Už předpověď počasí dávala tušit, že Týnišťské šlápoty od dubu k dubu možná nebudou mít, co se brutality týče, k loňské Pražské Stovce tak daleko. Na většině území, kudy vede trasa, hlásí druhý až třetí SPA, pršet má přestat v pátek v 18 hodin...
Zábava začíná v Zábřehu, kde se dozvídáme, že má rychlík do Bludova zpoždění. Navíc nás paní průvodčí přesvědčuje, že z Bludova do Hanušovic nic nejede, protože je voda na kolejích. Konstatujeme, že jednak se do Starého Města musela dostat banda jedoucí o vlak dříve, druhak že kdyžtak to Olaf nějak vymyslí, jinak se bude muset spokojit s poloviční účastí. Nakonec podvodní úsek nahrazuje autobus a zbytek cesty už se nese jen v duchu sledování kde je kolik vody a kolik jí potkáme během závodu.
Vzhled účastníků různorodý - od turistů v pohorách po běžce v elasťákách. Plus jeden ultramaratonec v trenýrkách a tílku, s návlaky na rukách a větrovkou za pasem... Uvažuju, jestli jsem to s počtem vrstev nepřehnal, ale když vylezu ven, zkontroluju vítr a vzpomenu si, že předpověď hlásala na Sněžníku 5 °C, ještě se vracím a přehazuju moirovou mikinu.
Start je plánovaný na 22:00, po skončení jakéhosi koncertu, neb ve Starém Městě je zrovna pouť. Chvíli po 22. hodině koncert končí, po krátkém úvodu se na pódiu objeví Olaf a divákům v různém stupni střízlivosti vysvětluje, co že to za chvíli odstartuje. Výraz diváků se postupně mění z naprostého nepochopení až ke zděšení. My povykujeme na Olafa, že by to už konečně chtělo to startovní razítko, načež se dozvíme, že to byl takový malý podraz, že žádné nebude - a za chvíli je odstartováno. Snažím se držet v lehce běžící skupině. Po průběhu městem následuje odbočení na polní asfaltku a začíná první stoupání. Ještě chvíli se držím běžící skupiny, načež zkonstatuju, že na běh do kopce je ještě brzy a přecházím do své kopcové rychlochůze. Světýlka čelovek se mihotají docela vzadu, některá ještě ani neopustila město. Přichází první kontrola (5,5 km za hezkých cca 40 minut) a pak už se začíná pracovat údolím Prudkého potoka.
Už cestou po asfaltu na rozcestí Pod Srubem se tak nějak hádám s potokem, kdo kudy a kterým směrem. Místy jsou na cestě pěkné 3 centimetry a musím dávat pozor, aby mi vlnka nehodila vodu do boty. V tomhle okamžiku mi to ještě přijde důležité... Pod Srubem čeká první tajná kontrola. Vidím kohosi odbíhat do tmy, tláskám tatranku a kelímek koly a vydávám se dál. Po chvíli borce (Honza Suchomel) dobíhám a tím začíná naše původně neplánovaná jízda. Před námi je první z několika "brodů". Po chvíli rozhlížení volíme trasu a tentokrát se to ještě povede téměř bez vody v botách. Tak jestli tohle byl ten pověstný brod, co jím Olaf s tajemným výrazem ve tváři strašil, tak jsme za vodou... Nejsme. O kousek dál přebíháme po dřevěném mostíku zpět na původní břeh a jsme zase před vodou, před dalším brodem. Tentokrát už obhlídka trvá déle. Potok zde vypadá trochu jako z televizních reportáží na téma vodáci se utopili na rozvodněném jezu... Nakonec se daří a jsme tam jen nad