Silva Nortica Run - vše kolem...

Poznámka na úvod: tento text začal vznikat hned v pondělí po závodě. Pak jsem dlouho hledal čas na dopsání zážitků ze závodu a kritika ležela na disku. Téměř po týdnu jsem jí znovu otevřel, znovu přečetl a zkonstatoval, že se můj názor nezměnil.

Existuje fenomén, kterému říkám tulení syndrom: hraje-li tuleň na trumpetu, lidé mu netleskají proto, že by hrál dokonale - tleskají mu proto, že na to, že to je tuleň, tak to není tak úplně špatné... Tulení syndrom je vynikající výmluva, když se něco nepovede: "na to, že jsme to začali organizovat na poslední chvíli, tak to bylo docela dobré..." Na odpolední zábavu pro děti je tuleň hráč dostatečný. Na koncert České filharmonie to však nestačí. Pokud ho někdo přesto angažuje, "nešlo mu to, ale on se fakt snažil..." není omluva. Je to výsledek podcenění situace.

Silva Nortica Run - Mammut Ultramarathon 103 km byl současně Mistrovstvím republiky v Ultramaratonu. Nechť se každý sám rozhodne, zda je to místo, kde si člověk může dovolit angažovat tuleně...

Pozitiva

Trať moc pěkná. Prvních 20 km vážně luxus, obzvlášť Terčino údolí se mi moc líbilo. Po výplazu na Dobrou vodu  pak ale na můj vkus postupně začalo přibývat asfaltu... Přes přibývající únavu jsem ale ještě stále zvládal obdivovat nádhernou přírodu. Značení trati dobré, až na úsek těsně před Dobrou vodou (nebyl jsem zdaleka sám, kdo se prodíral kopřivami, když stezka záhadně kamsi uhnula). Občas bych ale milerád obětoval ceduli "před a po" za nějaký náznak cestou. Obzvlášť na konci, kdy už jsem jen doufal, že jsem odbočku nepřehlédnul v nějakém záchvatu mikrospánku, bych tu informaci ocenil. Občerstvovačky taky velmi podařené, dostatečně včas (většinou, viz výše) a dostatečně zásobené. Samotný "obsah závodu“ byl pro mě jednoznačně kladný – za to patří organizátorům obrovské poděkování. Mohlo by se zdát, že tohle je to jediné podstatné. Podle mě není.

Teď ta negativa...

Začnu stránkami. Možnost diskuse je super věc. Ale buď by měli příště organizátoři někde viditelně napsat, že nemají čas (sílu, potřebu...) na dotazy reagovat, nebo by měli aspoň občas nějakou reakci přihodit. (Edit: a velmi zajímavé je, že několik dní po závodě fórum ze stránek zcela zmizelo...) Druhá věc je, že informace na stránkách jsou nepřehledné. Když už mají stránky nějakou strukturu, proč není použitá? Pokud si vezmu třeba informace o semináři - na stránce o semináři je obsah, na stránce o jednotlivých tratích pak kdy a kde se koná. Stejně tak sekce doprovodný program, která se zas o semináři ani o rautu nezmiňuje. Jako značně negativní u seriózního závodu vnímám absenci pravidel. Alespoň nějaký základ by se docela hodil. Jediná zmínka o pravidlech, kterou jsem na stránkách našel, je v diskusi z roku 2006, kdy na Kostějův příspěvek o tom, že poběží pouze v trenýrkách reaguje pořadatel s tím, že to není problém, následně pak nějaký rozhodčí atletiky odkazem na pravidlo č. 143. (mimochodem tohle pravidlo je podle mě takové všelijaké) s tím, že to tedy problém je... Jediné vodítko tedy poskytuje fakt, že závod na trati 103 km byl vyhlášen MČR v ultramaratonu (takže by se podle všeho měl konat dle pravidel ČAS). Jak tomu je v případě ostatních tratí, to mi zůstává utajeno (stejně tak pravidla pro účastníky na 103 km, kteří se ale na MČR nepřihlásili). 

Když jsem si přečetl článek o "odkrývání organizačního zákulisí" na běhej.com, trošku se mi otevřela pomyslná kudla v kapse. Asi nejvíc po přečtení ceny za osazení jedné cedulky. Devět set tisíc za vyznačení trasy závodu (4500 za ceduli x cca 200 ks), to je položka obhajitelná výhradně v projektech EU. O následné použitelnosti tohoto fixního značení pro cokoliv s výjimkou dalšího ročníku SNR se nedělám iluze. Co mě zaskočilo mnohem víc je nemožnost převodu startovního čísla (v rozhovoru je, že do konce dubna to šlo - zajímavé je, že na stránkách závodu tato informace tak nějak chybí, viz další část). Předkládané "argumenty" neberu, jsou to spíš výmluvy. Za prvé na číslu není nikde uvedené jméno, za druhé závodník, který si domluví převod (= "koupí" startovní číslo), ho prostě může koupit s tou velikostí trička, jakou nahlásil původní běžec. Za třetí - úprava dat pro časoměřiče je otázka několika kliknutí myší. Na závodech v orientačním běhu to jde - proč ne tady? Stejně do těch DB musí hrabat - co jsem slyšel, někteří lidé si 103 zkrátili na 90 km. V průběhu závodu. A to šlo. Ale změna jména před závodem ne? Není to dost nefér?

Průšvih číslo tři osobně vidím zajištění v centru závodu. V hale chyběly jakékoliv pokyny. Nebýt vyvěšené mapy (mohly zde být uvedeny aspoň ty 5 km značky, ale to už je detail), měl bych pocit, že jsem přijel na Moravský Ultramaraton nebo TransMoravský Masochistický Terénní běh - jediné vyvěšené informace byly totiž právě o těchto závodech. Opět se mi zastesklo po OB. Pokyny slouží nejen těm, co si je sice vytiskli z internetu a nechali na botníku doma, nebo těm, co až večer před závodem řeší, jak že to je vlastně dlouhé... Ale zpravidla obsahují i různá drobná (či zásadní) upřesnění a upozornění. Jako třeba doplnění, že na občerstvovačkách bude i energy gel. Nebo takovou věc, jako je plánek centra: kde jsou záchody, kde se vydává občerstvení, kudy vede doběh do cíle (mimochodem, nebyl zrovna "chybný" doběh do cíle důvodem diskvalifikace vítěze půlmaratonu? – jestli ano, byla by na místě omluva pořadatele).
Pro ilustraci: i takhle může vypadat plánek centra závodu (MČR štafet 2011 - orientační běh, pořadatel Klub vytrvalostních sportů Šumperk). A ještě jak by to mohlo vypadat v případě Silva Nortica Run - vytvoření tohoto plánku mi trvalo 5 minut:

