Naprosto netuším, co mě to popadlo, ale přihlásil jsem se na Nike Run Prague. Desítka, asfalt, tisícihlavý dav, vedro a další pozitiva a sociální jistoty... Aha, tuším: nalákala mě možnost vybrat si startovní číslo, vlastní motto a tohle vše mít na sobě v podobě funkčního trička Dri-Fit. Takže bod pro Nike, marketingová kampaň úspěšná.
Každopádně, protože zas až tak mě asfalt neláká, trénink odkládám co to jde. Nakonec se tedy 14 dní před termínem rozhodnu, že by to možná asi chtělo, abych věděl, co mě čeká. Nic moc... Přechod na barefoot běhání si vybral svou daň a nějak mě tahají všechny možné vazy a šlachy a já nevím co ještě. Ale statečně to zvládám a říkám si, že bude jedině lépe. Nijak zvlášť - ani týden prakticky bez pohybu nic zásadně nemění. Takže na start jdu se stejným pocitem, jako na BVVŠ - uvidíme, holt bude muset zvítězit hlava.
Žluté lázně plné lidí, Tomášovi Hanákovi to na to vedro docela mluví, start se blíží a slunce žhne. Ještě vystát frontu na záchod a pak se jít nervovat do koridoru. Využívám naprosté anarchie a stojím docela blízko oblouku. Posledních deset minut, pak pět, pak start. Dav se dává do pohybu a překvapivě se i rozbíhá. Pomalu, ale přece. Jsem dost rád, že mám praxi z cest po centru Prahy, mojí oblíbenou adrenalinovou disciplínou je rychlý pěší přesun přes Karlův most. Takže se proplétám davem a za chvíli už mám i prostor na běh vlastním tempem. První kilometr v nohách.
Následuje Vyšehradský tunel, za ním seběh na náplavku. Prořídlý dav se způsobně rozděluje do dvou hadů - nikomu se moc nechce po dlažbě, takže se drží placatého dláždění cyklostezky. První otrava je výběh zpět na nábřeží u Mánesu. Navíc zjišťuju, že kilometrovníky jsou občas buď utajené, nebo nejsou, takže snaha udržet si tempo je složitější o dělení času dvěma (prostě jeden kilometrovník tam není, další pak zas většinou je). Funím jako lokomotiva, vedro je pekelné. Davy turistů fandí o 106, což pomáhá. Průběh kolem Karlova mostu je luxus, protože se dostáváme do stínu. Pak kolem knihovny a Staroměstské náměstí. Říkám si, že už by mohl být ten pátý kilometr, tudíž občerstvovačka. Celetná, Prašná brána a pátý kilometrovník. Ovšem až za rohem, Na Příkopech, je brána a až kousek před Můstkem konečně občerstvovačka. I v poloútlumu je mi už předem líto davu, který běží někde za námi, protože stůl je pekelně krátký a obsluhujících je pekelně málo. Chytám kelímek, kousek piju, kousek liju za krk. Druhý pokus na konci stolu končí tím, že slečna pustí poněkud později, než já chytnu. Kelímek končí na dlažbě, takže s lítostí polknout ten doušek, co mám v puse a holt vydržet. Vodičkovou je to otravné, dlažba a zase slunce. Lazarská, Myslíkova a zase nábřeží a dolů na náplavku. Proti nám stále ještě běží davy pomalejších běžců. Do cíle zbývají 3 km a to vše proti slunci a proti mírnému vánku (i mírný vánek dokáže fakt otravovat). Už ani nevím, proč na ty hodinky koukám, tempo upravuju jen podle toho, jak moc zvládám, nebo zda mě štve (čímkoliv) člověk přede mnou;-) Chvíli uvažuju, že by to mohlo jít pod 40 a snažím se zrychlit, ale žádná sláva. Výběh na nábřeží u Vyšehradského tunelu je dost nepříjemný, cedule 8,6 km je spíš pro zlost... Poslední kilometr už je vysloveně drsný. Cesta je neskutečně monotónní a člověk se nemá moc na co upnout. Díky za diváky, fandí pečlivě a nahlas. Daří se mi usmívat se - jsem sice utahaný, ale tak nějak příjemně. Nakonec v dálce vidím oblouk a říkám si, že to už prostě půjde. Posledních 200 m dokonce zvládnu nasadit a pár borců ještě předběhnu.
Cíl. Koukám na hodinky: 41:42. Na první desítku masakr. Jsem vysmátý a užívám si to, zvládnul jsem to, nic mě nebolí, naprostá euforie. Vyzvedávám si věci, lehce se oplachuju pod sprchnou a jdu si koupit černé pivo a Colu (Kofolu jsem nenašel). Píše mi kamarádka: "jestli ted bezis ten zavod kvuli kteremu nas odklonili a me zpozdeni bude znacne tak prijd a ja te v necem straaasne porazim" (myšleno deskové hry ;-) Volám domů a protože se nemůžu dovolat Evče, tak jí aspoň píšu. Trochu lítostivě se loučím se Žlutými lázněni, stín, pivko a na břehu Vltavy příjemná teplota docela láká - ale bez společnosti (vlastní) to není ono...