kolena. Jedincům s pohorami nezávidím. Dál stoupáme a zábavných prvků přibývá: popadané stromy, utržené svahy, občas jde cesta potokem, občas jdeme potokem my. Celé to je tak naprosto absurdní, že se tomu jen chechtáme - takovýhle hardcore prostě člověk jen tak nepotká. Honza pronáší něco o 24 hodinách v akvaparku za pouhé dvě stovky vstupného. Na rozcestí u Mokřin (10,5 km) podruhé ždímu ponožky, to si ještě myslím, že to má větší význam... O chvíli později narážíme na Kostěje - toho šílence v trenýrkách. Nějak jsme minuli odbočku, takže razíme cestu asi 50 m lesem. Kostěj po chvíli přechází do lehkého běhu, Honza se přidává a já holt taky. Děkuju sám sobě za to, že jsem trekové hůlky neodsoudil jako zbytečnou zátěž. Nebýt nich, poskakování mezi kameny by mě zabilo. Stejně ale kloužu a dostávám pořádnou do pravého kolene. Asi pět minut ještě hvězdičky, pak už jen prosím, ať koleno vydrží do cíle pokud možno minimálně bolavé. Kostěj natahuje větrovku a pak se nám postupně ztrácí. Probíháme kolem pramene Moravy a téměř přesně v 01:00 jsme na vrcholu Králického Sněžníku (18,5 km, 1424 m). Vytahuju foťák a chci fotit - vymrznou baterky a tím pokusy o focení končí a z foťáku se stává zbytečná zátěž... Na seběhu k Schronisku Na Sniezniku opět potkáváme Kostěje a s ním ještě Honzu Martyčáka. Značení je nevalné a tak s pomocí GPS pečlivě hlídáme odbočku. U schroniska se občerstvujeme a pokračujeme seběhem do Miedzygórze, kde nás čeká další kontrola (23 km). Během výstupu na kopec Igliczna nás opět dobíhají bloudící Kostěj s Honzou M. Na prudkém seběhu nám zas utíkají a já tam málem nechávám kolena, následující dlouhý rovinatý úsek po rozmáčené polní cestě a pak po asfaltce je docela utrpení. Sledujeme, zda se za námi neobjevují další čelovky - poslední šance na zkontrolování, neboť docela rychle svítá. Kousek před Bystrzycí Klodzkou nás míjí Olaf, takže už se těšíme na další kontrolu. Probíháme Bystrzycí (s mírným blouděním) a kousek za Starou Bystrzycí konečně dobíháme ke kontrole. Prý první. Namítáme, že Kostěj musí být před námi a to klidně i tu půlhodinku, co tu Olaf stojí. Takže Olaf mírně plaší a startuje do Záhoří - v tom okamžiku se Kostěj objevuje v zatáčce. Zase trošku zabloudili a nakonec Honzovi M. utekl. Radost z chvilkového pohybu na čele závodu nám kalí fakt, že se objevuje další závodník (Petr Hrubý). Do Orlického Mezihoří zbývá něco kolem 8 km, kolena dostávají další pořádný nášup v podobě seběhu sjezdovky ve Spaloně (50,5 km, 6:29 ráno). Kecáme s Kostějem a s Honzou Suchomelem o minimalistické obuvi, stavu školství, běhání a tak vůbec, takže cesta vcelku ubíhá. Před Mezihořím nás dobíhá Honza M. a vyhecuje bandu k běhu. Mě odchází naražené koleno a nechávám je běžet. Před kontrolou mě dobíhají/docházejí další dva borci (Jára Hrabica a Jakub Hájek). To mě však po chvíli naštve, takže skřípu zuby a dobíhám svou původní skupinku a nakonec na 58 km docházíme jako vedoucí pětice, v čase kolem 9:30 (7:29 ráno) s dvouminutovým náskokem na ty dva.