Silva Nortica Run - centrum závodu a doběh (mapa převzata z mapy.cz)

Nebo třeba informace o výdeji triček, jak to je s losováním tomboly v případě ultra (v době, kdy se losovalo, řada ultra byla ještě na trati). V tomhle ohledu byla Silva Nortica takovou lidovou akcí - informace se předávaly pouze ústně. K tomu přidám oblíbenou odpověď na cokoliv: "já nevím..." (a konec...) - obzvlášť v pět ráno mi tato reakce na prostý dotaz kam přesně si závodníci mají ukládat tašky pečlivě označené čísly docela zvedla tlak. Nakonec se naštěstí vždy objevil organizátor, který nejen že věděl, ale také se podle toho choval (díky). Ne každý ví všecko, možná jsem se zrovna ptal na špatném místě (na druhou stranu, jak člověk pozná organizátora od jeho kamarádů?), ale ruku na srdce - nevyřešily by to právě ty vyvěšené informace? A poslední kritika. Chápu, že není reálné mít na místě všechny stánky až do úplného konce závodu. Ale sbalit (skoro) vše hned po tombole (doběhl jsem v jejím průběhu), když dobrá třetina ultra na 103 km ještě tou dobou nebyla v cíli? O stánku Nutrendu a pivovaru Samson vím tedy jen z fotek, masáže už byly taky sbalené a uklizené než jsem se stihnul osprchovat. Výsledky jsem si přečetl až na internetu, protože dovnitř už mě bez vstupenky na raut nepustili... Má-li závod nějaký časový limit, měl by mít každý závodník, který v limitu doběhne, k dispozici stejné zázemí. Pokud se už dopředu plánuje, že to tak nebude, stálo by za to to někam napsat.

Podtrženo sečteno: Silva Nortica má pro mě dvě tváře. Tu závodní – ta je vynikající, dobře zajištěná a stojí za to jí prožít. A tu „doprovodnou“, která je podle mě kvality té závodní přinejmenším nedůstojná. Sám aktuálně nevím, zda u mě příští rok převáží touha zaběhnout lépe, nebo tendence vyhnout se tomu zbytku.

Silva Nortica Run - Mammut Ultramarathon 2. 6. 2012

Pražská stovka – checked (2x), Brněnské Vokruch Vokolo Štatlu – checked, ŠUTR 54 – checked, aspoň 36 km (a to to zas do poslední chvíle vypadalo, že zas nic). Další v řadě absurdních běžeckých cílů: Silva Nortica Run. Samozřejmě opět nadoraz, takže rovnou Mammut Ultramarathon 103 km. A samozřejmě opět předsevzetí aspoň rámcově natrénovat. Přecejen, není to „turistická“ stovka, ale závod v běhu. Ovšem opět zůstalo jen u předsevzetí. Celou zimu mě otravovala všelijaká nachlazení, kašel a úporná rýma, vždycky už to vypadalo jako že konec a dobrý, ale po jednom dvou opatrných pokusech o běh se to vždycky zas nějak zvrtlo. Definitivní tečku za smrtelnou mužskou chorobou na sedm se mi podařilo udělat víceméně až v květnu, týden před ŠUTRem. Takže cíl na SNR byl spíše přežít. Organizování konference v týdnu před závodem taky přípravě moc nepomohlo, takže když jsme v pátek (za deště) vyjížděli, těšil jsem se daleko víc na teplý spacák než na nějaké běhání.

Cestou do Horní Stropnice jsme se rovnou zastavili v kempu Veveří, kde jsme původně plánovali spát. Kemp nás nepřesvědčil, ale jako poslední možnost, kdo ví… Pak půjčuju Zuzce řízení, aby natrénovala na zítřek, až budu nemohoucí a spící. Začíná solidně lít. Do Horní Stropnice dojíždíme prazvláštní oklikou, ale prezentaci nalézáme dobře. Beru číslo a neúspěšně se snažím zjistit, zda funguje kemp v Horní Stropnici. Nakonec na dotazy rezignuju a rozhoduju, že to nějak najdeme a zjistíme. Chvíli koketujeme s myšlenkou přidat se k pár anarchistům a postavit stan přímo u haly. Nakonec to však zavrhujeme – jestli se nám něco nechce, tak muset přesouvat stan protože se ráno někomu na zvoleném místě nebude líbit. Nemaje plánek města, startuju GPS a začínáme hledat koupaliště s kempem. Na poprvé končíme dle GPS u místního zemědělského družstva, kde je taky v mapě namalovaný velký hranatý modrý flek. Napodruhé už to je lepší, zvládneme i objížďku rekonstruovaného mostu i protijedoucí auto na silničce široké sotva na auto a půl. Pán v kempu je mírně zmatený, nakonec vše ale končí dobře, dostáváme klíč od sprch a jdeme za mírného mžení stavět stan. Nejsme sami, do kempu jsme dorazili společně s další bandou běžců - ti ale běží půlmaraton a ráno si tedy přispí. My vlastně trošku taky - oproti původnímu plánu (Veveří) - žádný ranní přesun autem, do centra závodu to je 15 minut, na start ještě blíž. Cenné minuty spánku navíc, ráno žádný stres, zda se auto náhodou nerozhodne stávkovat... jedním slovem pohoda. Pak se jdeme ještě jednou projít do centra závodu, zjistit něco bližšího k zítřku. Informace nenacházíme, zato potkávám Pavla. Na můj dotaz, kde spí, odpovídá s naprostým klidem: „punk…uvidíme“ (doteď nevím, kde vlastně nakonec zakotvil). Dáváme si pivo na dobrou noc a mírným deštěm (opět) míříme k autu. Nastává dost zdlouhavý pokus se v autě usušit a připravit si věci na zítřek, aniž bychom se pomlátili. Připravuju si ledvinku, všechno oblečení a snídani. Vstávám v půl páté – start je v 5:30, takže to bude tak akorát něco shltnout, obléct se a vyrazit.

