rozhodně je na co koukat. Jinak tu je mrtvo - pondělí je zavírací den a krom pevnosti tu nic není. Dochází mi voda a pramen, na který jsem spoléhal, dává asi tak deci za čtvrt hodiny. Je mi jasné, že na Anenském vrchu u rozhledny spát nebudu - jednak se blíží bouřka, jednak na kopci vodu seženu těžko. Přichází solidní bouřka. Chvíli zvažuju, zda nezkusit štěstí u aktuálně obsazeného bunkru RS-87 "Průsek". Nakonec myšlenku zavrhuju a jdu dál. Nastává zajímavý zlom: před chvílí jsem neměl kde nabrat vodu, protože nic neteklo. Teď nemám kde nabrat vodu, protože teče všechno - i bahno a písek. Ne, že by to nešlo, ale počítám, že by mi to filtr ucpalo tak po půl litru - a předfiltr nemám (note to myself...). Nakonec nacházím melioraci dostatečně zarostlou, aby předfiltraci provedla příroda. Degraduju skládací hrneček na nabírací nádobu - občas prostě láhev nejde strčit pod pramínek (note to myself...). Už skoro bez deště dorážím na Pěticestí. Bouda horské služby (v zimě bufet) má skvělou "předsíň" se širokou lavicí. Pohoda. Po chvíli doráží další člověk. Nabízím, že se dva vejdeme. Prý to vyřeší jinak a skládá batoh za rohem. Za pět minut vycházím - a on nikde, odešel a ani nepozdravil. Ještě ověřuju, že pramen asi 200 m daleko funguje, vypiju skoro litr vody, shltnu studenou večeři a ukládám se ke spánku. V noci vedro, dusno, chvílemi průtrže mračen. Asi ve tři ráno projíždí auto, jinak noc docela v klidu.

Úterý: Pěticestí-Velká Deštná-Vrchmezí-Dobrošov-Náchod (40,4 km/830 m+)

Vstávám v sedm - večer jsem totiž počítal a počítal, až jsem se dopočítal, že když trochu máknu, tak to dneska zvládnu až do Náchoda. Důvody dva: žádné kloudné místo na spaní už nebude (moc civilizace) a je to tak trochu magořina. Poučen ze včerejška se rozhodnu vyzkoušet do silně promokavých bot (sice kožené, ale jazyk až dolů volný, takže se rychle zalijou) nepromokavé ponožky. Pro sichr do nich dávám ještě jedny ponožky, aby měly nohy trochu pohodlí. Obojí se ukázalo jako dobrá volba. Ke Kunštátské kapli konečně cesta jak si to v horách představuju: kleč, borůvky, mech, louže. Bohužel idyla vydrží celé 4 kilometry a následuje opět asfalt. Od rána jdu opět po trase Šlápot - teď mě Olafošipka zachraňuje, protože cesta uhýbá a běžné turistické značení není nikde vidět. Celé to má trochu zvláštní nádech. Jdu po trase závodu, několik dní za závodníky, plně naložený a počítám, jakým tempem potřebuju jít, abych stihnul vlak. Jak jsem si už mockrát ověřil, tak ultratraily jsou hlavně o hlavě. Zatímco při závodě mě úvaha "ještě 30 kilometrů, to je asi tak 7 hodin" (to když už se člověk zvládá jen ploužit) spolehlivě zlikviduje, tak s krosnou na zádech je to najednou tak nějak v pořádku... Vůbec, fakt, že rychlost pohybu mám mezi 5 a 5,5 km/h a i se započítáním přestávek to držím nad 4 km/h, mě dost překvapuje. A to i dneska je střídavě deštivo a prádelna. Šplhám (jak jinak než po asfaltu) na Velkou Deštnou. Rozhled žádný, rozhledna se teprve buduje. Definitivně opouštím Olafovo značení a mířím na Šerlich. Sem mě a tátu (edit: a sestru) kdysi dávno stejda odvezl s lyžemi a my jeli těch asi 25 km zpět na bunkr. Masarykova chata, kde jsme si chtěli dát (tehdy pověstné) borůvkové knedlíky (edit: kterými sestru přesvědčili, že to zvládne ujet taky), měla zavřeno. Dnes se v sedle činí energetici a Masarykova chata má opět zavřeno - bez elekřiny to nejde. Dolepuju třetí vrstvu náplastí na puchýře, konstatuju, že v botech mám rybník a v ponožkách sucho, a vyrážím dál. Opět trocha neasfaltu, opět to moc dlouho nevydrželo. Předposlední vrchol cesty - Vrchmezí. Je tu pěkný přístřešek, kde by se vyspalo tak osm lidí. Podle všeho sem chodí lidi popíjet, je tu dost láhví od vína (nejspíš z Polska, z ČR to je dost daleko a dost do kopce). Vyhlídka z vrcholu neexistující - všude stromy. Následuje čtyřkilometrový padák o 400 metrů níž do Olešnice. Cestou potkávám člověka, kterak do toho krpálu vleče plně naložené kolo - no, já na jeho místě bych to asi objel po cyklostezkách. V Olešnici si kupuju nealko pivo a energiťák. Po chvilkové úvaze přidávám ještě zmrzlinu. Následuje 4km úsek po silnici, trocha stoupání, trocha padání a jsem v údolí Olešenky. Bohužel ani cesta podél vody není nic než asfaltka, krom jednoho kousku. V Pekle zastavuju na pivo a kofolu, doplňuju vodu a vyrážím na poslední úsek. Do Náchoda zbývá 6 km, z toho 3 km do kopce (300 m) a 3 km z kopce (hádejte kolik...) - posledním kopcem je Dobrošov. Na kopci jen fotím rozhlednu a vyrážím, podle všeho bych asi ještě mohl stihnout dřívější vlak. Nahodím navigaci a rázem na to kašlu, neb mi zbývá o půl kilometru víc, než jsem čekal (kde se ty kilometry pořád berou?). Zvolňuju a samozřejmě, že do Náchoda přicházím přesně v okamžiku, kdy vlak (přesněji náhradní bus) odjíždí. Ale aspoň mám čas se trochu zcivilizovat a nakoupit si něco k pití a k jídlu. Dojet do Prahy, zvládnout sejít schody do metra, doma vyvrhnout batoh, zchladit se ve sprše, vdechnout pivo na dobrou noc a padnout.