Rychlé občerstvení, převzetí balíčku, co jsme si nechali na místo dovézt. Já buď málo jím, nebo mají semínka chia, která mám zabalená v několika malých pytlíčcích po 5 lžičkách, takový efekt, každopádně nadávám si, že jsem si toho vzal moc a závidím Kostějovi láhev v ruce a dva gely v kapse. Kontroluju koleno - opravdu jen mírně naražené, ale na hodně bolestivém místě. Protože žádné šlachy ani svaly nikde nebolí, konstatuju, že bolest je v tomhle případě jen buzerace, ne smysluplná reakce organismu. Takže dělám prasárnu a beru si brufen. Vyrážíme na hřeben Orlických hor - poslední větší kopec a taky úvod do "závěrečných" 47 kilometrů. Kostěj s čelem nám poměrně rychle mizí v dáli, takže pokračujem jen s Honzou Suchomelem. Poslední otravnější kopec je sjezdovka u Šajtavy (67 km), naštěstí je to spíš kretenplac. Pak už pozvolna dolů... S civilizací přibývá asfaltu a ubývá sil, takže kontrola v Solnici (85 km) s nabídkou kuřecího vývaru s nudlemi je vítaná. Obzvlášť po celonoční konzumaci sladkých tyčinek a podobných příšerností je to úžasný gastronomický zážitek. Honza přezouvá z FiveFingers do "normálních" bot, tedy do Vivobarefoot;-) Já jsem rád za každý kousek měkkého pod chodidlem, ale on už prý v minimalistických botách běhá dlouho. Následují úmorné 4 km po silnici. Honza si pochvaluje Vivo a vzkazuje Michaelovi do Trailpointu, že děkuji za super boty, já trpím. Za Byzhradcem (89 km) naštěstí asfalt končí. Před poslední kontrolou (Stojavka, 94 km) nás dohází další borec (Jirka Hrubeš) - nejhorší na něm je, že jde asi tak jako kdyby zrovna vyrazil. My máme docela dost, shodli jsme se na tom, že první půlku jsme poněkud dost rvali. Honzovi dochází voda ve velbloudovi a tak trhá třešně, já už taky pomalu ucucávám jen hadičku. Oba doufáme, že poslední tajná kontrola se jednak bude konat, a druhak, že se bude konat brzy. Koná se na 98. kilometru. To už ale ani jeden z nás nekouká do itineráře, takže se řídíme turistickým značením. To nám předpovídá 5,5 km do Týniště, což znamená, že bychom mohli zvládnout závod ještě pod 17 h, když trochu máknem. Nasazuju své rychlochodecké tempo, Honza občas musí popoběhnout. Kilometry na GPS ale ubíhají pomaleji, než by se mi líbilo, a navíc už jsem komplet hotový. Sděluju Honzovi, že to asi nedáme, o pár minut. Honza začíná počítat, kdy se přesně startovalo a kdy jsem zapínal GPS a kdy hodinky. Nakonec spočítal, že bychom to prostě měli dát... Byť už to fakt bolí, nasazuju zase rychlochůzi. Pereme to co to dá, GPS už ani nedávám do kapsy, abychom někde neminuli hloupě odbočku a nepřišli o sekundy. Čas hlásím málem po půl minutách, metry s přesností na padesát. S blížícím se cílem to vypadá nadějně. Kousek před cílem potkáváme Kostěje, Honzu M. a ještě někoho (okno), jak jdou z cíle na vlak. Pak už jen brána do areálu, z mé strany naprosto marný pokus o popoběhnutí a - cíl. Olaf hlásí čas 16:51. Naprosto nechápu, asi jiné časové pásmo v cíli a na startu, ale kdo by se hádal...
Následuje velmi pomalé převlékání, velmi pomalé zvedání se, rozloučení se s Olafem a poděkování za fajn akci a pekelná cesta na vlak. Cesta domů se spíš podobá kómatu, v obou vlacích mě zachraňuje chytře nastavený budík. Doma u našich jen vyhazuju mokré boty, shltnu jídlo naprosto se nepodobající sladké tyčince a padnu do postele. Po 11 hodinách spánku čtu na FB, že někteří stále ještě bojují na trati - a nějak nevím, zda vlastně nakonec větší borci nejsou ti, co nevzdali a prokousali se těmi 105 kilometry (a cca 3000 m nastoupali), byť jim to trvalo hodně dlouho, než my, co jsme těch 105 kilometrů měli za sebou za půlku času...
A aby měl tenhle blog i nějakou informační hodnotu, tak ještě konečné oficiální výsledky - souboj na vedoucí pozici byl slušný: nakonec Kostěj na svém prvním dálkovém "pochodu" vyhrál, v neuvěřitelném (minimálně pro mě) čase 15:11, s čtyřminutovým náskokem na Honzu Martyčáka (15:15) a skoro půlhodinou na Járu Hrabicu a Jakuba Hájka (15:38). Za nimi pak hodinová díra, Petr Hrubý (16:34), Jirka Hrubeš (16:43), Já s Honzou Suchomelem jsme obsadili pěkné 7.-8. místo (16:56) a za námi opět více než hodinová díra. V ženách zvítězila Milada Klapková (18:46).