Noc je všelijaká, především však krátká. Když mi ráno zvoní budík, mám dojem, že jsem sotva usnul. Nutím se do sebe hodit něco k jídlu, něco k pití. Je ještě docela slušná zima, takže nakonec volím tenký Craft s dlouhým rukávem a tílko. Nohy se budou muset zahřát samy. Malé ranní chaotično (viz zhodnocení SNR), potkávám Michaela Dobiáše, malý proslov pořadatelů, malý proslov pana policisty a najednou startovní výstřel. Dav se spořádaně rozbíhá, Dan Orálek nasazuje tempo jako kdyby si zapomněl svačinu a na oběd tedy plánoval být zpět doma. Klušu jen tak, bez úsilí. Přesto je z toho nějakých 45 minut na 10 km. To je pekelně rychle… Ale mám pocit, že kdybych zpomalil ještě trochu, tak se musím zastavit. Trasa je pěkná – kopeček nahoru, kopeček dolů, zatáčky, krása. Po chvíli míjíme kemp Veveří a po další chvíli už jsme v Nových Hradech. Pak seběh do Terčina údolí – podle mě nejkrásnější část trati. Využívám toho, že se už pole patřičně roztrhalo, vybírám si strom a odkládám přebytečnou zátěž. Na takhle brzké snídání nejsem stavěný a zažívání mám po ránu prostě pomalé. Následuje výběh k tvrzi Cuknštejn, trocha silnice a průběh Horní Stropnicí. Máme za sebou něco kolem 20 km a čas až moc rychlý, něco slabě přes hodinu a půl. Míjím ceduli s nejvyšší povolenou rychlostí 30 km překreslenou na 80. Tolik kilometrů mi ještě zbývá... Při průběhu kolem kempu odhazuju Zuzce jednu láhvičku s gelem. Původně jsem chtěl být trochu výřečnější, nakonec jsem ze sebe vyplivnul „nechci to“ a byl jsem pryč.

Trať stoupá po louce k Dobré vodě a já přecházím do chůze. Pak šipky záhadně mizí a já se brodím kopřivami. Rozhodně nejsem ani sám, ani ne první a podle všeho ani ne poslední. Polohlasně nadávám, nohy zatuhlé od kopce nejsou z kopřiv zrovna nadšené. Po občerstvovačce opět kopec. Opět chůze. Nutím se rozběhnout aspoň po rovině, ale nohám se moc nechce. Nakonec je donutím, nedočkavě vyhlížím ceduli, označující 25 km. Pořád nikde. Další občerstvovačka, po asfaltu zas lesní cesta. Konečně cedule – těhle 5 km mi trvalo 37 minut. Nadávám si a zaříkám se, že takhle pomalu fakt ne… Dobíhá mě první ženská, vynořila se zpoza klád. Shodou okolností to je slečna, se kterou jsem se bavil na Sport Expu během kardio vyšetření. Vydržím s ní běžet nějakých 20 minut. Ne, že by za to nějak strašně brala, ale moje tempo už to není. Pak se mi rozvazuje tkanička, na občerstvovačce mi vypití kelímku trvá o něco déle – a slečna je fuč. Na následujícím úmorném úseku už jen vidím, jak se pomalu (rychle) vzdaluje… Na další občerstvovačce měním taktiku. Dávám si místo ionťáku pivo – prý jsem první. Na rogainingu bylo večerní pivo takovým oblbovákem – trochu otupilo bolest, trochu zvedlo náladu. Tady to nějak nefunguje. Jen mi trošku těžknou nohy. Ale ví bůh, jestli to je tím pivem…

Kolem maratonu (prostě kus za 40. km) mám už docela dost. Rozhodně tomu nepomáhá ani Carbosnack s příchutí Blue Power, bohužel jediná příchuť, co na téhle občerstvovačce měli. Gely jsou podle mě hnusné všechny (ale účel světí prostředky), ale tenhle je ještě o třídu horší. Výhoda je, že na chvíli nevnímám bolavé nohy. Přichází nejzajímavější občerstvovačka – kozí farma. Žaludek je ale zablokovaný a tak na výběr z asi osmi druhů sýra jen tiše zírám. Někde kolem 50. km se trápím už zcela neoddiskutovatelně – asfalt, monotónnost, krize. Pomalu ukrajuju z "náskoku", který jsem si vytvořil rychlým začátkem, a začínám počítat, za kolik tu stovku vlastně asi dám. Dobíhá mě Michael + někdo a povzbuzuje. Dokopu se běžet s nimi až na další občerstvovačku. Cestou dostávám mírnou depku z Michaelova prohlášení, že cítí, že tímhle tempem nejspíš zvládne v pohodě doběhnout. Mě stávkuje žaludek, nohy, občas i hlava. Nechávám je běžet, donutím se shltnout kelímek vývaru, kus chleba, kus sýra, kus piva. Žaludek se trochu moudří, nohy už ne. Už začínám systematicky střídat běh a chůzi. Průměrný čas na 5 km se prodlužuje na něco mezi 35 a 40 minutami.Asfalt je ubíjející, ale mít kolo, tak by se mi to tu líbilo. Příroda je krásná, výhledy na horské louky berou dech. Přibíhám do Pohoří na Šumavě. Konec světa, torzo kostela, občerstvovačka. Zas na chvíli do lesa. Cestou potkávám Michaela – kolem 60. km ho začal tahat sval. Chvíli uvažuje, že to zabalí na další občerstvovačce, prosí mě, abych kdyžtak řekl Dagmar, jak na tom je. Chvíli jdu s ním a řešíme, co bude (pro mě to současně je moc dobrý důvod proč se chvíli nedřít), pak to zas pomalu rozbíhám. Na občerstvovačce na 65. km je malý test hlavy: trať 90 km už se vrací, kdežto 103 km si ještě udělá takové malé 13 km kolečko. Upozorňují nás, že další občerstvovačka je někde po 7 km a je na ní jen voda. Jím o něco víc, ale nepřijde mi to jako problém. Problém to začne být v okamžiku, kdy se z dalších kilometrů vyklube spousta asfaltu, navíc v seběhu. Nohy protestují, nedá se nic dělat – chůze, skoro pořád. Pět kilometrů – 50 minut. Občerstvovačka s vodou, malá varianta té předchozí "velké" šikany: následuje asi 2 km kolečko, po kterém tudy proběhnu znovu. Křížová cesta u Cetvin je pro mě současně cestou krizovou – kopec nahoru, prudký kopec dolů, pak zas rovina. Jenom 2 km, ale bolí mě jako desítka. Pak už konečně pomalu zpět k občerstvovačce na 65./78. km. Bolí to už pekelně, navíc po čase na předchozích 5 km začínám mít prázdno v žaludku. Podtrženo sečteno, dalších 5 km mi trvá rovnou hodinu – a pak ještě odhadem dalších 20-30 minut na 78. km. Žaludek prázdný jak řecká kasa, vnímám už jen napůl, takže Dagmar s Mayou vnímám až poté, co jí patřičně minu. Snad se k ní info o Michaelovi dostane jinak.