Epilog
Trocha statistiky. Čas 41:40,6, 95. místo (v mužích 93. místo). Startovalo 5291 závodníků, doběhlo asi o 90 méně. Několik desítek závodníků museli ošetřit zdravotníci. Tvrdá kritika padá na hlavu organizátorů za nezvládnutou občerstvovačku v půlce závodu, na které se při průběhu hlavního balíku tvořily fronty. Stejně tak nelze omluvit nezvládnutí vody v cíli, kde je snad potřeba ještě víc, protože hodně lidí běží na doraz (s vidinou, že se brzy občerství). S touhle kritikou souhlasím. Ale: jakkoliv je mi líto těch, kteří skončili na kapačce, nesouhlasím s tím, že by za kolapsy mohla výhradně špatná organizace. Viděl jsem docela dost lidí, co přecházeli do chůze, případně byli na pokraji kolapsu již na 1,5-3 km - a to jak v čase cca 7-12', tak v čase cca 30', kdy jsem se vracel do cíle... Takže myslím, že dost podstatnou roli sehrála i nezkušenost řady závodníků.
Celkový dojem: na první pokus docela dobrý - klidně to za rok zkusím znova, pokud to za rok zkusí i Nike.
Fotky, kde jsem se dokázal identifikovat (moc jich bohužel není, byť jsem neběžel v davu):
první , druhá a třetí, na čtvrté už jen v náznaku (bod pro toho, kdo mě najde ;-) a dodatečně pátá.
Každopádně, protože zas až tak mě asfalt neláká, trénink odkládám co to jde. Nakonec se tedy 14 dní před termínem rozhodnu, že by to možná asi chtělo, abych věděl, co mě čeká. Nic moc... Přechod na barefoot běhání si vybral svou daň a nějak mě tahají všechny možné vazy a šlachy a já nevím co ještě. Ale statečně to zvládám a říkám si, že bude jedině lépe. Nijak zvlášť - ani týden prakticky bez pohybu nic zásadně nemění. Takže na start jdu se stejným pocitem, jako na BVVŠ - uvidíme, holt bude muset zvítězit hlava.
Žluté lázně plné lidí, Tomášovi Hanákovi to na to vedro docela mluví, start se blíží a slunce žhne. Ještě vystát frontu na záchod a pak se jít nervovat do koridoru. Využívám naprosté anarchie a stojím docela blízko oblouku. Posledních deset minut, pak pět, pak start. Dav se dává do pohybu a překvapivě se i rozbíhá. Pomalu, ale přece. Jsem dost rád, že mám praxi z cest po centru Prahy, mojí oblíbenou adrenalinovou disciplínou je rychlý pěší přesun přes Karlův most. Takže se proplétám davem a za chvíli už mám i prostor na běh vlastním tempem. První kilometr v nohách.
Následuje Vyšehradský tunel, za ním seběh na náplavku. Prořídlý dav se způsobně rozděluje do dvou hadů - nikomu se moc nechce po dlažbě, takže se drží placatého dláždění cyklostezky. První otrava je výběh zpět na nábřeží u Mánesu. Navíc zjišťuju, že kilometrovníky jsou občas buď utajené, nebo nejsou, takže snaha udržet si tempo je složitější o dělení času dvěma (prostě jeden kilometrovník tam není, další pak zas většinou je). Funím jako lokomotiva, vedro je pekelné. Davy turistů fandí o 106, což pomáhá. Průběh kolem Karlova mostu je luxus, protože se dostáváme do stínu. Pak kolem knihovny a Staroměstské náměstí. Říkám si, že už by mohl být ten pátý kilometr, tudíž občerstvovačka. Celetná, Prašná brána a pátý kilometrovník. Ovšem až za rohem, Na Příkopech, je brána a až kousek před Můstkem konečně občerstvovačka. I v poloútlumu je mi už předem líto davu, který běží někde za námi, protože stůl je pekelně krátký a obsluhujících je pekelně málo. Chytám kelímek, kousek piju, kousek liju za krk. Druhý pokus na konci stolu končí tím, že slečna pustí poněkud později, než já chytnu. Kelímek končí na dlažbě, takže s lítostí polknout ten doušek, co mám v puse a holt vydržet. Vodičkovou je to otravné, dlažba a zase slunce. Lazarská, Myslíkova a zase nábřeží a dolů na náplavku. Proti nám stále ještě běží davy pomalejších běžců. Do cíle zbývají 3 km a to vše proti slunci a proti mírnému vánku (i mírný vánek dokáže fakt otravovat). Už ani nevím, proč na ty hodinky koukám, tempo upravuju jen podle toho, jak moc zvládám, nebo zda mě štve (čímkoliv) člověk přede mnou;-) Chvíli uvažuju, že by to mohlo jít pod 40 a snažím se zrychlit, ale žádná sláva. Výběh na nábřeží u Vyšehradského tunelu je dost nepříjemný, cedule 8,6 km je spíš pro zlost... Poslední kilometr už je vysloveně drsný. Cesta je neskutečně monotónní a člověk se nemá moc na co upnout. Díky za diváky, fandí pečlivě a nahlas. Daří se mi usmívat se - jsem sice utahaný, ale tak nějak příjemně. Nakonec v dálce vidím oblouk a říkám si, že to už prostě půjde. Posledních 200 m dokonce zvládnu nasadit a pár borců ještě předběhnu.
 |
| I run Prague - o poznání rychleji, než jsem doufal |
 |
| Podoběhová euforie s černým pivem - povšimněte si obzvlášť běžce, co mi vylézá z kelímku s pivem, a reklamy na Myšáka ;-) |
Epilog
 |
| Nike Wall |
Celkový dojem: na první pokus docela dobrý - klidně to za rok zkusím znova, pokud to za rok zkusí i Nike.
Fotky, kde jsem se dokázal identifikovat (moc jich bohužel není, byť jsem neběžel v davu):
první , druhá a třetí, na čtvrté už jen v náznaku (bod pro toho, kdo mě najde ;-) a dodatečně pátá.
Žádné komentáře:
Okomentovat