středa 31. července 2019

Orlickými rychle a natěžko

...hele, Olafošipka! Ona tady ta červená odbočuje! Tak to bych fakt minul...

Pondělí: Žamberk-Zemská brána-Anenský vrch-Pěticestí (35,1 km/1000 m+)

Vystupuju z vlaku v Žamberku. Počasí vypadá všelijak, úplná prádelna a na obzoru bouřky. Ještě v Bille (opět...) dokoupit cosi jako oběd a přidat tak dalších pár deka k už tak nechutně těžkému batohu. Testuju sebe a vybavení na delší trek, takže mám batoh naložený úplně vším, co pak potáhnu. Podle různých webů je možné vybavení na měsíční trek vecpat pod 7 kilo. Jenomže "pod sedm kilo" by taky byl stav mého účtu, kdybych si všechno to vybavení pořídil. Jen za batoh, tarp a spacák to je někde ke 40 tisícům, celé to letmo odhaduju někam k šedesáti, sedmdesáti. Takže můj plně naložený batoh včetně jídla a vody váží 21 kilo. A testovat se bude na 2,5denním přechodu Orlických hor, dva dny po 30 km (plánováno opět podle bivaků), poslední den jen 14 km a domů. Samozřejmě, nakonec bude všechno jinak...
Celá cesta bude trošku nostalgická - do Orlických jsme kdysi jezdili, ještě se stejdou Alšem, na pěchotní srub RS-74 "Na Holém". Teď se sem asi po 18 letech vracím sám... Ze Žamberka, kterým jsme na cestě na bunkr projížděli, si pamatuju socialistickou přístavbu k zámku. Pořád tu je! Pokračuju mírně zvlněně do Klášterce nad Orlicí, kde mám štěstí, neb hospoda má ještě otevřeno (v pondělí DO 13:00). Zároveň se mnou se tu zjeví cyklovýlet. Je za 20 minut jedna, ale paní vypadá z nenadálého kšeftu (14 piv včetně mého a 10 kofol) spíš naštvaná a je jasné, že ve 13:00 zaklapne zámek, i kdyby si u ní chtěli koupit celý sud. Lepím puchýře - boty se neosvědčily, tedy určitě ne na chození natěžko - a vyrážím dál podél Divoké Orlice. U Pašerácké lávky potkávám značení z Týnišťských Šlápot, které tu byly před dvěma dny. Skála u Zemské brány je v mizerném stavu, hrozí její sesuv a všude jsou (letošní) cedule, které tak nějak neurčitě zakazují vstup, takže se tam moc nezdržuju. Cestou potkávám několik dětských oddílů, které mají zřejmě nějakou hru - podle všeho už cesta podle mapy je pro ně dost bojovka, snad se všichni večer našli. České pohraničí má obecně jednu mizernou vlastnost - všude je asfalt. Cesta tak začíná být docela utrpení. Kilometry asfaltu pod nohama, semtam beton bunkrů kolem. Vycházím na Panském poli a dostávám se do nostalgické nálady. RS-74: ocelové ježky, na kterých jsme spali v hamakách (ještě než to bylo cool), tankový příkop, který byl v zimě zavátý, takže jsme v něm mohli vykutat obrovské iglů, zához bunkru, kde jsem se učil sekat kosou, granátové skluzy, kterými nám dospělí posílali ven rohlíky na svačinu... Parkoviště je nově upravené a rozšířené, kousek dál je tvrz Hanička a za peníze EU tu realizují nějaký projekt prezentace československého opevnění. Fakt je, že rozhodně je na co koukat. Jinak tu je mrtvo - pondělí je zavírací den a krom pevnosti tu nic není. Dochází mi voda a pramen, na který jsem spoléhal, dává asi tak deci za čtvrt hodiny. Je mi jasné, že na Anenském vrchu u rozhledny spát nebudu - jednak se blíží bouřka, jednak na kopci vodu seženu těžko. Přichází solidní bouřka. Chvíli zvažuju, zda nezkusit štěstí u aktuálně obsazeného bunkru RS-87 "Průsek". Nakonec myšlenku zavrhuju a jdu dál. Nastává zajímavý zlom: před chvílí jsem neměl kde nabrat vodu, protože nic neteklo. Teď nemám kde nabrat vodu, protože teče všechno - i bahno a písek. Ne, že by to nešlo, ale počítám, že by mi to filtr ucpalo tak po půl litru - a předfiltr nemám (note to myself...). Nakonec nacházím melioraci dostatečně zarostlou, aby předfiltraci provedla příroda. Degraduju skládací hrneček na nabírací nádobu - občas prostě láhev nejde strčit pod pramínek (note to myself...). Už skoro bez deště dorážím na Pěticestí. Bouda horské služby (v zimě bufet) má skvělou "předsíň" se širokou lavicí. Pohoda. Po chvíli doráží další člověk. Nabízím, že se dva vejdeme. Prý to vyřeší jinak a skládá batoh za rohem. Za pět minut vycházím - a on nikde, odešel a ani nepozdravil. Ještě ověřuju, že pramen asi 200 m daleko funguje, vypiju skoro litr vody, shltnu studenou večeři a ukládám se ke spánku. V noci vedro, dusno, chvílemi průtrže mračen. Asi ve tři ráno projíždí auto, jinak noc docela v klidu.

