Pražská stovka – checked (2x), Brněnské Vokruch Vokolo Štatlu – checked, ŠUTR 54 – checked, aspoň 36 km (a to to zas do poslední chvíle vypadalo, že zas nic). Další v řadě absurdních běžeckých cílů: Silva Nortica Run. Samozřejmě opět nadoraz, takže rovnou Mammut Ultramarathon 103 km. A samozřejmě opět předsevzetí aspoň rámcově natrénovat. Přecejen, není to „turistická“ stovka, ale závod v běhu. Ovšem opět zůstalo jen u předsevzetí. Celou zimu mě otravovala všelijaká nachlazení, kašel a úporná rýma, vždycky už to vypadalo jako že konec a dobrý, ale po jednom dvou opatrných pokusech o běh se to vždycky zas nějak zvrtlo. Definitivní tečku za smrtelnou mužskou chorobou na sedm se mi podařilo udělat víceméně až v květnu, týden před ŠUTRem. Takže cíl na SNR byl spíše přežít. Organizování konference v týdnu před závodem taky přípravě moc nepomohlo, takže když jsme v pátek (za deště) vyjížděli, těšil jsem se daleko víc na teplý spacák než na nějaké běhání.
Cestou do Horní Stropnice jsme se rovnou zastavili v kempu Veveří, kde jsme původně plánovali spát. Kemp nás nepřesvědčil, ale jako poslední možnost, kdo ví… Pak půjčuju Zuzce řízení, aby natrénovala na zítřek, až budu nemohoucí a spící. Začíná solidně lít. Do Horní Stropnice dojíždíme prazvláštní oklikou, ale prezentaci nalézáme dobře. Beru číslo a neúspěšně se snažím zjistit, zda funguje kemp v Horní Stropnici. Nakonec na dotazy rezignuju a rozhoduju, že to nějak najdeme a zjistíme. Chvíli koketujeme s myšlenkou přidat se k pár anarchistům a postavit stan přímo u haly. Nakonec to však zavrhujeme – jestli se nám něco nechce, tak muset přesouvat stan protože se ráno někomu na zvoleném místě nebude líbit. Nemaje plánek města, startuju GPS a začínáme hledat koupaliště s kempem. Na poprvé končíme dle GPS u místního zemědělského družstva, kde je taky v mapě namalovaný velký hranatý modrý flek. Napodruhé už to je lepší, zvládneme i objížďku rekonstruovaného mostu i protijedoucí auto na silničce široké sotva na auto a půl. Pán v kempu je mírně zmatený, nakonec vše ale končí dobře, dostáváme klíč od sprch a jdeme za mírného mžení stavět stan. Nejsme sami, do kempu jsme dorazili společně s další bandou běžců - ti ale běží půlmaraton a ráno si tedy přispí. My vlastně trošku taky - oproti původnímu plánu (Veveří) - žádný ranní přesun autem, do centra závodu to je 15 minut, na start ještě blíž. Cenné minuty spánku navíc, ráno žádný stres, zda se auto náhodou nerozhodne stávkovat... jedním slovem pohoda. Pak se jdeme ještě jednou projít do centra závodu, zjistit něco bližšího k zítřku. Informace nenacházíme, zato potkávám Pavla. Na můj dotaz, kde spí, odpovídá s naprostým klidem: „punk…uvidíme“ (doteď nevím, kde vlastně nakonec zakotvil). Dáváme si pivo na dobrou noc a mírným deštěm (opět) míříme k autu. Nastává dost zdlouhavý pokus se v autě usušit a připravit si věci na zítřek, aniž bychom se pomlátili. Připravuju si ledvinku, všechno oblečení a snídani. Vstávám v půl páté – start je v 5:30, takže to bude tak akorát něco shltnout, obléct se a vyrazit.
