neděle 17. července 2016

Jizerský Ultratrail 2016

Návrat, na který jsem se moc těšil. První ročník Jizerského Ultratrailu jsem běžel asi dva měsíce po extrakci drátů z kolene (víc tady), druhý se mi bohužel překryl s výletem na českou plachetnici La Grace a Tall Ships Races 2015. Takže jsem se moc těšil, čím se Bezďa pochlubí letos. A změn bylo dost. Ta nejzásadnější – centrum závodu, tedy i start a cíl, se přemístil z Hájenky dolů do Josefova Dolu. To má svá pozitiva i negativa. Jako třeba že se tam dá lépe zaparkovat, že na konci závodu nečeká člověka ještě 2 km kopec včetně sjezdovky. Ale taky třeba že sjezdovka čeká člověka na zahřátí hned po startu. Další změnou je nejen tričko pro finišery, ale také druhé tričko, které dostanou všichni bez ohledu na (ne)doběhnutí.
Trať se oproti minulým rokům opět změnila. První změna byla neplánovaná – kvůli silným dešťům nebylo bezpečné přebíhat Kamenici po jezu (jako loni), ale trasa částečně okopírovala první ročník a mohli jsme si užít stoupání celé sjezdovky na Špičák (pro jistoty přímo pod lany). Další podstatná změna byla vedení trasy nádhernou technickou pasáží přes Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, aby posléze člověk spadnul bezmála o 600 metrů níže do Hejnice, následně vystoupal o nějakých 400 metrů na Ořešník, klesl podél Štolpichu o dalších 200 a poté je opět vyrubal nahoru na Hřebínek. Moc pěkná přibližně 16 km dlouhá pasáž (mě osobně trvala něco kolem 2 h 20). Jak to vypadá v profilu tratě se můžete podívat třeba tady. Příjemné na ní bylo hlavně to, že člověk už věděl, že zbylých přibližně 15 km je už víceméně rovina nebo mírný kopec dolů (výjimku tvořil výstup na Královku z Bedřichova, ale ten se po předchozí pasáži prakticky nedal počítat ;-).
Můj stručný průběh závodu: Start, sjezdovku stoupám s rozvahou, protože jestli něco nechci, tak křeče hned na začátku. Seběh od Hájenky taky moc nehrotím, kopce dolů mi prostě nejdou, na tom budu muset nějak zapracovat. Po průběhu Josefovým Dolem zjišťuju, že se mi kously Fénixy. Nereagují naprosto na nic, čímž se rázem ze super vybavení stávají zbytečnou zátěží. Sprostě nadávám a snažím se je nějak oživit. Je mi jasné, že bez časomíry jsem dost namazaný, protože svoje tempo neodhadnu, takže se budu buď zbytečně ploužit, nebo to přepálím. V duchu si už představuju, co na adresu Fénixů napíšu na web a opakuju si svou zásobu urážek nevyužívajících sprostá slova. Přebíháme koleje, zdržuje nás jedoucí vlak. Míjíme jez, který se měl běžet – no, vody přes něj opravdu neteče málo, rozhodnutí pořadatelů bylo fakt rozumné. Probíhám Jiřetínem a opět jako v prvním ročníku se peru se sjezdovkou na Špičáku. Cestou dolů začnu uvažovat, že nějak ty hodinky přece resetovat jít musí. Tak mačkám různé kombinace tlačítek a po chvíli se daří. Zajímavé je, že ten začátek závodu se normálně uložil. Rozhoduju se, že hodinky zastavím, při průběhu mezičasem a občerstvovačkou nad Mariánskými schody se podívám na čas, znovu vše pustím (tentokrát už pro jistotu bez navigace, ať hodinky řeší co nejmíň věcí najednou) a po zbytek závodu se holt budu věnovat prosté matematice přičítání času. V duchu si vyresetuju i náladu, čemuž občerstvovačka dost pomůže. Občerstvovačky na JUT (pokud odkaz nefunguje, projděte album) jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Bezvadně zásobené, se super lidmi, co chápou, že člověk myslí ještě o něco pomaleji, než se pohybuje, takže člověku se vůbec nechce pryč. Vůbec nevím, co jsem jedl na té první (asi meloun a banán), každopádně na těch dalších jsem najel na výborné palačinky (klobouk dolů před tím, kdo je smažil – byly vynikající a bylo jich děsně moc), domácí flapjack, meloun a kolu s nealko pivem. Na rozdíl od prvního ročníku, kdy jsem si hroznový cukr a gely (nedám dopustit na GU, hlavně proto, že mají zajímavé chutě a nejsou tak kyselé do žaludku) šetřil na krize, tak letos krizím spíš předcházím, takže když se blíží občerstvovačka, klopím do sebe gel a na občerstvovačce se zbavuju obalu a gel zajídám a zapíjím. Žaludek, zdá se, je takhle spokojený. Já taky, protože jsem zjistil, že když začne jít moje morálka dolů, je tak za pět minut dvanáct na doplnění cukrů. Někdy fakt budu muset stopnout, za jak dlouho po natlačení cukru do hlavy mi jde morál zas nahoru a já se přestanu cítit jako něco co zabili, oživili a pak pro jistotu ještě zašlapali do země. Vždycky mi to přijde jako malý zázrak a vždycky se pak divím (i několikrát během jednoho závodu), jak jsem mohl být tak děsně na dně, když najednou to zas všecko jde bezvadně. Tolik k doplňování energie.
