středa 24. července 2013

Run or Die

Obálka anglického vydání
(převzato ze skyrunning.cz)
Asi před týdnem mi konečně poštou dorazila dlouho očekávaná kniha Run or Die od Kiliana Jorneta. Takže jsem se rychle pustil do čtení a přináším slíbenou krátkou recenzi (obě dvě slova by zasloužila uvozovky).
Pro úplnost: Kilian Jornet (1987) je vytrvalostní běžec a skialpinista, původem z Katalánska. Ve svých 25 letech má za sebou téměř neuvěřitelnou řadu vynikajících výkonů, mimo jiné je trojnásobným vítězem Ultra-Trail de Mont Blanc, vítězem nejstaršího stomílového běhu Western States  Endurance Run a čtyřnásobným vítězem Europe's Skyrunner World Series. Jeho další specialitou jsou běhy označované jako FKT (Fastest Known Time, nejrychlejší známý čas), tedy pokusy o vytvoření rekordu na nějaké obvyklé trase (zpravidla neuvěřitelně dlouhé).
Moc pěknou (a opravdu dlouhou) ukázku v češtině zveřejnila už v březnu Anka Straková na stránkách skyrunning.cz. Spolu se Samem Strakou okomentovali anglickou verzi jako poněkud kostrbatou a místy ne zcela jasnou a vyjádřili naději, že ohlášený český překlad vznikne na základě katalánského originálu. Proto jsem se trochu bál, jaký jazykový oblud se mi dostane do ruky. Přestože (nebo možná protože) používám pasivně anglištinu víceméně denně - a málokdo z vědecké komunity píše (a nedejbohové mluví) klasickou Oxford English - neměl jsem při čtení žádné zásadní problémy. Přesněji, všimnul jsem si dvou věcí. Některé vazby mi přišly dost zvláštní - k obhajobě překladatele však musím konstatovat, že to může být dané stejně dobře blbostí mou, jako jeho. Druhou věcí byl místy podvědomý pocit, že překladatel píše "taková ta kulatá věc, do které se kope", místo aby napsal "fotbalový míč". Stejně jako u bodu prvního i zde nevylučuju, že je to dáno jen mou velmi špatnou znalostí (ultra)trailové terminologie. V (ultra)trailové terminologii mám ostatně zcela určitě velmi rozsáhlé mezery i v češtině. Kupříkladu pro mě je jakýkoliv vak s hadičkou na pití automaticky vembloud, velbloud nebo ještě tak "kejml", zcela bez ohledu na značku, a jakmile někde čtu o batohu kompatibilním s vodním rezervoárem, marně uvažuju, kdy naposledy jsem měl nutkání táhnout s sebou zásobu vody zvící Dlouhých Strání (neptejte se mě, proč mě jako první vodní nádrž napadly zrovna Dlouhé Stráně) nebo dokonce Lipna. Lze pak ještě polemizovat s myšlenkou, zda má vůbec katalánština dostatečnou slovní zásobu pro běžeckou terminologii a nakolik se má překladatel při ne zcela stoprocentní kompatibilitě dvou jazyků pouštět do úprav. Když znovu porovnávám Ančin český překlad s překladem anglickým, uvažuju i nad možností, že se přesnou terminologií moc nezabýval ani sám Kilian Jornet. Jen jeden příklad: Anka popisuje operaci v překladu zcela terminologicky správně jako "tahovou cerkláž kolena", zatímco anglická verze mluví prostě o "metal plate around my kneecap" (kovová destička kolem mé čéšky). Tady se asi musí každý čtenář (tím spíše čtenář-běžec) rozhodnout, co se mu líbí. (Pro jistotu, protože Internet je médium vesměs nepřejícné a záštiplné a ne vždy je mezi řádky zcela čitelno: v žádném případě by mě nenapadlo ani na chvilku jakkoliv pochybovat o kvalitě Ančina překladu, úrovni její anglištiny či o pravdivosti jejího vyjádření na adresu překladu anglického! Je klidně možné, že kdybych knihu nečetl, ale snažil se jí překládat, chytal bych se za hlavu stejně jako ona.) V souhrnu: jazyková stránka za obsahem mírně pokulhává, což je ovšem pořád ještě lepší, než kdyby to bylo opačně. Běžný neanglický čtenář anglické literatury si podle mě nevšimne, vzdělaný běžec si přinejhorším povzdechne.