Úterý: Pěticestí-Velká Deštná-Vrchmezí-Dobrošov-Náchod (40,4 km/830 m+)

Vstávám v sedm - večer jsem totiž počítal a počítal, až jsem se dopočítal, že když trochu máknu, tak to dneska zvládnu až do Náchoda. Důvody dva: žádné kloudné místo na spaní už nebude (moc civilizace) a je to tak trochu magořina. Poučen ze včerejška se rozhodnu vyzkoušet do silně promokavých bot (sice kožené, ale jazyk až dolů volný, takže se rychle zalijou) nepromokavé ponožky. Pro sichr do nich dávám ještě jedny ponožky, aby měly nohy trochu pohodlí. Obojí se ukázalo jako dobrá volba. Ke Kunštátské kapli konečně cesta jak si to v horách představuju: kleč, borůvky, mech, louže. Bohužel idyla vydrží celé 4 kilometry a následuje opět asfalt. Od rána jdu opět po trase Šlápot - teď mě Olafošipka zachraňuje, protože cesta uhýbá a běžné turistické značení není nikde vidět. Celé to má trochu zvláštní nádech. Jdu po trase závodu, několik dní za závodníky, plně naložený a počítám, jakým tempem potřebuju jít, abych stihnul vlak. Jak jsem si už mockrát ověřil, tak ultratraily jsou hlavně o hlavě. Zatímco při závodě mě úvaha "ještě 30 kilometrů, to je asi tak 7 hodin" (to když už se člověk zvládá jen ploužit) spolehlivě zlikviduje, tak s krosnou na zádech je to najednou tak nějak v pořádku... Vůbec, fakt, že rychlost pohybu mám mezi 5 a 5,5 km/h a i se započítáním přestávek to držím nad 4 km/h, mě dost překvapuje. A to i dneska je střídavě deštivo a prádelna. Šplhám (jak jinak než po asfaltu) na Velkou Deštnou. Rozhled žádný, rozhledna se teprve buduje. Definitivně opouštím Olafovo značení a mířím na Šerlich. Sem mě a tátu (edit: a sestru) kdysi dávno stejda odvezl s lyžemi a my jeli těch asi 25 km zpět na bunkr. Masarykova chata, kde jsme si chtěli dát (tehdy pověstné) borůvkové knedlíky (edit: kterými sestru přesvědčili, že to zvládne ujet taky), měla zavřeno. Dnes se v sedle činí energetici a Masarykova chata má opět zavřeno - bez elekřiny to nejde. Dolepuju třetí vrstvu náplastí na puchýře, konstatuju, že v botech mám rybník a v ponožkách sucho, a vyrážím dál. Opět trocha neasfaltu, opět to moc dlouho nevydrželo. Předposlední vrchol cesty - Vrchmezí. Je tu pěkný přístřešek, kde by se vyspalo tak osm lidí. Podle všeho sem chodí lidi popíjet, je tu dost láhví od vína (nejspíš z Polska, z ČR to je dost daleko a dost do kopce). Vyhlídka z vrcholu neexistující - všude stromy. Následuje čtyřkilometrový padák o 400 metrů níž do Olešnice. Cestou potkávám člověka, kterak do toho krpálu vleče plně naložené kolo - no, já na jeho místě bych to asi objel po cyklostezkách. V Olešnici si kupuju nealko pivo a energiťák. Po chvilkové úvaze přidávám ještě zmrzlinu. Následuje 4km úsek po silnici, trocha stoupání, trocha padání a jsem v údolí Olešenky. Bohužel ani cesta podél vody není nic než asfaltka, krom jednoho kousku. V Pekle zastavuju na pivo a kofolu, doplňuju vodu a vyrážím na poslední úsek. Do Náchoda zbývá 6 km, z toho 3 km do kopce (300 m) a 3 km z kopce (hádejte kolik...) - posledním kopcem je Dobrošov. Na kopci jen fotím rozhlednu a vyrážím, podle všeho bych asi ještě mohl stihnout dřívější vlak. Nahodím navigaci a rázem na to kašlu, neb mi zbývá o půl kilometru víc, než jsem čekal (kde se ty kilometry pořád berou?). Zvolňuju a samozřejmě, že do Náchoda přicházím přesně v okamžiku, kdy vlak (přesněji náhradní bus) odjíždí. Ale aspoň mám čas se trochu zcivilizovat a nakoupit si něco k pití a k jídlu. Dojet do Prahy, zvládnout sejít schody do metra, doma vyvrhnout batoh, zchladit se ve sprše, vdechnout pivo na dobrou noc a padnout.
Celkem 75,5 km/1830 m+ za 18,5 h (čistý čas pohybu 15 h). U mě dobrý...

Žamberk - jsou věci, které se nemění...

Klášterec nad Orlicí - Kostel Nejsvětější Trojice

Divoká Orlice

Pašerácká lávka

MMZU v Orlických horách - jen pěšky to je ještě větší peklo, než na kole

Pěchotní srub RS-74 "Na Holém"