Jizerka. Nahoře fouká, je pod mrakem a já zvažuju, zda nerozbalit větrovku. Morál zas pod psa, hlavně kvůli táhlému seběhu po asfaltu (vždycky vyměním ochotně mírný seběh po asfaltu za podobně prudký výběh, jako fakt). Občerstvovačka to naštěstí zase rovná. Následuje moje neoblíbená pasáž – mezi Jizerkou a Smědavou je to pro mě prostě tak nějak vždycky pruda. Při JUT, na koloběžce, na běžkách, jakkoliv. Prostě nemastný neslaný úsek, kde se člověk musí tak nějak kousnout a prostě makat. Na tomhle úseku také poprvé potkávám první ženu – Marušku Jiřičkovou. Do kopce jí stačím. Ale jakmile přijde seběh, okamžitě mi mizí. Jako okamžitě. Mrk a je pryč. Já sbíhám ostudným tempem kolem 7-8 min/km, ona to valí tak nějak za 4-4:30… Smědava, další občerstvovačka, další zvednutí morálky. V duchu se připravuju na těžkou pasáž. Nahoru na Paulovu paseku, pak Polední kameny. Tuhle pasáž mám prošlou pár let zpět pěšky, v mlze, s příšernou náladou způsobenou dílem boreliózou a dílem antibiotiky, která s ní bojovala. Dnes to je lepší. Těším se na technický úsek přes Polední kameny, pamatuju si, že u Frýdlantského cimbuří je potřeba dát pozor, aby člověk včas odbočil. Míjím turisty a je fakt těžké nepřecházet do chůze hned poté, co jsem je předběhnul. Na Poledních kamenech dobíhám skupinku, která hledá značení. Sděluju, že podle propozic tu žádné není, protože přírodní památka nebo tak. Jdu do čela a dávám pozor na značení. Stejně ale zbytečně vylezeme až na vyhlídku na Poledních kamenech – naštěstí to je zacházka tak asi na minutu. Výhled je super, takže se dá říct, že to za to stálo. Následují schody a schůdky, Frýdlantské cimbuří a seběh dolů do Hejnice. Zde mi všichni opět ukazují záda, protože na tohle prostě moje nohy nemají. V Hejnici občerstvovačka, Honza Bartas se šklebí, když mu říkám, že kilometry jsou krapet delší. Prý to říká skoro každý – a odkazuje na propozice, že v nich je jasně uvedeno, kolikátý kilometr máme v nohách. Ještě zkouší výhrůžku, že nás nepustí dál, dokud každý nesníme aspoň 4 palačinky… Stoupání na Ořešník je tvrdé, ale pro změnu tam docházím další lidi. Já, člověk, co nikdy neměl v lásce běhání do kopce, získávám nejvíc na výstupech… Pak opět seběh – opět jim vidím záda, abych je opět předběhl do kopce na Hřebínek. Cestou první náznak, že by se levému stehnu chtělo dát si jednu či dvě malé křeče. Kopu do sebe poslední hořčík, nějak to budu muset ustát. Pozitivum je, že teď už je to víceméně rovina. Do cíle prý zbývá 13 km. Snažím se počítat, jak rychle musím běžet, pokud chci čas pod 9 hodin. Jde to bídně - hlavně proto, že si nepamatuju přesně, v kolik jsem byl na občerstovačce u Mariánských schodů. Vůbec si nepamatuju, jestli jsem se díval na denní čas, nebo na čas od startu. Start nebyl přesně v sedm, spíš asi později, ale počítat se s tím nedá. Takže to valím za nějakým borcem a doufám, že přežiju. V Bedřichově nás čeká poslední občerstvovačka, kopec na Královku a pak už jen mírné klesání až do cíle. Prý už jen 6 km – prý jako opravdu už jen 6 km. V hlavě mi opět šrotí čísla. Na Královce mi borec utíká – zas ty seběhy po asfaltu – ale v lese ho pak dotahuju. Jakmile je rovina, nebo technická pasáž, mám navrch, jakmile je seběh, dostávám kládu. Bojím se posledního úseku, protože to vypadá na hrozný sešup od hráze josefodolské přehrady ke Kamenici. Naštěstí je to jen kousek a cesta podél Kamenice je pak těžký trail. Devět hodin se neúprosně blíží, takže za to beru co to jde. Na jednom místě házím tlamu – první (a jedinou) dneska. Sprostě nadávám – náraz do kolene, všechny svaly na nohách v křeči, nakopnutý palec. Naštěstí když vstanu a pár kroků odbelhám, tak svaly jako zázrakem povolí a koleno je taky ok. Rvu to dál a vyhlížím most přes Kamenici. Za mostem už jen cesta a podle „něčeho červeného“ (stan s informacemi) tuším cíl. Borec nevypadá, že by chtěl zrychlovat, tak přepínám na turbo, beru ho a doufám, že se nebude chtít rvát, protože jedu úplně na doraz. Jenom takový magor jako já dokáže po 75 kilometrech ještě sprintovat do cíle… Poslední kroky do kopce, brána, padám, ležím. Naprosto neuvěřitelně 8:52:52 – takže jsem evidentně při znovuzačínání hodinek koukal na skutečný čas a start byl o dost později, než v sedm. Lepší než opačně… Pěkné 24. místo, což je oproti 48. místu v roce 2014 dost solidní zlepšení.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet :-) Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.
Následuje velmi pomalé odpoledne, kdy největším výkonem je dokopání se jít se osprchovat – sprchy jsou totiž v boudě přibližně v polovině sjezdovky, kterou jsme ráno po startu vybíhali. Pak jídlo, pokecat se známými, kafíčko, moučníček (Hospůdka u vleku: sachr, větrníky, špičky, rakvičky, věnečky!), naházet věci do auta, zatleskat vítězům a vyrazit směr Praha. Mrzí mě, že jsem se nemohl zdržet na večerní zábavu, ale z osobních důvodů jsem prostě potřeboval dorazit do Prahy ještě v sobotu večer.
Podtrženo, sečteno: Jizerský Ultratrail mě zase nezklamal. Takže, Bezďo, voe, zase za rok! A samozřejmě: klobouk dolů před dobrovolníky - bez vás by to nešlo a moc si vaší práce vážím.
Suma sumárum - pozitiva 
  • vynikající občerstovačky
  • dobře značená trasa (až na pár lokálních – ne fatálních – chybek)
  • na Jizersky asi minimum asfaltu co jde dosáhnout
  • perfektní poměr cena:výkon (mapa, číslo, trička, občerstvení, program)
  • změna centra závodu
  • dobrý doprovodný program 
  • žádná nudná masovka
Suma sumárum – negativa