Zábava začíná v Zábřehu, kde se dozvídáme, že má rychlík do Bludova zpoždění. Navíc nás paní průvodčí přesvědčuje, že z Bludova do Hanušovic nic nejede, protože je voda na kolejích. Konstatujeme, že jednak se do Starého Města musela dostat banda jedoucí o vlak dříve, druhak že kdyžtak to Olaf nějak vymyslí, jinak se bude muset spokojit s poloviční účastí. Nakonec podvodní úsek nahrazuje autobus a zbytek cesty už se nese jen v duchu sledování kde je kolik vody a kolik jí potkáme během závodu.
Vzhled účastníků různorodý - od turistů v pohorách po běžce v elasťákách. Plus jeden ultramaratonec v trenýrkách a tílku, s návlaky na rukách a větrovkou za pasem... Uvažuju, jestli jsem to s počtem vrstev nepřehnal, ale když vylezu ven, zkontroluju vítr a vzpomenu si, že předpověď hlásala na Sněžníku 5 °C, ještě se vracím a přehazuju moirovou mikinu.
Start je plánovaný na 22:00, po skončení jakéhosi koncertu, neb ve Starém Městě je zrovna pouť. Chvíli po 22. hodině koncert končí, po krátkém úvodu se na pódiu objeví Olaf a divákům v různém stupni střízlivosti vysvětluje, co že to za chvíli odstartuje. Výraz diváků se postupně mění z naprostého nepochopení až ke zděšení. My povykujeme na Olafa, že by to už konečně chtělo to startovní razítko, načež se dozvíme, že to byl takový malý podraz, že žádné nebude - a za chvíli je odstartováno. Snažím se držet v lehce běžící skupině. Po průběhu městem následuje odbočení na polní asfaltku a začíná první stoupání. Ještě chvíli se držím běžící skupiny, načež zkonstatuju, že na běh do kopce je ještě brzy a přecházím do své kopcové rychlochůze. Světýlka čelovek se mihotají docela vzadu, některá ještě ani neopustila město. Přichází první kontrola (5,5 km za hezkých cca 40 minut) a pak už se začíná pracovat údolím Prudkého potoka.
Už cestou po asfaltu na rozcestí Pod Srubem se tak nějak hádám s potokem, kdo kudy a kterým směrem. Místy jsou na cestě pěkné 3 centimetry a musím dávat pozor, aby mi vlnka nehodila vodu do boty. V tomhle okamžiku mi to ještě přijde důležité... Pod Srubem čeká první tajná kontrola. Vidím kohosi odbíhat do tmy, tláskám tatranku a kelímek koly a vydávám se dál. Po chvíli borce (Honza Suchomel) dobíhám a tím začíná naše původně neplánovaná jízda. Před námi je první z několika "brodů". Po chvíli rozhlížení volíme trasu a tentokrát se to ještě povede téměř bez vody v botách. Tak jestli tohle byl ten pověstný brod, co jím Olaf s tajemným výrazem ve tváři strašil, tak jsme za vodou... Nejsme. O kousek dál přebíháme po dřevěném mostíku zpět na původní břeh a jsme zase před vodou, před dalším brodem. Tentokrát už obhlídka trvá déle. Potok zde vypadá trochu jako z televizních reportáží na téma vodáci se utopili na rozvodněném jezu... Nakonec se daří a jsme tam jen nad kolena. Jedincům s pohorami nezávidím. Dál stoupáme a zábavných prvků přibývá: popadané stromy, utržené svahy, občas jde cesta