2015 and still counting...

Další rok pryč... místy dost náročný, ale jinak to asi nejde. Takže jak to bylo...

Leden: Od října dráty v koleni. Nicméně mám už povoleno nohu zatěžovat. Takže následuje velmi otravné období na rotopedu a v bazénu - aneb snaha dostat do torza svalů aspoň nějakou sílu. Oproti běhu mají tyhle dvě aktivity jedno zásadní mínus: neměnnou scenérii...

Únor: Testovací výlet do Únětic. Sníh a led a samá pozitiva, nakonec kolem 20 km, koleno zvládlo. Pořizuju si sněžnice a ač sněhové podmínky nejsou nic extra, tak vyrážíme na víkend do Harrachova (foto na FB). Těžko říct, zda na tom ledu byly horší volbou sněžnice, nebo běžky ;-) Ale počasí bylo fajn. Koleno stále zvládá.

Březen: Osmého března poprvé po roce bez dvou dní poprvé "vybíhám". Ještě s dráty v noze a je to peklo, ale postupně to je lepší a lepší. Pořizuju koloběžku a začínám kolenu nakládat trochu víc.

Duben: Už zvládnu hodinu běhu. Někteří (některé) mi už zas skoro nadávají, že je moc honím. Jedeme ne do Afriky, ale do Paříže, kterou před půl rokem zhatila fraktura čéšky a zachránila Erika ubrečením slečen ve Student Agency.

Květen: Den D = 6. květen. Dráty ex. A už začínám vymýšlet blbosti. Do konce roku je totiž ještě tolik zajímavých závodů... První pokus o běh 12 dní po extrakci: cvičně jedno kolo ŠUTRu (18 km). O týden později už ŠUTR závodně - jedno kolo (18 km) a na pohodu, ale závod (foto od mayda wars)!

Červen: Už to docela běhá.

Červenec: JUT aneb Jizerský Ultratrail, 66 km. Vzhledem k povaze Jizerek bohužel míň trail, než bych rád, ale u mě jednoznačně super závod. Přežil jsem a koleno ani nijak zásadně neprotestovalo. Čas pod 9 hodin (8:53) potěšil, tím spíš že původní úvaha byla "zvládnout ve čtrnáctihodinovém limitu". Přecejen, je dost rozdíl mezi 18 km ŠUTRu a trasou víc než 3x tak dlouhou, navíc po tak dlouhé době bez kloudného tréninku. Ale koleno prostě překvapilo. JUT byl super téměř komorní akce, škoda, že v roce 2015 mi s ním koliduje Tall Ships Race. Začínáme chodit na soukromé lekce plavání, protože mě napadlo, že by nemuselo být špatné zkusit triatlon. Tímpádem by bylo víc než dobré umět kraula. Jde to všelijak, ale většinou lekce končí tak, že je stále ještě víc vody v bazénu než v mých plicích.

Srpen: Získávám na dlouhodobé zapůjčení silniční kolo, takže začínám brázdit silnice. Ano, myšlenka na triatlon mě zatím neopustila, ačkoliv to na první pokus bude spíš nějaká miniakce (Kytlický minitriatlon?), ideálně s minimem jak kilometrů, tak diváků. Na konci srpna pak první hladká desítka po hodně dlouhé době (2 roky?) - We Run Prague. Čas 40:59 je za mým osobákem ještě dost daleko, ale vzhledem k tomu, že na desítku netrénuju a že jsem na asfaltu hodně dlouho neběhal, tak spokojenost. Trať zajímavá, organizace cíle na pěst.

Září: Babický trail 1/4 maraton (foto od Martina Přibyla). Srdcová záležitost. Letos taky záležitost bahenní. Navíc jsem se touto akcí stal oficiálně dost starým na to, abych byl taky Babice. Tedy SK Babice. Čas 44:57 na trailový čtvrtmaraton mě potěšil, znovuobjevená schopnost sprintu o umístění na posledních 100 metrech docela taky (o posledním půlkiláku tempem 3:30 nemluvě). Na konci měsíce ještě Brněnský Masakr, 66 km (foto od Dana Orálka). Čas pod sedm hodin (6:54) a narozdíl od JUTu jsem neměl tak intenzivní pocit, že umřu. Koleno občas sice ještě vyšle varovný signál a následuje mírné kulhání, ale jinak nebolí ani jinak neobtěžuje. Což je stav, který u mě nebyl běžný ani před první operací ;-)

Říjen: Na začátku měsíce šumavský ŠUTR, 42 km (foto na FB od Michaela Dobiáše). Počasí lehce studené a vlezlé, terén luxusní, ale mé zdraví nic moc. Jinak ale stejně super záležitost jako ŠUTR jarní, pražský. Poprvé oficiálně ve startovce jako SK Babice. Už se těším na příští rok, snad to vyjde lépe. Po zbytek měsíce pak otravují různé virózy, darmo mluvit.

Listopad: Dlouho plánovaný výlet do Barcelony. Super poběhnutí po místní běžecké dálnici a spousta nachozených kilometrů.