Sedmdesát osm kilometrů. Stejně jako dost často na předchozích občerstvovačkách mě i tady vítá potlesk. To motivuje a definitivně přehazuje hlavu na správnou kolej. Výhodou mého pekelně pomalého výkonu na třináctikilometrovém kolečku byl dostatek času na přemýšlení. Můžu to zabalit. Všecko mě bolí. Pořád to je nejvíc, co jsem takhle rychle uběhl (ušel). Ale hlavou mi pořád šrotí kus pokynů, o časových limitech. „Závodník je povinen odevzdat startovní číslo.“ Ani náhodou!!! A navíc chci medaili pro cvoky, co dokončili (a to jsem v tom okamžiku ještě úplně zapomněl na tričko). Už je to jen 25 km (právě nastal okamžik, kdy už začínám počítat s těmi třemi kilometry nad stovku). I kdybych se plazil, tak to musím zvládnout pod třináct hodin. To je sice hodně velký ústupek proti mého velmi ambicióznímu (pod 10 h) i vcelku reálnému (pod 12 h) plánu, ale protiargumenty jsou celá zima s chorobou a to že je to poprvé, takže i dokončit je úspěch. I těch 13 hodin je pořád o dost méně, než co jsem kdy stovku doteď dal. Takže: pořádně se nacpat. Už kašlu na pivo, ionťák i gely. Cpu do sebe chleba, sýr, banán se solí, vývar a kolu. Chvíli jdu, když je pěkný terén (rovina, nebo mírný kopec po měkkém), tak běžím. Překvapivě to jde. Na další občerstvovačce sundavám dlouhý Craft. Je mi tak nějak lépe, než bylo, do cíle navíc už jenom nějakých 20 km. Když tak trochu počítám, zjišťuju, že možná těch 12 hodin není úplně nereálných. Sice asi trochu předčasně, ale začínám jet v adrenalino-endorfinovém režimu. To je takový ten stav na konci závodu, kdy tělo ví, že už je na dně, ale hlava vidí cíl, takže ho žene už tak napůl pouhou setrvačností. Podmínka je ovšem to, že se nesmí stát nic nepředvídatelného. V hlavě si představuju zbytek trati a rozděluju si hořčíkový shot na dávky tak, abych přežil kopce. Začínám dokonce předbíhat soupeře. Pokud si dobře pamatuju trať, mám za sebou poslední kopec (nepamatuju…). Občerstvovačka a 95. km. Už jen 8 km, navíc z kopce. To mi potvrzuje i Zuzka, kterou cestou potkávám. Opět to jde s mou výřečností z kopce… Adrenalin dochází, kopec dolů a následně nahoru (podraz…), občerstvovačka, poslední, cedule 100 km. Letmý pohled na hodinky – na tři kilometry mi zbývá nějakých 19 minut, pod 12 h to prostě musím zvládnout. Svaly začínají bolet – asfalt směrem z kopce už fakt není nic příjemného. Míjím poslední „záchranný bod“ s vodou. Prý už jen kilometr. Super, čas sedí s rezervou. O kousek později ale potkávám dalšího pořadatele. Ještě 1300 m a pozor na doběh do cíle, obíhá se hřiště. Cooo?! To už mi ta kilometráž začíná připadat nějaká gumová. U cedule 1000 m tak trochu nadávám – ne, že bych běžel olympijským tempem, ale pod 6 min/km to tedy podle mě je… Když míjím příjezdovou cestu ke sportovnímu centru, je mi už jasné, že to těsně nevyjde. Ještě mě čeká šikana a zbývá mi nějakých 30 sekund. Ale když už běžím, tak to doběhnu. Poslední pidikopeček mě málem zabije. Přede mnou běží (mnohem rychleji) dítě, které hlásí můj blížící se doběh pořadatelům. Zrovna se losuje tombola, takže diváků mám moře. 12:01:09. Probíhám obloukem, lehám na zem a plivu plíce. Ta minuta mě sice mrzí, ale při tom, co jsem si cestou protrpěl, jsem nakonec za ten čas vážně moc rád. Bylo to hodně vydřené…

Následuje chaotické extempore se sprchou, polívkou, pivem a tričkem, tahání klíštěte od zdravotníků a nakonec velmi pomalý odchod. Cestou vidím dobíhat Michaela, nakonec to nevzdal. Využívám toho, že má před sebou ještě cílovou šikanu a stíhám se vrátit k cíli a zatleskat mu. Je to cvok. Koleno má olepené, Zátopek by z jeho stylu měl radost, ale dal to. Je to borec...

Pak už je všecko jen dlouho odkládaný spánek. Večeře, horká sprcha v kempu (luxus), snaha o zalezení do spacáku bez zatínání zubů a bezesný polospánek přerušovaný vždy když jsem se hloupě pohnul. Ráno velmi pomalé vstávání, pěší výlet do Terčina údolí, potkáváme spoustu lidí, co také běželi, na konci výletu nás opět dohání déšť. Cesta domů a standardní postup vybalit, vyprat, osprchovat, najíst, napít, padnout…

Silva Nortica Run – Mammut Ultramarathon – checked… 

Uppsala aneb malé podzimní šílenství (28. 10. - 3. 11.)

Po nepřiliš úspěšném a vesměs necestovním roku mi zbylo docela dost dovolené a docela málo duševních sil. Takže jsem se rozhodl, že je na čase aspoň na chvíli změnit prostředí a vymyslel jsem lehce šílenou dovolenou: pojedu na týden za Šárkou do Uppsaly - odtamtud pak poletím přes večerní Zurich (pauza 9 hodin) do ranní Vídně, odkud pak pojedu do poledního Brna, kde se přidám ke zbytku Prvotního zla na noční šifrovačku Tmou!

A ke všemu si s sebou vezmu běžecké boty, přece to tam celé neproflákám...

Byť to - vzhledem k množství věcí, které chtěla Šárka dovézt - dost dlouho vypadalo, že běžecké vybavení je věc naprosto zbytná, nakonec jsem nepolevil a radši obětoval 3l vína ;-) Pro jistotu jsem nakonec přibalil i gps a dokonce se mi podařilo stáhnout krásně podrobné OpenMaps celého Švédska. No a spíš pro jistotu balím i čelovku (o tom později).

Koho nezajímá povídání o běhání, tak tomu budou muset stačit fotky. Šárka měla docela dost práce ve škole, takže jsem podnikal výpady do okolí. A jak se co nejrychleji podívat co nejdál? Během...

