mikha-el: Orlickými rychle a natěžko

...hele, Olafošipka! Ona tady ta červená odbočuje! Tak to bych fakt minul...

Pondělí: Žamberk-Zemská brána-Anenský vrch-Pěticestí (35,1 km/1000 m+)

Vystupuju z vlaku v Žamberku. Počasí vypadá všelijak, úplná prádelna a na obzoru bouřky. Ještě v Bille (opět...) dokoupit cosi jako oběd a přidat tak dalších pár deka k už tak nechutně těžkému batohu. Testuju sebe a vybavení na delší trek, takže mám batoh naložený úplně vším, co pak potáhnu. Podle různých webů je možné vybavení na měsíční trek vecpat pod 7 kilo. Jenomže "pod sedm kilo" by taky byl stav mého účtu, kdybych si všechno to vybavení pořídil. Jen za batoh, tarp a spacák to je někde ke 40 tisícům, celé to letmo odhaduju někam k šedesáti, sedmdesáti. Takže můj plně naložený batoh včetně jídla a vody váží 21 kilo. A testovat se bude na 2,5denním přechodu Orlických hor, dva dny po 30 km (plánováno opět podle bivaků), poslední den jen 14 km a domů. Samozřejmě, nakonec bude všechno jinak...
Celá cesta bude trošku nostalgická - do Orlických jsme kdysi jezdili, ještě se stejdou Alšem, na pěchotní srub RS-74 "Na Holém". Teď se sem asi po 18 letech vracím sám... Ze Žamberka, kterým jsme na cestě na bunkr projížděli, si pamatuju socialistickou přístavbu k zámku. Pořád tu je! Pokračuju mírně zvlněně do Klášterce nad Orlicí, kde mám štěstí, neb hospoda má ještě otevřeno (v pondělí DO 13:00). Zároveň se mnou se tu zjeví cyklovýlet. Je za 20 minut jedna, ale paní vypadá z nenadálého kšeftu (14 piv včetně mého a 10 kofol) spíš naštvaná a je jasné, že ve 13:00 zaklapne zámek, i kdyby si u ní chtěli koupit celý sud. Lepím puchýře - boty se neosvědčily, tedy určitě ne na chození natěžko - a vyrážím dál podél Divoké Orlice. U Pašerácké lávky potkávám značení z Týnišťských Šlápot, které tu byly před dvěma dny. Skála u Zemské brány je v mizerném stavu, hrozí její sesuv a všude jsou (letošní) cedule, které tak nějak neurčitě zakazují vstup, takže se tam moc nezdržuju. Cestou potkávám několik dětských oddílů, které mají zřejmě nějakou hru - podle všeho už cesta podle mapy je pro ně dost bojovka, snad se všichni večer našli. České pohraničí má obecně jednu mizernou vlastnost - všude je asfalt. Cesta tak začíná být docela utrpení. Kilometry asfaltu pod nohama, semtam beton bunkrů kolem. Vycházím na Panském poli a dostávám se do nostalgické nálady. RS-74: ocelové ježky, na kterých jsme spali v hamakách (ještě než to bylo cool), tankový příkop, který byl v zimě zavátý, takže jsme v něm mohli vykutat obrovské iglů, zához bunkru, kde jsem se učil sekat kosou, granátové skluzy, kterými nám dospělí posílali ven rohlíky na svačinu... Parkoviště je nově upravené a rozšířené, kousek dál je tvrz Hanička a za peníze EU tu realizují nějaký projekt prezentace československého opevnění. Fakt je, že rozhodně je na co koukat. Jinak tu je mrtvo - pondělí je zavírací den a krom pevnosti tu nic není. Dochází mi voda a pramen, na který jsem spoléhal, dává asi tak deci za čtvrt hodiny. Je mi jasné, že na Anenském vrchu u rozhledny spát nebudu - jednak se blíží bouřka, jednak na kopci vodu seženu těžko. Přichází solidní bouřka. Chvíli zvažuju, zda nezkusit štěstí u aktuálně obsazeného bunkru RS-87 "Průsek". Nakonec myšlenku zavrhuju a jdu dál. Nastává zajímavý zlom: před chvílí jsem neměl kde nabrat vodu, protože nic neteklo. Teď nemám kde nabrat vodu, protože teče všechno - i bahno a písek. Ne, že by to nešlo, ale počítám, že by mi to filtr ucpalo tak po půl litru - a předfiltr nemám (note to myself...). Nakonec nacházím melioraci dostatečně zarostlou, aby předfiltraci provedla příroda. Degraduju skládací hrneček na nabírací nádobu - občas prostě láhev nejde strčit pod pramínek (note to myself...). Už skoro bez deště dorážím na Pěticestí. Bouda horské služby (v zimě bufet) má skvělou "předsíň" se širokou lavicí. Pohoda. Po chvíli doráží další člověk. Nabízím, že se dva vejdeme. Prý to vyřeší jinak a skládá batoh za rohem. Za pět minut vycházím - a on nikde, odešel a ani nepozdravil. Ještě ověřuju, že pramen asi 200 m daleko funguje, vypiju skoro litr vody, shltnu studenou večeři a ukládám se ke spánku. V noci vedro, dusno, chvílemi průtrže mračen. Asi ve tři ráno projíždí auto, jinak noc docela v klidu.