Prosinec: Pražská stovka. Svou poslední (2012) jsem nedokončil. Letošní taky ne, po 80 km a téměř patnácti hodinách v mokrých ponožkách jsem toho měl dost já, koleno i chodidla. Není každý závod posvícení... Aspoň že Štědrodenní ŠUTR se startem v 6:30 se vydařil. Účas bezmála 60 běhajících šílenců byla asi nejlepší běžeckou tečkou na konci tohohle šíleného roku.

Bilance

Místy to bylo peklo a jediný důvod, proč jsem běžeckými botami netřísknul, byl ten, že narozdíl od talíře při nárazu do zdi či podlahy nevydávají ten uklidňující tříštívý zvuk. A i když to je možná trošku egoistické, tak tenhle rok byl ukázkou toho, že prostě jde začít znovu. Nakonec jsem z roku 2014 i přes dráty a jiné hlouposti vykřesal toto:

787 km běhu

343 km kola/koloběžky

111 km chůze (té jakože intenzivní, ne procházek ;-)

28 km plavání (hanba málo)

a k tomu 23,5 hodin různého posilování a podobných věcí (rotoped, volejbal...)

Celkem za rok 2015 docela hezkých 1269 km.

...and still counting ;-)

Carretera de les Aigües - Barcelona běžecká

Letošní dovolená se z různých důvodů posunula až na konec listopadu. Vzhledem k tomu, že v plánu byla Barcelona, mělo to minimálně dvě výhody: nebudou davy turistů a nebudou vedra k padnutí. Oba dva předpoklady se víceméně ukázaly jako správné. A protože by to nebyla správná dovolená bez běhání, jeden den padnul na běžecký výlet po okolí Barcelony.

Carretera de les Aigües

Tenhle katalánský název, do angličtiny překládaný různými weby s běžeckými tipy jako Road of Waters, česky tedy něco jako Cesta vod, označuje trasu bývalého akvaduktu, který zásoboval vodou Barcelonu. Je to velmi oblíbené místo všech sportovně založených neholdujících asfaltu, většinu trasy totiž tvoří šotolina. V některých částech jde trasa částečně ve stínu, jinde ale počítejte s přímým sluncem. Výhodou je, že drtivá většina pramenů je stále ještě funkční a voda v nich je stále ještě pitná (nebo přinejmenším: lidé jí pijí).

Výhled na Barcelonu

Samotná Carretera de les Aïgues začíná (na západní straně) u jednoho z pramenů, Font de la Mandra. Nejjednodušší způsob, jak se na toto místo dostat, je z konečné stanice trasy metra L3 Zona Universitària (Av. Diagonal). Proběhnete parkem Roserar de Cervantes (Cervantesova růžová zahrada), překřížíte hlavní silnici Ronda de Dalt, minete nemocnici Hospital Sant Joan de Déu a po chvíli dorazíte k úpatí svahu (cca po 1,6 km). Zde uprostřed něčeho mezi územím nikoho a divokým parkem začíná cyklostezka, která vás několika serpentinami zavede na okraj příměstské středomořské džungle. Po přibližně 1,7 km stoupání (ne úplně zanedbatelného) se dostanete ke zmíněnému prameni, kde je kromě pramene (jak jinak) velké parkoviště, restaurace a piknikové místo.
Carretera de les Aïgues, vzhledem ke svému původnímu účelu, je teoreticky traverzovka. Prakticky však zjistíte, že neustále buď mírně stoupáte, nebo naopak mírně klesáte. Odměnou vám budou vynikající výhledy na Barcelonu a moře. Pokud máte zájem přidat si k trase pár kopečků, svah je doslova protkaný celou sítí různých více či méně používaných pěšin. Docela velké množství je dokonce zanesené i v OpenStreetMaps, podle nichž jsme na místě běhali my. Je však dobré si uvědomit, že středomořská vegetace se od té naší docela dost liší a to především počtem a velikostí trnů.

Opuncie, agave a jiné trnité věci.

Torre de Collserola
- všimněte si sklonu svahu

Samozřejmým kořením jak běhu tak cyklistiky jsou kopce. Ideálním zpestřením výběhu je tedy výstup k Torre de Collserola, poměrně odvážně pojatému televiznímu vysílači, který mimo jiné slouží jako rozhledna. Carretera de les Aïgues opustíte po cca 5,5 km od Font de la Mandra. Cestou si užijete skvělé Escales de la Font del Monte (Schody horského pramene). Na Torre de Collserola se poprvé ukázala nevýhoda mimosezónní návštěvy - je poměrně krátká otvírací doba, navíc pouze o víkendech. Nicméně, aspoň jsme ušetřili 5,60 €. Od Torre de Collserola je to již jen kousek na Tibidabo - horu, jejíž dominantou je stejnojmenný zábavní park (do značné míry klasický starý lunapark) a Temple del Sagrat Cor (Chrám Svatého srdce). Chrám doporučuju k návštěvě, je podle mě srovnatelný s mnohem slavnějším kostelem na pařížském Montmartru. My jsme bohužel byli v oblečení nanejvýš nevhodném - oba kraťasy nad kolena - a nechtělo se nám provokovat.

