Neděle ráno - čas T-2:00:00
Protože moc nesleduju předpověď počasí, překvapuje mě ráno informace, že po obědě jsou pravděpodobné bouřky. Po promítnutí nejvyššího bodu mé plánované trasy - holé stráně nad Žvahovem - konstatuju, že fotka osamělého běžce zasaženého bleskem pravděpodobně nebude takovým trhákem jako bleskem zasažená Petřínská rozhledna a ohlas sklidí tak maximálně mezi fanoušky Darwinovy ceny. Denní plán překopán, běhání přesunuto na dopoledne, dopolední učení na státnice přesunuto na večer (pro případ, že přežiju). Na záda běhací batoh s vembloudem, náhradní (čti "normální") běhací boty se tam nevejdou, čímž jsou lodě spáleny ne po vylodění, ale ještě na moři...
Čas T
Nahodit GPS logger, mrknout do mapy a vpřed. Kurzívou psané části jsou spíš přepisem černé skříňky v mé hlavě, než souvislým textem.
Čas T+00:00:10
Cooo?! Jakseto...??!! 20 kilometrů? Já jsem se asi ZBLÁZNIL! Neuběhnu ani k přechodu pro chodce!!!
Čas T+00:10:00
No dobře, takhle to nepůjde, tohle není běžecká abeceda... Jak to bylo? ...a pak se ta opice v hlavě probere a začnete našlapovat normálně...? VSTÁVEJ, KSAKRU!
Tiše trpím a jediné, co mě momentálně brání vzdát se, je to, že jsem na sebe naštvaný. Trasa zatím vede střídavě po asfaltu a střídavě po kamenité cestě, kde je každý neuvážený krok utrpením. Míjím polozbořený objekt plný airsofťáků, místo na běh dávám pozor na to, abych nechytil kuličku. Opice se zavrtí...
Čas T+0:35:00
Drtím kopec na náhorní planinu nad Prokopáčem. Míjím skupinky děcek, probíhá tu nějaký přírodovědně-ekologický závod. Konečně nahoře, rozbíhám se a užívám si výhled, nohy si tak nějak běží samy, už nějakou dobu je nevnímám. A opice se probouzí...
Huh? Jak to našlapuju? Takhle? Aha, ok... Jak myslíš...
Od toho okamžiku běžíme dva. Já a ta prehistorická opice někde uvnitř mé hlavy, co mým předkům umožnila uštvat antilopu. Rodí se myšlenka na Běh s opicí.
 |
| Praha je vlastně docela zelené město... (nepříliš dobré panorama vytvořené z mobilových fotek) |
Čas T+1:15:00
Běžím zbytečně půl kiláku abych si dal pivo? OK, pitný režim je pitný režim... Jestli bude ten bufet zavřenej, umřu!
Bufet je otevřený a pivo mají ucházející. Self-test: bolí lýtka, vnější strana stehen, bříška na chodidlech, naprosto vůbec nebolí kolena. GPS ukazuje 14 kilometrů, rychlost těsně pod 12 km/h, což je můj odvěký standard při delším běhu. Nechápu to, očekával bych něco daleko horšího - nové boty, nezvyklý pohyb. Asi na tom vážně něco bude. Vyrážím dál: čeká mě nejotravnější úsek, z větší části po asfaltu, protože se mi nepodařilo vymyslet rozumnou cestu od Hlubočep do Krčáku.
Čas T+1:35:00
-censored- asfalt... Vstávej! Rozdělíme si to: ty máš nohy a dělej si s nima co chceš. Já mám zbytek, ok? Cíl je přežít. Přežil jsem Pražskou stovku, co měla 119 kiláků, 20 kilometrů musím přežít taky, tak mi sakra pomoz...
Běh po asfaltu je vážně krize. Plosky nohou bolí, svaly taky. Překvapivě, kolena ani trochu. Přehodnocuju původní myšlenku doběhnout až k rodičům, což by znamenalo celý Krčák a pak ještě několik kilometrů asfaltového utrpení. Čímdál častěji střídá běh chůze.
Čas T+1:46:00
Konečně Krčák, lesní cesta a měkko pod nohama. Běžím už jenom ze setrvačnosti, ale zjišťuju, že opice je stále ještě u kormidla a technika běhu se s únavou nemění.
Čas T+2:05:03
Roztyly, konec a metro. Schody na nástupiště, to je čiré utrpení. Dojíždím k rodičům a cestou si prohlížím statistiku v GPS loggeru: uběhnutá vzdálenost: 24,25 km, čas běhu 2:05:03, celkový čas (= včetně pauzy na pivo, hledání druhého dechu nad kopcem, čekání na semafor...) 2:22:33, průměrná rychlost 11,64 km/h, celková průměrná rychlost 10,21 km/h, převýšení 770 m.
Tak jsme to zvládli...oba.
Epilog2
Na konečný verdikt je brzo, každopádně rozhodně mi barefoot běhání neuškodilo. Biomechanika běhu je evidentně jiná, bolí jiné svalové skupiny, jako zásadní plus beru to, že mě vůbec nijak nebolí kolenní klouby (které zpravidla po běhu alespoň trošku cítím vcelku pravidelně). Na každé noze po jednom puchýři, v blízkosti palců, tam, kde je bříško najvíc namáhané při došlapu. To je dáno jednak nezvykem (chodidla mě skutečně bolí jako po delší chůzi zcela naboso), jednak i nevhodnou velikostí boty (asi poputujou tátovi a já si pořídím menší). Doporučení - bota musí být na noze natěsno, jako kdyby se jednalo o ponožku. To, že se cítíte divně, je dáno spíš nezvykem mít cokoliv mezi prsty, než tím, že je bota malá. Pokud v ní hodláte jen chodit, navíc převážně po městě, po rovině, není to tak zásadní. Jakmile ale plánujete běhat, hýbat se ve svažitém terénu, je těsně sedící bota nutná. V o trochu volnější botě je pocit podobný, jako když jdete z prudkého svahu v páskových sandálech: noha nesedí, mírně pokluzuje při došlapu a krok není dvakrát jistý.
Na větší běhání bych se asi dokázal oprostit od dokonale barefoot pocitu a pořídil bych si model, který má podrážku se vzorkem. Možná na něj časem dojde... Jak mi říkal prodavač: "Už jste zaháčkovanej... Já mám čtvery..."
Žádné komentáře:
Okomentovat