Anenský vrch

Luxusní "bivak" na Pěticestí

Kunštátská kaple

Peklo

Orlické hory jako na dlani

Dobrošov

pátek 26. července 2019

Na bajku z Chebu do Prahy s drobnou zajížďkou

Události posledního třičtvrtě roku tak nějak zapříčinily, že jsem potřeboval čistit hlavu asi tak stejně často jako zuby. Běhat potmě mi nevadí, ale běhat potmě po pražském dláždění už jo a jezdit kvůli každému půlhodinovému běhu hodinu do lesa taky není úplně moje představa duševní očisty. Možná tak očistce. Takže jsem skončil jako virtuální cyklista na Zwiftu a do května natočil v obýváku nějakých 1500 kilometrů (asi 60 hodin) na trenažeru. Koncem května jsem pak narazil na blog Aleše Zavorala a bylo zaděláno na "problémy". Jsem totiž majitelem dvou vzájemně se velmi špatně doplňujících vlastností: strašně nerad na něco trénuju a strašně rád se vydávám na akce, na které bez tréninku nikdo normální nejde.  Ne že bych se hned začal balit na North Cape 4000 - naštěstí organizátoři podobných podniků mají proti jedincům mého ražení dostatek pojistek - ale začal jsem si ve volném čase tak všelijak klikat na mapy.cz a vymýšlet kam a na jak dlouho se s kolem vydat.
Původní plán byl docela rozumný: nejprve jednodenní výlet někde po placce (Pardubice-Praha), ale full-loaded, ať mám trochu tuchu, do čeho se pouštím. Pak víkendové Pardubice-Brno, už s nějakými kopci. A pak během léta něco tak na tři dny. Jako většina mých plánů i tenhle zůstal jen plánem...

Středa: Cheb-nejzápadnější bod ČR-Bílý Halštrov (62km/950m+)


Full-loaded. Závodní hmotnost to fakt nemá...
V 11:30 stojím v Chebu před nádražím, přidělávám na kolo brašny a ptakopyska a vyrážím...do hospody na náměstí na oběd, pak na zmrzlinu a pak už opravdu. Cyklostezka podél Ohře jede pěkně. Ve Františkových Lázních doplňuju vodu (minerály v tomhle vedru neuškodí) a vyrážím směr Aš. Cestou poprvé a nikoliv naposled nadávám na signálky - dlouhé rovné pohraniční cesty, zpravidla vedoucí pouze do kopce. Přesný opak kopce, který chtěl vymyslet Lasse z Bullerbynu... Propletu se Aší a vyrážím směr nejzápadnější bod ČR. Po pár kilometrech si gratuluju, že jsem si cestu Aš-hranice-Aš naplánoval jako okruh zrovna tímhle směrem. Kilometr dlouhou, vcelku prudkou signálku pokrytou hrubým nedusaným štěrkem bych směrem do kopce opravdu jet nechtěl. I z kopce to je zážitek a kolo místy plave až běda. Naštěstí dál je cesta přijatelnější - až na posledních asi 600 metrů, kdy si poprvé užívám tahání svého full-loaded bajku přes kořeny a popadané stromy. Celá sestava má vražedných 30 kilo, z toho půlka je kolo (a nosič), zbytek jsou krámy (a brašny). Nevýhodou cestování v jednom je, že o spaní, vaření, vercajk, lékárnu a jiné nezbytnosti typu "stačí jednou na skupinu" se prostě s nikým nepodělíte... A taky nejsem tak hardcore, abych měl jen cyklodres a náhradní ponožky. Na nejzápadnějším bodě ČR jsem chtěl původně spát (je tam luxusní přístřešek - viz mapy.cz), ale při přeplánování jsem se rozhodl, že bude rozumnější se přemístit ještě o něco dál. Takže další průjezd Aší, nákup večeře v Bille a ještě chvíle v sedle. První "bivak" mám naplánovaný u pramene Bílého Halštrova. Tenhle "potok" je zajímavý tím, že po pár kilometrech přeteče jako Weisse Elster do Německa a postupně se z něj stane nejvýznamnější řeka Lipska, která se po 257 kilometrech v městě Halle vlévá do Salle. Podle německé "vrcholové knihy" v přístřešku u pramene podél jejího toku často lidé chodí vícedenní treky. Noc mi bohužel "zpříjemňuje" žravý hmyz, takže se velmi rychle učím spát s šátkorourou převlečenou přes obličej. V noci je mi občas i zima a spím všelijak.

Čtvrtek: Bílý Halštrov-Skalná-Přebuz-Horní Blatná-Boží Dar (106km/1925m+)

Poprvé snídaňový rituál - ohřát vodu, v hrnečku udělat dvě porce instantní ovesné kaše. Dobře vyškrabat, protože do hrnečku pak přijde kafe. Pak ještě tableta hořčíku a až potom případně umýt zbytky. Vzhledem k suchu a vedru nechci plýtvat vodou. Sice mám filtr, ale filtrování je dost otrava. Začátek v poklidu, po obvodu si prohlédnu Soos a zanadávám na v této oblasti všudepřítomné bolševníky. Po druhém průjezdu Skalnou trasa poprvé začíná více (a vytrvale stoupat). Průjezdem přes vyhlídku na Vysokém Kameni sice přidávám výškové metry navíc, ale výhled za to stojí. Následuje skvělý sjezd do Kraslic, nákup oběda a další stoupání. Z cedule "Silnice se v zimě neudržuje" mám poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu je léto. Na druhou stranu tu vlastně žádná silnice není. Jen zbytky asfaltu rozježděné od lesní techniky a dosypané štěrkem. Ještě vyrvat kolo na Špičák (opět původně plánovaný bivak) a pak přes zbytky po lesní těžbě - i tady bojují s kůrovcem. Ještě drobná prohlídka bývalého cínového dolu Rolava, zmrzlina v Nových Hamrech a pivo (velké nealko + malé alko) v Horní Blatné. Vzdávám poprvé a naposled naplánovaný vyhlídkový kopec - Blatenský vrch - protože už toho mám ve vedru plné zuby a rozhledna už má dávno zavřeno. Bivakuju kousek před Božím Darem, opět s hmyzem. Poučen z předchozí noci se oblékám v podstatě do všeho, co mám, nohy balím do péřové mikiny a ještě pod přístřeškem stavím něco jako mikrostan jako další izolační vrstvu.