Z Tibidabo se sice můžete vydat zpět na Carretera de les Aïgues tou nejkratší cestou, nicméně připravíte se tím asi o nejhezčí úsek, kde se cesta klikatí po úbočí hory a člověku se tak každou chvíli otevírá nový pohled na město. Takže doporučuji tou samou cestou zpět, opět si užít schody - tentokrát směrem dolů - a opět se napojit na původní trasu. Celkově si touhle odbočkou přidáte do kilometráže 3 kilometry (1,5 tam, stejně zpět) a solidní kopec. Po původní trase pak můžet pokračovat ještě dalších 4,5 km dokud cesta najednou nezmizí. Ve východní části totiž ještě není projekt cyklostezky, která by měla obkroužit celou Barcelonu (cca 60 km) zcela dokončen a Carretera de les Aïgues zde končí víceméně do ztracena. Nicméně buď pomocí prosté logiky, nebo pomocí mapy se poměrně dobře dostanete zpět do civilizace, třeba na stanici metra trasy L3 Penitents. Kdyby vás cestou dolů už moc bolely nohy, můžete dokonce využít jezdicích schodů.
Celková délka našeho výletu tak, jak je popsaný, byla 17,5 km/800 m a na trasu se můžete mrknout na Garmin Connect.

Escales de la Font del Mont	Escales de la Font del Mont	Torre de Collserola
Tibidabo		Penitens - prostě jezdicí schody

Pláž

Komu by nestačila trasa po Carretera de les Aïgues, může se pomocí metra vydat ještě dovyběhat na pláž. Pokud jste skončili výběh na Penitens, pak stačí skočit do metra (L3) směr Zona Universitària. Na stanici Passeig de Gràcia přestoupit na L4 směr La Pau a vystoupit na stanici Selva de Mar. Odsud je to na břeh moře jen kousek. Určitě každý zná slavnou scénu z filmu Chariots of Fire, kde dav mladíků v (alespoň zpočátku) bílých dresech běží po pláži a voda jim lehce omývá kotníky. Tak na to zapomeňte. Pláž v Barceloně je sice pěkně rovná, ale písek je dost solidně hluboký a běžet v něm není žádná legrace. Běžet na hranici příboje znamená pro změnu traverzovat ve svahu se sklonem dobrých 30 °. Nejsem si úplně jistý, jaký stav moře byl, nicméně vše mluvilo spíše pro odliv, takže bych žádné velké zlepšení nečekal. Takže pokud se rozhodnete pro pláž, čekejte pěkných 4,5 km solidního posilování. Vždycky je ale možné udělat pár kroků od moře pryč na kolemjdoucí pěší zónu a vyměnit písek za asfalt. Kromě moře cestou uvidíte i Puerto Olímpico de Barcelona (Olympijský přístav), jednu z mnoha vzpomínek na Olympijské hry, které se v Barceloně konaly v roce 1992, a celou plážovou epizodu zakončíte v turisticko-malebné čtvrti Barceloneta. Naše naběhnutá trasa na Garmin Connect.

Hodinové běhy I: Dubeč - Háje

Úvodem (trochu delším)

Nápad na název seriálu přišel během dnešního běhu, když jsem zas po delší době mohl konstatovat, že se mi podařilo najít celkem smysluplnou trasu odněkud někam, navíc s přiměřeným množstvím asfaltu a ještě ke všemu přiměřeně (časově) dostupnou. Bez mučení se přiznám, že základem mé běžecké lenosti je často to, že mě nijak nemotivuje jít prostě a jen pouhopouze točit na okruh který už znám nazpaměť a který už mi kromě kilometrů (a velmi sporadické touhy překonat svůj čas z minula) nic moc nepřináší. Nemám nijak zvlášť v oblibě asfalt (stejně jako moje nohy) a když se mu můžu smysluplně vyhnout, tak to zpravidla dělám. A stejně tak si nijak nepotrpím na akce typu hodinu a půl cesty tam, běh, hodinu a půl cesty zpět. Věřte mi, že kdyby bylo možné obléct si před domem plavky a začít plavat, tak bych toho taky naplaval mnohem víc než nějakou umrněnou hodinu týdně. Takže základem pro mě je ztratit co nejméně času přesuny a současně zaběhnout něco pěkného.

Hodinový běh je pro řadu začátečníků pomyslná meta. Může to začít třeba snahou vydržet běžet hodinu bez zastavení, nebo zvládnout za hodinu uběhnout desítku. S hodinou se navíc docela dobře počítá v různých časových plánech. Když večer řeknete, že si jdete na hodinku zaběhat, vaše drahá polovička mrkne na hodiny a bez většího počítání ví, že až bude velká ručička zase na stejném místě, má vás očekávat s večeří. Když řeknete, že jdete ven na 50 minut, stejně si na tu večeři nejspíš deset minut počkáte... A ačkoliv při běhu většina běžců řeší spíše tempo, v minutách na kilometr, tak rychlost se stejně nakonec vyjadřuje v kilometrech za co? Za hodinu...