Stadsskogen - Městský les (sobota večer, 12,5 km)

Osvětlené běžecké okruhy jsem v Uppsale obdivoval už loni. Je to taková severská specialita: v zimě je brzy tma a proč běhat s čelovkou, když prostě může být v každém městském lese (skoro) osvětlený okruh. Podklad zpravidla rovný, šotolina nebo udupaná lesní cesta, v zimě upravováno pro lyžování. Okruh ve Stadsskogen má cca 2,5 km + jeden "přídavný" kousek pro ty, kteří na něj míří z východní strany. Je pěkně členitý, jak horizontálně, tak vertikálně - tady je potřeba vzít v úvahu, že v této části Švédska je 30m hřbet vysoký, jedná se tedy spíš o malé zvlnění, než o kopce. Na druhou stranu, běh po okruhu není monotónní, člověk musí pořád trochu myslet, kudy (a jak) zrovna běží. Okruh je vyznačen na plánu města (k dostání zdarma v informacích), navíc u vstupů do lesa jsou informační tabule, kde je dokonce možné si vzít leták s popisem. Na trasu se taky se můžete podívat na serveru MapMyRun. Světla co 30 metrů (odhadem), čelovka nutná jen pokud se bojíte, že zakopnete o šišku, nebo pokud si chcete cestu někde zkrátit/prodloužit.

Gula Stigen (pondělí dopoledne, 22 km)

Gula Stigen je stezka vedoucí ze samého centra Uppsaly (začátek v městském parku) až na břeh jezera Mälaren. Měří přibližně 10 kilometrů a vede prakticky pořád lesem nebo po loukách - pouze dvakrát kříží velkou silnici, z toho jednou podchodem. Leták s mapkou si můžete stáhnout - bohužel jen ve Švédštině, ale s trochou snahy lze textové části rozklíčovat. Stezka je perfektně značená, ani v rychlém běhu člověk nemá žádné problémy sledovat trasu. Stezka je hodně členitá a na běhání vysloveně nádherná - podklad většinou měkká (až rozmáčená) hlína, místy kamenné plotny, kořeny a další přírodní vymoženosti. Přesto, že vede nadosah od domů, málokdy je civilizace vidět. Od jezera Mälaren (které se mimochodem táhne od Uppsaly až za Stockholm) pak lze odjet autobusem (městská doprava) nebo dál běžet/jít podéle Fyrisån (řeky Fyris) přes sportovně-odpočinkový areál Sunnerstaåsen (hřbet v Sunnerstě) zpět k centru Uppsaly. V Sunnerstaåsen najdete další les s osvětleným okruhem a dokonce i s okruhem na MBT (nic pro začátečníky, ale do trialu to má ještě daleko ;-), navíc zde jsou i sjezdovky. Rozměry opět odpovídající mírně zvlněné krajině, ale podle mohutné stavební činnosti to tady v zimě vážně praská ve švech. Mapka zde (opět jen ve Švédštině).

Gula Stigen - informační tabule na začátku stezky

Sloupy se značením stezky

Linnéstigarna (úterý dopoledne, 13,2 km)

Na Uppsalské univerzitě působil mimo jiné i zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury Carl von Linné. Kromě celé řady dalších věcí po Linném zůstalo i osm naučných stezek (7 v Uppsale, 1 poblíž Uppsaly), po kterých prováděl své studenty - Herbationes Upsalienses. Já jsem se vydal po Herbatio Gottsundensis, stezce vedoucí z centra, skrz Stadsskogen až na břeh jezera Mälaren. Nejprve jsem si ovšem ověřil, že hustá síť stezek a cestiček v Městském lese je natolik spletitá, že je možné se během pěti minut ztratit - nakonec jsem se nechal rezignovaně vytáhnout ven z lesa pomocí GPS (pokud se chcete podívat, tak doporučuji mapu pro orientační běh). Dál stezka vede přes pastviny a remízky, na některých místech jde přímo ohradami. Pokud je lehký mlžný ranní opar, vypadá krajina kouzelně, blízko Norby je vidět na Kung Björns hög (mohyla krále Björna), po pastvinách se toulají koně, jedním slovem nádhera. Z nedostatku času (byli jsme pozvaní na oběd) jsem musel v půlce stezky zapojit gps a nejkratší cestou se promotat zástavbou zpět na Ultunu. Mít dost času, určitě bych doběhl až na konec.

Gamla Uppsala (úterý odpoledne, 23,2 km)

Ráno na břehu řeky Fyris

Šárka měla odpoledne ještě práci (neplánovaně), takže jsem zvažoval, co s načatým odpolednem. Nakonec jsem se rozhodl, že pomalý klus ještě nikoho nezabil. Chtěl jsem zas vidět Gamla Uppsalu a pěšky by to byl výlet na dlouhé hodiny. Gamla Uppsala leží několik kilometrů severně od centra Uppsaly. Z centra tam vedou dvě stezky - podél řeky Fyris a pak Eriksleden (Erikova stezka), poutní cesta Svatého Erika. Protože první vede po jednom a druhá po druhém břehu, byla volba jasná. Až k Röbo povětšinou asfalt. V Röbo jsou opět běžecké okruhy. O kousek dál pak je Tunåsen (hřbet v Tun, leták tentokrát v Angličtině) - součást uppsalského pískovo-štěrkového eskeru, pozůstatku po tání ledovců. V současnosti je esker využíván pro filtraci pitné vody pro Uppsalu - ze řeky Fyris je voda čerpána do nádrží na vrchu eskeru, odtud pak postupně protéká šterky a písky (údajně jí to trvá 6-8 měsíců) a poté je již čerpána do uppsalského vodovodu. Od Tunåsen je to už do Gamla Uppsaly jenom kousek. Zpět už trochu bolí nohy. Erikova stezka jde kolem Tunåsen a Röbo, pak vede městem a poměrně rychle se dostane k řece a do centra, kde končí - u uppsalské katedrály. Nebýt jedné malé chybky (nevšimnul jsem si schůdků za mostem), mohl jsem mít krásně oběhnutou řeku Fyris pěkně po obou dvou březích - takhle mi na levém břehu chybí hloupých 100 metrů, kdy jsem přeběhl na druhý břeh. Pak ještě kolem skladiště lodí (lepší název pro obrovskou plochu zastavěnou zakrytými jachtami a plachetnicemi mě nenapadá), podívat se, jak to je s neexistujícím mostem (je tam, ale je prostě permanentně v poloze "otevřeno pro lodě"), vyškrábat se na hřebet u Ultuny a tím moje běhání v Uppsale pro tentokrát definitivně skončilo...