Pátek: Boží Dar-Klínovec-Vejprty-Hora Sv. Kateřiny-Fláje-Cínovec (110km/1816m+)

V noci mělo být jen 6 °C, ale buď předpověď nevyšla, nebo oblečení tentokrát stačilo - spalo se dobře. Ráno je pošmourné. Vypadá to na déšť a navíc zjišťuju, že stoupání na Vysoký kámen nestálo jen metry navíc, ale i vytrousenou pláštěnku na brašnu. Cestou do Božího Daru dojíždím skupinku bajkerů jedoucích nalehko. Protože jsem v některých ohledech dost ješitný, tak to za nimi uvisím do kopce skrz celé město až do okamžiku, kdy zamíří po jiné trase. Docela mi to zvedá náladu, ale jsem rád, že na Klínovec už stoupám sám a pohodovějším tempem. Po Klínovci následuje spousta kilometrů kdy se pravidelně střídají sjezdy a signálky jeté jak jinak než do kopce. Až na výjimky dobrý povrch, takže kilometry rychle ubíhají. Obědvám v Hoře Svaté Kateřiny. Kromě rozhledny, předávací stanice zemního plynu, mateřské školy a základní školy zde vlastně nic není a já tak marně přemýšlím, kým ta vzdělávací zařízení zaplňují. Že by se hromady německých dětí chtěly učit česky? Projíždím kolem nádrže Fláje a uvažuju, kudy tudy povede začátkem srpna Krušnoton. Až doma zjistím, že jsem jel protisměrně asi 25 km trasy a že mě čeká i kopec, na kterém jsem směrem dolů skoro utavil brzdy. Ještě si na Cínovci dávám jedno zasloužené pivo a sjíždím zbylé 4 kilometry k bivaku. Tentokrát bez hmyzu, zato s pravidelnými nočními průjezdy auta lesáků. Asi likvidují kůrovce nonstop...

Sobota: Cínovec-Děčínský Sněžník-Děčín-Jetřichovice-Kamenický Šenov-Česká Lípa-Zahrádky (128km/1916m+)

I když s sebou vezu i nýtovačku na řetěz, tak samozřejmě nemám nic na mazání a kolo je po třech dnech totálně vysušené. Takže dopolední "časovku" na Děčínský Sněžník v každém stoupání doplňuje ještě skřípání řetězu. Pro příště... Na Děčínském Sněžníku si dávám neuvěřitelně předražené láhvové nealko pivo a sjíždím do Děčína. Oběd v místní Bille (opět) - a tady by mohlo vyprávění končit. Z Děčína jsem dle původních plánů měl jet vlakem domů. Ale když jsem ze třídenního výletu udělal na tři kliknutí pětidenní, stal se Děčín jen takovou tečkou za horami. Dál už to bude pohoda a od 90. kilometru to bude v podstatě jenom z kopce... V průběhu rychle postupujícího odpoledne jsem několikrát uvažoval, jak vypadalo plánování cyklotras v okolí Jetřichovic a České Kamenice: "Hele, tady ta turistická, jde tamtudy jet na kole?" "No, na cyklotrialovým jo. A na tu část z kopce bych si vzal celopéro." "Takže na kole to jet jde." "No...jako v podstatě jo..." "OK, dík!" O kvalitě jedné cyklotrasy asi nejlíp svědčí to, že jsem na jejím stoupajícím segmentu na Stravě obsadil i se svým 30kg kolem 9. místo. Dnešní dojezd šacuju přibližně na devátou večerní, ještě to bude dlouhé. Odpolední terénní radovánky prokládám svlažením se v Kamenici u Dolského mlýna a pak asi ve tři hodiny odpoledne obědem v České Kamenici. V restauraci narváno a drobný chaos, protože každá servírka má jinou funkci a občas se trochu neshodnou. Ale radlera donesou rychle, takže to dvacetiminutové čekání na jídelní lístek aspoň nebylo nasucho. Čekání je vykompenzované obří porcí smažáku s oblohou, tatarkou a americkými bramborami.  Samozřejmě, že navečer přijde okamžik, kdy budu litovat toho, že jsem si nesnědené brambory nenacpal do kapsy od dresu... Ještě horská prémie do Kamenického Šenova k varhanům a pak luxus, kvůli kterému jsem vlastně z Děčína do České Lípy jel tak divně. Šestnáct a půl kilometru mírně klesající cyklostezky po bývalé železniční trati.  Takže zalehnout na hrazdu a užívat si, že šlapat musím jen proto, abych si krapet vylepšil průměrnou rychlost. Prokličkování Českou Lípou, zanadávání na kopec, který v celkové kilometráži tak nějak pro svou velikost nebyl vidět, za šera dojetí do Zahrádek. Koná se zde neuvěřitelně hlučná svatba. Dávám si v hospodě dvě piva a odjíždím k Zámeckému rybníku na poslední bivak. I v deset večer a u vody je vedro k padnutí. Poprvé nevařím večeři a jen do sebe natlačím zbytek pečiva se sýrem od oběda, nějaký minerály a dostatek vody. Dneska jsem vypil přes šest litrů. Svatba je slyšet dost hlasitě i na vzdálenost čtyř kilometrů. Utichá asi ve tři v noci a já konečně usínám.