Celá kniha je takovou hodně zhuštěnou verzí Kilianova životopisu. První kapitola je zajímavou sondou do jeho dětství a mládí (dobře, mládí zní vzhledem k jeho necelým třiceti rokům dost hloupě...) a umožňuje pochopit, jak se z něj stala jedna ze současných ikon vytrvalostního běhu. Když vezmu v úvahu to, co už jako dítě prožil (někteří by určitě napsali přežil), připadá mi jeho výdrž vlastně tak nějak skoro normální. Dobře, normální je silné slovo, ale řekněme odpovídající okolnostem? To už by šlo... Po tomto začátku, který by mohl u konzervativních rodičů vyvolat nutkání začít hledat číslo na sociálku, už následuje poměrně rychlý sled popisů jednotlivých Kilianových běžeckých akcí, jako např. osmidenní přeběh Pyrenejí od Atlantiku ke Středozemnímu moři, závod Western States Endurance Run 2010 (částečně popsaný už v dokumentu Unbreakable, který jsem bohužel dosud neměl možnost shlédnout), nebo jeho pokus překonání rekordu ve výběhu na Kilimandžáro a seběh zpět (FKT) - to vše prokládané úvahami o smyslu běhání, o rodině, o přátelích, mentální přípravě a pocitech během závodu i po něm. Tyhle exkurze do Kilianovy mysli jsou asi nejzajímavější část celé knihy, protože zatímco jeho výsledky je velmi lehké sledovat na Internetu, do hlavy mu nikdo nevidíme. To je prý ostatně tak trochu slabina zmiňovaného dokumentu Unbreakable: vidíte Kiliana v mizerném stavu 20 mil před cílem a pak jeho skoro zázračný doběh na třetím místě. Co se stalo mezitím a kde sebral sílu po těžké krizi opět zrychlit, to už prý dokument nepopisuje. Kniha ano. Kilianova síla podle všeho není jen v jeho nohách, ale čerpá jí i ze svého přístupu k přípravě, k závodění a vlastně k životu vůbec. Kilianův přístup snad nejde shrnout jinak než jako pragmatický. Asi nejlépe to ukazuje v části, kde popisuje, proč není před závodem nervózní a - narozdíl od řady jiných lidí - nemá problémy se spánkem:
"Schopnost uvažovat o věcech ve správném kontextu mi pomáhá vyhnout se těmhle nočním můrám a katastrofám během závodu. Pokud jsme se připravovali a trénovali na závod správně, pak není důvod se obávat špatného výsledku; pokud byla naše příprava špatná, pak také není důvod k obavám, protože víme, že výsledek nemůže být dobrý. (...) A závod je jenom závod. Když jsme ve stresu, měli bychom se zamyslet, zda nám problém, který v téhle chvíli vypadá jako neřešitelný, bude připadat tak obrovský i za deset let, nebo jestli na něj budeme vzpomínat jen jako na humornou historku."
Podtrženo sečteno: Run or Die by podle mého názoru neměli ultraběžci jen tak minout. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak určitě proto, že je to velmi zajímavý pohled do mysli jednoho ze současných vrcholových vytrvalců. Kilian Jornet je podle mého názoru ukázkový příklad toho, že ultra se vyhrává nejen nohama ale i hlavou. A někdy možná hlavně tou hlavou.