  • značení v centru závodu – třeba sprchy jsme našli až po donavigování organizátorem přes mobil (a vůbec pár vývěsek s nejdůležitějšími informacemi - program, start, cíl, kde co je, změny...)
  • trasa závadu v mapě neodpovídá 100% (nemyslím vynucenou změnu kvůli jezu) – značená je kolem Černé Nisy úsekem po hatích, což by se ochranářům nelíbilo; v reálu tudy ale nešla
  • trochu víc inzerce dopředu co se týče prodeje triček, mikin atp. – určitě bych něco přikoupil, ale nebyly už peníze…
Odkazy na záznamy Garmin Connect
První část (start-Josefův Důl), druhá část (jen ruční vložení), třetí část (Mariánské schody-cíl)

Fotky, kde jsem se našel: Atelier Albrechtsdorf - první a druhá, myšlenka89 - první, druhá.

P.S.: Trošku mě mrzí, že zapadla jedna „aktivita“, týkající se loňských finišerských mikin. Bezďa se rozhodnul, že je bude prodávat za 500,- (což je podle mě slušná cena za mikinu od Kllimatexu) a že tyto peníze půjdou na zvolenou charitu. Nevím, kolik lidí přišlo po mně, ale byl jsem teprve druhý, kdo si mikinu pořídil (a zbývala jich celá bedna). Takže kdo nemáte, kupujte – je to na dobrou věc :-)

čtvrtek 12. května 2016

Barefoot Huaraches

Náhoda spolu s trochou všímavosti způsobily, že se mi do rukou dostaly k otestování sandály Barefoot Huaraches od Zdeňka Maděry. Slíbil, že se pokusím průběžně sepisovat dojmy, tak jak budu huaraches průběžně používat a opotřebovávat. Dnes tedy začínám slib plnit.
Stručný popis
Sandále tvoří vlastně pouze 4 mm tlustá podrážka, vystřižená z obuvnické plotny podle obrysu vaší nohy. Návod na správné obkreslení najdete na stránkách výrobce. Pokud si nejste vědomi toho, že byste měli vysloveně každou nohu jinou, doporučuji zkusit přiložit oba obkresy na sebe a porovnat, případné podivnosti pak pro jistotu zkontrolovat. Vedle podrážky už "botu" tvoří pouze provázek, přesněji vysokopevnostní pletená šňůra PPV Multitex. Ta je v otvoru mezi palcem a ukazováčkem uchycena natavením a zmáčknutím do plošky. Druhý konec je volný a slouží k zavázání huaraches kolem nohy.

Zavazování a první dojem
Na internetu je celá řada návodů, jak huaraches zavázat. Já použil návod - video - odkazované přímo ze stránek výrobce, nicméně každý si nejspíš časem najde svůj vlastní oblíbený způsob. Důležité je rozhodnout se, jak moc chcete mít posunutou patu dozadu - respektive, kolik podrážky vám bude zbývat před prsty. Já jsem tak nějak postupně došel k tomu, že na chození, kdy přecejen šlapu spíš přes patu, mám nohu posunutou více dopředu, na běhání naopak, aby mi i při odrazu od špičky vždy podrážka trošku lépe chránila prsty. Po tomhle klíčovém rozhodnutí už je vše otázka několika pokusů a omylů, než přijdete na vhodný poměr mezi uškrcenou nohou a plandajícím sandálem. Mě se to podařilo na levé noze napoprvé, na pravé ale asi až na třetí pokus. V každém případě pohodlné zavázání chce svůj čas - i pokud už máte cvik.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.
Běh a chůze
Zatím jsem v Barefoot Huaraches naběhal nějakých 15 kilometrů. To sice není extrémně hodně, ale na počáteční zhodnocení to stačí.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.
Podrážka je opravdu tenká - 4 mm opravdu není mnoho, takže se připravte na to, že každý ostřejší kamínek si jaksepatří vychutnáte. Obavy o padání kamínků dovnitř sandálů se nepotvrdily a pokud výrazně nešoupete nohama, nebo se neboříte po kotníky do písku, nemusíte se bát. Překvapivě není nijak zvlášť nepříjemný ani běh po asfaltu, ale úplně nejvíc si huaraches užijete na lesních cestičkách, trávě a jiném měkkém povrchu. Sandále překvapivě dobře drží na noze a ani v mokru jsem (zatím) neměl problém s podklouzáváním podrážky po terénu (což naopak rozhodně nemohu říci o nejjednodušších Vibram FiveFingers). Vzorek podrážky sice není vysloveně offroadový, ale podle všeho pro nenáročné terény dostačující. O trošku horší to je s klouzáním mokrého chodidla v sandálu - i při pečlivém utažení šňůry mokrá kůže prostě na gumě klouže a je velmi jednoduché odnést to puchýřem. Zde platí, že po prvním běhu (i v suchu) budete vědět, kterou část chodidla je příště potřeba zalepit a kde to naopak nebude problém. Pozor, v huaraches se běhá jinak, než v normální (byť minimalistické) botě, takže i puchýře čekejte jinde. Obavy, že šňůra bude odírat nohu mezi palcem a ukazováčkem, se zatím ukázaly jako zbytečné.
Další drobnou nevýhodu huaraches objevíte po návratu z běhu - pokud nechcete nechávat po bytě špinavé stopy je dobré mít v předsíni ručník na otření chodidel.
Chození s huaraches po měkkém je velmi příjemné - ani po celodennním běžném chození a pobíhání po pikovickém kempu jsem neměl žádné problémy. Naopak do kamenitějšího terénu, či na delší úseky po asfaltu to podle mě není.
Pozitiva
Minimalismus - jak běžecký, tak transportní
Na rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)
Negativa
Zavazování chvíli trvá
Za mokra riziko vzniku puchýřů
Otázky do dalšího testování
Jak dlouho vydrží uchycení šňůry? Nebude postupně docházet k vytrhávání šňůry z otvorů, kterými je protažená? Jak moc bude docházet k zanášení nečistot do "stélky"?
Po běhání v mokru můžete sandále použít i k analýze došlapu - suché části odpovídají dopadové ploše (palec, přední část chodidla), nebo té části podrážky, které se naopak země nedotýká (střed klenby, pata).