Neděle: Zahrádky-Bělá p. Bezdězem-Mladá Boleslav-Praha (127km/1220m+)

Ještě v šest ráno bylo vedro. Pak začalo foukat a teplota solidním fofrem spadla. Vstávám v osm a klepu se zimou. Nevařím snídani, jen opět shltnu něco ze studených zásob. Poprvé navlékám pod dres ještě jednu vrstvu a navrch přidávám i bundu a vyrážím do mrholení. Dneska se hlavě nechce, takže plán je do toho kopat, abych byl co nejdřív doma. Do Mladé Boleslavi by to mělo být v pohodě a pak už je to jen po proudu Jizery, takže z kopce. Ve skutečnosti si cestou do Boleslavi užiju v plné parádě pískotrasy, kde se kolo boří až po ráfek. V Boleslavi se k opruzům dnešního dne přidává ještě zjištění, že Garmin Edge Explore prostě neumí po dojetí trasy v rámci stejné aktivity pokračovat po nové trase. Takže všechno stopnout a jedeme zase od nuly... Cyklotrasa podél Jizery je otravná. Řeku buď není vidět přes dvoumetrové kopřivy, ve kterých si člověk máchá lokty, nebo proto, že cyklotrasa jde úplně mimo řeku.  Navíc - ač po proudu - vede subjektivně pořád do kopce. Až po přejezdu Labe v Lázních Toušeň je zas trasa co k čemu. Vystoupat k Zelenči, vystoupat na Balkán, vystoupat po Italské a jsem doma. O mizérii dnešního dne svědčí i to, že má průměrná rychlost je horší, než předchozí den v horách. Ale přežil jsem. Celkem jsem najel nějakých 535 kilometrů a nastoupal asi 7830 metrů - celá trasa tady. Pár věcí musím pro příště ještě trochu doladit, ale jinak to na první pokus dopadlo docela dobře. Takže...kam příště?
Středa: Cheb - náměstí (pro ty, kdo by ho náhodou nepoznali ;-).

Středa: smírčí kříž u Polné.

Středa: nejzápadnější ptakopysk v ČR ;-)

Středa: pramen Bílého Halštrova (Weisse Elster).

Středa: k vepřo-knedlo-zelu je nezbytné pivo. Mimochodem, tohle Adventure menu se fakt povedlo, jak chuťově, tak z hlediska obsahu masa. Jen se špatně ohřívá v ešusu, protože není dost "tekuté" a rychle se připaluje. Nakonec jsem to vyřešil nalitím trochy vody a jejím postupným vyvařením.

Čtvrtek: "silnice se v zimě neudržuje"...

Čtvrtek: ...ani v létě. Ale v boji s kůrovcem jsou takové ztráty očekávané. Navíc tohle už vlastně silnice ani být neměla.

Čtvrtek: Rolava - v létě skvělá oblast na kola, v zimě zas na běžky.

Pátek: Klínovec. Ačkoliv je i v létě dost zalidněný (zejména bajkery), hlavní objekt stále tiše chátrá...
Pátek: Kalek

Pátek: kousek od Volárny. Pro znalce Pratchetta: signálky by asi šlo nejlíp popsat jako MMZU ;-)

Sobota: Děčínský Sněžník - vstupné na rozhlednu 30 korun, nealko láhvové pivo v nedaleké restauraci 47, smažený sýr a brambory za lidových 180.

Sobota: cyklotrasa kousek od Dolského mlýna. Není divu, že většina lidí k němu jezdí od Jetřichovic.

Sobota: Dolský mlýn. Zatímco většina lidí se koupala a řešila, jaké se zde točily pohádky, já zkoumal konstrukční prvky.

Sobota: logo mě sice "varovalo", ale co se dalo dělat... To i kdybych měl to kolo táhnout v zubech.

Sobota: Panská skála aka Varhany. Nejlíp mé pocity vyjádřil jeden lehce mimózní kluk: "přišlo by mi vlastně docela legrační, kdyby se s těma lidma ten čedičový sloup ulomil, když na něj tak lezou..."

Neděle: poslední bivak. Překvapivě přímo u vody otravoval hmyz vlastně nejmíň za celé čtyři noci. Večer dal pokoj a ruce mi ožral aniž by mě vzbudil.
Neděle: vyrážíme na poslední část, to už bude pohoda...

Neděle: ještě drobné zpříjemnění kolem Jizery...

Neděle: ...a konečně "Vítejte v Praze", už jen 20 kilometrů domů.