úterý 9. července 2013

JWOC Tour 2013 - čistě rehabilitačně

Nohy mě nejvíc svrbí ve chvílích, kdy je to tak jediné, k čemu jsou zrovna dobré... Takže jsem se mezi zrušením kolene a jeho odoperováním přihlásil na JWOC Tour, tedy doprovodné závody JWOC - Juniorského mistrovství světa v orientačním běhu. Myšlenkový pochod byl asi tenhle: tou dobou už bych měl být podle papírů schopný chodit a jezdit na kole. A mooožná i běhat. Hradec Králové je v principu placka. Když nemůžu běhat, můžu aspoň fandit. A taky se mrknout, jestli OB ještě vypadá jako před nějakými těmi pěti lety, kdy jsem z toho kolotoče vypadnul. A sprint po Hradci Králové dokážu přinejhorším obejít krokem. A možná že se i zkusím podívat do lesa, pěkně pomalu s mapou. Navíc mají udělaný hezký dres... 
Sobota 29. 6.
Jako největší oříšek se ukázalo vecpání veškeré bagáže včetně dvou kol do Corsy. Po příjezdu na Stříbrný rybník a zakempení jsme vyrazili na lov kešek. Celkem chůze 10 km/2,5 h. Večer vynikající grilovaná kýta za neuvěřitelných 50 korun za deset deka. Tomu se říká dobrý začátek dovolené.
Neděle 30. 6.
Plánovaný lehký a krátký výlet na kole, abych viděl, co koleno zvládne. Trasa: Stříbrný rybník, Běleč nad Orlicí, Albrechtice nad Orlicí, Bělečko, rybník Výskyt, Zděná Bouda, Stříbrný rybník. Celkem kolo 45 km/3 h 20 min. Koleno to zvládlo. Pak jsme se vydali na trénink. Já chůzi, Erika během. I při chůzi jsem ale dělal až nechutně hodně chyb. Navíc všude spousta vody.. Takže co rozplizlá vodoteč, to nějaká obíhačka - abych někde ve vodě neuklouznul a nehnul si s kolenem. Celkem chůze 17 kontrol/7 km/2 h.
Pondělí 1. 7.
Místo první etapy opět cyklovýlet. Trasa: Stříbrný rybník, Hoděšovice, Koliba, Vysoká nad Labem, Moravské Předměstí, Malšovice, Stříbrný rybník. Celkem kolo 35 km/2 h 20 min. Pak cesta autem do Hradce na oběd a do bazénu. Chtěli jsme vyzkoušet, jak fungují slevenky od organizátorů. Správný bazén trefujeme až napodruhé. Slevenky navíc ještě nefungovaly (nějak nikdo z bazénu nic nevěděl), naštěstí to zachránila jiná sleva. Takže kromě páry, vířivky a umělého vlnobití ještě 200 m plavání. Cestou domů nákup, protože jíst každý den grilované maso je poněkud nudné.
Úterý 2. 7.
Etapa na Stříbrném potoce, takže Erika běží, já se jedu jen tak letmo projet na kole po lese. Celkem kolo 20 km/1 h 13 min. Večer jsme ještě shlédli orientshow - velmi krátký (600 m) a velmi rychlý (4 minuty) závod na mapě s měřítkem 1:1500 - a velmi oblíbené pivní štafety. Zde ve formátu: dva běžci, střídají se na 6 úsecích v délce kolem kilometru, na začátku každého úseku pije běžec pivo, u 5. a 6. úseku pak ještě jedno v průběhu. Dohromady tedy vypil každý běžec 4 piva. Speciálně kvůli pivním štafetám přijel pověstný Beermental team - a naprosto nepřekvapivě vyhráli.
Orient show - kromě přírodních objektů vytvořil stavitel ještě dvě bludiště z "mlíka". Na mapě, kde 1 cm představuje 1,5 metru v terénu je dost náročné se zorientovat a nepřebíhat. Současně je už fakt poznat rozdíl mezi starší a novou generací SI čipů. Přecejen, jestli razíte u čtyřminutového sprintu každou kontrolu sekundu nebo 60 ms, to je dost rozdíl.
Start pivních štafet - ženské mohly vyměnit pivo za panáka, proto mají mnohem rychlejší start.
Středa 3. 7.
Fandění na závodu middle, Erika si užila své tři hodiny v lese, já zas potkal pár starých známých, takže docela dobře strávený den. Večer ještě společně krátký výlet na kole, abych taky něco dělal. Celkem kolo 15 km/53 min.
Čtvrtek 4. 7.
Erika má po včerejšku dost lesa, kontrol i kamenů, takže místo na etapu jedeme zase na kratší výlet. Trasa: Stříbrný rybník, Biřička, Borek, Bohumilec, Dražkov, Dříteč, Vysoká nad Labem, Moravské Předměstí, Malšovice, Stříbrný rybník. Celkem kolo 42 km/2 h 35 min. Odpoledne pěšky do Hradce, cestou oběd, kafe, pozorování ondater, vyhlášení výsledků longu a middle a velmi malý kousek koncertu Charlie Straight a pěšky zpět do kempu.
Pátek 5. 7.
Ráno pochod do Hradce, oběd, trocha procházení a fandění na sprintu a nakonec (pro mě jediná) etapa JWOC Tour. Trať T3: 13 kontrol/2 km/24 minut. Žádná velká rychlochůze to nebyla, ale stále ještě jsem nebyl poslední. Pak ještě na hodinku bazén/výřivka/pára. Večer s brňáky hraní Space Alertu a Dixitu a na náš místní standard velmi pozdní odchod do spacáku až o půlnoci.
Sobota 6. 7.
Ranní vstávání, abychom stihli dojet na kole do Hoděšovic. Běžely se štafety a ženy startovaly už v 10:00. Půl hodiny jedoucí bus však jel nejdřív v 9:30, navíc by nás pak čekalo ještě pěkných pár set metrů pěšky. Dorazili jsme půl hodiny předem, zabivakovali a šli fandit. GPS tracking a televizní kamery v lese ze závodů obecně dělají pro diváky úplně jinou show, u štafet to je ale ještě o stupeň větší drama. Naše holky zaběhly perfektně a protože orientační běh není jen o nejrychlejším čase, ale o nejrychlejším čase a všech kontrolách správně oražených, získaly nakonec zlato! Chvíli po startu mužů bohužel vypadla velká obrazovka, takže vynikající výkon našich běžců jsme sledovali tak nějak "postaru", jenom s hlášením o průběhu radio kontrolami. Naštěstí na poslední, třetí úsek už vše fungovalo. Kluci si definitivně vybrali všechnu smůlu v předchozích dnech a vykřesali z toho všeho další zlato. Na stránkách České televize je celkem 125 minut záznamu, stojí to za shlédnutí. Já pak ještě počkal na vyhlášení, Erika mezitím odběhla T2 a jeli jsme zpět. Celkem kolo 20 km/1 h 10 minut.
Přibližně 300 organizátorů připravilo JWOC pro cca 400 juniorských reprezentantů a JWOC Tour pro cca 700 účastníků.
Samozřejmě na fotce nejsou zdaleka všichni, tou dobou ještě dobíhaly do cíle poslední štafety JWOC a zároveň i první závodníci JWOC Tour.