Souhrn a další info

Celkem naběháno pěkných 71 km, během tří dní. O různých rekreačních oblastech v Uppsale a blízkém okolí se můžete dočíst docela hodně zde - naštěstí i v angličtině. Jednotlivé oblasti jsou pak popsané na stránkách Uppsaly. Trochu problém může být se švédštinou - stránka sice umožňuje přepnutí do angličtiny, ale obsahuje pak asi tak 20% informací. Doporučený postup je najít v libovolné mapě název oblasti a pak hledat odpovídající letáček - minimálně je v něm mapka, její pochopení švédšinu povětšinou nevyžaduje ;-) U vstupu do každé oblasti pak jsou informační tabule - většinou jsou zde k dispozici i letáčky. Narozdíl od zbytku města u těchto oblastí bývá většinou parkování zdarma (na několik hodin až cca dva dny, co jsem viděl). Pokud uvažujete, co by tak ještě mohlo stát za to, tak zcela určitě Norra Lunsen, přírodní rezervace jižně od Uppsaly - mrkněte na fotky. Pokud máte rádi trail, tak do Uppsaly rozhodně běžecké boty přibalte. Stojí to za to.

Babický trail 1/4 maraton 18. 9. 2011

Už nevím kde jsem si všimnul upoutávky na Babický trail 1/4 maraton. Každopádně, do nabitého zaříjového kalendáře přibyl třetí závod, zatím jako "návrh"... Čím víc se termín blížil, tím víc mi bylo jasné, že do Babic prostě musím. Nejdřív naprosto nemožně nemoderní logo závodu, pohlazení po duši číslo jedna. Pak rozhovor s Davidem Volencem na runfree.cz. A poslední kapkou byl Davidův úžasně napsaný článek Babice Classics (Uvědomování si souvislostí). Bylo rozhodnuto, v Babicích se bude psát historie a já prostě budu při tom, nějak už ten čas zohýbám...
Přijíždím do Babic a je to přesně takové, jaké jsem to čekal. Jako když jsem v 93' začínal běhat orientační běh - shromáždiště na fotbalovém hřišti, stánky s občerstvením   (zde poněkud netradičním:-), předstartovní nervozita organizátorů i závodníků. K tomu ještě David sehnal oldschool tílka, poslední kousky od Billa Rodgerse, made in USA. Závodníci si nechali narůst oldschool kníry. V Babicích se šíří oldschool rodinná atmosféra.
Závod je oficiálně zahájen, první se na start staví děti na 400 metrů a pak starší na 800. Všichni fandí, děcka běží jako o život a bojují až na cílovou čáru.
Na start hlavního závodu, trail 1/4 maratonu, se postavilo přes 80 lidí. Úžasné číslo. Trať je náročná, první půlka z kopce, druhá zas do kopce. Šotolina, lesní cesty, asfalt, kořeny, bahno a louže. To vše dvakrát. Kilometrovníky jsou úžasná věc, doplňkové cedule s povzbuzováním tomu dávají ještě větší šťávu. Diváci fandí jak na olympiádě. Cíl, potřásání rukama a euforie.
Vyhlašování trošku komplikuje déšť. Stojím nad Davidem s deštníkem a snažím se omezit zmáčení diplomů na minimum. Děcka dostávají mikroskopy a dalekohledy, dospěláci pravý Babický šnaps a další nezbytnosti. Soupeři si podávají ruce a narozdíl od našich politiků to fakt myslí upřímně. A na mě znova dýchá atmosféra prvního pořádání závodů v orienťáku - všechno to klape, občas to skřípne, ale celkově ten kolos jede správným směrem a pořád ještě kape jenom pot a ne krev. Vyhlášením končí závod a začíná kultura. Ještě pomáháme s Michaelem se stavbou trialové dráhy a pak už valím domů, s hodinovým zpožděním proti plánu, ale se zážitky hodně nad plán...

Do Babic kdykoliv znovu, Davide - tohle mělo duši.

A trocha čísel: 41:29, 5. místo, 4. v kategorii. První za neuvěřitelných 35:38 Honza Havlíček. Zbytek výsledků zde a fotky zase tady.

Mattoni Grand Prix 10. 9. 2011

Týden po Nike Run Prague další desítka. Tentokrát mě nalákala atmosféra v centru noční Prahy a slibované davy fandících diváků. Trénink opět kvalitní - jeden testovací 5 km výběh v Minimusech po asfaltu, zbytek týdne boj s únavou, bolavýma nohama a nachlazením. Dopoledne před závodem ještě menší doladění v podobě vysekávání odpadu v bytě...
Start 20:30 na Staroměstském náměstí. Nesporná výhoda proti minulému týdnu: teplota příjemných 18 °C (plus mínus) a slunce dávno zapadlé. Trochu experimentuju a dopřávám si masáž před závodem zdarma. Snad to pomůže, nebo přinejhorším neuškodí;-) Pak už jen nervování se před startem, asi tisickrát odskakování na záchod a pak zas prodírání se davy zpět do koridoru. I když jsem se přihlašoval docela na poslední chvíli, pořád ještě sem se nějak vešel do startovní skupiny B. Po výstřelu mám tedy na čáře zpoždění jen něco přes 20 sekund. Závod se rozbíhá dost podobně jako minulý týden. Ještě před otočkou už proti nám běží čelo. Koukám na hodinky, ale je mi to dost k ničemu - kilometrovník nikde. Doluju z hlavy mapu a snažím se vzpomenout si na jednotlivá místa. Při průběhu Staromákem už je startovní pole dost roztrhané. Asi na 4. kilometru (Rudolfinum) mě povzbuzují Štěpán s Bárou, studenti od nás z ústavu. Bára pobíhá v laboratorním plášti, v jedné ruce banán, v druhé láhev minerálky a volá na mě pane inženýre, běžte! Povzbuzení v pravé chvíli, čas odhaduju na něco kolem 4' na kilometr. Půlku závodu si pamatuju dobře, uprostřed Čechova mostu, čas 19 něco, takže by to pod 40' mohlo jít. Tempo udržuju docela jednoduše - jakmile mám pocit, že se moc flákám, tak o něco zrychlím. Před občerstvovačkou si vybírám borce, co vypadá, že by mohl běžet tak nějak rozumnou rychlostí. Na šestém kilometru ho předbíhám, přijde mi, že zpomalil. Čas 24' - matematika není momentálně moje silná stránka, takže mi výpočet 24/6 trvá nějakých sto metrů. Přeběh přes Štefánikův most a nejnudnější kus závodu. Diváků skoro nula, ani není moc na co koukat. Podaří se mi zas pár lidí předběhnout, úplně sprostě totiž využívám mírného seběhu pod Čechův most a výběh zpět - kopce mi poslední dobou jdou docela dobře. Na osmém kilometru (opět Rudolfinum) to začíná bolet. Na druhou stranu, čeká mě už jen Pařížská, tam někde 9. kilometr a pak znovu "trestné kolečko" Celetnou, přes Ovocný trh a Železnou na Staromák. Takže nasazuju a systematicky předbíhám kohokoliv, kdo se přede mnou objeví. Diváci povzbuzují jako šílení a bubeníci udávají rytmus. Po průběhu Celetnou si připadám jako při orienťáckých štafetách po diváckém úseku - totálně vyždímaný a musím hodně hlídat, abych nezpomalil, mám pocit, že běžím už jen setrvačností. Zlomí se to po náběhu do Železné. Už je vidět Staromák, světla, modrý koberec a cílová brána - a navíc zjišťuju, že i oficiální čas zvládnu pod 40 minut. Proto vypadá cílová fotka tak, jak vypadá - úsměv po 10 km prostě o moc lepší neumím ;-) Dobrovolníci mě oberou o oba čipy, na oplátku mi zavěsí na krk medaili, pogratulují k výkonu a do ruky mi vrazí tašku s pitím a nějakou tyčinkou. Zároveň se ke gratulaci přidává Bára se Štěpánem. Jdu si nechat namasírovat nohy (úžasné, ale málem při tom usínám) a než se převléknu, studenti šikovně zamluví stůl v hospodě, takže sportovní výkon završujeme dvěma pivy.
KFC Wi-fi nějak vzdoruje, takže na oficiální výsledky si musím počkat až domů. Oficiální čas 39:52, reálný 39:25, 95. místo v kategorii, 108. celkově. Úplná spokojenost - jak s výkonem, tak se závodem. Organizace skvělá, trať i atmosféra naprosto dokonalé. Takže za rok klidně zas.