Noc je všelijaká, především však krátká. Když mi ráno zvoní budík, mám dojem, že jsem sotva usnul. Nutím se do sebe hodit něco k jídlu, něco k pití. Je ještě docela slušná zima, takže nakonec volím tenký Craft s dlouhým rukávem a tílko. Nohy se budou muset zahřát samy. Malé ranní chaotično (viz zhodnocení SNR), potkávám Michaela Dobiáše, malý proslov pořadatelů, malý proslov pana policisty a najednou startovní výstřel. Dav se spořádaně rozbíhá, Dan Orálek nasazuje tempo jako kdyby si zapomněl svačinu a na oběd tedy plánoval být zpět doma. Klušu jen tak, bez úsilí. Přesto je z toho nějakých 45 minut na 10 km. To je pekelně rychle… Ale mám pocit, že kdybych zpomalil ještě trochu, tak se musím zastavit. Trasa je pěkná – kopeček nahoru, kopeček dolů, zatáčky, krása. Po chvíli míjíme kemp Veveří a po další chvíli už jsme v Nových Hradech. Pak seběh do Terčina údolí – podle mě nejkrásnější část trati. Využívám toho, že se už pole patřičně roztrhalo, vybírám si strom a odkládám přebytečnou zátěž. Na takhle brzké snídání nejsem stavěný a zažívání mám po ránu prostě pomalé. Následuje výběh k tvrzi Cuknštejn, trocha silnice a průběh Horní Stropnicí. Máme za sebou něco kolem 20 km a čas až moc rychlý, něco slabě přes hodinu a půl. Míjím ceduli s nejvyšší povolenou rychlostí 30 km překreslenou na 80. Tolik kilometrů mi ještě zbývá... Při průběhu kolem kempu odhazuju Zuzce jednu láhvičku s gelem. Původně jsem chtěl být trochu výřečnější, nakonec jsem ze sebe vyplivnul „nechci to“ a byl jsem pryč.
Trať stoupá po louce k Dobré vodě a já přecházím do chůze. Pak šipky záhadně mizí a já se brodím kopřivami. Rozhodně nejsem ani sám, ani ne první a podle všeho ani ne poslední. Polohlasně nadávám, nohy zatuhlé od kopce nejsou z kopřiv zrovna nadšené. Po občerstvovačce opět kopec. Opět chůze. Nutím se rozběhnout aspoň po rovině, ale nohám se moc nechce. Nakonec je donutím, nedočkavě vyhlížím ceduli, označující 25 km. Pořád nikde. Další občerstvovačka, po asfaltu zas lesní cesta. Konečně cedule – těhle 5 km mi trvalo 37 minut. Nadávám si a zaříkám se, že takhle pomalu fakt ne… Dobíhá mě první ženská, vynořila se zpoza klád. Shodou okolností to je slečna, se kterou jsem se bavil na Sport Expu během kardio vyšetření. Vydržím s ní běžet nějakých 20 minut. Ne, že by za to nějak strašně brala, ale moje tempo už to není. Pak se mi rozvazuje tkanička, na občerstvovačce mi vypití kelímku trvá o něco déle – a slečna je fuč. Na následujícím úmorném úseku už jen vidím, jak se pomalu (rychle) vzdaluje… Na další občerstvovačce měním taktiku. Dávám si místo ionťáku pivo – prý jsem první. Na rogainingu bylo večerní pivo takovým oblbovákem – trochu otupilo bolest, trochu zvedlo náladu. Tady to nějak nefunguje. Jen mi trošku těžknou nohy. Ale ví bůh, jestli to je tím pivem…
Kolem maratonu (prostě kus za 40. km) mám už docela dost. Rozhodně tomu nepomáhá ani Carbosnack s příchutí Blue Power, bohužel jediná příchuť, co na téhle občerstvovačce měli. Gely jsou podle mě hnusné všechny (ale účel světí prostředky), ale tenhle je ještě o třídu horší. Výhoda je, že na chvíli nevnímám bolavé nohy. Přichází nejzajímavější občerstvovačka – kozí farma. Žaludek je ale zablokovaný a tak na výběr z asi osmi druhů sýra jen tiše zírám.