Celkem 75,5 km/1830 m+ za 18,5 h (čistý čas pohybu 15 h). U mě dobrý...

Žamberk - jsou věci, které se nemění...

Klášterec nad Orlicí - Kostel Nejsvětější Trojice

Divoká Orlice

Pašerácká lávka

MMZU v Orlických horách - jen pěšky to je ještě větší peklo, než na kole

Pěchotní srub RS-74 "Na Holém"

Anenský vrch

Luxusní "bivak" na Pěticestí

Kunštátská kaple

Peklo

Orlické hory jako na dlani

Dobrošov

Na bajku z Chebu do Prahy s drobnou zajížďkou

Události posledního třičtvrtě roku tak nějak zapříčinily, že jsem potřeboval čistit hlavu asi tak stejně často jako zuby. Běhat potmě mi nevadí, ale běhat potmě po pražském dláždění už jo a jezdit kvůli každému půlhodinovému běhu hodinu do lesa taky není úplně moje představa duševní očisty. Možná tak očistce. Takže jsem skončil jako virtuální cyklista na Zwiftu a do května natočil v obýváku nějakých 1500 kilometrů (asi 60 hodin) na trenažeru. Koncem května jsem pak narazil na blog Aleše Zavorala a bylo zaděláno na "problémy". Jsem totiž majitelem dvou vzájemně se velmi špatně doplňujících vlastností: strašně nerad na něco trénuju a strašně rád se vydávám na akce, na které bez tréninku nikdo normální nejde.  Ne že bych se hned začal balit na North Cape 4000 - naštěstí organizátoři podobných podniků mají proti jedincům mého ražení dostatek pojistek - ale začal jsem si ve volném čase tak všelijak klikat na mapy.cz a vymýšlet kam a na jak dlouho se s kolem vydat.

Původní plán byl docela rozumný: nejprve jednodenní výlet někde po placce (Pardubice-Praha), ale full-loaded, ať mám trochu tuchu, do čeho se pouštím. Pak víkendové Pardubice-Brno, už s nějakými kopci. A pak během léta něco tak na tři dny. Jako většina mých plánů i tenhle zůstal jen plánem...

Středa: Cheb-nejzápadnější bod ČR-Bílý Halštrov (62km/950m+)

Full-loaded. Závodní hmotnost to fakt nemá...