Dislaimer

Naštěstí nejsme v jedné z navenek humorně působících zemí, kde jsou lidé tak hloupí, že jsou schopní zažalovat autora článku o maratonu za to, že je nevaroval, že za 2 hodiny 10 to běží jen ti nejlepší. Nicméně stejně pro jistotu pár poznámek. Hodinové běhy jsou trasy, které mi trvaly přibližně (plus mínus cihla) hodinu. Někdy to jde líp, někdy to jde hůř. Vám taky. Proto u trasy uvádím jak kilometry, tak svůj čas a tempo. Takže se může stát - a stane - že mě budete na nějaké trase proklínat ještě za hodinu dvacet, nebo naopak budete po 50 minutách hladoví stepovat v kuchyni. Pokusím se vždy objektivně napsat, co vás na trase čeká, abyste mohli odhadnout, která z výše uvedených variant je pravděpodobnější. Hodinový běh znamená, že hodinu potřebujete pouze na běh. Mou snahou je, aby jakékoliv přesuny trvaly co nejkratší dobu, ale jejich délka samozřejmě závisí i na vašem bydlišti, způsobu dopravy a dalším, takže s prostou hodinou času zpravidla nevystačíte. U některých tras nahodím i možné (podle mě smysluplné) varianty. Vzhledem k tomu, že se bavíme o běhu, ne o jízdě tramvají, je však možných variant téměř neomezeně a určitě někde najdete lepší.

A konečně: to, že se trasa líbila mě, ještě neznamená, že vám se bude líbit taky. Ale snad ano. Aspoň občas.

Dubeč - Háje

13,3 km - 1:06 - 5:01 min/km - asfalt cca 3,6 km

Trasa: mapy.cz, Garmin Connect

Doprava: Na začátek trasy busem PID do zastávky Za Pavilonem (na znamení): 111 ze Skalky (metro A,  18 minut), 240 z Hájů (metro C, 22 minut). Konec trasy ve vzdálenosti cca 300 m od metra C - Háje.

Popis: Přímo u zastávky busu prolukou mezi domy do konce ulice U Transformátoru, po pěšině přes potok na hráz rybníka V Rohožníku. Zde pokračovat vpravo po trase naučné stezky Dubeč-Uhříněves. Pozor na značení, místy je velmi sporadické a je tak jednoduché špatně odbočit (nebo neodbočit). Po louce podél Říčanského potoka až k Podleskému mlýnu. V okolí mlýna hospodaří Výzkumný ústav živočišné výroby, takže zde můžete v ohradě zahlédnout například stáda jelenů a laní. U mlýna se připojí modrá turistická značka. Pokračujte dál podél rybníka (se svými 14,4 ha třetí největší rybník v Praze) a nenechte se zmást tím, že místy je na stromě jen jedna ze značek - do Uhříněvsi vás dovedou obě. Po chvíli značky opustí břeh a navedou vás na cca 550m asfaltový úsek vedoucí k Oboře v Uhříněvsi. Na okraji uhříněveské zástavby po pravé straně minete Židovský hřbitov a pak na nějakou dobu opustíte měkčí podklad (přesněji na nějakých 1850 m). Překřížíte ulici Přátelství (semafor, hlavní a velmi frekventovaný tah) a po modré (NS zde končí) doběhnete k nádraží Praha - Uhříněves (možnost zkrácení). Zde odbočíte doleva podél kolejí a budete pokračovat po zelené. Překřížíte ulici Ke Kříži (přechod, opět hlavní tah), odbočíte doprava a podběhnete železnici. Dále pokračujete po zámkové dlažbě až k napojení na ulici K Dálnici, kde zelená opět po přechodu přechází na pravou stranu silnice. Zbývá vám posledních asi 300 m po tvrdém, pak se zelená stočí mírně doprava mezi domy a pokračuje mezi loukami do Pitkoviček. Zde je (dle mého) asi nejnebezpečnější úsek: přibližně 100 metrů po silnici. V tomto úseku je hůř vidět na přijíždějící auta, vzhledem k tomu, že na obou koncích úseku jsou zatáčky. Osobně doporučuji (s vědomím páchání přestupku) přeběhnout přibližně v polovině úseku na opačnou stranu a běžet po pravé straně silnice. Tak budete mít při přebíhání dostatečný rozhled na obě strany. U konce úseku je po pravé straně velký asfaltový plácek, kde opět zvyšte pozornost - není zde malovaná krajnice, někteří řidiči si zde tudíž před prudkou zatáčkou (doleva přes most) poměrně hodně najíždějí. V zatáčce pokračujte dál rovně po zelené, která jde nejprve porostem u břehu potoka, poté po loukách. Tento úsek je místy až extrémně rozježděný od bikerů, takže v mokrém počasí počítejte s vydatným bahnem. Poté, co minete (po pravé straně) altánek, je možné odbočit ze značky a přeběhnout zkratkou do Křeslic. Pokud odbočku minete, doběhnete až na rozcestí Dobrá voda, kde se zelená vrací, a zaběhnete si asi o 750 m víc. V Křeslicích přeběhnete hlavní silnici (přechod, z obou stran jedou auta z kopce, proto často dost rychle) a máte na výběr. Buď odbočíte doprava po zelené, čímž si připíšete dalších cca 800 m asfaltu, nebo odbočíte doleva po červené, čímž si připíšete cca 300 m asfaltu a navíc dva pěkné kopce. Doporučuji variantu druhou. Červená za mostem odbočuje doprava ulicí do kopce, následně pak po lesní cestě padá zpět k potoku. U altánku je potřeba přeběhnout po mostku přes potok a pokračovat do kopce k silnici. Zde odbočíte doleva (zprava se připojí zelená) a poběžíte až do zatáčky (asi 200 m). Výhodou na tomto úseku je jeho přehlednost (viditelnost kolem 300 m, místy i více), nevýhodou možnost narazit na řidiče využívající právě zmíněné přehlednosti k testování výkonu motoru. V zatáčce zelená značka odbočuje a po pár metrech polní cesty vás zavede do Milíčovského lesa. Zde můžete buď sledovat značku, nebo běžet po okraji Milíčovského lesa (obě varianty cca 1,75 km) až do jeho severozápadního rohu. Zde už bez značení po asfaltu po okraji sídliště (po pravé straně budete mít Milíčovské homole, které zná asi každý z Jižáku prostě jako Kopce), podběhnout vedení vysokého napětí a dál až k cyklostezce obkružující sídliště. Odbočíte doprava a necháte se vést až do levotočivé zatáčky, za kterou pak následuje mírné stoupání ke křižovatce ulic Novomeského a Stříbrského. Závěrečný asfaltový úsek od rohu Milíčovského lesa má přibližně 750 m. Zde má trasa končí, nicméně pokud chcete doběhnout až na metro, čeká vás ještě 250 m ke křižovatce ulic Novomeského a Opatovská.