Úterý: Pěticestí-Velká Deštná-Vrchmezí-Dobrošov-Náchod (40,4 km/830 m+)

Vstávám v sedm - večer jsem totiž počítal a počítal, až jsem se dopočítal, že když trochu máknu, tak to dneska zvládnu až do Náchoda. Důvody dva: žádné kloudné místo na spaní už nebude (moc civilizace) a je to tak trochu magořina. Poučen ze včerejška se rozhodnu vyzkoušet do silně promokavých bot (sice kožené, ale jazyk až dolů volný, takže se rychle zalijou) nepromokavé ponožky. Pro sichr do nich dávám ještě jedny ponožky, aby měly nohy trochu pohodlí. Obojí se ukázalo jako dobrá volba. Ke Kunštátské kapli konečně cesta jak si to v horách představuju: kleč, borůvky, mech, louže. Bohužel idyla vydrží celé 4 kilometry a následuje opět asfalt. Od rána jdu opět po trase Šlápot - teď mě Olafošipka zachraňuje, protože cesta uhýbá a běžné turistické značení není nikde vidět. Celé to má trochu zvláštní nádech. Jdu po trase závodu, několik dní za závodníky, plně naložený a počítám, jakým tempem potřebuju jít, abych stihnul vlak. Jak jsem si už mockrát ověřil, tak ultratraily jsou hlavně o hlavě. Zatímco při závodě mě úvaha "ještě 30 kilometrů, to je asi tak 7 hodin" (to když už se člověk zvládá jen ploužit) spolehlivě zlikviduje, tak s krosnou na zádech je to najednou tak nějak v pořádku... Vůbec, fakt, že rychlost pohybu mám mezi 5 a 5,5 km/h a i se započítáním přestávek to držím nad 4 km/h, mě dost překvapuje. A to i dneska je střídavě deštivo a prádelna. Šplhám (jak jinak než po asfaltu) na Velkou Deštnou. Rozhled žádný, rozhledna se teprve buduje. Definitivně opouštím Olafovo značení a mířím na Šerlich. Sem mě a tátu (edit: a sestru) kdysi dávno stejda odvezl s lyžemi a my jeli těch asi 25 km zpět na bunkr. Masarykova chata, kde jsme si chtěli dát (tehdy pověstné) borůvkové knedlíky (edit: kterými sestru přesvědčili, že to zvládne ujet taky), měla zavřeno. Dnes se v sedle činí energetici a Masarykova chata má opět zavřeno - bez elekřiny to nejde. Dolepuju třetí vrstvu náplastí na puchýře, konstatuju, že v botech mám rybník a v ponožkách sucho, a vyrážím dál. Opět trocha neasfaltu, opět to moc dlouho nevydrželo. Předposlední vrchol cesty - Vrchmezí. Je tu pěkný přístřešek, kde by se vyspalo tak osm lidí. Podle všeho sem chodí lidi popíjet, je tu dost láhví od vína (nejspíš z Polska, z ČR to je dost daleko a dost do kopce). Vyhlídka z vrcholu neexistující - všude stromy. Následuje čtyřkilometrový padák o 400 metrů níž do Olešnice. Cestou potkávám člověka, kterak do toho krpálu vleče plně naložené kolo - no, já na jeho místě bych to asi objel po cyklostezkách. V Olešnici si kupuju nealko pivo a energiťák. Po chvilkové úvaze přidávám ještě zmrzlinu. Následuje 4km úsek po silnici, trocha stoupání, trocha padání a jsem v údolí Olešenky. Bohužel ani cesta podél vody není nic než asfaltka, krom jednoho kousku. V Pekle zastavuju na pivo a kofolu, doplňuju vodu a vyrážím na poslední úsek. Do Náchoda zbývá 6 km, z toho 3 km do kopce (300 m) a 3 km z kopce (hádejte kolik...) - posledním kopcem je Dobrošov. Na kopci jen fotím rozhlednu a vyrážím, podle všeho bych asi ještě mohl stihnout dřívější vlak. Nahodím navigaci a rázem na to kašlu, neb mi zbývá o půl kilometru víc, než jsem čekal (kde se ty kilometry pořád berou?). Zvolňuju a samozřejmě, že do Náchoda přicházím přesně v okamžiku, kdy vlak (přesněji náhradní bus) odjíždí. Ale aspoň mám čas se trochu zcivilizovat a nakoupit si něco k pití a k jídlu. Dojet do Prahy, zvládnout sejít schody do metra, doma vyvrhnout batoh, zchladit se ve sprše, vdechnout pivo na dobrou noc a padnout.

Celkem 75,5 km/1830 m+ za 18,5 h (čistý čas pohybu 15 h). U mě dobrý...