neděle 25. ledna 2015

Běžecká knihovnička III

K vánocům se mi sešla solidní nadílka knih se sportovní tématikou, takže tak jak je budu postupně dočítat, tak se budu pokoušet k nim něco napsat. V první várce jsem dočetl jednu moc povedenou knihu a jednu, ke které se vracet asi ani nebudu.
Začnu tou, co si zaslouží víc pozornosti.
Ti, kteří utíkají pěšky - Milan Daněk
aneb české pokračování příběhu z knihy Zrozeni k běhu (Born to Run). Víceméně si dovolím pouze parafrázovat Dana Orálka, který ke knize napsal předmluvu: na první pohled dost odvážné tvrzení, po přečtení ale musím dát autorovi za pravdu. Komu přišlo Born to Run místy lehce pohádkové, může si přečíst, jak je to v Měděných kaňonech doopravdy. Není to možná tak zázračné čtení, ale o to víc uvěřitelné. Trošku jako kancelář pro uvádění románových omylů na pravou míru. Ročník popisovaný v knize nebyl ve skutečnosti první, Micah True aka Caballo Blanco si nevystavěl vlastníma rukama boudu z kamenů a nebyl zapřísáhlým nedostižným odpůrcem moderních technologií a civilizace, Tarahumarové neběhají výhradně bosí... Dalo by se pokračovat ještě pěknou chvilku.
Nutno však dodat, že cílem knihy rozhodně není rozcupovat Born to Run na kousky, ale hlavně podat osobní pohled českých účastníků (nejen) na nyní již světoznámý závod a vše kolem něj. Jak píše Dan, je škoda, že Caballo Blanco si už knihu nemůže přečíst, našel by se v ní určitě mnohem víc, než v Born to Run.
Knihu jsem shltnul za dva dny a budu se k ní moc rád vracet.
Hledání ultra - Rich Roll
Málokterá kniha ve mě vyvolá hned z počátku tak velké množství negativních pocitů, že mám sto chutí jí prostě zahodit. Už podtitulek "Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe." ve mě vyvolal reakci 'dost si věříš, hošku'. Nejsem moc příznivce různých diet, nejsou-li indikované z hlediska zdravotního stavu. Takže dokážu pochopit, že někdo nemůže lepek, někdo zas cukr. Ještě tak dokážu přijmout, že se někdo stane vegetariánem či veganem prostě proto, že zjistí, že se tak cítí lépe, a není za tím nějaká šílená filosofie. Nemůžu ale vystát texty, které se snaží tyto směry tiše (až hlasitě) podsouvat ostatním, navíc za použití bezobsažných nesmyslů.
Stručný děj: Rich Roll byl v mládí velmi solidní plavec, pak však začal pít. Když zvládnul pití, stal se typickým Američanem - přinejmenším co se kvality života a stravování týče - aby pak jednoho dne prozřel a začal zas sportovat. Nakonec zvládnul věci typu Ultraman (dvojnásobný Ironman rozdělený do tří dní) a EPIC 5 (5 Ironmanů bezprostředně po sobě). Potud dobré, ačkoliv již na hranici uvěřitelnosti.
Co mi však vadí, je to, že celý tento svůj přerod bere za možný jen díky "organické" rostlinné stravě (a je to tu, nesmyslný slovník...). Rich Roll se stal veganem. A bohužel je tedy celá kniha prokládaná různými poučkami o detoxikaci organismu, síle rostlin a odkazy na produkty, které pomohl vymyslet. Ukázka: "Nedávno jsem dokonce ve spolupráci s mikrobiologem Comptonem Romem ze společnosti Ascended Health vyvinul vlastní rostlinný přípravek na regeneraci po námaze s názvem Jai Repair. Tvoří ho patentovaná směs kompenzačních živin jako extrakt z houby cordyceps, L-glutamin, vitamin B12 a antioxidanty, například resveratrol." Vrcholným bodem nesmyslnosti pak už byla jen "akalizace organismu" každodenním vypitím sklenice vody se lžičkou jablečného octa. Nemám nic proti veganům, ostatně Scott Jurek je také vegan a jeho knihu Jez a běhej (Eat and Run) mám moc rád. Ale jestli něco nesnáším, tak to jsou pseudovědecké obhajoby "alternativních" přístupů. Organické jídlo, detoxikace organismu, alkalizace organismu... Ne, vážně ne.
Kdyby Rich Roll zůstal u rozumného popisu, tak by byl jeho příběh čtivý. Takhle stvořil (zcela určitě v dobrém úmyslu) jen podivnou reklamu na sebe sama.
P.S.: Budete-li mě chtít kamenovat, dejte vědět, můžeme před tím probrat otázku velikosti a typu vhodných kamenů...

pondělí 5. ledna 2015

2015 and still counting...