Běžecká knihovnička nevážně

Dívám se právě na část své běžecké knihovničky a je to docela veselé čtení - a to stačí číst tituly:

Běhání s Keňany - Zrozeni k běhu - Jez a běhej - Běhej, nebo zemři - Život bez hranic...

no a končíme titulem Předlékařská první pomoc. A vlevo zase moc pěkná dvojka: Running on Empty a The Feed Zone Cookbook ;-) Knihu Kam bych tak běžela od Ivany Pilařové pak lze brát jako pomyslný rozcestník, zda běžet raději naprázdno (doleva), nebo s Keňany (doprava).

Paříž běžecká podruhé

V prvním blogu o běhání v Paříži jsem slíbil popsat ještě další možnosti prodloužení trasy po Promenade Plantée, tady jsou. Zákres všech tras včetně několika fotek opět najdete na Google Maps: první část a druhá část.

Canal Saint-Martin

Pokud si rozumíte s asfaltem, pro běhání vám stačí klasický městský park, nevadí vám semtam semafory a ještě ke všemu chcete spojit běžecký výlet s menší poznávací procházkou, pak je docela dobrou volbou trasa podél Canal Saint-Martin - kanálu svatého Martina.

Canal Saint-Martin spojuje (zjednodušeně) Seinu se řekou Ourcq a dříve sloužil jako zdroj pitné vody a jedna z dopravních tepen lodní dopravy. Kanál překonává výškový rozdíl 25 metrů, je na něm 9 plavebních komor, řada lávek pro pěší a dva otočné mosty. Část kanálu, mezi port de l'Arsenal a boulevard Jules-Ferry je podzemní. Pokud by vás omrzelo běhání, doporučuji prohlédnout si kanál během dvouapůlhodinové plavby, která vážně stojí za to.

Běžecká trasa podél kanálu vás provede od Place de la Bastille až k Place de la Bataille de Stalingrad (cca 4 km). Zde se pak můžete rozhodnout, zda svůj výlet ukončit, nebo pokračovat dál podél Bassin de la Villete až do stejnojmenného parku (další cca 1,5 km). Cestou podél kanálu si můžete prohlédnout místa, kde se natáčely známé filmy, jako je Amélie z Montmartru nebo výrazně starší Hôtel du Nord.
Část trasy vedoucí nad zakrytým kanálem je na běhání o něco příjemnější, protože v parcích se často potkáte se šotolinovými cestičkami. Kolem nezakryté části musíte počítat spíše s asfaltem. Výhodou je v obou částech poměrně velké množství stromů, takže v kombinaci s blízkostí vody ideální místo pro teplejší dny.

Zakrytá část kanálu Saint-Martin	Vjezd do jedné z propustí	Propust, lávka pro pěší a otočný silniční most
Lávka pro pěší a jedna z nádrží	Bassin de la Villette	Původní přístavní budovy prošly rekonstrukcí
Zvedací silniční most

Parc de la Villette

Panoramatické kino La Géode

Parc de la Villette se nachází v 19. pařížském obvodu a vznikl na místě bývalých jatek. Je to třetí největší park v Paříži. Koncepce celého parku je dílem francouzského architekta švýcarského původu Bernarda Tschumiho. Park je tvořen pomocí tří principů, které Tschumi označuje jako body, linie a plochy. Zatímco pochopení principu linií a ploch je bez prohlédnutí si plánů parku poněkud obtížnější, princip bodů je zřetelný na první pohled. V parku je totiž postaveno 26 červených altánků (ve francouzštině označovaných jako follies, s původem v anglickém slově folly), které jsou umístěny ve stodvacetimetrových rozestupech a tvoří pravidelnou síť. Každý altánek je unikát, nicméně všechny jsou tvořeny podle Tschumiho velmi specifických pravidel. Altánky slouží jako ateliéry, pokladny pro blízké kulturní sály, vyhlídky na park a podobně.