Někde kolem 50. km se trápím už zcela neoddiskutovatelně – asfalt, monotónnost, krize. Pomalu ukrajuju z "náskoku", který jsem si vytvořil rychlým začátkem, a začínám počítat, za kolik tu stovku vlastně asi dám. Dobíhá mě Michael + někdo a povzbuzuje. Dokopu se běžet s nimi až na další občerstvovačku. Cestou dostávám mírnou depku z Michaelova prohlášení, že cítí, že tímhle tempem nejspíš zvládne v pohodě doběhnout. Mě stávkuje žaludek, nohy, občas i hlava. Nechávám je běžet, donutím se shltnout kelímek vývaru, kus chleba, kus sýra, kus piva. Žaludek se trochu moudří, nohy už ne. Už začínám systematicky střídat běh a chůzi. Průměrný čas na 5 km se prodlužuje na něco mezi 35 a 40 minutami.Asfalt je ubíjející, ale mít kolo, tak by se mi to tu líbilo. Příroda je krásná, výhledy na horské louky berou dech. Přibíhám do Pohoří na Šumavě. Konec světa, torzo kostela, občerstvovačka. Zas na chvíli do lesa. Cestou potkávám Michaela – kolem 60. km ho začal tahat sval. Chvíli uvažuje, že to zabalí na další občerstvovačce, prosí mě, abych kdyžtak řekl Dagmar, jak na tom je. Chvíli jdu s ním a řešíme, co bude (pro mě to současně je moc dobrý důvod proč se chvíli nedřít), pak to zas pomalu rozbíhám. Na občerstvovačce na 65. km je malý test hlavy: trať 90 km už se vrací, kdežto 103 km si ještě udělá takové malé 13 km kolečko. Upozorňují nás, že další občerstvovačka je někde po 7 km a je na ní jen voda. Jím o něco víc, ale nepřijde mi to jako problém. Problém to začne být v okamžiku, kdy se z dalších kilometrů vyklube spousta asfaltu, navíc v seběhu. Nohy protestují, nedá se nic dělat – chůze, skoro pořád. Pět kilometrů – 50 minut. Občerstvovačka s vodou, malá varianta té předchozí "velké" šikany: následuje asi 2 km kolečko, po kterém tudy proběhnu znovu. Křížová cesta u Cetvin je pro mě současně cestou krizovou – kopec nahoru, prudký kopec dolů, pak zas rovina. Jenom 2 km, ale bolí mě jako desítka. Pak už konečně pomalu zpět k občerstvovačce na 65./78. km. Bolí to už pekelně, navíc po čase na předchozích 5 km začínám mít prázdno v žaludku. Podtrženo sečteno, dalších 5 km mi trvá rovnou hodinu – a pak ještě odhadem dalších 20-30 minut na 78. km. Žaludek prázdný jak řecká kasa, vnímám už jen napůl, takže Dagmar s Mayou vnímám až poté, co jí patřičně minu. Snad se k ní info o Michaelovi dostane jinak.