Další rok pryč... místy dost náročný, ale jinak to asi nejde. Takže jak to bylo...
Leden: Od října dráty v koleni. Nicméně mám už povoleno nohu zatěžovat. Takže následuje velmi otravné období na rotopedu a v bazénu - aneb snaha dostat do torza svalů aspoň nějakou sílu. Oproti běhu mají tyhle dvě aktivity jedno zásadní mínus: neměnnou scenérii...
Únor: Testovací výlet do Únětic. Sníh a led a samá pozitiva, nakonec kolem 20 km, koleno zvládlo. Pořizuju si sněžnice a ač sněhové podmínky nejsou nic extra, tak vyrážíme na víkend do Harrachova (foto na FB). Těžko říct, zda na tom ledu byly horší volbou sněžnice, nebo běžky ;-) Ale počasí bylo fajn. Koleno stále zvládá.
Březen: Osmého března poprvé po roce bez dvou dní poprvé "vybíhám". Ještě s dráty v noze a je to peklo, ale postupně to je lepší a lepší. Pořizuju koloběžku a začínám kolenu nakládat trochu víc.
Duben: Už zvládnu hodinu běhu. Někteří (některé) mi už zas skoro nadávají, že je moc honím. Jedeme ne do Afriky, ale do Paříže, kterou před půl rokem zhatila fraktura čéšky a zachránila Erika ubrečením slečen ve Student Agency.
Květen: Den D = 6. květen. Dráty ex. A už začínám vymýšlet blbosti. Do konce roku je totiž ještě tolik zajímavých závodů... První pokus o běh 12 dní po extrakci: cvičně jedno kolo ŠUTRu (18 km). O týden později už ŠUTR závodně - jedno kolo (18 km) a na pohodu, ale závod (foto od mayda wars)!
Červen: Už to docela běhá.
Červenec: JUT aneb Jizerský Ultratrail, 66 km. Vzhledem k povaze Jizerek bohužel míň trail, než bych rád, ale u mě jednoznačně super závod. Přežil jsem a koleno ani nijak zásadně neprotestovalo. Čas pod 9 hodin (8:53) potěšil, tím spíš že původní úvaha byla "zvládnout ve čtrnáctihodinovém limitu". Přecejen, je dost rozdíl mezi 18 km ŠUTRu a trasou víc než 3x tak dlouhou, navíc po tak dlouhé době bez kloudného tréninku. Ale koleno prostě překvapilo. JUT byl super téměř komorní akce, škoda, že v roce 2015 mi s ním koliduje Tall Ships Race. Začínáme chodit na soukromé lekce plavání, protože mě napadlo, že by nemuselo být špatné zkusit triatlon. Tímpádem by bylo víc než dobré umět kraula. Jde to všelijak, ale většinou lekce končí tak, že je stále ještě víc vody v bazénu než v mých plicích.
Srpen: Získávám na dlouhodobé zapůjčení silniční kolo, takže začínám brázdit silnice. Ano, myšlenka na triatlon mě zatím neopustila, ačkoliv to na první pokus bude spíš nějaká miniakce (Kytlický minitriatlon?), ideálně s minimem jak kilometrů, tak diváků. Na konci srpna pak první hladká desítka po hodně dlouhé době (2 roky?) - We Run Prague. Čas 40:59 je za mým osobákem ještě dost daleko, ale vzhledem k tomu, že na desítku netrénuju a že jsem na asfaltu hodně dlouho neběhal, tak spokojenost. Trať zajímavá, organizace cíle na pěst.
Září: Babický trail 1/4 maraton (foto od Martina Přibyla). Srdcová záležitost. Letos taky záležitost bahenní. Navíc jsem se touto akcí stal oficiálně dost starým na to, abych byl taky Babice. Tedy SK Babice. Čas 44:57 na trailový čtvrtmaraton mě potěšil, znovuobjevená schopnost sprintu o umístění na posledních 100 metrech docela taky (o posledním půlkiláku tempem 3:30 nemluvě). Na konci měsíce ještě Brněnský Masakr, 66 km (foto od Dana Orálka). Čas pod sedm hodin (6:54) a narozdíl od JUTu jsem neměl tak intenzivní pocit, že umřu. Koleno občas sice ještě vyšle varovný signál a následuje mírné kulhání, ale jinak nebolí ani jinak neobtěžuje. Což je stav, který u mě nebyl běžný ani před první operací ;-)
Říjen: Na začátku měsíce šumavský ŠUTR, 42 km (foto na FB od Michaela Dobiáše). Počasí lehce studené a vlezlé, terén luxusní, ale mé zdraví nic moc. Jinak ale stejně super záležitost jako ŠUTR jarní, pražský. Poprvé oficiálně ve startovce jako SK Babice. Už se těším na příští rok, snad to vyjde lépe. Po zbytek měsíce pak otravují různé virózy, darmo mluvit.
Listopad: Dlouho plánovaný výlet do Barcelony. Super poběhnutí po místní běžecké dálnici a spousta nachozených kilometrů.
Prosinec: Pražská stovka. Svou poslední (2012) jsem nedokončil. Letošní taky ne, po 80 km a téměř patnácti hodinách v mokrých ponožkách jsem toho měl dost já, koleno i chodidla. Není každý závod posvícení... Aspoň že Štědrodenní ŠUTR se startem v 6:30 se vydařil. Účas bezmála 60 běhajících šílenců byla asi nejlepší běžeckou tečkou na konci tohohle šíleného roku.
Bilance
Místy to bylo peklo a jediný důvod, proč jsem běžeckými botami netřísknul, byl ten, že narozdíl od talíře při nárazu do zdi či podlahy nevydávají ten uklidňující tříštívý zvuk. A i když to je možná trošku egoistické, tak tenhle rok byl ukázkou toho, že prostě jde začít znovu. Nakonec jsem z roku 2014 i přes dráty a jiné hlouposti vykřesal toto:
787 km běhu
343 km kola/koloběžky
111 km chůze (té jakože intenzivní, ne procházek ;-)
28 km plavání (hanba málo)
a k tomu 23,5 hodin různého posilování a podobných věcí (rotoped, volejbal...)
Celkem za rok 2015 docela hezkých 1269 km.
...and still counting ;-)