Allée Darius Milhaud

Park je rozdělen na celou řadu zahrad. Některé jsou běžnější, některé působí až fantaskně. Najdete zde například zahradu zrcadel (Jardin des Miroirs), ve které se nachází 30 dvoumetrových monolitů s povrchem z leštěné oceli odrážející okolí, nebo zahradu dětských strachů (Jardin des Frayeurs enfantines) kde vás bude smrkovo-březovým lesem provázet tajemná hudba. Parkem prochází celá řada cestiček, z nichž asi nejzajímavější se klikatí prakticky celým parkem a provede vás - byť ne zrovna přímo - kolem většiny zahrad. Cestička je zakreslena v mapě, bohužel v některých místech je v mapě přerušená, takže je rozdělená na několik částí.
Pokud by vám ani park Villette nestačil, můžete po Allée Arthur Honneger a Allée Darius Milhaud (opět vyznačeno v mapě) přeběhnout do dalšího pařížského parku.

Parc des Buttes-Chaumont

Parc des Buttes-Chaumont

Park des Buttes-Chaumont, pátý největší pařížský park, se nachází v 19. pařížském obvodu a vznikl v roce 1867 na místě bývalých lomů, ve kterých se těžil sádrovec a stavební kámen pro pařížské domy. Vzhledem ke svému původu je park poměrně kopcovatý a pokud byste měli v Paříži náladu trénovat krátké úseky do kopce, určitě si svou cestičku najdete.

Sibylin chrám

Parku vévodí přibližně kruhové jezero, v jehož středu se tyčí skalnatý ostrov, který je s břehy jezera spojen kamenným mostem sebevrahů (Pont des Suicidés) a visutou lávkou (Passerelle suspendue), jejímž autorem je Gustav Eiffel. Na vrcholku ostrova je altánek, zvaný též Sibylin chrám, ze kterého je pěkný výhled jak na samotný park, tak i na okolní zástavbu, včetně Montmartre. Od altánku k lávce a ke břehu jezera dříve vedla stezka, která místy procházela různými tunýlky a točitými schodišti ve skále, nicméně v současnosti je pro veřejnost uzavřená, pravděpodobně z bezpečnostních důvodů. Ze severního břehu jezera jsou některé úseky velmi dobře patrné a je tedy možné udělat si představu o délce celé trasy. Několik metrů jižně od jezera ještě najdete 14 metrů hlubokou a 20 metrů vysokou grotu s umělými krápníky (největší měří 8 metrů), která dříve sloužila jako vstup do podzemní části lomu. Grotou protéká jeden ze tří potoků napájejících jezero. Potok zde tvoří 32 metrů vysoký umělý vodopád.

Tím běžecké tipy pro východní část Paříže končí. Uvidíme, zda - nebo kdy - budu mít možnost otestovat běžecky i jinou část.

La Promenade Plantée - Paříž běžecká

Při probírání fotek z Paříže, kde jsme byli v dubnu (...), jsem si vzpomněl, že jsem slíbil napsat něco o jedné pěkné možnosti lehkého poběhání v Paříži. Takže, s menším zpožděním, je to tu!

La Promenade Plantée

La Promenade Plantée, česky asi něco jako Osázená promenáda, je veřejný park ve 12. pařížském obvodu. Vznikla v roce 1988 na trase bývalé železniční trati, která spojovala Paříž s Vincennes (a dál s Varenne-Saint-Maur). Pro veřejnost byla otevřena v roce 1993. Vede od la Place de la Bastille k Boulevard Périphérique a měří dohromady se všemi odbočkami 4,7 km. Ve východní části má Promenade Plantée dvě větve, jedna končí u Porte de Montempoivre, druhá se stáčí směrem k jihu a končí na Square Charles-Péguy. Trasu si můžete prohlédnout třeba na Google Maps (včetně fotek). Východní část, po Jardin de Reuilly, měřící asi 2 km (počítáno od Porte de Montempoivre) je přístupná i cyklistům. Tento úsek vede částečně nad úrovní okolního terénu (zcela východní část), částečně pod úrovní terénu, setkáte se zde i se třemi osvětlenými tunely. Západní část, měřící asi 1,6 km, je přístupná pouze pro pěší a vede z větší části po tělese původního viaduktu z roku 1859. V roce 1990 byla zahájena oprava jednotlivých oblouků. Přesnější by však bylo asi mluvit spíše o přestavbě, neboť po dokončení prací v roce 1994 začaly jednotlivé oblouky sloužit jako různé ateliéry, obchody či kavárny a vznikl Le Viaduc des Arts - Viadukt umění.