Sedmdesát osm kilometrů. Stejně jako dost často na předchozích občerstvovačkách mě i tady vítá potlesk. To motivuje a definitivně přehazuje hlavu na správnou kolej. Výhodou mého pekelně pomalého výkonu na třináctikilometrovém kolečku byl dostatek času na přemýšlení. Můžu to zabalit. Všecko mě bolí. Pořád to je nejvíc, co jsem takhle rychle uběhl (ušel). Ale hlavou mi pořád šrotí kus pokynů, o časových limitech. „Závodník je povinen odevzdat startovní číslo.“ Ani náhodou!!! A navíc chci medaili pro cvoky, co dokončili (a to jsem v tom okamžiku ještě úplně zapomněl na tričko). Už je to jen 25 km (právě nastal okamžik, kdy už začínám počítat s těmi třemi kilometry nad stovku). I kdybych se plazil, tak to musím zvládnout pod třináct hodin. To je sice hodně velký ústupek proti mého velmi ambicióznímu (pod 10 h) i vcelku reálnému (pod 12 h) plánu, ale protiargumenty jsou celá zima s chorobou a to že je to poprvé, takže i dokončit je úspěch. I těch 13 hodin je pořád o dost méně, než co jsem kdy stovku doteď dal. Takže: pořádně se nacpat. Už kašlu na pivo, ionťák i gely. Cpu do sebe chleba, sýr, banán se solí, vývar a kolu. Chvíli jdu, když je pěkný terén (rovina, nebo mírný kopec po měkkém), tak běžím. Překvapivě to jde. Na další občerstvovačce sundavám dlouhý Craft. Je mi tak nějak lépe, než bylo, do cíle navíc už jenom nějakých 20 km. Když tak trochu počítám, zjišťuju, že možná těch 12 hodin není úplně nereálných. Sice asi trochu předčasně, ale začínám jet v adrenalino-endorfinovém režimu. To je takový ten stav na konci závodu, kdy tělo ví, že už je na dně, ale hlava vidí cíl, takže ho žene už tak napůl pouhou setrvačností. Podmínka je ovšem to, že se nesmí stát nic nepředvídatelného. V hlavě si představuju zbytek trati a rozděluju si hořčíkový shot na dávky tak, abych přežil kopce. Začínám dokonce předbíhat soupeře. Pokud si dobře pamatuju trať, mám za sebou poslední kopec (nepamatuju…). Občerstvovačka a 95. km. Už jen 8 km, navíc z kopce. To mi potvrzuje i Zuzka, kterou cestou potkávám. Opět to jde s mou výřečností z kopce… Adrenalin dochází, kopec dolů a následně nahoru (podraz…), občerstvovačka, poslední, cedule 100 km. Letmý pohled na hodinky – na tři kilometry mi zbývá nějakých 19 minut, pod 12 h to prostě musím zvládnout. Svaly začínají bolet – asfalt směrem z kopce už fakt není nic příjemného. Míjím poslední „záchranný bod“ s vodou. Prý už jen kilometr. Super, čas sedí s rezervou. O kousek později ale potkávám dalšího pořadatele. Ještě 1300 m a pozor na doběh do cíle, obíhá se hřiště. Cooo?! To už mi ta kilometráž začíná připadat nějaká gumová. U cedule 1000 m tak trochu nadávám – ne, že bych běžel olympijským tempem, ale pod 6 min/km to tedy podle mě je… Když míjím příjezdovou cestu ke sportovnímu centru, je mi už jasné, že to těsně nevyjde. Ještě mě čeká šikana a zbývá mi nějakých 30 sekund. Ale když už běžím, tak to doběhnu. Poslední pidikopeček mě málem zabije. Přede mnou běží (mnohem rychleji) dítě, které hlásí můj blížící se doběh pořadatelům. Zrovna se losuje tombola, takže diváků mám moře. 12:01:09. Probíhám obloukem, lehám na zem a plivu plíce. Ta minuta mě sice mrzí, ale při tom, co jsem si cestou protrpěl, jsem nakonec za ten čas vážně moc rád. Bylo to hodně vydřené…
Následuje chaotické extempore se sprchou, polívkou, pivem a tričkem, tahání klíštěte od zdravotníků a nakonec velmi pomalý odchod. Cestou vidím dobíhat Michaela, nakonec to nevzdal. Využívám toho, že má před sebou ještě cílovou šikanu a stíhám se vrátit k cíli a zatleskat mu. Je to cvok. Koleno má olepené, Zátopek by z jeho stylu měl radost, ale dal to. Je to borec...
Pak už je všecko jen dlouho odkládaný spánek. Večeře, horká sprcha v kempu (luxus), snaha o zalezení do spacáku bez zatínání zubů a bezesný polospánek přerušovaný vždy když jsem se hloupě pohnul. Ráno velmi pomalé vstávání, pěší výlet do Terčina údolí, potkáváme spoustu lidí, co také běželi, na konci výletu nás opět dohání déšť. Cesta domů a standardní postup vybalit, vyprat, osprchovat, najíst, napít, padnout…
Silva Nortica Run – Mammut Ultramarathon – checked…
Žádné komentáře:
Okomentovat