neděle 14. prosince 2014

Carretera de les Aigües - Barcelona běžecká

Letošní dovolená se z různých důvodů posunula až na konec listopadu. Vzhledem k tomu, že v plánu byla Barcelona, mělo to minimálně dvě výhody: nebudou davy turistů a nebudou vedra k padnutí. Oba dva předpoklady se víceméně ukázaly jako správné. A protože by to nebyla správná dovolená bez běhání, jeden den padnul na běžecký výlet po okolí Barcelony.
Carretera de les Aigües
Tenhle katalánský název, do angličtiny překládaný různými weby s běžeckými tipy jako Road of Waters, česky tedy něco jako Cesta vod, označuje trasu bývalého akvaduktu, který zásoboval vodou Barcelonu. Je to velmi oblíbené místo všech sportovně založených neholdujících asfaltu, většinu trasy totiž tvoří šotolina. V některých částech jde trasa částečně ve stínu, jinde ale počítejte s přímým sluncem. Výhodou je, že drtivá většina pramenů je stále ještě funkční a voda v nich je stále ještě pitná (nebo přinejmenším: lidé jí pijí).
Výhled na Barcelonu
Samotná Carretera de les Aïgues začíná (na západní straně) u jednoho z pramenů, Font de la Mandra. Nejjednodušší způsob, jak se na toto místo dostat, je z konečné stanice trasy metra L3 Zona Universitària (Av. Diagonal). Proběhnete parkem Roserar de Cervantes (Cervantesova růžová zahrada), překřížíte hlavní silnici Ronda de Dalt, minete nemocnici Hospital Sant Joan de Déu a po chvíli dorazíte k úpatí svahu (cca po 1,6 km). Zde uprostřed něčeho mezi územím nikoho a divokým parkem začíná cyklostezka, která vás několika serpentinami zavede na okraj příměstské středomořské džungle. Po přibližně 1,7 km stoupání (ne úplně zanedbatelného) se dostanete ke zmíněnému prameni, kde je kromě pramene (jak jinak) velké parkoviště, restaurace a piknikové místo.
Carretera de les Aïgues, vzhledem ke svému původnímu účelu, je teoreticky traverzovka. Prakticky však zjistíte, že neustále buď mírně stoupáte, nebo naopak mírně klesáte. Odměnou vám budou vynikající výhledy na Barcelonu a moře. Pokud máte zájem přidat si k trase pár kopečků, svah je doslova protkaný celou sítí různých více či méně používaných pěšin. Docela velké množství je dokonce zanesené i v OpenStreetMaps, podle nichž jsme na místě běhali my. Je však dobré si uvědomit, že středomořská vegetace se od té naší docela dost liší a to především počtem a velikostí trnů.
Opuncie, agave a jiné trnité věci.
Torre de Collserola
- všimněte si sklonu svahu
Samozřejmým kořením jak běhu tak cyklistiky jsou kopce. Ideálním zpestřením výběhu je tedy výstup k Torre de Collserola, poměrně odvážně pojatému televiznímu vysílači, který mimo jiné slouží jako rozhledna. Carretera de les Aïgues opustíte po cca 5,5 km od Font de la Mandra. Cestou si užijete skvělé Escales de la Font del Monte (Schody horského pramene). Na Torre de Collserola se poprvé ukázala nevýhoda mimosezónní návštěvy - je poměrně krátká otvírací doba, navíc pouze o víkendech. Nicméně, aspoň jsme ušetřili 5,60 €. Od Torre de Collserola je to již jen kousek na Tibidabo - horu, jejíž dominantou je stejnojmenný zábavní park (do značné míry klasický starý lunapark) a Temple del Sagrat Cor (Chrám Svatého srdce). Chrám doporučuju k návštěvě, je podle mě srovnatelný s mnohem slavnějším kostelem na pařížském Montmartru. My jsme bohužel byli v oblečení nanejvýš nevhodném - oba kraťasy nad kolena - a nechtělo se nám provokovat.
Z Tibidabo se sice můžete vydat zpět na Carretera de les Aïgues tou nejkratší cestou, nicméně připravíte se tím asi o nejhezčí úsek, kde se cesta klikatí po úbočí hory a člověku se tak každou chvíli otevírá nový pohled na město. Takže doporučuji tou samou cestou zpět, opět si užít schody - tentokrát směrem dolů - a opět se napojit na původní trasu. Celkově si touhle odbočkou přidáte do kilometráže 3 kilometry (1,5 tam, stejně zpět) a solidní kopec. Po původní trase pak můžet pokračovat ještě dalších 4,5 km dokud cesta najednou nezmizí. Ve východní části totiž ještě není projekt cyklostezky, která by měla obkroužit celou Barcelonu (cca 60 km) zcela dokončen a Carretera de les Aïgues zde končí víceméně do ztracena. Nicméně buď pomocí prosté logiky, nebo pomocí mapy se poměrně dobře dostanete zpět do civilizace, třeba na stanici metra trasy L3 Penitents. Kdyby vás cestou dolů už moc bolely nohy, můžete dokonce využít jezdicích schodů.
Celková délka našeho výletu tak, jak je popsaný, byla 17,5 km/800 m a na trasu se můžete mrknout na Garmin Connect.
Escales de la Font del Mont
Escales de la Font del Mont
Torre de Collserola
Tibidabo
Penitens - prostě jezdicí schody
Pláž
Komu by nestačila trasa po Carretera de les Aïgues, může se pomocí metra vydat ještě dovyběhat na pláž. Pokud jste skončili výběh na Penitens, pak stačí skočit do metra (L3) směr Zona Universitària. Na stanici Passeig de Gràcia přestoupit na L4 směr La Pau a vystoupit na stanici Selva de Mar. Odsud je to na břeh moře jen kousek. Určitě každý zná slavnou scénu z filmu Chariots of Fire, kde dav mladíků v (alespoň zpočátku) bílých dresech běží po pláži a voda jim lehce omývá kotníky. Tak na to zapomeňte. Pláž v Barceloně je sice pěkně rovná, ale písek je dost solidně hluboký a běžet v něm není žádná legrace. Běžet na hranici příboje znamená pro změnu traverzovat ve svahu se sklonem dobrých 30 °. Nejsem si úplně jistý, jaký stav moře byl, nicméně vše mluvilo spíše pro odliv, takže bych žádné velké zlepšení nečekal. Takže pokud se rozhodnete pro pláž, čekejte pěkných 4,5 km solidního posilování. Vždycky je ale možné udělat pár kroků od moře pryč na kolemjdoucí pěší zónu a vyměnit písek za asfalt. Kromě moře cestou uvidíte i Puerto Olímpico de Barcelona (Olympijský přístav), jednu z mnoha vzpomínek na Olympijské hry, které se v Barceloně konaly v roce 1992, a celou plážovou epizodu zakončíte v turisticko-malebné čtvrti Barceloneta. Naše naběhnutá trasa na Garmin Connect.