V 11:30 stojím v Chebu před nádražím, přidělávám na kolo brašny a ptakopyska a vyrážím...do hospody na náměstí na oběd, pak na zmrzlinu a pak už opravdu. Cyklostezka podél Ohře jede pěkně. Ve Františkových Lázních doplňuju vodu (minerály v tomhle vedru neuškodí) a vyrážím směr Aš. Cestou poprvé a nikoliv naposled nadávám na signálky - dlouhé rovné pohraniční cesty, zpravidla vedoucí pouze do kopce. Přesný opak kopce, který chtěl vymyslet Lasse z Bullerbynu... Propletu se Aší a vyrážím směr nejzápadnější bod ČR. Po pár kilometrech si gratuluju, že jsem si cestu Aš-hranice-Aš naplánoval jako okruh zrovna tímhle směrem. Kilometr dlouhou, vcelku prudkou signálku pokrytou hrubým nedusaným štěrkem bych směrem do kopce opravdu jet nechtěl. I z kopce to je zážitek a kolo místy plave až běda. Naštěstí dál je cesta přijatelnější - až na posledních asi 600 metrů, kdy si poprvé užívám tahání svého full-loaded bajku přes kořeny a popadané stromy. Celá sestava má vražedných 30 kilo, z toho půlka je kolo (a nosič), zbytek jsou krámy (a brašny). Nevýhodou cestování v jednom je, že o spaní, vaření, vercajk, lékárnu a jiné nezbytnosti typu "stačí jednou na skupinu" se prostě s nikým nepodělíte... A taky nejsem tak hardcore, abych měl jen cyklodres a náhradní ponožky. Na nejzápadnějším bodě ČR jsem chtěl původně spát (je tam luxusní přístřešek - viz mapy.cz), ale při přeplánování jsem se rozhodl, že bude rozumnější se přemístit ještě o něco dál. Takže další průjezd Aší, nákup večeře v Bille a ještě chvíle v sedle. První "bivak" mám naplánovaný u pramene Bílého Halštrova. Tenhle "potok" je zajímavý tím, že po pár kilometrech přeteče jako Weisse Elster do Německa a postupně se z něj stane nejvýznamnější řeka Lipska, která se po 257 kilometrech v městě Halle vlévá do Salle. Podle německé "vrcholové knihy" v přístřešku u pramene podél jejího toku často lidé chodí vícedenní treky. Noc mi bohužel "zpříjemňuje" žravý hmyz, takže se velmi rychle učím spát s šátkorourou převlečenou přes obličej. V noci je mi občas i zima a spím všelijak.

Čtvrtek: Bílý Halštrov-Skalná-Přebuz-Horní Blatná-Boží Dar (106km/1925m+)

Poprvé snídaňový rituál - ohřát vodu, v hrnečku udělat dvě porce instantní ovesné kaše. Dobře vyškrabat, protože do hrnečku pak přijde kafe. Pak ještě tableta hořčíku a až potom případně umýt zbytky. Vzhledem k suchu a vedru nechci plýtvat vodou. Sice mám filtr, ale filtrování je dost otrava. Začátek v poklidu, po obvodu si prohlédnu Soos a zanadávám na v této oblasti všudepřítomné bolševníky. Po druhém průjezdu Skalnou trasa poprvé začíná více (a vytrvale stoupat). Průjezdem přes vyhlídku na Vysokém Kameni sice přidávám výškové metry navíc, ale výhled za to stojí. Následuje skvělý sjezd do Kraslic, nákup oběda a další stoupání. Z cedule "Silnice se v zimě neudržuje" mám poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu je léto. Na druhou stranu tu vlastně žádná silnice není. Jen zbytky asfaltu rozježděné od lesní techniky a dosypané štěrkem. Ještě vyrvat kolo na Špičák (opět původně plánovaný bivak) a pak přes zbytky po lesní těžbě - i tady bojují s kůrovcem. Ještě drobná prohlídka bývalého cínového dolu Rolava, zmrzlina v Nových Hamrech a pivo (velké nealko + malé alko) v Horní Blatné. Vzdávám poprvé a naposled naplánovaný vyhlídkový kopec - Blatenský vrch - protože už toho mám ve vedru plné zuby a rozhledna už má dávno zavřeno. Bivakuju kousek před Božím Darem, opět s hmyzem. Poučen z předchozí noci se oblékám v podstatě do všeho, co mám, nohy balím do péřové mikiny a ještě pod přístřeškem stavím něco jako mikrostan jako další izolační vrstvu.