Povrch na většině promenády je bohužel z větší části asfaltový, s pár výjimkami - ve východní části najdete na pár místech šotolinu, v západní pak prkna (nejen na mostě přes Jardin de Reuilly). Výhodou však je, že i v teplejším počasí nabízí promenáda velmi slušný úkryt před sluncem. Ve východní části se můžete - hlavně v místech pod úrovní okolního terénu - těšit téměř na les, v západní části vás pak povětšinou schová vcelku hustá vegetace, kterou je osázený viadukt. Ve východní části je zpravidla cesta dostatečně široká, o něco problematičtější to může být na viaduktu, kde se místy budete muset potýkat s větší koncentrací procházejících se lidí. Důležité je nezapomenout, že se nejedná o běžeckou trasu, ale o promenádu, a také se podle toho chovat. Co vás může uklidnit, je fakt, že rozhodně nebudete na promenádě jedinými běžci. Podle všeho je to docela oblíbené místo.

Rue du Sahel - místo větvení promenády	Tunel pod Rue de Picpus	Ve východní části je oddělená část pro pěší a pro cyklisty
Jardin de Reuilly	Most přes Rue de Charenton	Na některých místech v rámci zachování promenády vznikly zvláštní stavby
Most přes Avenue Ledru-Rollin	Avenue Daumesnil - Viaduc des Arts
V některých ateliérech je možné vidět i takovéhle skvosty (foceno bohužel přes sklo)	la Place de la Bastille

Pokud vám nestačí přibližně 3,5 km dlouhá trasa (tedy s návratem nějakých 7 km), nabízí se několik variant prodloužení. První a z ryze běžeckého hlediska asi nejsmysluplnější variantou je zaběhnout si do Bois de Vincennes.

Bois de Vincennes

Bois de Vincennes - Vincenneský lesík - je největším pařížským lesoparkem. O pár hektarů vyhrává i nad mnohem známějším Bois de Boulogne - Bouloňským lesíkem - a pokud máte rádi srovnávání, tak je přibližně 3x větší, než oblíbený Central Park v New Yorku. Od Promenade Plantée je vzdálený asi 1 km (měřeno od Square Charles-Péguy), což z něho dělá ideální místo pro prodloužení běžeckého výletu. Cesty v parku jsou jednak šotolinové, jednak asfaltové, případně je možné bezostyšně běhat po trávě. Od severozápadního k jihovýchodnímu rohu měří cesta parkem přibližně 4 km, po obvodu měří park více než 12 km.

Další varianty prodloužení běžeckého výletu po Promenade Plantée již brzy.

Stará škola - kam jinam taky o prázdninách

Když mi na FB před nějakými dvěma týdny bliklo echo, že v Babicích byla otevřena kavárna a večerka Stará škola, tak nějak jsem trošku tušil rukopis Davida Volence, tím spíš, že se na fotkách podezřele objevovala jeho žena Naďa. A protože už od prvního Babického trail 1/4 maratonu mám pro Babice slabost (v které jiné přípražské obci to s takovou energií postupně ožívá, místo klasického skomírání a uvadání?), navšívit zase (skoro po roce) Babice a zjistit jak se věci mají byla víceméně povinnost. Tenhle víkend to konečně vyšlo. Jednak díky počasí, jednak díky nedostatku jiných aktivit a také díky dlouhodobé zápůjčce silničního kola. Takže následující řádky budou takovým tipem na sportovně-kulinářský výlet.