neděle 17. července 2016

Jizerský Ultratrail 2016

Návrat, na který jsem se moc těšil. První ročník Jizerského Ultratrailu jsem běžel asi dva měsíce po extrakci drátů z kolene (víc tady), druhý se mi bohužel překryl s výletem na českou plachetnici La Grace a Tall Ships Races 2015. Takže jsem se moc těšil, čím se Bezďa pochlubí letos. A změn bylo dost. Ta nejzásadnější – centrum závodu, tedy i start a cíl, se přemístil z Hájenky dolů do Josefova Dolu. To má svá pozitiva i negativa. Jako třeba že se tam dá lépe zaparkovat, že na konci závodu nečeká člověka ještě 2 km kopec včetně sjezdovky. Ale taky třeba že sjezdovka čeká člověka na zahřátí hned po startu. Další změnou je nejen tričko pro finišery, ale také druhé tričko, které dostanou všichni bez ohledu na (ne)doběhnutí.
Trať se oproti minulým rokům opět změnila. První změna byla neplánovaná – kvůli silným dešťům nebylo bezpečné přebíhat Kamenici po jezu (jako loni), ale trasa částečně okopírovala první ročník a mohli jsme si užít stoupání celé sjezdovky na Špičák (pro jistoty přímo pod lany). Další podstatná změna byla vedení trasy nádhernou technickou pasáží přes Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, aby posléze člověk spadnul bezmála o 600 metrů níže do Hejnice, následně vystoupal o nějakých 400 metrů na Ořešník, klesl podél Štolpichu o dalších 200 a poté je opět vyrubal nahoru na Hřebínek. Moc pěkná přibližně 16 km dlouhá pasáž (mě osobně trvala něco kolem 2 h 20). Jak to vypadá v profilu tratě se můžete podívat třeba tady. Příjemné na ní bylo hlavně to, že člověk už věděl, že zbylých přibližně 15 km je už víceméně rovina nebo mírný kopec dolů (výjimku tvořil výstup na Královku z Bedřichova, ale ten se po předchozí pasáži prakticky nedal počítat ;-).
Můj stručný průběh závodu: Start, sjezdovku stoupám s rozvahou, protože jestli něco nechci, tak křeče hned na začátku. Seběh od Hájenky taky moc nehrotím, kopce dolů mi prostě nejdou, na tom budu muset nějak zapracovat. Po průběhu Josefovým Dolem zjišťuju, že se mi kously Fénixy. Nereagují naprosto na nic, čímž se rázem ze super vybavení stávají zbytečnou zátěží. Sprostě nadávám a snažím se je nějak oživit. Je mi jasné, že bez časomíry jsem dost namazaný, protože svoje tempo neodhadnu, takže se budu buď zbytečně ploužit, nebo to přepálím. V duchu si už představuju, co na adresu Fénixů napíšu na web a opakuju si svou zásobu urážek nevyužívajících sprostá slova. Přebíháme koleje, zdržuje nás jedoucí vlak. Míjíme jez, který se měl běžet – no, vody přes něj opravdu neteče málo, rozhodnutí pořadatelů bylo fakt rozumné. Probíhám Jiřetínem a opět jako v prvním ročníku se peru se sjezdovkou na Špičáku. Cestou dolů začnu uvažovat, že nějak ty hodinky přece resetovat jít musí. Tak mačkám různé kombinace tlačítek a po chvíli se daří. Zajímavé je, že ten začátek závodu se normálně uložil. Rozhoduju se, že hodinky zastavím, při průběhu mezičasem a občerstvovačkou nad Mariánskými schody se podívám na čas, znovu vše pustím (tentokrát už pro jistotu bez navigace, ať hodinky řeší co nejmíň věcí najednou) a po zbytek závodu se holt budu věnovat prosté matematice přičítání času. V duchu si vyresetuju i náladu, čemuž občerstvovačka dost pomůže. Občerstvovačky na JUT (pokud odkaz nefunguje, projděte album) jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Bezvadně zásobené, se super lidmi, co chápou, že člověk myslí ještě o něco pomaleji, než se pohybuje, takže člověku se vůbec nechce pryč. Vůbec nevím, co jsem jedl na té první (asi meloun a banán), každopádně na těch dalších jsem najel na výborné palačinky (klobouk dolů před tím, kdo je smažil – byly vynikající a bylo jich děsně moc), domácí flapjack, meloun a kolu s nealko pivem. Na rozdíl od prvního ročníku, kdy jsem si hroznový cukr a gely (nedám dopustit na GU, hlavně proto, že mají zajímavé chutě a nejsou tak kyselé do žaludku) šetřil na krize, tak letos krizím spíš předcházím, takže když se blíží občerstvovačka, klopím do sebe gel a na občerstvovačce se zbavuju obalu a gel zajídám a zapíjím. Žaludek, zdá se, je takhle spokojený. Já taky, protože jsem zjistil, že když začne jít moje morálka dolů, je tak za pět minut dvanáct na doplnění cukrů. Někdy fakt budu muset stopnout, za jak dlouho po natlačení cukru do hlavy mi jde morál zas nahoru a já se přestanu cítit jako něco co zabili, oživili a pak pro jistotu ještě zašlapali do země. Vždycky mi to přijde jako malý zázrak a vždycky se pak divím (i několikrát během jednoho závodu), jak jsem mohl být tak děsně na dně, když najednou to zas všecko jde bezvadně. Tolik k doplňování energie.