středa 22. října 2014

Hodinové běhy I: Dubeč - Háje

Úvodem (trochu delším)
Nápad na název seriálu přišel během dnešního běhu, když jsem zas po delší době mohl konstatovat, že se mi podařilo najít celkem smysluplnou trasu odněkud někam, navíc s přiměřeným množstvím asfaltu a ještě ke všemu přiměřeně (časově) dostupnou. Bez mučení se přiznám, že základem mé běžecké lenosti je často to, že mě nijak nemotivuje jít prostě a jen pouhopouze točit na okruh který už znám nazpaměť a který už mi kromě kilometrů (a velmi sporadické touhy překonat svůj čas z minula) nic moc nepřináší. Nemám nijak zvlášť v oblibě asfalt (stejně jako moje nohy) a když se mu můžu smysluplně vyhnout, tak to zpravidla dělám. A stejně tak si nijak nepotrpím na akce typu hodinu a půl cesty tam, běh, hodinu a půl cesty zpět. Věřte mi, že kdyby bylo možné obléct si před domem plavky a začít plavat, tak bych toho taky naplaval mnohem víc než nějakou umrněnou hodinu týdně. Takže základem pro mě je ztratit co nejméně času přesuny a současně zaběhnout něco pěkného.
Hodinový běh je pro řadu začátečníků pomyslná meta. Může to začít třeba snahou vydržet běžet hodinu bez zastavení, nebo zvládnout za hodinu uběhnout desítku. S hodinou se navíc docela dobře počítá v různých časových plánech. Když večer řeknete, že si jdete na hodinku zaběhat, vaše drahá polovička mrkne na hodiny a bez většího počítání ví, že až bude velká ručička zase na stejném místě, má vás očekávat s večeří. Když řeknete, že jdete ven na 50 minut, stejně si na tu večeři nejspíš deset minut počkáte... A ačkoliv při běhu většina běžců řeší spíše tempo, v minutách na kilometr, tak rychlost se stejně nakonec vyjadřuje v kilometrech za co? Za hodinu...
Dislaimer
Naštěstí nejsme v jedné z navenek humorně působících zemí, kde jsou lidé tak hloupí, že jsou schopní zažalovat autora článku o maratonu za to, že je nevaroval, že za 2 hodiny 10 to běží jen ti nejlepší. Nicméně stejně pro jistotu pár poznámek. Hodinové běhy jsou trasy, které mi trvaly přibližně (plus mínus cihla) hodinu. Někdy to jde líp, někdy to jde hůř. Vám taky. Proto u trasy uvádím jak kilometry, tak svůj čas a tempo. Takže se může stát - a stane - že mě budete na nějaké trase proklínat ještě za hodinu dvacet, nebo naopak budete po 50 minutách hladoví stepovat v kuchyni. Pokusím se vždy objektivně napsat, co vás na trase čeká, abyste mohli odhadnout, která z výše uvedených variant je pravděpodobnější. Hodinový běh znamená, že hodinu potřebujete pouze na běh. Mou snahou je, aby jakékoliv přesuny trvaly co nejkratší dobu, ale jejich délka samozřejmě závisí i na vašem bydlišti, způsobu dopravy a dalším, takže s prostou hodinou času zpravidla nevystačíte. U některých tras nahodím i možné (podle mě smysluplné) varianty. Vzhledem k tomu, že se bavíme o běhu, ne o jízdě tramvají, je však možných variant téměř neomezeně a určitě někde najdete lepší.
A konečně: to, že se trasa líbila mě, ještě neznamená, že vám se bude líbit taky. Ale snad ano. Aspoň občas.