potokem, občas jdeme potokem my. Celé to je tak naprosto absurdní, že se tomu jen chechtáme - takovýhle hardcore prostě člověk jen tak nepotká. Honza pronáší něco o 24 hodinách v akvaparku za pouhé dvě stovky vstupného. Na rozcestí u Mokřin (10,5 km) podruhé ždímu ponožky, to si ještě myslím, že to má větší význam... O chvíli později narážíme na Kostěje - toho šílence v trenýrkách. Nějak jsme minuli odbočku, takže razíme cestu asi 50 m lesem. Kostěj po chvíli přechází do lehkého běhu, Honza se přidává a já holt taky. Děkuju sám sobě za to, že jsem trekové hůlky neodsoudil jako zbytečnou zátěž. Nebýt nich, poskakování mezi kameny by mě zabilo. Stejně ale kloužu a dostávám pořádnou do pravého kolene. Asi pět minut ještě hvězdičky, pak už jen prosím, ať koleno vydrží do cíle pokud možno minimálně bolavé. Kostěj natahuje větrovku a pak se nám postupně ztrácí. Probíháme kolem pramene Moravy a téměř přesně v 01:00 jsme na vrcholu Králického Sněžníku (18,5 km, 1424 m). Vytahuju foťák a chci fotit - vymrznou baterky a tím pokusy o focení končí a z foťáku se stává zbytečná zátěž... Na seběhu k Schronisku Na Sniezniku opět potkáváme Kostěje a s ním ještě Honzu Martyčáka. Značení je nevalné a tak s pomocí GPS pečlivě hlídáme odbočku. U schroniska se občerstvujeme a pokračujeme seběhem do Miedzygórze, kde nás čeká další kontrola (23 km). Během výstupu na kopec Igliczna nás opět dobíhají bloudící Kostěj s Honzou M. Na prudkém seběhu nám zas utíkají a já tam málem nechávám kolena, následující dlouhý rovinatý úsek po rozmáčené polní cestě a pak po asfaltce je docela utrpení. Sledujeme, zda se za námi neobjevují další čelovky - poslední šance na zkontrolování, neboť docela rychle svítá. Kousek před Bystrzycí Klodzkou nás míjí Olaf, takže už se těšíme na další kontrolu. Probíháme Bystrzycí (s mírným blouděním) a kousek za Starou Bystrzycí konečně dobíháme ke kontrole. Prý první. Namítáme, že Kostěj musí být před námi a to klidně i tu půlhodinku, co tu Olaf stojí. Takže Olaf mírně plaší a startuje do Záhoří - v tom okamžiku se Kostěj objevuje v zatáčce. Zase trošku zabloudili a nakonec Honzovi M. utekl. Radost z chvilkového pohybu na čele závodu nám kalí fakt, že se objevuje další závodník (Petr Hrubý). Do Orlického Mezihoří zbývá něco kolem 8 km, kolena dostávají další pořádný nášup v podobě seběhu sjezdovky ve Spaloně (50,5 km, 6:29 ráno). Kecáme s Kostějem a s Honzou Suchomelem o minimalistické obuvi, stavu školství, běhání a tak vůbec, takže cesta vcelku ubíhá. Před Mezihořím nás dobíhá Honza M. a vyhecuje bandu k běhu. Mě odchází naražené koleno a nechávám je běžet. Před kontrolou mě dobíhají/docházejí další dva borci (Jára Hrabica a Jakub Hájek). To mě však po chvíli naštve, takže skřípu zuby a dobíhám svou původní skupinku a nakonec na 58 km docházíme jako vedoucí pětice, v čase kolem 9:30 (7:29 ráno) s dvouminutovým náskokem na ty dva.