Jizerka. Nahoře fouká, je pod mrakem a já zvažuju, zda nerozbalit větrovku. Morál zas pod psa, hlavně kvůli táhlému seběhu po asfaltu (vždycky vyměním ochotně mírný seběh po asfaltu za podobně prudký výběh, jako fakt). Občerstvovačka to naštěstí zase rovná. Následuje moje neoblíbená pasáž – mezi Jizerkou a Smědavou je to pro mě prostě tak nějak vždycky pruda. Při JUT, na koloběžce, na běžkách, jakkoliv. Prostě nemastný neslaný úsek, kde se člověk musí tak nějak kousnout a prostě makat. Na tomhle úseku také poprvé potkávám první ženu – Marušku Jiřičkovou. Do kopce jí stačím. Ale jakmile přijde seběh, okamžitě mi mizí. Jako okamžitě. Mrk a je pryč. Já sbíhám ostudným tempem kolem 7-8 min/km, ona to valí tak nějak za 4-4:30… Smědava, další občerstvovačka, další zvednutí morálky. V duchu se připravuju na těžkou pasáž. Nahoru na Paulovu paseku, pak Polední kameny. Tuhle pasáž mám prošlou pár let zpět pěšky, v mlze, s příšernou náladou způsobenou dílem boreliózou a dílem antibiotiky, která s ní bojovala. Dnes to je lepší. Těším se na technický úsek přes Polední kameny, pamatuju si, že u Frýdlantského cimbuří je potřeba dát pozor, aby člověk včas odbočil. Míjím turisty a je fakt těžké nepřecházet do chůze hned poté, co jsem je předběhnul. Na Poledních kamenech dobíhám skupinku, která hledá značení. Sděluju, že podle propozic tu žádné není, protože přírodní památka nebo tak. Jdu do čela a dávám pozor na značení. Stejně ale zbytečně vylezeme až na vyhlídku na Poledních kamenech – naštěstí to je zacházka tak asi na minutu. Výhled je super, takže se dá říct, že to za to stálo. Následují schody a schůdky, Frýdlantské cimbuří a seběh dolů do Hejnice. Zde mi všichni opět ukazují záda, protože na tohle prostě moje nohy nemají. V Hejnici občerstvovačka, Honza Bartas se šklebí, když mu říkám, že kilometry jsou krapet delší. Prý to říká skoro každý – a odkazuje na propozice, že v nich je jasně uvedeno, kolikátý kilometr máme v nohách. Ještě zkouší výhrůžku, že nás nepustí dál, dokud každý nesníme aspoň 4 palačinky… Stoupání na Ořešník je tvrdé, ale pro změnu tam docházím další lidi. Já, člověk, co nikdy neměl v lásce běhání do kopce, získávám nejvíc na výstupech… Pak opět seběh – opět jim vidím záda, abych je opět předběhl do kopce na Hřebínek. Cestou první náznak, že by se levému stehnu chtělo dát si jednu či dvě malé křeče. Kopu do sebe poslední hořčík, nějak to budu muset ustát. Pozitivum je, že teď už je to víceméně rovina. Do cíle prý zbývá 13 km. Snažím se počítat, jak rychle musím běžet, pokud chci čas pod 9 hodin. Jde to bídně - hlavně proto, že si nepamatuju přesně, v kolik jsem byl na občerstovačce u Mariánských schodů. Vůbec si nepamatuju, jestli jsem se díval na denní čas, nebo na čas od startu. Start nebyl přesně v sedm, spíš asi později, ale počítat se s tím nedá. Takže to valím za nějakým borcem a doufám, že přežiju. V Bedřichově nás čeká poslední občerstvovačka, kopec na Královku a pak už jen mírné klesání až do cíle. Prý už jen 6 km – prý jako opravdu už jen 6 km. V hlavě mi opět šrotí čísla. Na Královce mi borec utíká – zas ty seběhy po asfaltu – ale v lese ho pak dotahuju. Jakmile je rovina, nebo technická pasáž, mám navrch, jakmile je seběh, dostávám kládu. Bojím se posledního úseku, protože to vypadá na hrozný sešup od hráze josefodolské přehrady ke Kamenici. Naštěstí je to jen kousek a cesta podél Kamenice je pak těžký trail. Devět hodin se neúprosně blíží, takže za to beru co to jde. Na jednom místě házím tlamu – první (a jedinou) dneska. Sprostě nadávám – náraz do kolene, všechny svaly na nohách v křeči, nakopnutý palec. Naštěstí když vstanu a pár kroků odbelhám, tak svaly jako zázrakem povolí a koleno je taky ok. Rvu to dál a vyhlížím most přes Kamenici. Za mostem už jen cesta a podle „něčeho červeného“ (stan s informacemi) tuším cíl. Borec nevypadá, že by chtěl zrychlovat, tak přepínám na turbo, beru ho a doufám, že se nebude chtít rvát, protože jedu úplně na doraz. Jenom takový magor jako já dokáže po 75 kilometrech ještě sprintovat do cíle… Poslední kroky do kopce, brána, padám, ležím. Naprosto neuvěřitelně 8:52:52 – takže jsem evidentně při znovuzačínání hodinek koukal na skutečný čas a start byl o dost později, než v sedm. Lepší než opačně… Pěkné 24. místo, což je oproti 48. místu v roce 2014 dost solidní zlepšení.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet :-) Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.
Následuje velmi pomalé odpoledne, kdy největším výkonem je dokopání se jít se osprchovat – sprchy jsou totiž v boudě přibližně v polovině sjezdovky, kterou jsme ráno po startu vybíhali. Pak jídlo, pokecat se známými, kafíčko, moučníček (Hospůdka u vleku: sachr, větrníky, špičky, rakvičky, věnečky!), naházet věci do auta, zatleskat vítězům a vyrazit směr Praha. Mrzí mě, že jsem se nemohl zdržet na večerní zábavu, ale z osobních důvodů jsem prostě potřeboval dorazit do Prahy ještě v sobotu večer.
Podtrženo, sečteno: Jizerský Ultratrail mě zase nezklamal. Takže, Bezďo, voe, zase za rok! A samozřejmě: klobouk dolů před dobrovolníky - bez vás by to nešlo a moc si vaší práce vážím.
Suma sumárum - pozitiva 
  • vynikající občerstovačky
  • dobře značená trasa (až na pár lokálních – ne fatálních – chybek)
  • na Jizersky asi minimum asfaltu co jde dosáhnout
  • perfektní poměr cena:výkon (mapa, číslo, trička, občerstvení, program)
  • změna centra závodu
  • dobrý doprovodný program 
  • žádná nudná masovka
Suma sumárum – negativa