Dubeč - Háje
13,3 km - 1:06 - 5:01 min/km - asfalt cca 3,6 km
Doprava: Na začátek trasy busem PID do zastávky Za Pavilonem (na znamení): 111 ze Skalky (metro A,  18 minut), 240 z Hájů (metro C, 22 minut). Konec trasy ve vzdálenosti cca 300 m od metra C - Háje.
Popis: Přímo u zastávky busu prolukou mezi domy do konce ulice U Transformátoru, po pěšině přes potok na hráz rybníka V Rohožníku. Zde pokračovat vpravo po trase naučné stezky Dubeč-Uhříněves. Pozor na značení, místy je velmi sporadické a je tak jednoduché špatně odbočit (nebo neodbočit). Po louce podél Říčanského potoka až k Podleskému mlýnu. V okolí mlýna hospodaří Výzkumný ústav živočišné výroby, takže zde můžete v ohradě zahlédnout například stáda jelenů a laní. U mlýna se připojí modrá turistická značka. Pokračujte dál podél rybníka (se svými 14,4 ha třetí největší rybník v Praze) a nenechte se zmást tím, že místy je na stromě jen jedna ze značek - do Uhříněvsi vás dovedou obě. Po chvíli značky opustí břeh a navedou vás na cca 550m asfaltový úsek vedoucí k Oboře v Uhříněvsi. Na okraji uhříněveské zástavby po pravé straně minete Židovský hřbitov a pak na nějakou dobu opustíte měkčí podklad (přesněji na nějakých 1850 m). Překřížíte ulici Přátelství (semafor, hlavní a velmi frekventovaný tah) a po modré (NS zde končí) doběhnete k nádraží Praha - Uhříněves (možnost zkrácení). Zde odbočíte doleva podél kolejí a budete pokračovat po zelené. Překřížíte ulici Ke Kříži (přechod, opět hlavní tah), odbočíte doprava a podběhnete železnici. Dále pokračujete po zámkové dlažbě až k napojení na ulici K Dálnici, kde zelená opět po přechodu přechází na pravou stranu silnice. Zbývá vám posledních asi 300 m po tvrdém, pak se zelená stočí mírně doprava mezi domy a pokračuje mezi loukami do Pitkoviček. Zde je (dle mého) asi nejnebezpečnější úsek: přibližně 100 metrů po silnici. V tomto úseku je hůř vidět na přijíždějící auta, vzhledem k tomu, že na obou koncích úseku jsou zatáčky. Osobně doporučuji (s vědomím páchání přestupku) přeběhnout přibližně v polovině úseku na opačnou stranu a běžet po pravé straně silnice. Tak budete mít při přebíhání dostatečný rozhled na obě strany. U konce úseku je po pravé straně velký asfaltový plácek, kde opět zvyšte pozornost - není zde malovaná krajnice, někteří řidiči si zde tudíž před prudkou zatáčkou (doleva přes most) poměrně hodně najíždějí. V zatáčce pokračujte dál rovně po zelené, která jde nejprve porostem u břehu potoka, poté po loukách. Tento úsek je místy až extrémně rozježděný od bikerů, takže v mokrém počasí počítejte s vydatným bahnem. Poté, co minete (po pravé straně) altánek, je možné odbočit ze značky a přeběhnout zkratkou do Křeslic. Pokud odbočku minete, doběhnete až na rozcestí Dobrá voda, kde se zelená vrací, a zaběhnete si asi o 750 m víc. V Křeslicích přeběhnete hlavní silnici (přechod, z obou stran jedou auta z kopce, proto často dost rychle) a máte na výběr. Buď odbočíte doprava po zelené, čímž si připíšete dalších cca 800 m asfaltu, nebo odbočíte doleva po červené, čímž si připíšete cca 300 m asfaltu a navíc dva pěkné kopce. Doporučuji variantu druhou. Červená za mostem odbočuje doprava ulicí do kopce, následně pak po lesní cestě padá zpět k potoku. U altánku je potřeba přeběhnout po mostku přes potok a pokračovat do kopce k silnici. Zde odbočíte doleva (zprava se připojí zelená) a poběžíte až do zatáčky (asi 200 m). Výhodou na tomto úseku je jeho přehlednost (viditelnost kolem 300 m, místy i více), nevýhodou možnost narazit na řidiče využívající právě zmíněné přehlednosti k testování výkonu motoru. V zatáčce zelená značka odbočuje a po pár metrech polní cesty vás zavede do Milíčovského lesa. Zde můžete buď sledovat značku, nebo běžet po okraji Milíčovského lesa (obě varianty cca 1,75 km) až do jeho severozápadního rohu. Zde už bez značení po asfaltu po okraji sídliště (po pravé straně budete mít Milíčovské homole, které zná asi každý z Jižáku prostě jako Kopce), podběhnout vedení vysokého napětí a dál až k cyklostezce obkružující sídliště. Odbočíte doprava a necháte se vést až do levotočivé zatáčky, za kterou pak následuje mírné stoupání ke křižovatce ulic Novomeského a Stříbrského. Závěrečný asfaltový úsek od rohu Milíčovského lesa má přibližně 750 m. Zde má trasa končí, nicméně pokud chcete doběhnout až na metro, čeká vás ještě 250 m ke křižovatce ulic Novomeského a Opatovská.

neděle 12. října 2014

Běžecká knihovnička nevážně

Dívám se právě na část své běžecké knihovničky a je to docela veselé čtení - a to stačí číst tituly:

Běhání s Keňany - Zrozeni k běhu - Jez a běhej - Běhej, nebo zemři - Život bez hranic...

no a končíme titulem Předlékařská první pomoc. A vlevo zase moc pěkná dvojka: Running on Empty a The Feed Zone Cookbook ;-) Knihu Kam bych tak běžela od Ivany Pilařové pak lze brát jako pomyslný rozcestník, zda běžet raději naprázdno (doleva), nebo s Keňany (doprava).