Rychlé občerstvení, převzetí balíčku, co jsme si nechali na místo dovézt. Já buď málo jím, nebo mají semínka chia, která mám zabalená v několika malých pytlíčcích po 5 lžičkách, takový efekt, každopádně nadávám si, že jsem si toho vzal moc a závidím Kostějovi láhev v ruce a dva gely v kapse. Kontroluju koleno - opravdu jen mírně naražené, ale na hodně bolestivém místě. Protože žádné šlachy ani svaly nikde nebolí, konstatuju, že bolest je v tomhle případě jen buzerace, ne smysluplná reakce organismu. Takže dělám prasárnu a beru si brufen. Vyrážíme na hřeben Orlických hor - poslední větší kopec a taky úvod do "závěrečných" 47 kilometrů. Kostěj s čelem nám poměrně rychle mizí v dáli, takže pokračujem jen s Honzou Suchomelem. Poslední otravnější kopec je sjezdovka u Šajtavy (67 km), naštěstí je to spíš kretenplac. Pak už pozvolna dolů... S civilizací přibývá asfaltu a ubývá sil, takže kontrola v Solnici (85 km) s nabídkou kuřecího vývaru s nudlemi je vítaná. Obzvlášť po celonoční konzumaci sladkých tyčinek a podobných příšerností je to úžasný gastronomický zážitek. Honza přezouvá z FiveFingers do "normálních" bot, tedy do Vivobarefoot;-) Já jsem rád za každý kousek měkkého pod chodidlem, ale on už prý v minimalistických botách běhá dlouho. Následují úmorné 4 km po silnici. Honza si pochvaluje Vivo a vzkazuje Michaelovi do Trailpointu, že děkuji za super boty, já trpím. Za Byzhradcem (89 km) naštěstí asfalt končí. Před poslední kontrolou (Stojavka, 94 km) nás dohází další borec (Jirka Hrubeš) - nejhorší na něm je, že jde asi tak jako kdyby zrovna vyrazil. My máme docela dost, shodli jsme se na tom, že první půlku jsme poněkud dost rvali. Honzovi dochází voda ve velbloudovi a tak trhá třešně, já už taky pomalu ucucávám jen hadičku. Oba doufáme, že poslední tajná kontrola se jednak bude konat, a druhak, že se bude konat brzy. Koná se na 98. kilometru. To už ale ani jeden z nás nekouká do itineráře, takže se řídíme turistickým značením. To nám předpovídá 5,5 km do Týniště, což znamená, že bychom mohli zvládnout závod ještě pod 17 h, když trochu máknem. Nasazuju své rychlochodecké tempo, Honza občas musí popoběhnout. Kilometry na GPS ale ubíhají pomaleji, než by se mi líbilo, a navíc už jsem komplet hotový. Sděluju Honzovi, že to asi nedáme, o pár minut. Honza začíná počítat, kdy se přesně startovalo a kdy jsem zapínal GPS a kdy hodinky. Nakonec spočítal, že bychom to prostě měli dát... Byť už to fakt bolí, nasazuju zase rychlochůzi. Pereme to co to dá, GPS už ani nedávám do kapsy, abychom někde neminuli hloupě odbočku a nepřišli o sekundy. Čas hlásím málem po půl minutách, metry s přesností na padesát. S blížícím se cílem to vypadá nadějně. Kousek před cílem potkáváme Kostěje, Honzu M. a ještě někoho (okno), jak jdou z cíle na vlak. Pak už jen brána do areálu, z mé strany naprosto marný pokus o popoběhnutí a - cíl. Olaf hlásí čas 16:51. Naprosto nechápu, asi jiné časové pásmo v cíli a na startu, ale kdo by se hádal...
Následuje velmi pomalé převlékání, velmi pomalé zvedání se, rozloučení se s Olafem a poděkování za fajn akci a pekelná cesta na vlak. Cesta domů se spíš podobá kómatu, v obou vlacích mě zachraňuje chytře nastavený budík. Doma u našich jen vyhazuju mokré boty, shltnu jídlo naprosto se nepodobající sladké tyčince a padnu do postele. Po 11 hodinách spánku čtu na FB, že někteří stále ještě bojují na trati - a nějak nevím, zda vlastně nakonec větší borci nejsou ti, co nevzdali a prokousali se těmi 105 kilometry (a cca 3000 m nastoupali), byť jim to trvalo hodně dlouho, než my, co jsme těch 105 kilometrů měli za sebou za půlku času...
A aby měl tenhle blog i nějakou informační hodnotu, tak ještě konečné oficiální výsledky - souboj na vedoucí pozici byl slušný: nakonec Kostěj na svém prvním dálkovém "pochodu" vyhrál, v neuvěřitelném (minimálně pro mě) čase 15:11, s čtyřminutovým náskokem na Honzu Martyčáka (15:15) a skoro půlhodinou na Járu Hrabicu a Jakuba Hájka (15:38). Za nimi pak hodinová díra, Petr Hrubý (16:34), Jirka Hrubeš (16:43), Já s Honzou Suchomelem jsme obsadili pěkné 7.-8. místo (16:56) a za námi opět více než hodinová díra. V ženách zvítězila Milada Klapková (18:46).
Žádné komentáře:
Okomentovat