  • značení v centru závodu – třeba sprchy jsme našli až po donavigování organizátorem přes mobil (a vůbec pár vývěsek s nejdůležitějšími informacemi - program, start, cíl, kde co je, změny...)
  • trasa závadu v mapě neodpovídá 100% (nemyslím vynucenou změnu kvůli jezu) – značená je kolem Černé Nisy úsekem po hatích, což by se ochranářům nelíbilo; v reálu tudy ale nešla
  • trochu víc inzerce dopředu co se týče prodeje triček, mikin atp. – určitě bych něco přikoupil, ale nebyly už peníze…
Odkazy na záznamy Garmin Connect
První část (start-Josefův Důl), druhá část (jen ruční vložení), třetí část (Mariánské schody-cíl)

Fotky, kde jsem se našel: Atelier Albrechtsdorf - první a druhá, myšlenka89 - první, druhá.

P.S.: Trošku mě mrzí, že zapadla jedna „aktivita“, týkající se loňských finišerských mikin. Bezďa se rozhodnul, že je bude prodávat za 500,- (což je podle mě slušná cena za mikinu od Kllimatexu) a že tyto peníze půjdou na zvolenou charitu. Nevím, kolik lidí přišlo po mně, ale byl jsem teprve druhý, kdo si mikinu pořídil (a zbývala jich celá bedna). Takže kdo nemáte, kupujte – je to na dobrou věc :-)

čtvrtek 12. května 2016

Barefoot Huaraches

Náhoda spolu s trochou všímavosti způsobily, že se mi do rukou dostaly k otestování sandály Barefoot Huaraches od Zdeňka Maděry. Slíbil, že se pokusím průběžně sepisovat dojmy, tak jak budu huaraches průběžně používat a opotřebovávat. Dnes tedy začínám slib plnit.
Stručný popis
Sandále tvoří vlastně pouze 4 mm tlustá podrážka, vystřižená z obuvnické plotny podle obrysu vaší nohy. Návod na správné obkreslení najdete na stránkách výrobce. Pokud si nejste vědomi toho, že byste měli vysloveně každou nohu jinou, doporučuji zkusit přiložit oba obkresy na sebe a porovnat, případné podivnosti pak pro jistotu zkontrolovat. Vedle podrážky už "botu" tvoří pouze provázek, přesněji vysokopevnostní pletená šňůra PPV Multitex. Ta je v otvoru mezi palcem a ukazováčkem uchycena natavením a zmáčknutím do plošky. Druhý konec je volný a slouží k zavázání huaraches kolem nohy.

Zavazování a první dojem
Na internetu je celá řada návodů, jak huaraches zavázat. Já použil návod - video - odkazované přímo ze stránek výrobce, nicméně každý si nejspíš časem najde svůj vlastní oblíbený způsob. Důležité je rozhodnout se, jak moc chcete mít posunutou patu dozadu - respektive, kolik podrážky vám bude zbývat před prsty. Já jsem tak nějak postupně došel k tomu, že na chození, kdy přecejen šlapu spíš přes patu, mám nohu posunutou více dopředu, na běhání naopak, aby mi i při odrazu od špičky vždy podrážka trošku lépe chránila prsty. Po tomhle klíčovém rozhodnutí už je vše otázka několika pokusů a omylů, než přijdete na vhodný poměr mezi uškrcenou nohou a plandajícím sandálem. Mě se to podařilo na levé noze napoprvé, na pravé ale asi až na třetí pokus. V každém případě pohodlné zavázání chce svůj čas - i pokud už máte cvik.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.
Běh a chůze
Zatím jsem v Barefoot Huaraches naběhal nějakých 15 kilometrů. To sice není extrémně hodně, ale na počáteční zhodnocení to stačí.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.
Podrážka je opravdu tenká - 4 mm opravdu není mnoho, takže se připravte na to, že každý ostřejší kamínek si jaksepatří vychutnáte. Obavy o padání kamínků dovnitř sandálů se nepotvrdily a pokud výrazně nešoupete nohama, nebo se neboříte po kotníky do písku, nemusíte se bát. Překvapivě není nijak zvlášť nepříjemný ani běh po asfaltu, ale úplně nejvíc si huaraches užijete na lesních cestičkách, trávě a jiném měkkém povrchu. Sandále překvapivě dobře drží na noze a ani v mokru jsem (zatím) neměl problém s podklouzáváním podrážky po terénu (což naopak rozhodně nemohu říci o nejjednodušších Vibram FiveFingers). Vzorek podrážky sice není vysloveně offroadový, ale podle všeho pro nenáročné terény dostačující. O trošku horší to je s klouzáním mokrého chodidla v sandálu - i při pečlivém utažení šňůry mokrá kůže prostě na gumě klouže a je velmi jednoduché odnést to puchýřem. Zde platí, že po prvním běhu (i v suchu) budete vědět, kterou část chodidla je příště potřeba zalepit a kde to naopak nebude problém. Pozor, v huaraches se běhá jinak, než v normální (byť minimalistické) botě, takže i puchýře čekejte jinde. Obavy, že šňůra bude odírat nohu mezi palcem a ukazováčkem, se zatím ukázaly jako zbytečné.
Další drobnou nevýhodu huaraches objevíte po návratu z běhu - pokud nechcete nechávat po bytě špinavé stopy je dobré mít v předsíni ručník na otření chodidel.
Chození s huaraches po měkkém je velmi příjemné - ani po celodennním běžném chození a pobíhání po pikovickém kempu jsem neměl žádné problémy. Naopak do kamenitějšího terénu, či na delší úseky po asfaltu to podle mě není.
Pozitiva
Minimalismus - jak běžecký, tak transportní
Na rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)
Negativa
Zavazování chvíli trvá
Za mokra riziko vzniku puchýřů
Otázky do dalšího testování
Jak dlouho vydrží uchycení šňůry? Nebude postupně docházet k vytrhávání šňůry z otvorů, kterými je protažená? Jak moc bude docházet k zanášení nečistot do "stélky"?
Po běhání v mokru můžete sandále použít i k analýze došlapu - suché části odpovídají dopadové ploše (palec, přední část chodidla), nebo té části podrážky, které se naopak země nedotýká (střed klenby, pata).