Pátek: Boží Dar-Klínovec-Vejprty-Hora Sv. Kateřiny-Fláje-Cínovec (110km/1816m+)

V noci mělo být jen 6 °C, ale buď předpověď nevyšla, nebo oblečení tentokrát stačilo - spalo se dobře. Ráno je pošmourné. Vypadá to na déšť a navíc zjišťuju, že stoupání na Vysoký kámen nestálo jen metry navíc, ale i vytrousenou pláštěnku na brašnu. Cestou do Božího Daru dojíždím skupinku bajkerů jedoucích nalehko. Protože jsem v některých ohledech dost ješitný, tak to za nimi uvisím do kopce skrz celé město až do okamžiku, kdy zamíří po jiné trase. Docela mi to zvedá náladu, ale jsem rád, že na Klínovec už stoupám sám a pohodovějším tempem. Po Klínovci následuje spousta kilometrů kdy se pravidelně střídají sjezdy a signálky jeté jak jinak než do kopce. Až na výjimky dobrý povrch, takže kilometry rychle ubíhají. Obědvám v Hoře Svaté Kateřiny. Kromě rozhledny, předávací stanice zemního plynu, mateřské školy a základní školy zde vlastně nic není a já tak marně přemýšlím, kým ta vzdělávací zařízení zaplňují. Že by se hromady německých dětí chtěly učit česky? Projíždím kolem nádrže Fláje a uvažuju, kudy tudy povede začátkem srpna Krušnoton. Až doma zjistím, že jsem jel protisměrně asi 25 km trasy a že mě čeká i kopec, na kterém jsem směrem dolů skoro utavil brzdy. Ještě si na Cínovci dávám jedno zasloužené pivo a sjíždím zbylé 4 kilometry k bivaku. Tentokrát bez hmyzu, zato s pravidelnými nočními průjezdy auta lesáků. Asi likvidují kůrovce nonstop...

Sobota: Cínovec-Děčínský Sněžník-Děčín-Jetřichovice-Kamenický Šenov-Česká Lípa-Zahrádky (128km/1916m+)

I když s sebou vezu i nýtovačku na řetěz, tak samozřejmě nemám nic na mazání a kolo je po třech dnech totálně vysušené. Takže dopolední "časovku" na Děčínský Sněžník v každém stoupání doplňuje ještě skřípání řetězu. Pro příště... Na Děčínském Sněžníku si dávám neuvěřitelně předražené láhvové nealko pivo a sjíždím do Děčína. Oběd v místní Bille (opět) - a tady by mohlo vyprávění končit. Z Děčína jsem dle původních plánů měl jet vlakem domů. Ale když jsem ze třídenního výletu udělal na tři kliknutí pětidenní, stal se Děčín jen takovou tečkou za horami. Dál už to bude pohoda a od 90. kilometru to bude v podstatě jenom z kopce... V průběhu rychle postupujícího odpoledne jsem několikrát uvažoval, jak vypadalo plánování cyklotras v okolí Jetřichovic a České Kamenice: "Hele, tady ta turistická, jde tamtudy jet na kole?" "No, na cyklotrialovým jo. A na tu část z kopce bych si vzal celopéro." "Takže na kole to jet jde." "No...jako v podstatě jo..." "OK, dík!" O kvalitě jedné cyklotrasy asi nejlíp svědčí to, že jsem na jejím stoupajícím segmentu na Stravě obsadil i se svým 30kg kolem 9. místo. Dnešní dojezd šacuju přibližně na devátou večerní, ještě to bude dlouhé. Odpolední terénní radovánky prokládám svlažením se v Kamenici u Dolského mlýna a pak asi ve tři hodiny odpoledne obědem v České Kamenici. V restauraci narváno a drobný chaos, protože každá servírka má jinou funkci a občas se trochu neshodnou. Ale radlera donesou rychle, takže to dvacetiminutové čekání na jídelní lístek aspoň nebylo nasucho. Čekání je vykompenzované obří porcí smažáku s oblohou, tatarkou a americkými bramborami.  Samozřejmě, že navečer přijde okamžik, kdy budu litovat toho, že jsem si nesnědené brambory nenacpal do kapsy od dresu... Ještě horská prémie do Kamenického Šenova k varhanům a pak luxus, kvůli kterému jsem vlastně z Děčína do České Lípy jel tak divně. Šestnáct a půl kilometru mírně klesající cyklostezky po bývalé železniční trati.  Takže zalehnout na hrazdu a užívat si, že šlapat musím jen proto, abych si krapet vylepšil průměrnou rychlost. Prokličkování Českou Lípou, zanadávání na kopec, který v celkové kilometráži tak nějak pro svou velikost nebyl vidět, za šera dojetí do Zahrádek. Koná se zde neuvěřitelně hlučná svatba. Dávám si v hospodě dvě piva a odjíždím k Zámeckému rybníku na poslední bivak. I v deset večer a u vody je vedro k padnutí. Poprvé nevařím večeři a jen do sebe natlačím zbytek pečiva se sýrem od oběda, nějaký minerály a dostatek vody. Dneska jsem vypil přes šest litrů. Svatba je slyšet dost hlasitě i na vzdálenost čtyř kilometrů. Utichá asi ve tři v noci a já konečně usínám.