Zlato: Česká republika (Lenka Knapová, Kateřina Chromá a Vendula Horčičková),
stříbro: Finsko (Haataja, Haikonen, Hulkkonen), bronz: Švédsko (Svensson, Forsgren, Johansson).

Zlato: Česká republika (Marek Schuster, Adam Chloupek a Michal Hubáček),
stříbro: Švédsko (Johansson, Wängdahl a Svensk), bronz: Rusko (Kuchmenko, Polyakov, Kozyrev).
Neděle 7. 7.
Opětovný zázrak v podobě nacpání věcí zpět do Corsy, v Hradci ještě krmění ondater a pak už cesta domů. Aby to nebylo málo akční, tak mi v závěru cesty do Prahy praskl náhon alternátoru, takže jsem jen doufal, že baterka je na tom dost dobře, abych dojel. Byla, naštěstí. Doma už jen umýt auto, stan, vybalit, vyprat a pořádně se vyspat na pracovní pondělí.
Ondatry u soutoku Labe a Orlice.
Suma sumárum: Za devět dní najeto na kole 177 km a nachozeno 19 km vcelku slušnou rychlostí (na daný terén). Řekl bych povedená dovolená a slušný rehab kolene. Takže díky pořadatelům, našim reprezentantům za fakt dobrý výkon, starým známým, co se ke mě hlásili, novým známým a Erice, že to se mnou přežila :-)