Jak vytěžit maximum z minima - NB Minimus MT10

Upozornění: máte-li sklony k závislostem, nebo máte-li neodrostlé děti, přečtěte si ve vlastním zájmu varování na konci recenze... ;-)

Poměrně brzo po koupi Vibram FiveFingers KSO jsem zkonstatoval, že na nějaké dlouhé běhy to není to pravé makové a že by to chtělo ještě nějaký mezistupeň. Poté, co Michal Dobiáš (Trailpoint) ohlásil v ČR první páry New Balance Minimus, dost opěvovaných bot, které navíc obouvá i Tony Krupicka, bylo už jen otázkou času, kdy sám sebe přesvědčím, že je prostě musím mít. Nakonec se jako ideální omluva pro další utrácení ukázaly narozeniny ;-) S testováním jsem čekal až po Nike Run Prague, abych náhodou nepodniknul podobnou šílenost, jako když jsem poprvé obul FiveFingery, a neskončil zas s úplně oddělanýma nohama.
Optické kritérium (tedy: kouknu a vidím)
New Balance označuje Minimus MT10 jako barefoot boty, vzhledem k parametrům patří ale přecejen spíš do kategorie transition. Botky váží pěkných 200 g, tloušťka podrážky je 15 mm pod patou a 11 mm pod špičkou, což dává téměř neznatelný 4mm rozdíl. Podrážka od Vibramu je tvořená sítí jen nepatrně vyčnívajících špuntů, mezi nimi je měkká. Směrem ke špičce se lehce zvedá a přechází do rozumné ochrany palce. Mezistélka tvořená EVA tlumí jen minimálně, aby si člověk neotřískal chodidlo když dojde na asfalt. Vršek boty tvoří EVA mřížka potažená hustou síťovinou, na několika místech je vyztužený pásky. Jazyk je všitý a tvořený stejnou síťovinou jako celá nártová část boty. Vnitřek boty je hladký, což je předpokladem pro bezproblémový běh naboso. Na vnějším boku botky je velké stříbrné "N", které na první pohled vypadá jako z reflexního materiálu, což ovšem první pokusy nepotvrdily (ale zatím ani nevyvrátily).

New Balance Minimus MT10	Na první pohled je vidět širší špička boty
Segmentovaná podrážka od Vibramu	Mezi "špunty" je podrážka měkká
Celá bota je ohebná a nijak nebrání pohybu chodidla	Detail měkčení paty
Pásek v oblasti metatarzů drží nohu pevně v oblasti nártu	Detail síťování na špičce a na bocích

Běh
Zatím ještě nejsem úplně odvázaný z běhání bez ponožek, takže beru velmi tenké cyklo. První pocit: takhle příjemně mi naposled padnuly bačkory ve školce. Druhý pocit: je jasně cítit pásek v oblasti metatarzů - doslova fixuje nárt a brání prstům v obutí až nadoraz. Po dotažení tkaniček se pocit ještě násobí. Bota pevně drží na noze, ale prsty mohou volně pracovat. Pata je vyměkčená tak akorát. Pocit z běhu je naprosto dokonalý. Jedná se opravdu o transition model. Bota dovolí jak běh zcela po špičkách, tak dopad na střední část nohy - a narozdíl od FiveFingerů si nechá líbit i nějaký ten dopad na patu, když už přijde únava. Je to ale jako jízda se zataženou ruční brzdou. Při pokusu o dlouhé kroky a dopad na patu mi přišlo, že je bota prostě líná a pomalá, zatímco při dobrém došlapu člověk musí skoro brzdit. Protože jsem po sobotní desítce, vynechal jsem kopce. Ale jinak terén, lesní cesta, asfalt - všecko v pohodě, pocit téměř shodný s během naboso, jen bez nepříjemných pocitů při došlapu na kámen nebo větvičku. Už se těším na nějaký delší výběh.