Neděle: Zahrádky-Bělá p. Bezdězem-Mladá Boleslav-Praha (127km/1220m+)

Ještě v šest ráno bylo vedro. Pak začalo foukat a teplota solidním fofrem spadla. Vstávám v osm a klepu se zimou. Nevařím snídani, jen opět shltnu něco ze studených zásob. Poprvé navlékám pod dres ještě jednu vrstvu a navrch přidávám i bundu a vyrážím do mrholení. Dneska se hlavě nechce, takže plán je do toho kopat, abych byl co nejdřív doma. Do Mladé Boleslavi by to mělo být v pohodě a pak už je to jen po proudu Jizery, takže z kopce. Ve skutečnosti si cestou do Boleslavi užiju v plné parádě pískotrasy, kde se kolo boří až po ráfek. V Boleslavi se k opruzům dnešního dne přidává ještě zjištění, že Garmin Edge Explore prostě neumí po dojetí trasy v rámci stejné aktivity pokračovat po nové trase. Takže všechno stopnout a jedeme zase od nuly... Cyklotrasa podél Jizery je otravná. Řeku buď není vidět přes dvoumetrové kopřivy, ve kterých si člověk máchá lokty, nebo proto, že cyklotrasa jde úplně mimo řeku.  Navíc - ač po proudu - vede subjektivně pořád do kopce. Až po přejezdu Labe v Lázních Toušeň je zas trasa co k čemu. Vystoupat k Zelenči, vystoupat na Balkán, vystoupat po Italské a jsem doma. O mizérii dnešního dne svědčí i to, že má průměrná rychlost je horší, než předchozí den v horách. Ale přežil jsem. Celkem jsem najel nějakých 535 kilometrů a nastoupal asi 7830 metrů - celá trasa tady. Pár věcí musím pro příště ještě trochu doladit, ale jinak to na první pokus dopadlo docela dobře. Takže...kam příště?

Středa: Cheb - náměstí (pro ty, kdo by ho náhodou nepoznali ;-).

Středa: smírčí kříž u Polné.

Středa: nejzápadnější ptakopysk v ČR ;-)

Středa: pramen Bílého Halštrova (Weisse Elster).

Středa: k vepřo-knedlo-zelu je nezbytné pivo. Mimochodem, tohle Adventure menu se fakt povedlo, jak chuťově, tak z hlediska obsahu masa. Jen se špatně ohřívá v ešusu, protože není dost "tekuté" a rychle se připaluje. Nakonec jsem to vyřešil nalitím trochy vody a jejím postupným vyvařením.

Čtvrtek: "silnice se v zimě neudržuje"...

Čtvrtek: ...ani v létě. Ale v boji s kůrovcem jsou takové ztráty očekávané. Navíc tohle už vlastně silnice ani být neměla.

Čtvrtek: Rolava - v létě skvělá oblast na kola, v zimě zas na běžky.

Pátek: Klínovec. Ačkoliv je i v létě dost zalidněný (zejména bajkery), hlavní objekt stále tiše chátrá...

Pátek: Kalek

Pátek: kousek od Volárny. Pro znalce Pratchetta: signálky by asi šlo nejlíp popsat jako MMZU ;-)

Sobota: Děčínský Sněžník - vstupné na rozhlednu 30 korun, nealko láhvové pivo v nedaleké restauraci 47, smažený sýr a brambory za lidových 180.

Sobota: cyklotrasa kousek od Dolského mlýna. Není divu, že většina lidí k němu jezdí od Jetřichovic.

Sobota: Dolský mlýn. Zatímco většina lidí se koupala a řešila, jaké se zde točily pohádky, já zkoumal konstrukční prvky.

Sobota: logo mě sice "varovalo", ale co se dalo dělat... To i kdybych měl to kolo táhnout v zubech.

Sobota: Panská skála aka Varhany. Nejlíp mé pocity vyjádřil jeden lehce mimózní kluk: "přišlo by mi vlastně docela legrační, kdyby se s těma lidma ten čedičový sloup ulomil, když na něj tak lezou..."

Neděle: poslední bivak. Překvapivě přímo u vody otravoval hmyz vlastně nejmíň za celé čtyři noci. Večer dal pokoj a ruce mi ožral aniž by mě vzbudil.

Neděle: vyrážíme na poslední část, to už bude pohoda...

Neděle: ještě drobné zpříjemnění kolem Jizery...

Neděle: ...a konečně "Vítejte v Praze", už jen 20 kilometrů domů.