Trasa Háje-Babice (30 km) případně zpět

Odkaz na trasu na Garmin Connect máte rovnou tady (to kdyby vás nezajímaly řeči ani Stará škola ale jen pouhé zhltnutí porce kilometrů ;-). Trasa je jetá na silničce, sice žádné galusky napumpované do režimu žiletka, ale žádné vysloveně podhušťování taky není nutné. Všechno asfalt, dva úseky kostky.
Z Hájů od metra se můžete vydat směrem na jih ulicí Novomeského, případně rovnou po chodníku - cyklostezce, která vede vpravo od ulice skrytá stromořadím. Na jejím konci odbočíte doprava, buď po Jurkovičově ulici, nebo po cyklostezce. Pak vás čeká cca 1 km bez odbočování. Je dobré dávat pozor na spáry mezi asfaltem, místy jsou docela otravné. Po 1 km dojedete na křížení se silnicí, zde odbočte po silnici doleva, směr Kateřinky, čímž najedete na Greenway Praha-Vídeň (A209) a po ní pojedete až do Průhonic. V Kateřinkách a následně v Újezdu je potřeba dávat pozor na zpomalovací příčné prahy. V Újezdu za křižovatkou, kde se připojuje cyklotrasa A23, vás čeká první (malé) Roubaix. Kostky jsou docela dobře položené, ale chce to trochu dávat pozor. Přejedete dálnici, následně po pravé straně minete restauraci Hliněná Bašta a za chvíli jste na křižovatce (těsně před ní pozor na autobusy, zatáčka je prudká a úzká, takže vybočují). Zde Greenway P-W odbočuje doprava, vy pojedete doleva. Po krátkém sjezdu vás čeká výjezd do centra Průhonic a následně napojení se na cyklotrasu 0027. Po ní projedete Čestlice (za nimi stezka uhýbá na souběžnou asfaltku, takže není důvod se zdržovat a můžete jet klidně rovně, pak pro změnu pozor na zcela nelogickou změnu přednosti v jízdě), Nupaky (na prvním T vpravo, pak dál po hlavní, která se opět stáčí vpravo), Kuří (opět prahy) a už jste skoro v Říčanech. Zde vás opět čeká mírná šikana v podobě značky "cyklisté, veďte kolo po chodníku" u kruhového objezdu na křížení s hlavním tahem směr D1, bez komentáře. Pokračujete dál v původním směru, čeká vás sjezd, kterým začíná další (velké) Roubaix. Zde je dobré dávat pozor, některé kostky jsou napůl vytržené a asi by nebylo dobré takovou vzít v plné rychlosti. Pořád bez odbočování až na náměstí a na jeho konci doprava opustíte 0027 a pokračujete po hlavní silnici (107) směr Světice. Tohle je asi nejotravnější úsek, je potřeba dávat pozor na kanály s podélnými škvírami, navíc silnice je místy rozbitá a tímpádem je potřeba jet víc ke středu, což auta občas těžce nesou. Zde opustíte hlavní silnici (konečně), která odbočuje doprava, vy pojedete rovně. Projedete Všestary, následně si můžete (ale nemusíte) udělat menší zajížďku do Menčic. V každém případě buď po průjezdu Menčicemi nebo po jejich minutí odbočíte doleva směr Klokočná. Kopec je táhlý a otravný... Za Klokočnou dávejte pozor, kousíček za mírnou levotočivou zatáčkou u posledních domů budete odbočovat na lesní asfaltku (cyklotrasa 0024). Zde musíte obejít (objet) závoru a čeká vás klidný úsek zcela bez aut. Na rozcestí V Jedlici pokračujete rovně po 0031 (0024 odbočuje vlevo) až k silnici na Tehovec. Na křižovatce odbočíte doprava, přejedete mostek (nyní spíš přejdete, neb je v rekonstrukci, ale chodit se tam dá) a jste na křižovatce s hlavní silnicí Říčany-Mukařov. Přejeďte křižovatku a pokračujte rovně do Strašína. Zde odbočce vpravo na Babice (opět se potkáte s cyklostezkou 0031). V Babicích minete po pravé straně rybník a hned odbočíte doprava (opět pozor na prahy). Zde už uvidíte budovu Staré školy.
Po patřičném občerstvení lze jet tou samou cestou zpět, nebo trochu improvizovat a výlet si zkrátit. Trasa, která se vyhne víceméně všem nepříjemným úsekům, může být třeba takováhle (bez záruky, neb jsem tudy nejel) - ušetříte 13 km, celkem budete mít v nohách 47 km. Kdyby i to bylo moc, nezbyde než se v Říčanech s kolem naložit na vlak ;-)

Stará škola

Stará škola © David Volenec

Stará škola je kavárna - večerka, o kterou pečují David a Naďa Volencovi. Otvíračka proběhla (dle profilu na FB) 26. července 2014. Stará škola nabízí pivo alko i nealko. Nealko lahvové, alko jak na čepu tak lahvové, kupříkladu specialitky od pivovaru Kocour. Dále velmi dobrou kávu na všechny myslitelné způsoby, něco tvrdšího od Žufánka, dále limonády Jarritos, mošty z Lažan, dorty, různá slaná menší jídla a tak dál a tak dál. A nakonec samozřejmě zmrzlina - jahodová, banánová, míchaná. Pokud by vás omrzela konzumace na místě, tak si můžete koupit i nějakou mňamku na doma: třeba Hradecké delikatesy, různé další omáčky, italské těstoviny, momentálně i čerstvé jahody a maliny (kterými voní celá kavárna). Stará škola je navíc cyklo-přátelská. Půjčí vám nějaký ten vercajk nebo pumpičku, případně můžete doplnit palivo pomocí tyčinek nebo ionťáků Chimpanzee.
Příště se tam musím vydat hladový a pěšky, protože nadměrná konzumace jak poživatin, tak alkoholu je s jízdou na kole neslučitelná. Což je skoro škoda ;-)
Pokud by vás zajímalo aktuální dění, tak ideální je sledovat FB profil, pokud FB nevládnete (a nechcete aby on vládnul vám), budete muset vzít zavděk webovými stránkami.

Souhrn
Celou trasu jsem ujel za 2 hodiny 30, pokud nehodláte návštěvu Staré školy odfláknout (což by byla škoda), doporučuju počítat s cca 4 hodinami na celý výlet (tolik to zabralo mě). I pokud výlet pojmete trochu poklidněji, mělo by vám na něj stačit odpoledne. Preventivně se však podívejte na stránkách Staré školy na rozvrh hodin, abyste nepřišli až po konci vyučování.