Varování - verdikt

New Balance Minimus MT10 jsou jako droga. Až budu mít děti, nesmějí se k těmhle botám dostat dřív, než si v životě něco prožijou. Jinak by to pro ně mohl být nejsilnější zážitek a děcka by skončila jako asociální závisláci, co budou celej den jen čekat, než si odpoledne šlehnou další běžecký workout... ;-)

Nike Run Prague 3. 9. 2011

Naprosto netuším, co mě to popadlo, ale přihlásil jsem se na Nike Run Prague. Desítka, asfalt, tisícihlavý dav, vedro a další pozitiva a sociální jistoty... Aha, tuším: nalákala mě možnost vybrat si startovní číslo, vlastní motto a tohle vše mít na sobě v podobě funkčního trička Dri-Fit. Takže bod pro Nike, marketingová kampaň úspěšná.
Každopádně, protože zas až tak mě asfalt neláká, trénink odkládám co to jde. Nakonec se tedy 14 dní před termínem rozhodnu, že by to možná asi chtělo, abych věděl, co mě čeká. Nic moc... Přechod na barefoot běhání si vybral svou daň a nějak mě tahají všechny možné vazy a šlachy a já nevím co ještě. Ale statečně to zvládám a říkám si, že bude jedině lépe. Nijak zvlášť - ani týden prakticky bez pohybu nic zásadně nemění. Takže na start jdu se stejným pocitem, jako na BVVŠ - uvidíme, holt bude muset zvítězit hlava.
Žluté lázně plné lidí, Tomášovi Hanákovi to na to vedro docela mluví, start se blíží a slunce žhne. Ještě vystát frontu na záchod a pak se jít nervovat do koridoru. Využívám naprosté anarchie a stojím docela blízko oblouku. Posledních deset minut, pak pět, pak start. Dav se dává do pohybu a překvapivě se i rozbíhá. Pomalu, ale přece. Jsem dost rád, že mám praxi z cest po centru Prahy, mojí oblíbenou adrenalinovou disciplínou je rychlý pěší přesun přes Karlův most. Takže se proplétám davem a za chvíli už mám i prostor na běh vlastním tempem. První kilometr v nohách.
Následuje Vyšehradský tunel, za ním seběh na náplavku. Prořídlý dav se způsobně rozděluje do dvou hadů - nikomu se moc nechce po dlažbě, takže se drží placatého dláždění cyklostezky. První otrava je výběh zpět na nábřeží u Mánesu. Navíc zjišťuju, že kilometrovníky jsou občas buď utajené, nebo nejsou, takže snaha udržet si tempo je složitější o dělení času dvěma (prostě jeden kilometrovník tam není, další pak zas většinou je). Funím jako lokomotiva, vedro je pekelné. Davy turistů fandí o 106, což pomáhá. Průběh kolem Karlova mostu je luxus, protože se dostáváme do stínu. Pak kolem knihovny a Staroměstské náměstí. Říkám si, že už by mohl být ten pátý kilometr, tudíž občerstvovačka. Celetná, Prašná brána a pátý kilometrovník. Ovšem až za rohem, Na Příkopech, je brána a až kousek před Můstkem konečně občerstvovačka. I v poloútlumu je mi už předem líto davu, který běží někde za námi, protože stůl je pekelně krátký a obsluhujících je pekelně málo. Chytám kelímek, kousek piju, kousek liju za krk. Druhý pokus na konci stolu končí tím, že slečna pustí poněkud později, než já chytnu. Kelímek končí na dlažbě, takže s lítostí polknout ten doušek, co mám v puse a holt vydržet. Vodičkovou je to otravné, dlažba a zase slunce. Lazarská, Myslíkova a zase nábřeží a dolů na náplavku. Proti nám stále ještě běží davy pomalejších běžců. Do cíle zbývají 3 km a to vše proti slunci a proti mírnému vánku (i mírný vánek dokáže fakt otravovat). Už ani nevím, proč na ty hodinky koukám, tempo upravuju jen podle toho, jak moc zvládám, nebo zda mě štve (čímkoliv) člověk přede mnou;-) Chvíli uvažuju, že by to mohlo jít pod 40 a snažím se zrychlit, ale žádná sláva. Výběh na nábřeží u Vyšehradského tunelu je dost nepříjemný, cedule 8,6 km je spíš pro zlost... Poslední kilometr už je vysloveně drsný. Cesta je neskutečně monotónní a člověk se nemá moc na co upnout. Díky za diváky, fandí pečlivě a nahlas. Daří se mi usmívat se - jsem sice utahaný, ale tak nějak příjemně. Nakonec v dálce vidím oblouk a říkám si, že to už prostě půjde. Posledních 200 m dokonce zvládnu nasadit a pár borců ještě předběhnu.

I run Prague - o poznání rychleji,
než jsem doufal

Podoběhová euforie s černým pivem
- povšimněte si obzvlášť běžce,
co mi vylézá z kelímku s pivem,
a reklamy na Myšáka ;-)

Cíl. Koukám na hodinky: 41:42. Na první desítku masakr. Jsem vysmátý a užívám si to, zvládnul jsem to, nic mě nebolí, naprostá euforie. Vyzvedávám si věci, lehce se oplachuju pod sprchnou a jdu si koupit černé pivo a Colu (Kofolu jsem nenašel). Píše mi kamarádka: "jestli ted bezis ten zavod kvuli kteremu nas odklonili a me zpozdeni bude znacne tak prijd a ja te v necem straaasne porazim" (myšleno deskové hry ;-) Volám domů a protože se nemůžu dovolat Evče, tak jí aspoň píšu. Trochu lítostivě se loučím se Žlutými lázněni, stín, pivko a na břehu Vltavy příjemná teplota docela láká - ale bez společnosti (vlastní) to není ono...

Epilog

Nike Wall

Trocha statistiky. Čas 41:40,6, 95. místo (v mužích 93. místo). Startovalo 5291 závodníků, doběhlo asi o 90 méně. Několik desítek závodníků museli ošetřit zdravotníci. Tvrdá kritika padá na hlavu organizátorů za nezvládnutou občerstvovačku v půlce závodu, na které se při průběhu hlavního balíku tvořily fronty. Stejně tak nelze omluvit nezvládnutí vody v cíli, kde je snad potřeba ještě víc, protože hodně lidí běží na doraz (s vidinou, že se brzy občerství). S touhle kritikou souhlasím. Ale: jakkoliv je mi líto těch, kteří skončili na kapačce, nesouhlasím s tím, že by za kolapsy mohla výhradně špatná organizace. Viděl jsem docela dost lidí, co přecházeli do chůze, případně byli na pokraji kolapsu již na 1,5-3 km - a to jak v čase cca 7-12', tak v čase cca 30', kdy jsem se vracel do cíle...   Takže myslím, že dost podstatnou roli sehrála i nezkušenost řady závodníků.
Celkový dojem: na první pokus docela dobrý - klidně to za rok zkusím znova, pokud to za rok zkusí i Nike.
Fotky, kde jsem se dokázal identifikovat (moc jich bohužel není, byť jsem neběžel v davu):
první , druhá a třetí, na čtvrté už jen v náznaku (bod pro toho, kdo mě najde ;-) a dodatečně pátá.